Pouť českých umělců/Z dopisů Vilímových

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Ze zápisek Elisiných	Z dopisů Vilímových	Po pěti letech

Údaje o textu
Titulek:	Z dopisů Vilímových
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 168–173. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„A Vilím? jakž tomu se daří?“ tázala se Milovínova roztomilá žínka, když manžel přečtené Bedřichovy dopisy ukládal. „O tom, kterého z přátel tvých osobně znám, o tom jsi mi až posud nejméně vypravoval, a dopisy jeho přede mnou uzavíráš, jakoby obsahovaly tajnosti, jakéž bych já vědět nesměla. Aj, to si vyprosím!“ doložila hlasem jako hněvivým a s líčeným pathosem. Já, Eližběta, mohu snad předce věděti, co můj Soběslav píše Krokovínovi?“

„I můžeš, můžeš,“ usmál se Milovín. „Na velké dobrodružství se ale netěš, milá Bětunko! Na kus umělecké pouti jeho měla jsi příležitost vlastníma očima pohleděti, když totiž Vilím na nějaký čas uvíznul v Jalovicích, a my tam…“

„— pomocí Klicperova Soběslava smíření své slavili!“ doložila Bětunka a s laskavým úsměvem k Milovínu se přivinula. „Ale ty ostatní kusy té jeho pouti! O, ty jsi sotva kdy jen slovíčkem zavadil, a toť víš, ženská zvědavost nedá se tak malinkými drobty nasytiti. A protož doufám, že můj roztomilý mužíček mi ještě něčeho z dopisů Vilímových uštědří.“

„Největší část dopisů Vilímových,“ odpověděl Milovín, „jsou žerty s veselou bídou a lidskou pošetilostí, stýskání, že se nenarodil v zlaté kolébce s milionem lesklých dukátů, žaloby na špatný engagement, a přání, aby se v Čechách stal divadelním ředitelem. Abych ale zvědavost tvou upokojil, přečtu ti aspoň některá místa z dopisů jeho.“

Na to rozbaliv svazeček Vilímových dopisů, pravil: „Tuto máme jeden z prvních listů Vilímových:

„I ubíral jsem se — praví — s přelehkou kapsou do toho mnohožádoucího světa; uvidíme, kdo koho zmůžeme: já-li svým odříkáním se, nebo svět svým požadováním.

V našich českých L*** zastavil jsem se u společnosti rozhlášené pro pijáka, prvního hrdinu. Přišelť jsem jakoby posel s nebe poslaný. Hrdina, zase právě závratí sklíčen, živou věcí s Jaromírem se zabývati nechtěl; — prosím tě, kdo může zvíře rozumné nutiti: To čiň, a nebo to! — Chtěje Bertu a v úzkostech postaveného ředitele od zoufalství uchrániti, hrál jsem tu na každých prknech devět a devadesátkrát přežvykanou osobu, abych stovku doplnil, a dostav úplnou desítku, čtvrtý díl celého příjmu, honoráru: veselé mysli pospíchal jsem dále. — Ó radostné cestování!“

*

„Výmary jsou veselotvárné. S radostným trnutím vkročil jsem tu na jeviště, kdež byl po mnoho let gigant germánský vévodil — „der Herr von Göthe“, jakž jej mnozí jmenují, spíše dvořana než básníka na zřeteli majíce. Ach, bylať to asi veliká, spanilá doba, podoby klasické tu z temnosti svatyně předstupovaly před zářící lampy, nežli „Aubryho pes“, ten čtvernohý umělec, zaštěkal. Jako úžasným zpomněním nadšený vystoupil jsem co Karel Ruf — ti blázni dole v přízemí tleskali; mně však nebylo času zbylo, před hrou recensenty ponavštíviti, a takž ti moudří lidé na druhý den bláznům tleskajícím ve všech časopisech dokázali, že bych nulou byl mezi nulami Výmarských umělců. Ředitelstvo mi prstem na ty zlověstné řádky ukazovalo, já pak pomysliv: „Svět jest veliký,“ opět jsem tlumok vzal na bedra.“

*

„Ale člověk jest křehké stvoření, a mne začínají nohy boleti. Počkám si na veselejší příští v Lipsku. Představuji zde — nelekej se — třetí milovníky. Rád bych se s planetou poradil, na nížto jsem se narodil. Jesti to as všech macech koruna. Nebudu však zoufati — víra moje až dosavad se pěkně zelená — bychť i stoly i stolice na jeviště vynášeti měl.

Ale jakž to napotom s mými plány vypadne? O plačtivá truchlohro: Jak to vypadne? Jindy jsem se ti smával, teď bych zaplakal. Prosím tě, jen si tu rozkoš jak náleží vyobraz! Ředitel národního divadla nebo divadélka, všecko jedno! Hlava údův, ne jako plevy ze všech čtyř světa úhlů, z brloh nevědomosti, surovosti, lenivosti a nedbanlivosti sfouknutých, alebrž pudem pravého povolání, uměleckého zanícení v jeden pevný a krásný svazek spojených; hlava ústavu, jehož jediné heslo „umění“, štít „pravá vůle“ a „ohnivá mysl“ jest.

Nehody všechněch divadelních podnikatelů na hlavu mou by se shrnouti musily, kdyby se záměr můj snad nepodařil: kdybych řádnou společností a pilným vedením stavu našemu i národní vzdělanosti nepřispěl. I přinutil bych krajany, aby na slova naše, ne jako na pouhé kratochvilné žerty hladem a žízní trápených komediantů, alebrž jako na zvěsty lidumilných učitelů pozor dávali, hlásajících, co k zušlechtění srdce i ducha, co k povzbuzení ke všemu šlechetnému příjemnou cestou vodívá. Poznati by musila společnost povolání své, a za ním toliko říditi svůj běh: i národ by poznal pak cenu povolání toho, a místo co se nyní s pánovitou lhostejností, ba s opovržením od herců obrací, příznivě by je uvítati, laskavě by se k nim přivinouti musil.

Ach, byloť by to všecko velmi krásné, velmi výborné, kdyby jen — — fi, hanba! člověk jesti jen přece sypký tvor, a rozpadává se jako vyschlá nádoba, není-li otočen obručí z kovu, buďsi z mědi, ze stříbra nebo ze zlata? Ach, což jsou nám platny plány nejmistrnější? pouhé sny, pouhé bubliny zůstávají — bez peněz! Já bych říci nemohl, že jsem kdy k mudrcům náležel, penězi pohrdajícím. Právě že jsem jich nikdy nemíval, cenu jich jsem poznal. Jak to as vypadne?“

*

„Dobře se mi začíná dařiti! Jsem nemocen. V tom vlastně ta dobrota nezáleží, ale předce se mi začíná dařiti. Vlastně: byl jsem nemocen. Horká zimnice byla si mě tak zamilovala, že jsem již jinak nemyslil, nežli že mě do chladného svého lože manželského, do hrobu, uloží. O velikém obstarávání, o velikém vydání tu ovšem řeči nebylo; ach, kdyby mi jen přátelská ruka byla pot stírala! Kdyby byla? Ach, vždyť jsem blahodějné stisknutí její pocítil!

„Signora Romani bude zpívati,“ mluvilo se před čtyřmi nedělmi po celém městě, a staří pánové objednávali si sedadla deset dní napřed, mladí páni chystali kukátka. Věděloť se, že je signora mladá, spanilá; pověst pak byla před ní letěla z Vlach velmi pochvalná, Echo di Milano přeplněno bylo věnci jí k úctě uvitými. Ponejprv měla zpívati Desdemonu. Já slyšel Devrientovou, Vranickou a Heinefettrovou, ale podívat šel jsem se předce i na rozenou Vlašku. Spanilá byla, živý výtvor ducha Shakespearova, ana tu v bílém, skvostném atlase, drahý lesknoucí se diadem na skvělém čele, z oblekárny vykročila, k vystoupení se hotovíc.

Jediným pohledem na tuto postavu musila se chytlavá srdce po celém hlučném přízemí zanítiti. Sladké trnutí loudilo se v prsa má, avšak i bázeň jímala mne, pozorujícího velikou mladost pěvkyně, jak se podobalo, asi osmnáctileté.

Avšak zpívala! Jak —? nenáleží v můj list. Již ta okolnost obecenstvo rozplamenila, že Vlaška, co se pamatovalo, první v jazyku německém zpívala. Ani toho však třeba nebylo; okouzlené publikum by ji bylo předce po prvním finále třikráte volalo. Peřesté množství herců, pěvců a divadelních příznivců bylo se shrnulo kolem spanilé dívky, upřímně i neupřímně jí štěstí přejících. Náhodou někdo na mne zavolal. I signora jméno moje zaslechla, a najednou, k podivení všech okolo stojících, rozprávku přetrhnuvši, s andělským úsměvem se ke mně obrátila a medovou češtinou se tázala —“

„Co se ho tázala, vím z vlastních úst té spanilé tazatelky,“ přetrhla mu další čtení Bětunka. „Vypravovala mi, jak pan Vilím žasnutím kameněl, když co neznámá jej jménem pojmenovala, a jak tvář mu zplanula a oči mu zajiskřily, když laskavě s ním rozmlouvajíc, konečně jej pozvala, aby ji druhého dne navštívil, a jak podivně se tvářil, když jí později pak řekl, že je v městě považují za nevěstu a ženicha, a ona — hahaha! jsou to pošetilci ti mužští! Sotva že se na ně ženská tvář trochu laskavě usměje, již myslí, že zvítězili a že se jim s úsměvem tím i srdce a všecko podává. Hahaha! zmýlil se pan Vilím! Zdali pak se ti s tím pochlubil?“

„Všecko věrně vypravuje, a jakkoli odpověď signory Romaniovy rozplameněné srdce jeho rázem ochladila, jakoby slova ta samý led byla, předce ji velebí a s vděčností o ní se zmiňuje.“

„A také k tomu snad má příčinu,“ pravila na to panička; „neboť nemýlím-li se, ona toho má nemalou zásluhu, že Vilím stal se členem královského divadla D***ského. A doufám, že jest spokojen.“

„Je a není,“ usmál se manžel a pokrčil rameny.

„Aj, ten vrtohlavec!“ zahorlila žínka. „Což pak mu schází? čeho pak se mu nedostává k úplné spokojenosti? Má dobré postavení a při tom, jak doufám, i oblíbenosti požívá. Či snad,“ doložila žertovně, „srdéčko mu touhou chřadne? láska jej trápí?“

„Ano, láska,“ přisvědčil Milovín; „nikoliv ale taková, jak ty se domníváš. Tu v tomto listu se o tom zřejměji zmiňuje.“

„Mám, čeho potřebuji,“ praví, „ba ještě více, tak že se někdy obávám, že bych se státi mohl kapitalistou, a z něho mamonářem a šosákem, a jen pak zlatému teleti se klaněl; obecenstvo mi přeje, tleská mi a i jinak mě vyznamenává: a předce se mi při tom všem něčeho nedostává; bývám blažen, a předce ta blaženost s veškerou svou vřelostí až do nitra srdce mého nevniká! Ach, bratře, jak jinak by bylo, kdybych uměním hereckým mocně ozbrojen stál na divadle domácím před rodnými bratry a sestrami, a mluvil jazykem, v němž mě matka — Bůh jí dej lehké odpočinutí! — modlit se učila! kdybych národu, z něhož jsem vyšel, schopnosti a umění své věnovati mohl!

Nu, snad se mi ještě té blaženosti dostane… tato myšlénka mě konejšívá, když někdy touha po vlasti tak mocně mě svírá, že mému dobrému rozmaru až kosti praskají… Doufejme!…“