Pouť českých umělců/Z dopisu Stanislava Novotného
Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl | ||
Proslov | Z dopisu Stanislava Novotného | Fenella |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Z dopisu Stanislava Novotného |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 17–39. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jsem v Neapoli! — Ty s tou svou vřelou, pojímavou duší porozumíš, co těmito dvěma slovy říci chci. Škoda jen, že nestojíš po boku mém. Ale také ji spatříš, tu rozkošnou, rajskými vnadami ozdobenou krasavici, arci jen ve slabém odlesku! Já přenesl podobu její na plátno, a snažil se vdechnouti vyobrazené všechnu tu kouzelnou rozmanitost, jakouž ruka Páně opravdivé udělila; já se… ale vždyť nechci psáti kritické rozbírání svého díla!
Jakoby měl za mnoholeté strasti jediným okamžením náhradu naleznouti, je člověku, když se po prvé kochá v pohledu na Neapoli. Naše Praha to arci není, o nikoli! To není ta síla, vznešenost a nádhera, jakovouž Praha přede všemi městy evropskými příchozího pozdravuje, řkouc. Ejhle, já hlava národu těžce zkoušeného a Bohu odevzdaného! to není zbožné pohnutí, jakové z toho sta našich nebesáhlých věží, ze zřícenin Vyšehradských a z květu nynější Prahy v prsa pozorovatelova přichází: to všecko nepocítíš arci, když se do Neapole podíváš. Avšak v tomto vlašském podívání, pod tímto vlašským nebem, v tomto vlašském vzduchu utoneš jako ve vlnách věčné sladkosti, a živě objasní se ti pravda zdejšího přísloví: Blaze umírá, kdož Neapoli spatřil!
Ale pozoruj pak! Tu blouzním jako náš Bedřich, a sháním se po slovech jako fraškovitý Vilím! Ale není divu. Muselo by to býti srdce ze skal, na nichžto Trosky stojí, aby se zde nerozplynulo a do pera nevteklo, a takové nebudeš u mne pohledávati.
Škoda, že ti nemohu ulici Toledo trefně vyobraziti. To je perpetuum mobile, věčně se převlékající maškarada. Tu se musí člověk vlastníma očima viděti. Ondy jsem tam měl divnou příhodu.
Šel jsem tou tisícibarevnou směsicí prodavačů a kupovačů, pěších a jezdců, dětí a starců, paní v hedvábí a lazaronů v hadrech, když tu náhle omamujícím hlomozem úpěnlivý nářek pronikne. I nahlednu blíže; tu stál dopolou skoro nahý žebravý Neapolitán s opálenou tváří, s jiskřícíma očima, a tloukl asi dvanáctileté děvče tak vztekle, že se nešťastná v náramných bolestech po zemi svíjela.
„Bestia!“ řval při tom celý divý, „maladetta! Tedy ti San Gennaro zase nic neudělil? Nic? Va alla forca! Vezmi tě kat, ani slova nechci už o tobě slyšeti —“
„Ustaň, člověče, co činíš?“ zvolal jsem, ruku jeho zadržev, a rozpálený lazaron poznav hned ve mně cizince, protože se domácí lid nikdy v záležitosti sousedů neplete, odpověděl okamžitě s obyčejnou u té luzy poníženosti: „Per anima mea, já užívám jenom otcovského práva, milostpane! Je to lenivé stvoření, a otec, ah me povero! je nejbídnější mezi chudáky. To zakrnělé vížle nechce před vzácnými pány plakat, aby je k milostivému daru pohnulo, ale já se nebudu déle na ně dívat, va via!“
A již sahal opět po děvčeti, aby své otcovské právo obnovil. Tato vzchopila se ale jako střela šťastně se země, uklouzla jeho pěstem, a za mne se ukrývajíc, i kolena moje křečovitě objímajíc, prosila úpěnlivě, abych ji ochránil.
„Co ti musí holka za týden sehnat, amico?“ zeptal jsem se lazarona. „Je dvou piastrů dost?“
„In nome de Dio!“ zvolal Neapolitán nad neočekávanou sumou jako u vytržení, a hluboko se skláněje, vztahoval vyzáblou ruku po daru. „Milostpán je můj dobrodinec, San Gennaro to Vaší Milosti stotisíckráte nahradí.“
Já mu na to — směj se mé české dobrosrdečnosti! — vysázel slíbené peníze na špinavou dlaň, a doloživ mu na srdce, aby s dívčicí vlídně nakládal, chtěl jsem ji několika slovy potěšiti; ale ona byla mezi tím zmizela, aniž jsme to byli pozorovali.
Na to jsem ztrávil celé odpoledne doma. Kdož by se také v tomto vařícím vzduchu po ulici toulal? Přebývámť na západní straně města, poněkud vzdálen hlomozu a hluku. Z oken vidím na sad zlatých pomorančů, ježto z jitra a večer mou světnici líbeznou vůní naplňují.
Srovnával jsem naše české hrady, jichžto nákresy až posavad bez pořádku mezi mými papíry leží. Co myslíš, abych je dle krajin, nebo dle věku a rodin, aneb dle zachovalosti jejich usrovnával, a ty abys řádné popsání — snad i pověsti a romantické příhody k nim připojil? Nedalo by se tím nejen půvabné, nýbrž i vhodné a národu důstojné dílo vyvésti?
Když začal podvečerní větřík poletovati, chci ze dveří. Tu mě poděsí pád lidského těla. Mladinká Neapolitánka z nejnižší třídy, jakž jsem dle oděvu poznal, byla se, na prahu stojíc, o dvéře mého bytu opřela a v té postavě, jak se zdálo, usnula.
Uleknutá se nyní vzchopila a ve zmatku se kolem ohlídnuvši, knohám se mi uvrhla. „O mio benignissimo, můj dobrodince!“ zvolala při tom žalostivě. „Odpusťte své ponížené služce! Bolest, hlad a mdloba ji přemohly.“
Jen si pomysli! Byla to holčice, kterou jsem ráno z lazaronových rukou vysvobodil.
„Co mi neseš?“ ptám se jí s dosti velkým podivením.
„Služby svoje,“ odpoví dívka s rukama sepjatýma a okem slzavým. „Nemámť žádného otce; ale Bůh mi vzbudil dobrodince ve Vaší Milosti. O nepohrdejte službou nešťastné dívky!“
Já řku, Milovíne! v tom okamžení jsem si přál, aby byl náš těkavý divadelní hrdina, ta schránka srdečného smíchu, před námi stál. Já nevím, s jakou tváří jsem na osmáhlou, jen chatrnými šátky přioděnou holku pohlížel, když se mi k službám nabízela: ale Vilím by byl na ní dozajista celé studium blbé rozpačitosti nebo rozpačité blbosti nalezl.
Velikomyslnost hraběte mého poskytuje mi sice štědré podpory, a práce moje, zvláště mé satyrické hračky, nedovolí, abych se kdy měšci svému až na dno dostal, a protož by mi uživení mladé Neapolitánky nejmenší starosti dělalo: ale pro věčnou památku naší Vlasty! což bych měl na delší čas s děvčetem počíti, ježto otce opustivši, docela jen mým službám obětovati se nabízela? V prvním okamžení nemohl jsem ji však bídně ztrýzněnou na ulici nebo zas do necitelných rukou vyhnati. Požádal jsem tedy své domácí lidi, aby opuštěnou nasytili, dnešní noci jí lůžko propůjčili, a pak aby jí kus lepšího oděvu zjednali. Druhého dne, doufal jsem, nebudou ji už rány boleti, a toulavá dívka nastoupí své denní zaměstnání v hluku a davu Neapolském opět s utěšenou myslí.
Moje Fenella je vtělená víla, rusalka, anebo jak ty nadpozemské bytosti jmenujete, ježto se nekonečnou říší mezi křehkým člověkem a nejvyšší dokonalostí v rozmanitých podobách pohybují.
A kdože ta Fenella je? Mladá Neapolitánka, ode mne vyproštěná z rukou nemilosrdných. A moje Fenella? Ovšem že! Stanislav Novotný, český malíř, drží a chová si teď k obsluze dvanáctileté děvče, anebo nezní-li to příliš vychloubavě, stal se pěstounem zanedbaného sirotka.
O zvláštní, půvabné a lahodivé čistotě Neapolitánů, jako Vlachů vůbec a nejpředněji nižších tříd slýchal i čítal jsem doma rozličné pohádky, ale nebylo v nich mnoho chvalitebného, a moje vlastní oči nemohou tomu až dosavad odporovati. Byl jsem tudy tím více překvapen, spatřiv druhého dne ráno dívku s tváří čistě umytou, při chatrnosti obleku co možná pěkně uspořádanou, ana se v mém pokojíku po prstech otáčí, potichu smítá a ledaco urovnává. Já se byl večer později než obyčejně z přátelské besedy navrátil, i zaspal jsem ranní hodinu. Probudiv se konečně a shledav, co se děje, hleděl jsem chvíli s podivením, chvíli s potěšením z lože na dívku. V prvním okamžiku mne to nelibě překvapilo; ale krátké rozmýšlení zapudilo všechnu nelibost.
Ženštiny vlašské neslýcháme chváliti pro neobyčejnou pilnost a přičinlivou obratnost; já alespoň shledal, že jsou v tomto evropském ráji muži naskrze pracovitější nežli ženy; ale tato mladá Neapolitánka vznášela se, jakoby byla chtěla pověst krajanek svých uchrániti, s větérkem o závod po mé podlaze. A dobře jí to slušelo. V jejím stavu byl bych to nikdy nehledal. Mimo to jsem nacházel, že je dívka na svůj věk, a zvláště při tom chudobném živobytí pravidelně, ano vnadně zrostlá; všechny částky jejího tílka pohybovaly se v přepěkném souměru. Podoba i postava její viděla se mi býti nejživějším obrazem rázu vlašského, snědé, i poněkud zhubenělé tváře, černé jiskrnaté oči, havraní vlasy v dlouhých vrkočích, široká šije a ta pohyblivost oudů, všeliké tyto zevnitřní známky prozrazovaly také hlavní bytost ženštin vlašských, jakož je živý, ohnivý cit a každého dojmu schopná mysl.
Před několika nedělemi začal jsem pracovati o velikém obraze. Předmět jeho je Belisar na odchodu z vlasti a provázen od jediné dcery. Komposice a vykreslení se mi podařily, mohu ti říci. Již i v jednotlivých částkách barvami oživeny stály tu postavy. Já sám hleděl s hrdým potěšením i žalostným pohnutím na nešťastného starce, zneuctěného a vyhnaného hrdinu, když jsem ho byl v tragické vznešenosti před nehodnými posměvači představil, spolehajícího na jediné dítě a útěchu hledajícího v čistém svědomí.
Štětec odhodiv, nechal jsem včera plátno nepřikryté, aby povyschlo, a mladá Neapolitánka postavila se nyní před obraz a s patrným zalíbením pohroužila se hodnou chvíli v pohled na šedivce a jeho Irenu.
Já vstal tiše z postele a přiblížil se potichu až za ni.
„Líbí se ti ten stařec?“ ptal jsem se jí nyní; a dívka nenadále mě již v domácím županě za sebou spatřivši, ulekla se, poskočila nazpět a prosila, abych jí odpustil, jestli mě ze spaní vytrhla.
„Jáť myslil,“ řekl jsem na to, „že jsi již dávno zase k otci svému odešla. Onť bude v starostech.“
Ona pohleděla na mne svýma černýma očima, a v čistém zrcadle jejich zaleskly se perly veliké žalosti.
„Fenella nemá žádného otce,“ řekla pak slovy se třesoucími, „nemá žádného, kdož by se o ni postaral; a jestli ji Vaše Milost ze svého přístřeší vyloučí, musí se uvrhnouti opuštěná v jícen hořícího Vesuvu.“
To pouhé děcko mě svou zoufanlivou opravdivostí poděsilo. Ale miluji mužnou odhodlanost v době nebezpečím hrozící, a musím se vyznati, že právě tato nemálo k outrpnosti přispěla, ježto mě nejednou k dívčici tak silně poutala.
„Ale nebude-liž tě otec dle svého práva ode mne nazpět požadovati,“ tázal jsem se přívětivě, „kdybych se chtěl upřímnou péčí o tebe starati?“
„Fennela nezná otce, který by o potřebu její pečoval,“ řekla dívka, „a nechce-li muže poslouchati, u něhož nic jiného nepoznala než nevlídná slova a modřiny, kdož jí to může veleti?“
„Ale přebývání moje nebude vždy pod nebem Neapolitánským,“ podotknul jsem zase; „cesty moje povedou do krajů cizích a dalekých. Kam se obrátíš potom?“
„Ty neopustíš sirotka, pane můj!“ zvolala dívka, a veliké slzy vyřinuly se jí na tváře. „Já neznám teď žádného, nežli tebe, můj dobrodinče, s tebou půjdu za daleké hory, s tebou zůstanu na věky!“
I chopila se při těch slovech ruky mé, a k ústům i prsům ji tisknouc, vřelými slzami ji smáčela.
Měl jsem důvěru a oddanost dítěte zklamati? Uzavřelť jsem tedy, děj se jak děj, prozatím o ni pečovati. A tak jsem nabyl dcery, uvidíme jaké!
Na začátku února vrátím se do Říma, v lůno toho posvátného sedmihlavce. Toho času podobá se krajina italská rozkošně ozdobené nevěstě; veškerý jarní šperk leskne se nad ní rozprostřen. I těším se již, doufaje, že pohledem vážnějším sesílí duše má; v rozkoších Neapole pozbyl bych konečně veškeré mužnosti. Jsem ale předce pilen, že se tomu podivíš.
Zábavy a kratochvíle poskytuje mi teď Fenella. Dobrý Bůh odevzdal v pravou dobu skvostný diamant do rukou mých. I buduť ho pečlivě hleděti. Začalť jsem již také dívku cvičiti od písmen, od poznání věčného tvůrce, veliké přírody, našich povinností, a každým dnem zjevují se mi v bohatých schopnostech ducha jejího pravé divy. Slova i způsoby její ušlechťují se tak náhle a neočekávaně, že mě někdy bázeň přepadá, aby před časem jako přehnaná bylina opět nezvadla. Je to spanilé poupě, a na slunci mých péčí krásně rozkvítá. Vím, že by ji vlastní otec v tomto novém, vnadném národním šatě nepoznal!
Můj Belisar je dohotoven. Je to dílo dobré; tuším, že jménu mému v Neapoli pěknou památku zůstaví. Ale co i snad jazyk veřejný k pochvale mé bude hlásati, kdybych nemusil do veřejnosti, abych Stanislava Novotného a s ním Čecha oslavil: nedal bych nejkrásnější uznání Neapolitánů za ony rozkoše, jakých jsem při obrazu doma pocítil. Pocházelyť dílem také od mé Fenelly. Když odbyla domácí své zaměstnání, stávala často vedle mne celou hodinu a pohřížila celou duši v pohled na obraz. Ani nevím, jak se to přiházelo, ale tvář Irenina dostávala bezděky pod mým štětcem podobu malé Neapolitánky, a když jsem jí byl, totiž mé Fenelle, o smutném osudu řeckého hrdiny pověděl: tu mě horlivě za ruku chopila a ohnivě ji na ústa přitisknuvši, zvolala: „Já budu tvou Irenou!“
Já necítím sice ani nejmenšího povolání, ba ani dosti skrovné chuti, státi se slepým Belisarem; ale srdečnost děvčete mne těšila. A jakýž nářek povstal, když se dověděla, že obraz na vždy nepodržím! Úpěnlivě objímala kolena má, jsouc toho domnění, že mě snad pohoršila, že se napořád Irenou jmenovala. I musil jsem ji z bludu vyvésti; a měl bys byl to italské děvče viděti, když jsem zběžnými slovy povolání malířovo zobrazil.
„Neapole ti bude tedy chválu vzdávati?“ ptala se radostně, a oči jí při tom jenjen hořely. „A budou snad tleskati a jméno tvé radostně volati, jakož mi otec povídal, že v divadle zpěvákům dělávají? A mne uvidí a pozná Neapole, tvou Fenellu? A řeknou: Fenella není už v prachu pohozená chudobka?“
I vjelať do ní jakási hrdost od té hodiny, co se domýšlí, že bude celý „zemský ráj“, jakž tu rádi Neapoli přezdívají, o ní mluviti. A nejen že se den co den horlivěji přičiňuje, aby se dle mého navedení zdokonalila a šupiny zanedbaného vychování se sebe setřásla: i její péče o zevnitřní způsobu a čistý oděv a outlý mrav vůčihledě přirůstá. Co jí kdy darem na penězích poskytnu, i nečiním to zřídka, protože vidím, že jich dobře užívá, nakládá všecko na malý, někdy arci dětinský šperk. Ale mne to těší, že mám okolo sebe spanilou holčici. Aby se náklonnost její k šperkování škodně nezmáhala, opatrně zabráním.
Jako náhradu za velký obraz a spolu odměnu jejímu denně rozkvétajícímu pěknému duchu zhotovil jsem Fenelle nového Belisara v malé podobě; ale počal jsem se strachovati, že ji radost usmrtí, když jsem jí obrázek, asi na píď dlouhý a široký, doručil. Vlach je podivné stvoření, vtělená vášeň; a já nemohu Neapolitánů odporovati, že chloubně otčinu svou pozemským rájem nazývá. Rád mu věřím; s tak přirozenou vášnivostí musel první člověk žel i radost svou jeviti, nežli ho studený rozum ve své řemení utáhnul.
Jeden den věnčí Fenella svého Belisara jako oltář vonnými květinami, a byla by tomu povděčna, kdyby celý svět na ples její pohlížel, druhý den jej zase ukládá jako posvátnou památku, jižto sluší před nezasvěcenými zraky ukryti.
Žiji v Čechách! Nelekej se; oko moje baví se arci až dosaváde pohledem na zelenavé, neobsáhlé půlkolo neapolského zálivu, ale ucho moje poslouchá hlasy domácí, líbezný hlahol naší otčiny. I musímť se přiznati, že jsem snad ještě nikdy tak hravě a libě otcovský jazyk náš plynouti neslyšel, jako v daleké Neapoli. Fenella moje počíná totiž česky mluviti. Že by to mé dítě, abych se již jednou svým otcovským právem pochlubil, že by tedy toto kvítko z cizí půdy jazyk český zamilovati musilo, tou myšlenkou jsem se arci neobíral; ale byloť mi chvilkami předce, jakoby se samo sebou rozumělo, že by se dcera po českém otci vydařiti měla.
Především jsem musil zpustlé dítko z nejhlubších kalužin vyvésti, ducha vyjasniti, mysl naostřiti, srdce bylo zdravé, šlechetné, dříve jsem je musil zdravého a pravého pojmu i soudu schopno učiniti: pak se mi zdálo, že bude dosti času mladou Vlašku pomalu i do českého roucha převláčeti, ačkoli mi nikdy nenapadlo, abych v ní ty outlé a spolu pevné kořínky zničil, které ji ku vlastní otčině poutají.
Až dosavád nemluvil jsem s ní jinak než dialektem domácím, i měltě jsem dosti práce, aby mně vždy porozuměla; ona sama neslyšela mě jinak rozprávěti, než po vlašsku, anebo když se několik německých umělců u mně sešlo, hlaholem těchto hostů, ucho vlašské podivně pronikajícím. Konečně, bylo to jednou pod večer, odhodím štětec, posadím se o samotě k oknu, zamyslím se do vzdálené Prahy, vezmu do rukou kytaru a zpívám tvoje: „Ach vlasti má, ty věčný chráme!“ Byloť mi, jako byste všickni tři, ty, bratře, náš Bedřich a šotek Vilím okolo mne stáli, a nikdy jsem, jako tenkrát, necítil, jak pravdivě Bedřich zvuky svými to tvé: Ach vlasti má, ty věčný chráme! oživil.
„To není německé?“ ptala se Fenella, když jsem přestal a ruka moje lhostejně po strunách přejížděla.
„Není,“ usmál jsem se, neboť mě těšilo, že ucho zvyklé zvukům jemným český libohlas rozeznalo. „To je řeč otců a bratrů mých, kteří se Čechy nazývají a daleko odtud za vysokými Apeninami, za mnohou řekou bydlí, krásné kraje obývají, jsouce národem od mnoha let staroslavným, vše, co dobrého a pěkného, pěstujícím.“
„Ach, to Fenella ráda věří,“ usmála se dívka, „neboť se mezi nimi její dobrodinec narodil, a řeč jejich zní lahodně, lahodněji, nežli jsem kdy svého dobrodince s cizozemskými přátely rozmlouvati slyšela.“
A tuť nastalo cvičení v naší milé češtině. I velelť jsem jí, nazývati mě od té doby milý otče, a dívka radostně stokráte po sobě opakovala: Milý otče, milý otče! neboť jí bylo, jakoby svoje: Mio caro opětovala. Mně pak je děvče ještě jednou tak milé, co mě: „Milý otče!“ nazývá.
Dlouho jsem mlčel; pravda, Hněval jsem se; ale nikoli na tebe, ani jako řádný rozervanec na celý veliký svět; hněval jsem se na rozkošný jeho díl, a na lid, jenž v tomto dílu podlý život vleče. Jeť arci neslušno, dle myšlení a jednání jednotlivých osob hned o celých rodinách nebo národech souditi; ale na Neapolitány jsem zanevřel. Musí mi odpustit; avšak právě ti, jižto by jako vzor všeho šlechetného nad vášněmi nízkých sborů státi měli, ti sami… ale raději už poslechni!
Nyní mě chová sedmihřbetá Róma v lůně svém. Nežli jsem se ale s rozkošnou Neapolí rozloučil, umyslili jsme si Vesuv navštíviti, já a mladý sochař Brand, rodilý Sas. I Fenella mě prosila, abychom ji vzali s sebou, a nedala se žádným varováním odstrašit.
Spanile rozesmálo se jitro, kdyžto jsme se vypraviti odhodlali a do Reziny průvodčího si zjednali. Odtamtud chtěli jsme se na vrch sopky pustit. Její popsání, jakož i zevrubné udání všech okolností na cestě mi odpustíš, to pevně doufám; kdo ví, kolikráte jsi to v dobrých i špatných cestopisech četl. Jen krátkým, ne-li výborným, ale pravdivým nástinem jisté pamětihodné události nemohu tě ušetřit.
U Portici sehnal se okolo našeho vozíku sbor lenivých lazaronů, mermomocí za průvodce nám se nabízejících. Jeden z nich sedl si beze všech okolků do zadu, ostatní ale běželi při nás jako o přítrž. I v Rezině nemohli jsme se té luzy ještě zbaviti. Jen peníze a dary bylo jejich všeobecné heslo. Ano i několik mezků s hubenými hnáty stálo tu hned pohotově, že jsme jinak nemohli, nežli na ty kostnaté zvířecí hřbety se uchýlit, chtěli-li jsme bez mrzutosti z rukou těch divochů vyváznout, kteří při tom samými: „Milostpane, Eccellenza, nejmilostivější padronne,“ okolo sebe metali.
Fenella byla všechněm „spanilý andílek, milostivá slečinka“. Ona ale zardívala se při takovém lichocení velikým studem, a bázlivě na mne pohlížela, jakoby byla chtěla říci: „Odpusť, že mne ti nešťastníci s tebou do jedné řady staví!“ Konečně ale zvítězila předce buďto ženská marnůstka anebo dětinská pýcha, tak že holčice hlavu výše napjala a na dotíravou žebrotu pohlížela s vysoka. Rád bych byl zvěděl, jak by se lazaroni byli chovali, kdyby Fenellu co ze svého rodu vykvetlé poupě byli poznali!
Konečně jsme se pustili nahoru. Mezi vysokými stěnami ustydlé lávy, černých to škvar, spatřili jsme zde onde taktéž z utvrdlé lávy vystavené domky mezi vinohrady a za hodinu octnuli jsme se u poustevny, jejížto obyvatel i živnost hospodského provozuje.
Odtud nabývá vůkolí napořád pustější a strašnější tvářnosti. Museliť jsme cestu jako po dalekém moři popelu a škvar konati; nadarmo ohlíželo se oko po křovině, nadarmo i po trávě. Náhle jsme zaslechli uvnitř hory temné rachocení; i zastavili jsme kroky, a s tlukoucím srdcem zraky pozdvihnuvše, spatřili jsme až k oblakům sahající sloup dýmu a ohnivého kamení, ježto s hrozným třeskem sopka několikráte po sobě vyvrhla. Mlčky a u velkém žasnutí hleděli jsme delší čas na vznešené divadlo.
Konečně jsme dostoupili až k patě té velikánské sopeční homole, odkudž všechna další cesta pěšky konati se musí. Jako černé náhrobky strmí tu kolkolem menší větší pahrbky, mezi nimiž nesčíslné propasti svůj černý jícen rozšklebují. Několikráte musili jsme se zastaviti, abychom odpočívajíce nového dechu nabyli, jelikož nám nebezpečí hrozilo, že mdlobou sklesneme. Jak jsem tu záviděl Fenelle obratnou lehkost, s jakovou brzy přímo vzhůru, brzy letmo dolů nepatrnou stezkou se vznášela, jsouc od nejútlejšího mládí otužena!
Sám zkušený a v obtížném navštěvování nepokojné sopky sestaralá náš průvodčí zvolal stokráte podivením nad odvážlivou dívčicí: „San Gennaro — ta slečinka má místo nohou peruti! — moje hnáty neprovázely jaktěživy takovou pocestnici v tomto letohrádku hořícího pekla.“
Na nejvýš umdleni dostali jsme se posléz až k samému vrcholu. Větší pustoty a hrůzy nenalezneš ani ve zpěvích Dantových, než jaková se nám nyní zjevila. Kolkolem nedostihne oko ničeho jiného, než nahromaděných homolí z vypálené lávy a šklebících se rozsedlin, z nichžto neustále dým a sírový puch vystupuje; mezi tím valí se širokými brázdami proudy, žhoucí jako rozpálené železo, a časem zaznívá z té plamenné výhně temný hluk jako váda bušících podzemních dělníků.
Hroznějšího dá se asi ledva co zobraziti, avšak sotva také co vznešenějšího a velebnějšího. Postav se v duchu se mnou na tu výšku, kdežto se ti před žasnoucíma zrakoma jizlivý otvor sopky, v nedostihlou dalekost rozprostřené moře a Neapole se vší svou rozkoší, zahradami a vinicemi otvírá! I stáli jsme takto v pohledu a obdivu pohříženi, když tu náhle Fenella jako vyděšená sebou potrhla. Nám zbylo sotva času, poptati se: „Kde a co to?“ a již jsme viděli dívku, jak s napjatou hlavou k blízké sluji se klonila.
Krev nám začala v žilách stydnouti, když jsme z černé hlubiny lidské úpění vystupovati zaslechli. Fenella byla nejprvnější na okraji té propasti, jejížto stěny dosti příkro dolů padajíce, divokým, potrhaným skaliskům se podobaly, mezi nimižto ve skulinách hluboké závěje vřelého popelu a drobného kameniska se černaly. Stáliť jsme jako nad hlubokou šachtou, nad vchodem v říši nevyzkoumatelnou, z jejížto vnitřností ještě nikdo se nevrátil, když jsme na příkré stěně člověka spatřili, jako zázrakem mezi dvěma kusy zkamenělé lávy těsně drženého a po pás v popeli vězícího.
Hrůzou zachvěla se pod námi kolena. V prvním okamžení mysliliť jsme arci, že ho krutá smrt již v náručí drží; ale v druhém okamžení probudila se v nás naděje, že by se jí tato kořist snad přece ještě vyrvati dala. Ale jak se k nešťastníkovi dostati, aby se nestalo ještě větší neštěstí, anebo aby nepřišla pomoc pozdě?
I volali jsme plným hrdlem na ubohého, abychom již alespoň jiskru naděje v brzké vysvobození v něm roznítili; on ale v těsné skulině s hlavou skleslou polo kleče, polo stoje, ani neodpovídal, ani se nehýbal. V tom se pozdvihlo z otvoru sopky černé mračno horkého popelu a větrem zaneseno spouštělo se pak na nás tak hustě a násilně, že jsme se tváří na zemi položiti musili, abychom se nezalkli. Ale na nešťastníka, nad bezednou propastí se vznášejícího, měla tato prška blahodějný účinek, a povzbudivši na smrt zemdlené síly jeho k novému pohnutí, vynutila mu z prsou úpěnlivý křik.
„Ještě je živ!“ zvolal jsem na to, „a nemá-li jeho zahynutí částkou i na nás padnouti, musíme se již bez rozmýšlení k němu pustiti.“
Náš průvodčí učiniv několikráte po sobě znamení kříže, spráskl ruce a začal rychlýma rtoma modlitbu za mrtvé odříkávati.
„Je ta láva dosti ztuhlá a silná, aby člověka udržela?“ ptám se Neapolitána.
„Eccellenza, mohli byste na ni zámky stavět, kdyby pod ní ďáblové svou pec nevytápěli,“ odpověděl průvodčí, nedaje se z nábožného odříkávání modlitby vytrhovati.
„Nuže, tedy mi přispějte!“ řekl jsem odhodlaně a shodil kabát ze sebe. Šťastnou náhodou byl si Neapolitán tlumok, v němžto náš oběd nahoru nesl, okolo beder silným provazem obvázal, jímžto jindy břímě na mezka svého upevňoval.
„Držte pevně!“ řku k ostatním, když jsem si byl provaz okolo těla otočil a druhý konec Brandovi a Neapolitánu k držení podal.
„Otče, otče!“ bědovala Fenella, křečovitě se ke mně tisknouc.
„Příteli, považte, do čeho se pouštíte!“ napomínal Sas, a starý Vlach zamumlal několikráte po sobě: „Corpo di Dio, já jsem vším nevinen!“
„Můžete-li prsa svoje obtížiti vědomím, že jste v největší potřebě neučinili, seč vaše síla byla: tedy zde lhostejně anebo bázlivě posečkejte, až já srdce svého ponoukající hlas utiším!“
Tak znělo moje rozhodnutí, a potom jsem se chystal k činu; všickni tři byli hned pohotově mě podporovati. Skoro na dva sáhy mohli jsme po nahromaděné lávě shora do prohlubně sejíti. Tam jsme začali plnými hrdly na nešťastníka pokřikovati, načež bylo pozorovati, že se ubohý namáhal, pohybováním rukou, ba celého těla i úpěnlivým hlasem znamení dosavadního života svého podati. Byl to patrný zápas mezi brzkou, bolestnou smrtí a nově povstalou nadějí v blízké vysvobození.
Odvážlivě spustil jsem se tedy až k němu, uvázal provazy okolo těla jeho, a nad hlavami nám stojící druhové vytáhli pak s vynasnažením všech sil nešťastníka nahoru, při čemž ubohý ještě často a bolestně o hornaté vypukliny lávy zavadil, nemoha se ubránit.
Na to jsem i já tou samou cestou se navrátil, a tu jsme konečně shledali, že si byl nešťastník ruku vyvrátil a nohu zlámal aneb alespoň z kolena vymknul, protože se na ni postaviti nemohl. Množství modřin nedalo se pro popel ani hned pozorovati. Na rukou musili jsme bídně zmořeného až do hospody čili poustevny donésti.
Nyní se budeš bezpochyby ptáti, kdo asi ten nešťastník byl? — Kdo? Toho jsem se nenadál, když jsem se dolů spouštěl, že zachovám dobrého známého. Byl to mladý Francouz, syn velmi zámožného domu, živého a bohatě nadaného ducha, a při znamenitých schopnostech k umění v pravdě vyvolen. Pán velikého jmění, a takto nižšími potřebami neobmezen, putuje už tři léta po Italii, jakž ho chuť a zalíbení vodívá. Já ho poznal již dříve na přátelských besedách. Srdečná jeho národní prostomyslnost a veselý rozmar, jakovýmž mi našeho Vilíma na mysl uváděl, zjevily se mi jako dvě hvězdy, vedoucí neklamným světlem skrze tíseň Neapolitánských vášní. Karel Castlain byl z nejvýbornějších žáků Pařížské akademie, a pustiv se na to vlastní drahou ku chrámu věčného umění, potvrdil všelikou naději mistrů svých. Rád jsem sedal v jeho dílně; byloť mezi náma jakési tajné pouto, jež bych raději náklonností dvou malířů, nežli přátelstvím dvou mužů jmenoval.
Ale jakž mám nazvati cit, který mě pronikl, když jsem příčinu jeho strašlivé nehody se dověděl? Hněv, zanevření, pomsta, žádná z těchto vzteklic neopanovala duši mou; ale byla to směsice jich jedovatých dechů, jež ňadra moje plamenně naplňovala! Co tomu řekneš ty?
Dva Neapolitáni prahnouce po umělecké pověsti, zavázali se přísahou, že mladého Francouze s cesty sklidí, jenž byl nejnovějším dílem svým od knížete Borghese určené ceny vydobyl, po níž oni dva nadarmo toužili. Nešťastná závist, ty zpotvořená sestro chvalné umělecké řevnivosti, ty se chápeš kořisti své zuby krvechtivými, a nehledíc na vlastní zkázu, vlečeš ji k propasti!
S přátelskou ochotou provázeli zákeřníci mladíka, přemluvivše jej k ohledání sopky, v jejíž vnitřnostech mu hrob vyhlídli. Černá propast zdála se jim býti k tomu nejpříhodnější, jediné hnutí rukou, překvapující strčení, a s pronikavým zkřiknutím letěl nešťastný v strašlivou hloubku. Ale anděl strážný rozprostřel ramena svá, neboť mladá duše neměla ještě s oučty dnů svých předstoupiti před Pána: a nešťastník se zachytil velikým skaliskem lávy, ježto vybíhajíc z kolmé stěny, jako u větru visela, a nevelkou, popelem zasypanou kotlinu tvořila. A pomsta položila se ihned zákeřníkům na paty, že prchli jako zděšení od okraje propasti, kteráž oběť jich zlosti uchránila, aby vydala svědectví o jich zločinu.
Četl jsi? Slyšel jsi? V srdečném plesu musil jsem přestati u svém vypravování o soudu hrdelního práva, držaného nad nepřátely ubohého Castlaina, pak o mém delším pozdržení se v Neapoli, když jsem četl, když jsem slyšel já!
Pařížané jsou u veselém vytržení nad zpěvohrou našeho Bedřicha, kterou tento po dlouhém namahání na velkém divadle k provození přivedl. Všecky časopisy jsou přeplněny chvalozpěvem o neznámém dosaváde komponistovi, o mladém geniu z dalekých krajin polabských.
Zdaliž mu tuto pověst závidím? Zdaliž bych s ním na vrch hořící sopky vyběhl a — oh, zajisté vyběhl; ale abych mu před očima veškerého světa okolo krku padl a na ústa věčností posvěcená vtisknul bratrské políbení!
I přišlať s touto zprávou doba sváteční v tichou moji domácnost, ač ne cele tak tichou, jak jsem si ji před početím cesty své zobrazil.
Fenella moje opustila totiž otčinu a provází nového otce svého. Castlain, vyváznuv šťastně z pohromy, zapřisáhl se, že se nevzdálí od svých vysvoboditelů z jistého zahynutí, jakž si nás nazývati oblíbil, i mámeť co dělati, abychom se při mohovitosti jeho častým a někdy až obtížným darům vyhnuli.
Ale s věrnou duší, s tím pokladem v srdci a hlavě je člověku milo pobýti; to není omrzelé, nudné maření drahého času, s nímžto musí člověk hůře nežli se zlatem skrbliti, když mu jen poněkud na věčném umění záleží.
Zařídilť jsem se tu dosti pohodlně, a jsem živ uprostřed nesčíslných pokladů starého Říma jako vlastní pán a kníže. Tyto dny jsem se smál i zlobil. Úsudky Francouzů o národech cizích a vědomosti zeměpisné jsou známy svou častou směšností po celém okresu vzdělaného světa; skoro bych ale řekl, že Vlachové v tomto ohledu ještě hlouběji klesají. Jen slyš!
Byli jsme hojným počtem v saloně hraběte Sollariho, vroucího přítele věd a umění. Kromě francouzských a německých malířů a sochařů sešli se ovšem také domácí umělci a doktorové všech svobodných umění; rozmluva se pohybovala živěji a nenuceněji, nežli se někdy v úzkém sboru vyvolených vede, jelikož hrabě sám dojímavou vlídností a přátelským, spolu však i důmyslným hovorem za dobrý příklad se postavil a hosté za ním stejným krokem kráčeti se snažili. I přišli jsme rozprávkou o uměních s větve na větev, zmínili se o národech, kde a jak se ten svatý strom pěstuje a dařívá, dotkli se i jiných vlastností oněch národů, a dostali se konečně též na jazyk. Já byl samojediný Čech v celé společnosti; z pouhé podivnosti učinila se také zmínka o našem jazyku. Římský doktor a profesor zeměpisu a dějepravy dokládal, že se v zemi, kterou já za vlast vydával, německým, ale jenom německým jazykem rozpráví, rozprostřeným od vysokých Alp až k severnímu moři. O slovanských mnohokmenných nářečích neměl pán ani zdání.
Já věděl, že pouhým ujišťováním spíše celou besedu na víru obrátím, než učeného doktora; ale náhoda byla do naší společnosti také znamenitého lékaře, rodilého Srba, uvedla, a žasnutí učeného profesora nemohlo pak ani konce najíti, kdyžto jsem se s tímto mužem, na sto mil od kolébky Čechů rodilým, ve slovanském nářečí srozuměl a dokázal, že hlahol Slovanův na největší částce Evropy zavznívá.
Pak jsem také zpíval. Mám ti novou vítězoslávu české písně popisovati? I smál jsem se panu doktorovi; ale později přišel také řad na zlobu.
Zalíbiloť se pánům o neznámosti historie naší rozprávěti; a tu nevěděli o jediné době, o jediné osobě, která by důstojna byla barev a štětců. Ani o hrdinských výpravách Čechů do vlašských krajin nebyli ještě slyšeli. Skoro k neuvěření, ale pravda.
K čemu jsem měl hluchým naše hrdiny a velikány vypočítávati? K čemu jim o bojích a dobách i nad cizími národy rozhodujících povídat? Oni znají jen, o čem pozůstatky starého Říma šeptají. Avšak zavázal jsem se, že obrazem českých dějin vítěznou palmu nad jich komposicemi obdržím! Uvidím, jak daleko moje paměť dosáhne a jak vysoko si moje obraznost vylítne. O tom předmětu budu ti ještě psát.
Něco nového! Musím se s Italií rozloučit. Učiním to s radostí i se žalem. S tebou, krajino, ty schránko věčně nevadlé krásy, s tebou, květnice věčných rozkoší, budu se hořce loučiti! Pocítilť jsem na prsou tvých, jak to možno bylo, že jsi od věků pěstovala miláčky, jichžto jména až podnes ve chrámu svatého umění zaznívají. Tebe opustím s bolestí! Ale vůle mého dobrodince, vedle níž mi se bylo vždy vděčně říditi, dopis hraběte mého volá mě za Rýn, do Paříže, aniž mohu právem litovati, že mě ze spolků vlašských odvádí. Buďte tu s Bohem!
Nenadálá tato cesta vytrhuje mě sice z mnohé začaté práce; avšak potopím se přece s radostí do vln Pařížského života, a opláchnuv, co mi v Italii srdce stísnilo, s novou silou k dílu se navrátím.
Jedinou starost působí mi odjezd můj, starost o Fenellu. Nevím, jak jinak teď nad budoucností tohoto děvčete rozhodnouti, než abych ji v Římě u známé, poctivé rodiny tak dlouho ponechal, až budu moci s hraběcím příznivcem stran dalšího zaopatření jejího promluvit. Až dosaváde jsem mu o svém otcovském právu ani zmínky neučinil. Hodlám jej dívčí přirozenou půvabností a získanou do té doby vzdělaností překvapit.
Starosti moje stran Fenelly se množí. Něco podivného. Že s Castlainem bydlím, to jsem ti už psal; jeť mi, jakobych v něm mladšího bratra milovati musel, a s potěšením pozoroval jsem, že i okolo Fenelly a něho ono něžné pouto své růže otáčí, ježto sestru a bratra blaživá. Já jsem je, bohužel! nepoznal.
Mluvě o nenadálém odjezdu, nezatajil jsem šlechetnému Francouzovi svou starost o děvče, i viděl jsem, že se také v něm péče vzbudila, ba že se zprávy neočekávané říkaje uleknul. Zamlčel se však, a já ctil mlčení jeho, věda, že se zajisté s návrhem šlechetným stran zaopatření děvčete zanáší.
To se stalo ráno; odpoledne jsme byli zase pospolu, a sice samotni. Já pořádal svoje věci k brzkému odchodu; Castlain stál u okna a hleděl do zahrady, dlouhou chvíli ani slova nemluvil. Náhle se obrátil. Tvář jeho byla zardělá.
„Rozhodnul jsi již, příteli, co s Fenellou počneme?“ tázal se jaksi nejistě.
Já mu pojmenoval rodinu usedlých v Římě německých hudebníků, kdežto jsem dívku za obstojný peníz hodlal dáti v opatrování.
„A domníváš se, že tu bude chtít Fenella zůstati?“ ptal se zase Castlain poněkud sklíčeně.
Já pokrčil rameny. „Co mám počíti?“ řekl jsem k tomu. „S sebou ji vzíti nemohu.“
„Nech tedy, ať já ji s sebou vezmu!“ zvolal Castlain zaníceně; „doufám, že se nebude zpěčovati. Pojmu ji za ženu.“
Já myslil, že dobře neslyším. Byl to žert? Měl jsem se smáti? To dítě za ženu?
„Fenelle bude patnáct let,“ namítal Castlain, „a prosím, abys, milý Stanislave, povážil, že stojíme pod nebem italským, a ne ve studených údolích českých.“
A tu mi bylo, jakoby s očí mých rouška padla, Fenella vkročila právě do dveří; s podivením pohlednul jsem poprvé na kvetoucí pannu. Ano, čtrnácti… patnáctileté děvče vlašské podobá se jarnímu, dechem milosti ouplně rozvitému poupěti. Ale kde jsem míval oči, že jsem tyto vnady lepotvárného tílka, tato labuťová ňádra, tyto zářící hvězdy pod krásným obočím neviděl? V líbezném trnutí potápěl jsem zraky v dívčí kráse. Castlain mi stisknul pravici a odešel rychlým krokem okolo Fenelly z pokoje.
„Co schází bratru Karlovi?“ ptala se Fenella, udivena za ním se dívajíc.
„Mluvili jsme o tobě, Fenello!“ prohlásil jsem se zkrátka, chtěje co nejdříve tajemství setřásti, ježto mi od několika minut duši tížilo a jaksi ouzkostně svíralo.
„O mně? Snad jsem mu nedala příčinu k mrzutosti? Pozorovala jsem, že mu tváře jako v hněvu hořely.“
„Ohněm lásky mu hořely. On tě miluje.“
„Aj, tomu je sestra Fenella povděčna. Ona ho také miluje!“
„On si tě chce ale za manželku vzít!“ řekl jsem polohlasitě.
I očekával jsem, že se dívka radostně zapýří a usměje; ale s ustrnutím musil jsem shledati, že jí blednou tváře, ano zdálo se, že jí v srdci krev stydne; klopotně zdvihala se ňádra její, sotva že mohla dechu popadnout. Na okamžik tu stála jako socha z alabastru.
„Co je ti, dítě?“ zvolám u hrozném vyděšení nad stavem dívčím, a vida ji, ana se na celém těle třese, chtěl jsem ji v náruč pojmouti; ale děva mi sklouzla jako ve smrtelných ouzkostech z náručí, a padnouc k zemi, začala mi křečovitě kolena objímat a hlasem štkavým volat: „Neopouštěj, nezavrhuj Fenellu!“
„Pro živý Bůh! Fenello, jáť obmýšlím tvoje blaho —“
„Ó tedy mě nech nejnižší služby pod svou střechou konati, já budu na pohnutí oka tvého pozor dávati, moje potřeby tě nebudou tížiti, potu a mozolů nebudu se štítiti: jen mě nech po boku svém zemříti!“
A tváře její nabývaly při těch slovech nového života, oko její se lesklo, celá duše její byla v plamenném pohnutí.
I musilť jsem dívku horoucí upokojiti. Šetrnými slovy pověděl jsem jí o vůli svého hraběcího příznivce. Proudem kanuly jí horké slzy po tváři, když levicí mou objatá vedle mne stála, a svou hlavu mi na srdce sklonivši, tiše co volný beránek na slova moje pozor dávala.
Svatě jsem jí slíbil, že nebude dalších řečí o jejím zaopatření s Karlem, ale že pobudu dle vůle příznivce svého na čas v Paříži, a pak že se bez odkladu zase k ní do Říma navrátím.
Pevněji otočil jsem mezi rozprávkou rámě své okolo dívky; ona mi hleděla důvěrně, co vtělená milostnost, do očí. Nevím ani jak, ale hlava moje se bezděky sklonila, a rtové moji zavadili o rty dívčí; byloť to první políbení po celý ten čas, co jsem si byl otcovského práva nad mladou Neapolitánkou osobil. Nevím, jak praví otcové líbají; ale ve mně vřela krev, dech se mi zoužil, hlava mi šla kolem, byloť mi, jakobych se měl z těsných okovů tělesných vznésti do větrné výsosti a jenom dvěma dívčíma ramenoma tížen jsa, na hmotné zemi váznul.
Fenella mě v tom okamžiku křečovitě objala, a rtové její zahořeli žhoucím dechem na rtech mých, políbení opětujíce. Na to se vymkla prudce z objetí mého a zůstavila mě samotného v pokoji.
Já tu stál dlouhou chvíli, nevěda, jak bych neznámou posud blahostnou bouři v prsou pojmenoval. Večer se blížil, slunce mi posýlalo po zlatých poblescích „dobrou noc!“ I přistoupil jsem k oknu, líbezně šustilo lupení na rozkošném sadě, v dálce u hustého křoví se něco bělelo. Klečelať tam Fenella s rukama na prsou sepjatýma a s hlavou v pobožné modlitbě skloněnou.
Všecko je v pořádku. Fenella se již přestěhovala do nového obydlí; zdáť se, jakoby ji byl nový život ovanul a jakoby v hudebnickém životě svých nových domácích sladké útěchy nalézala. S Castlainem od té chvíle málo co mluvila. On ji vskutku miluje; avšak beznadějná láska, zvláště ale nový převrat veřejných věcí ve vlasti jeho pudí ho navrátit se k břehům veselé Sekvany. Doprovodí mě tedy do Paříže.
Do Paříže! Nová hvězda urychlí kroky moje, náš Bedřich! Teprva po pěti letech měli jsme se shledati; náhoda čili osud velí jinak. Uvidíme, bude-li z toho veselo- anebo truchlohra. Hleď, ještě bych rád žertoval.
Co asi náš Bedřich dělá? Pod věnci své slávy nenaděje se mé návštěvy. Ta tichá duše! Jak se těším na líbezné usmání jeho, na panické zardění, až o jeho zpěvohře začnu. Kde asi Vilím vězí? Zdá se, jakobychom neměli slovu svému: „Po pěti letech“ dostáti.
Dne… 1830 opustili jsme s Castlainem břehy Tiberské. Na celé cestě potkávala nás rychloletá pověst, roztrušujíc dílem hrozné, dílem líbezné báchorky. Karel se třásl, plesal i lekal se, duše jeho poletovala daleko před vozem za Pařížské náspy a mísila se mezi národní gardu; na čas ustoupil obraz Fenellin z mysli jeho. Jen péče o matku ho svírala.
Byl dříve nežli já v Paříži, a s ním tam byl i list můj hraběti. Přísnost pomezního dozorstva mě zadržela na prahu Francie; muselť jsem na další rozhodnutí čekati; ale šťastně jsem proklouznul.
Je to divná a divě se šklebící doba. Rána, mající z Paříže veškerou zemí otřásti, rozbíhá se nyní vskutku po žilách krajin ostatních. Hluk, zvonění a břinkot panuje po osamělých dědinách; zástupové se hemží po silnicích, dotazování a zadržování obkličuje člověka na všech cestách… jsemť žádostiv, jak se Francie z toho otřesení usadí.
Nyní se počíná moje zkoušení! Šlechetného příznivce mého zachvátila smrt. Ulekání, týrání a poranění, když se právě u bývalého ministra, hraběte R…, nacházel, proti jehož domu i rodu se proud rozvětřeného lidu obořil, uvrhlo starce šedesátiletého na lože, z něhož více nepovstal.
V první Pařížské ulici potkal jsem pohřební průvod; v rakvi ležel můj hrabě! Nyní stojím sám sobě ponechán. Hlava mě pálí, musím pilně k nebi pohlížet; pak vyhledám našeho Bedřicha.