Pouť českých umělců/Z dopisů Bedřichových

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Soběslav	Z dopisů Bedřichových	Ze zápisek Elisiných

Údaje o textu
Titulek:	Z dopisů Bedřichových
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 91–159. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tu sedím, abych ti psal. Slíbil jsem ti to, ale nevím, jak se mi dopisování povede. Kdybych mohl u tebe seděti, do jasného oka tvého hleděti, tvým duchem se rozehřívati, plynula by slova snad živěji; a nebo kdybych mohl sednouti k svému violončelu a zvuky jeho k tobě poslati: to bys mohl arci nejčistší, nejmluvnější hovor srdce mého slyšeti.

Přijmi tedy slova moje na papíru jako nedospělé tlumoče mých citů! Pravím citů, neboť mám-li s tebou žvatlati, bude to jen historie srdce mého. Jinak poběhne život můj asi tiše, jednotvárně; leda že bude v říši zvuků a nápěvů rozmanitost pro mne panovati.

Cesty svoje, krajiny a města nebudu ti popisovati. K tomu se nehodím, a ty toho nepotřebuješ. Cestopisů a podobných prací máš dokonalejších. Raději mluvil bych s tebou o svých zámyslech, o svých nadějích, a že by stála při tom oslava jména českého ustavičně v popředí, tomu bys nesměl se diviti.

Bolí mě to někdy, že neumím jako ty perem vládnouti! To bych měl práci snadnější; ne snad, že bych chtěl povolání tvoje zlehčovati — ó já znám dobře jeho cenu vysokou, ale také ten prospěch jeho, že může státi každé okamžení jako lehký bojovník s úplnou zbraní hned na místě, kde volá oslava národní; ale já jsem jako těžký, v železném brnění upjatý jezdec v boji o čest národní. Já nemohu pouhým nápěvem nevidomé oči otevříti a ledové srdce v lůno matky vlasti nazpět uvésti. Ale proto nebudu přece zoufati. Já mám také kus díla před sebou, a hodlám jím národu dobře posloužiti.

S koncerty mnoho se obírati nechci, vždyť nebudou snad vezdejší potřeby na mne tak doléhati, abych musel pořád jen koncertovati! budu je toliko za dobré přátely považovati, kteří musejí v nouzi pomáhati. Avšak nemysli, že bych snad proto na svou basetku zanevřel! Já budu s ní mnoho rozprávěti, budu s ní milkovati, naučím ji hlasem i citem lidským mluviti, že ji bude svět s rozkoší poslouchati; jen to jí nemohu slíbiti, abych jí jediné všechnu svou lásku věnoval! tys mě zavedl! já musím také tvou zpěvohru milovat. A ta musí býti konečně mou hrdostí, mou chloubou. Hodlám ji přiozdobiti, vyšperkovati veškerým kouzlem hudby, a potom ji na den boží uvésti ku své rozkoši a ke cti jména českého.

Že nebudu mařiti času na samých cestách, to si pomyslíš; kde si ale stánek vyberu nebo kde nějaký přívětivý útulek pro svou muzu a milenku naleznu, to ještě nevím; myslím však na Paříž, to je úrodná půda pro vše umění.

Vím sice, že se pouštím do hry odvážné, že se chystám na podlahu skluzkou: ale naděje má jest živoucí, víra moje podněcující, chuť moje odvažující. Já chci nejpřímější cestou jedním rázem k cíli spěchati. Rozletí-li se pověst jména mého z Paříže, tedy půjde všemi končinami světa s nejplatnějším vysvědčením, a budu míti vyhráno. I musím vyhráti! Neběží tu o Bedřicha, ale běží o Čecha, a tomu musím veškeré síly svoje zasvětit.

Jak se ale do Paříže dostanu, to ještě nevím, také na to nemyslím; dělám cestu zvolna a stavím se, kde se mi zalíbí, kde se duch můj v krásotách přírody pokochá. A dle toho dám i směr své pouti. Hlavně myslím jíti přes Švýcary po Rýně až k Štrasburku a pak do Paříže.

Chceš také věděti, jak cestuji? Až posud šlo to velmi jednoduše, dílem pěšky. Vak můj jde někdy poštou napřed, někdy s najatým vozíkem; na mou basičku musí dávat pozor Pietro.

Ach, je pravda, ty ještě nevíš, kdo to je. Mladinký Savojan. Kolik je mu let, neví sám; dokud byl doma, nikdo s ním o tom nemluvil. Já bych řekl, že je mu patnáct let, ačkoliv vypadá sotva dvanáctiletý; je malý, na těle poněkud zakrnělý, slabý v údech, ale při tom ohebný, obratný, čiperný.

Já ho nalezl ve Vídni. Tam chodil po domech a ulicích s putničkou černidla na zádech, i křičel hezky hlasitě své: „Tin — to!“ ale živnost jeho nezdála se býti příliš výnosná. Nevypadal vesele.

Jednoho dne šel jsem přes náhradbí do města. Cesta mě vedla pěkným stromořadím. Tu seděl ušpiněný hoch při patě velkého topolu a vedle něho stála černá jeho putnička.

Já šel zvolna, on mě nepozoroval. Bylť zády k cestě obrácen. Při tom měl lokte o kolena opřeny a na dlaních hlavu sklopenou. Když jsem přišel až skoro k samému, zdálo se mi, že pláče. Slyšel jsem ho těžce oddychovati, a zastavil jsem se útrpně.

„Co je ti, hochu?“ ptám se ho po italsku přívětivě.

Hoch pozvednul sice hlavu, otočil ji po mně, upřel na mne černé a v skutku zaslzené oči své, ale neodpověděl. Byl v opravdivém zármutku celý pohřížen.

„Jindy chodíváš veseleji se svou putničkou,“ promluvím zase na něj. „Proč jsi dnes tak smutný?“

„Milostpane!“ odpověděl nyní hoch, „s hladovým žaludkem je těžko býti veselým. Po městě již chodit nesmím, to mi zapovídají, a číhají po mně ty šedivé kabátky s lískovkami — a žebrat se bojím i stydím.“

„A co pak tu nemáš nikoho ze svých lidí? otce, příbuzného?“

„Já?“ řekl hoch tichým hlasem, a jakobych se nejbolestnější struny srdce jeho dotknul, vyhrkly mu veliké slzy na tváře osmáhlé. „Můj otec i matka leží již dávno na hřbitově, a příbuzných také nemám. Jen kmotr je doma, a ten udělal pro mne, co mohl. Za nábytek po mých rodičích zjednal mi kolovrátek a vypravil mě do světa.“

„Nu, a kam pak se poděl tvůj kolovrátek?“ ptal jsem se zvědavě.

„Já chtěl na začátku do Paříže,“ jal se mladík vypravovati, „poněvadž je to u nás dávnoletý obyčej; ale kmotr mi to zrazoval, že prý tam jde již tuze mnoho našich lidí, abych prý šel raději do Italie, do Němec, tam že spíše pochodím, tam že lidé od nás pozřídku přicházejí. Já si to dal namluvit a vydal se na cestu.“

S dobromyslnou štěbetavostí a jakoby mezi tím nynější svou tíseň ani necítil, vypravoval mi hoch dále, že se mu vedlo v Italii dobře, že i v Němcích hezký peníz dostal; ale tu že ho potkalo také neštěstí, a na to si zpomínal s pláčem.

„Přišel jsem konečně do hornaté krajiny, která mi uváděla na mysl naše Savojsko,“ znělo jeho vypravování. „I bylo mi vesele okolo srdce a já šel pomalu, poněvadž jsem chtěl pěkných hor zase jednou užit; jen to mě tam bolelo, že mi lidé nerozuměli, a já nerozuměl jim. Jen mému kolovrátku porozuměli, a já ztržil mnohý krejcar. Považovali mne snad za němého a měli útrpnost. Ale jednou v neděli přišel jsem do veliké vesnice, kde bylo hlučno a veselo. Jonáci a děvčata byli vystrojeni, stáli před staveními, v kupách po návsi, a zpívali, poskakovali a zdáli se mít velikou chuť do tance; neboť sotva že mě zahlídli, shrnuli se okolo mne a hučeli mi do uší — ačkoli jsem ani slovu neporozuměl. I vedli mě do krčmy, postavili za stůl a dělali znamení, abych hrál. Já se nedal dvakrát pobízet, a začal jsem nejhezčí kousek na kolovrátku. Jonáci poslouchali, začali se houpat, házeli rukama — ale nešlo jim to nějak do nohou. Začali mi dělat znamení, abych hrál něco jiného. Já hrál tedy druhý kousek. To jim šlo trochu lépe do nohou, ale vlastně jsem mohl hrát, co jsem chtěl; neboť když začali k tomu výskat a rukama tleskat a dupat, nebylo beztoho z mého kolovrátku nic slyšeti. Mezi tím se hodně pilo; mně dali na stůl také sklenici vína a krajíc chleba, a jonák již hodně rozpálený postavil se naproti mně a dal se do zpěvu. Potom začal cosi povídat. Chtěl bezpochyby, abych mu jeho písničku zahrál, ale já byl v nesnázi; ostýchavě sáhl jsem na kliku, a kolovrátek hrál jen známý kousek. Jonák sebou trhal, vrtěl hlavou, rozháněl se rukama a začal znova zpívat. Já měl zase hrát — ale kolovrátek nehrál předce nic jiného, nežli svoje kousky. Jonák se zlobil a ostatní se mu smáli. Tu přistoupil jonák až ke mně, chopil se kolovrátku, popadl za kliku a točil jí, jakoby to lépe dovedl: ale těžká jeho ruka nebyla bezpochyby na tak útlé věci uvyklá, neboť mi kliku přelomil a struny ještě potrhal. Já se dal do křiku, on vyvalil oči a druzí se chechtali. To ho jaksi rozdráždilo, a on mrštil mým kolovrátkem tak prudce na stůl, že se celý rozštípnul. Já se dal arci do hrozného bědování, ale to mi již málo pomohlo. S pláčem i křikem sebral jsem třísky z mého kolovrátku, a celá moje náhrada byla sotva několik grošů. Já tam nemohl zůstat ani přes noc, takový strach mě uchvátil, i vyběhl jsem z vesnice a strávil tu noc pod šírým nebem. Měkký trávník bylo mé lože a husté křoví pjalo se nade mnou. Tam jsem hořce plakal, až konečně zemdlen jsem usnul.“

Tak mi hoch vypravoval. Jsou-li to právě slova hladového Savojana, která zde uvádím, nemohu ti ovšem zaručiti, neboť mluvil se mnou nářečím, že jsem musel dobrý pozor dávati; ale tím větší svoboda zbyde pro tvou obrazivost, budeš-li chtít figury jeho do některé novely použit. Savojský hoch za muzikanta mezi pouhými Štajeráky, byl by také hezký předmět pro našeho Stanislava, kdyby se chtěl obírati podobnými obrázky! Nemá-li ta scena pro tebe nic dojímavého, je alespoň pravdivá, a takž mi nedovoluje, abych psal o ní s veselým rozmarem.

Dále mi vypravoval hoch, jak nevěděl druhý den, co začíti a jak si k spravenému kolovrátku pomůže. Měl prý arci několik zlatých trpce uschráněných ve váčku, ale kdyby je byl musil vydati, byl by prý býval hotovým žebrákem, a k tomu mezi lidmi, kteří mu nerozuměli. I poznal prý, že mu nezbývá nic jiného, nežli navrátit se do Italie, kde mu lidé aspoň rozuměli a takovou škodu neudělali, jako lidé s tím nesrozumitelným jazykem.

„I obrátil jsem se tedy nazpátek,“ vypravoval hoch ku konci, „a byl jsem ještě plný radosti, když jsem potkal na cestě dva Italiány, kteří šli do Němec. Těm jsem si postýskal a oni se mi vysmáli. Abych prý hlavu nevěšel, pro jednu nehodu že svět nespadne, a chytrá hlava že se ho jinde uchopí, jestliže na jednom místě klopýtnul. I vyzvali mě, abych šel s nimi, abych se nevlekl s roztřískaným kolovrátkem, abych držel s nimi, a já se dal přemluvit. Vždyť jsem byl rád, že jsem nalezl aspoň lidi, s kterými jsem mohl hovořiti, a oni mi slibovali velký zisk. Němce je prý snadno ošidit. Ale při tom musil jsem jim vydati několik svých zlatých, poněvadž jsem měl míti také stejný podíl ze zisku. Ale nyní vidíte, milostpane, jak se mi vede a jaký mám podíl ze zisku. Tahám se od bílého rána až do samé noci — a jsem celý den o hladu.“

„A nemůžeš si pomoci?“ ptal jsem se ho.

„Pro mne není už jiné pomoci,“ odpověděl hoch hlasem tiché, ale hluboké bolesti, „leda kdybych mohl po našich horách kozy pást anebo vedle rodičů ležet, to by bylo to nejlepší.“

„Aj, milý hochu!“ řekl jsem k němu hlasem utěšujícím, „kdo pak by ve tvém věku tak zoufanlivě rozprávěl, jakoby nad všemi námi otcovské oko nebdělo? Chceš-li svého štěstí jinde zkusiti, já ti povím, jak to učiníš. Tvoji krajané chodívají do Paříže také pro to, aby tam našli služby nějaké. Ty bys ale nemusel jít ani tak daleko. Pojď ke mně, máš-li chuť!“

„Ó, můj drahý milostpane,“ zvolal mladík savojský, a oči se mu zajiskřily paprskem nové naděje.

„Zlaté hory nemohu ti arci slibovati,“ mluvil jsem dále: „ale dostaneš alespoň čistou kazajku, budeš se moci řádně umýt, abys dělal předce Savojanům čest, a hladem se také neutrápíš.“

„Ó, můj dobrodinče!“ zkřikl zase mladík, popadl mě křečovitě za ruku a počal ji líbati.

„Upokoj se, a ještě si věc trochu rozmysli!“ řekl jsem a ruku vymknul. „Já půjdu přes Italii do Švýcar, a ty se můžeš potom třeba do Savojska uhnout, bude-li se ti po domově stýskati.“

„Neuhnu se, neuhnu! jestli mě sám zas o samotě na tom světě nenecháte!“ zvolal hoch s ohněm rostoucím. „Ó vezměte mě k sobě, a uvidíte, že umím poslouchat, že umím být vděčným!“

A to je můj Pietro! Ostatek tohoto výjevu můžeš si v duchu sám vymalovati.

Až dosavad myslím, že jsem v tomto mladíku získal věrného služebníka, jistě alespoň ochotného člověka, který dává pozor na mrknutí oka mého. Jak dlouho u mne zůstane, to se teprva okáže.

Obtíž mi nedělá. Útrata není silná, a za to služebnost veliká. Zde v Miláně jsem tomu říkaje povděčen; mám okolo sebe člověka, který mi potřeby moje bezpečněji zařídí, než kterýkoli člověk najatý.

Že ti nebudu ve svých listech cestopisy zasýlati, podotknul jsem již zpředu. Z Milána, z toho bohatého lůna italské skvostnosti a nádhery, mohl bych ti arci mnohý obrázek zaslati, není takořka ani možná, aby člověk alespoň o divadle della Scala nemluvil… o vy milé muzy! jaké komůrky to máte jinde v dosti velikých městech proti Milánskému chrámu vašemu! V takovém divadle s takovými silami jednou zpěvohru českou slyšeti! Nesměj se, Milovíne! Je to jen jako blesk mým mozkem proletělí myšlénka, pouhá myšlénka v porodu hned zas umírající. Nebylo by ani dobře, kdyby se chtěl člověk déle s tou myšlénkou obírati; tuť by mu žalostí musilo srdce puknouti. My nemáme doma ani komůrky pro muzu, a sešedivíme asi velice, nežli se nějaké dočkáme.

Možná, že jsem v ohledu tomto na bludné cestě, i velebil bych nebesa, kdybych nyní bloudil a v skutku jedenkráte skvělý chrám vlastenecké muzy spatřil; ale jakých převratů bychom se musili dočkati? A ty se za našich pět let sotva sběhnou! Teď je z vypuzených, zatoulaných, roztroušených synů českých ještě málo v lůně matky zase shromážděných; stojí jako na palouce kvítí po různu; ale my potřebujeme plné květnice.

Již přestávám. Zde budu dávati snad koncert. Každé ptačátko musí chvílemi křídelkoma potřepati, a pak mi čtvrtletní přestávka předce trochu kasu vysušila. Již musím přestati. Tu se mi začíná holá prosa do citu básnického míchati.

* * *

V Miláně neměl jsem koncert dávati! Nelekej se, jakobych byl — propadl. Já jim okázal, že umí basetka moje rozprávěti, jak chci; milostnou píseň šeptati, ale také něco dovádivého zažvatlati, třebas já nebyl Rombergem. I došel jsem hlučné pochvaly, to je pravda; jen že zněla v prázdném sále. Jakéhož také divu? Kdo posud o mně co slyšel? Z domova nepřišlo moje jméno ještě přes hranice, a ve Vídni jsem z dobrých příčin nehrál, ačkoli tam umějí dobře vytrubovati! V Miláně stálo nadarmo návěští o mém koncertu, že jedu veskrz do Paříže, více by bylo účinkovalo, kdybych byl z Paříže přijížděl.

Mnoho jsem sice neočekával, ale slabá návštěva mě předce trochu mrzela. Mlčel jsem, ale tím hlasitěji dováděl Pietro.

„To hrajte, milostpane! raději našim kozám po horách,“ mlel jazykem; „ty se jistě sběhnou, protože jim Pán Bůh uši stvořil. Ale co to mají zde místo uší, to ani čert neuhodne. A co já se jim už dříve namluvil, co to umíte na tu basičku, že to jak živi neslyšeli, že budou při vaší hře plakat a smát se, jako já dělávám, ale ty zdejší vysoustruhované opice musely zrovna myslit, že blázním.“

„Ba to si myslím také, pane Pietro!“ musil jsem se horlivosti jeho usmáti. „A nejsem, tuším, na omylu, pravím-li, že jsi rekomandací svou více pokazil, nežli nadlepšil. To si pamatuj: Co je dobrého, chválí se samo sebou.“

Ještě jednou: Jakého divu? — Já tu byl posud živ jako poustevník ve dvou tichých kabinetech na pozadí, kde jsem mohl pilně se svým nástrojem se obírati. Ale nepracoval jsem nadarmo. Srdce italské snadno se zanítí — a ona se tu rozplývala rozkoší při pot-pourri z nápěvů jejich božského Rossiniho! Oni jsou zde štědří tím predikátem.

Byl jsem takořka donucen dávati ještě jeden koncert — a ten byl moje dostiučinění. Celé dva dny mluvilo se v městě o cizím umělci — to slyšel Pietro na všech stranách a tím se trochu usmířil — a když přišel den koncertu, nastala veliká pouť obecenstva do sálu, a já slavil první vítězství na cizí půdě.

Ať se ti to nezdá samochválou, já bych ti to nepsal, kdybych věděl, že se nezaraduješ nad prospěchem hudebníka českého — a potom, abys poznal, proč skoro lituji, že jsem dával druhý koncert.

Já se chystal již téměř k odjezdu, když jsem dostal návštěvu. Byl to komorník cestujícího lorda, který mě dával žádati, abych jej navštívil. Já šel.

Ve skvostném hotelu nalezl jsem Angličana. Byla to veliká, suchá postava v dlouhém žlutobělavém kaputě, tváře podlouhlé a přibledlé, oči modré, trochu vypouklé, vlasy rusé; vážnost v celém vzezření.

Neměj mi za zlé, pane Milovíne, že se ti míchám do řemesla, a v malbě osobnosti se pokouším! Jen krátce to činím — a proto, že mi ono první zjevení se lorda Bonneta na dlouhý čas v paměti zůstane.

„Pan koncertista?“ ptal se mě krátce, poukázav na sesli, abych se posadil.

„K službám.“

„Cvičíte i jiné osoby na svém nástroji?“

„Ještě jsem to neučinil.“

„Ale kdyby se vám příležitost naskytla — ovšem dobře placená?“

„Kdyby mi nebyla překážkou na dráze umělecké, vedoucí mě od města k městu…“

„Co byste požadoval, abyste nemusel na tu překážku dbáti?“

„Mylorde, já nemám ještě žádnou taxu na své umění.“

„Jen si ji učiňte; my se jí nebojíme. Abych vám ji usnadnil, je to pro mou dceru.“

„Pro páně lordovu dceru?“ ptal jsem se u nemalém podivení.

„Ano,“ odpověděl Angličan s malým povzdechnutím. „Je to mé jediné dítě; miluje hudbu, slyšela vás v koncertě — a chce se nástroji vašemu přiučiti.“

Podivení moje zrůstalo. I nevěděl jsem hned, mám-li se nějak z toho vyvinouti a nebo tak neobyčejný návrh přijmouti. Dívka u basetky! Musím se vyznati, že bych se byl skoro usmál — a to tím více, když jsem pozoroval tu ledovou vážnost lordovu, dívka u harfy! — to si dám líbiti, to je nástroj ženský, ideální; já bych si nemohl budoucí svou milenku krásněji mysliti, nežli s harfou v ruce!… Ale nač to myslím? Na milenku!… Jsem žádostiv, dostanu-li od Stanislava slíbenou Cecilii nebeskou!…

Choutka dcery hrdého Albionu a nabídnutí otce jejího byly ostatně věci dosti půvabné a tak neobyčejné, že jsem jich nemohl naprosto zamítnouti, a to tím méně, poněvadž i zvědavost moje procitla, poznati dívku vysoce rozenou, která nalezla zjevného zalíbení v basetce!

I začala mi tato příhoda lichotit — tak bláhové, marnivé bývá někdy umělcovo srdce i se vším rozumem! — a neváhal jsem toto zalíbení ženského srdce za nejkrásnější triumf basičky své považovati. A vskutku neznám také nástroje hudebního, který by tak jemně a srozumitelně k srdci lidskému rozprávěl, jako právě violončelo, které je mým bůžkem. A hned mi to nebylo již k smíchu, že se chtěla dívka na tom mnohomluvném nástroji cvičiti, a obraz její zdál se mi být již půvabný. V druhém okamžení napadlo mi sice také, že je dcera lordova snad již nějaká zvadlá květina, která by se nyní svým podivínstvím ráda blýskala, a to nebylo příliš lákavé; ale třetí okamžik zbudil ve mně zase myšlénku, že by mohlo vyučování tak vznešené dámy k pověsti jména mého přispěti a cestu k oslavě českého maestra urychliti: a to mě pobádalo, abych přijal návrh anglického urozence.

Tři okamžení trvalo moje zamlčení na lordova slova. Potom jsem řekl: „Chce-li mne Vaše Jasnost a slečna dcera svou důvěrou poctit — bez ohledu na to, když mě určitá cesta dále povede, uvoluji se vzíti na sebe požadované vyučování.“

„Dobře, pane! A váš honorář?“

„Zůstavím uznání Vašnostinu — až bude-li vyučování moje ku vděku.“

Lord Bonnet pokývnul zvolna hlavou, jako na znamení svého svolení, sáhnul po stříbrném zvonku na stole a zazvonil. Z vedlejších dveří vešla letitá komorná.

„Lady Elisa!“ řekl k ní lord.

Komorná se uklonila a mlčky zase odešla.

Za minutu vstoupila do pokoje dcera lordova. Já byl překvapen, v nejhlubším srdci pohnut, uchvácen. Já se bál uvadlé květiny — a ona se tu objevila jará, stříbroskvělá lilie v prvním rozkvětu. Štíhlá, skoro velebná postava, v jasně modrém hedvábném šatě, upjatém až ke krku, tváře jako růžovým lupením poseté, oči jako dvě tiché dennice! Při tom byla po veškeré její bytosti jakási nevýslovná tichost rozlita, jakýsi poklid veliké duše rozprostřen.

Když mě spatřila v pokoji, přeletěl na okamžik slabounký ruměnec spanilou tvář její a oči poněkud se rozjiskřily.

Lord mě představil, a já si pospíšil složit svou poklonu. Kdybych ti měl ale rozmluvu naši vypisovati, musil bych si tvou fantasii vyprositi, drahý Milovíne, a jenom na vření citů svých se rozpomínati; pak by snad popsání naší rozprávky se povedlo. Vezmi za vděk s mým vyznáním, že jsem oplýval tichou rozkoší, když jsem domů se navracel!

Elisa stojí sice za obyčejnou mezí všední ženštiny, člověk musí letu jejích myšlének teprva přivykati; ale při tom je neodolatelně půvabná, jako čarovně v okres neobyčejnosti své uchvacující.

„Neptejte se mne, proč chci uměti hrát na violončelo!“ pravila, rozvinujíc svou theorii. „Proto, že se mi nástroj líbí. A proč se mi líbí? — Řekněte, proč stojím s obdivením před Rafaelovým obrazem? Proč hledím s radostným úžasem na žhavý blesk, když letí z mračna černého? Proč plesám při divém úprku odvážlivého jezdce? Proč kane slza při tiché písni Sontagové? Jste-li dobrý krasovědec, rozpleťte mi to klubko zalíbení rozmanitého! Ale o harfě mi nemluvte — nic o tom prkeném fortepianu! z těch nebude nikdy duše mluviti; vyložte je slonovou kostí, a stříbrná duše do nich předce nevejde!“

Ona maluje, zpívá, plave, rozpráví několika jazyky, šermuje, básní, jezdí… já nevím, co všecko umí; ale tolik jsem zvěděl hned v první hodině.

Na druhý den dával jsem jí první hodinu. Dělo se to zatím na mém violončelu, které tam Pietro zanesl. On oblekl k tomu sváteční šat — já mu ho byl již dříve dal zhotoviti dle národního kroje — a on se teď nemálo radoval, že padl v domě lordově do očí.

Ale ty ještě nevíš, proč skoro lituji, že jsem dával v Miláně koncerty? Chlubně mluvil jsem ještě nedávno na hoře Kunětické k přátelům: Jen, bratří, chtějme — a pak zajisté k vznešenému cíli svému dospějem! — a při opětném shledání má jeden k druhému s pocitem šlechetné hrdosti říci: Hle, toto jsem učinil pro Čechy!

A když sedím nyní o samotě a duch oné posvátné chvíle mě ochvívá, ptám se s tlukoucím srdcem: Učím Elisu také jen proto, abych něco pro Čechy učinil? — Ó, bdi nade mnou, anděle strážce matky mé vlasti! — abych k vůli jiné — na tuto nezapomněl.

Tu to stojí na papíře. Cítíš nyní, proč skoro lituji, že jsem zde dával koncerty?… Ale nestrachuj se, že ubyde bojovníka v té až posud veliké řadě, která počíná dílo ke cti národu!

* * *

Bojoval jsem — ale díky mé vroucí lásce k vlasti! zvítězil jsem. Náš dovádivý Vilím jmenoval by to snad útěkem z bojiště; ale já myslím, že i k tomu útěku bylo mužné síly potřeba.

Prchnul jsem toliko z nebezpečenství — a s ranou v srdci uchýlil jsem se z hluku světského, abych ještě jednou živil se ze své bolesti a pak se uzdravil.

Sedím u většího jezera — Lago maggiore; zde jsem našel skrovný letní domek, pro mne jako stvořený. Musel ho člověk stavěti, jakoby byl věděl, že v něm bude raněné srdce útočiště hledati. Zde na blízku nelesknou se žádné panské letohrádky; k tomu jsou břehy nádherného jezera dosti prostranné, a všude je na nich kus nového ráje. Já bydlím v sousedstvu malé rybářské vesničky. Jsem tu jako novým poustevníkem.

Ale nejsem ve své poustevně samoten. Do toho tichého útulku připutovala se mnou i láska má, a když tady zemře, ozdobím hrob její nejkrásnějším věncem z písní milostných. A jestli neumře? Na to si netroufám dáti ještě odpověď.

Moje basička nyní odpočívá. Ale slova tvoje leží nyní každý den přede mnou, a z nich počíná se rodit moje zpěvohra. Ano, zdá se mi teď chvílemi, že mi sama muza moje Elisu vstříc uvedla, abych našel tóny ke slovům lásky básně tvé.

A když sedím tiše u stolu, poletují mi před duší obrazy dnů nedávno minulých.

Vidím se ještě v první hodině vedle Elisy. Ona byla pouhým dítětem a smála se, když jsem jí kladl její krásné z růžovitého mramoru vytesané prsty poprvé na struny. A dala se do hlasitého smíchu, když se jí bez mé pomoci první tón čistě povedl. I nutila se k rychlému pokroku. S elementárním cvičením beztoho jsme se neomeškávali. Ona hraje obratně fortepiano; začala se učiti na housle, a mohu s ní mluviti o kontrapunktu. Zná Haydena, Glucka, Rossiniho, Mozarta, Pellegriniho, Aubera, Paëra — z našich hodin bývaly hudební debaty…

Jednou byla jízdecky po městě. Zrovna v tu hodinu před tím, nežli se počínalo naše cvičení. Ale málem byla by měla neštěstí. Dovádivě nechávala koně svého ze šlechetné krve skoro pořád turbetovati, až počal i kůň dovádět, s cesty vykázané sběhl a málem by byl dítě ušlápnul, které hrálo si podle cesty. Dítě ještě dost časně s křikem hrozným uskočilo, ale tím také upadlo a poranilo si čelíčko na dlažbě; krev se mu vyřinula a nastal pláč. Ale Elisa byla již také skokem dole, dala bujné zvíře držeti štolbovi, který byl k ní pospíšil, počala vyděšené dítě těšiti, líbati, a vysypala mu váček svůj do košilky. S divokým křikem pádila k tomu polekaná matka, tušíc veliké neštěstí; vidouc ale dítě jen slabě raněné, a za to bohatě obdarované, začala s podobnou vášní cizí dámu velebiti a byla by jí roucho ulíbala.

Já ještě nevěděl, co se bylo přihodilo; ale Elisa byla zasmušile nevrla, když naše hodina začala; také se jí nic nedařilo, i hodila smyčec na zem.

„Dejte mi dnes pokoj s těmi titěrkami!“ zvolala prudce. „Já bych raději zahynula v disharmonii celého světa!“

Já se divil a poněkud pohoršen poroučel jsem se. Chtěl jsem odejíti a byl jsem již u dveří.

„Co vám to napadá?“ zvolala zas Elisa, a v hlase jejím spočívala měkkost srdce jejího. „Pohněvala jsem vás? Se žákyní musíte mít shovění — jako s dítětem — sice zavedu zde opačný pořádek a budu vám poroučeti. Dnes tu musíte zůstati ještě jednou tak dlouho, nežli obyčejně činíváte.“

A s těmi slovy podala mi již zase jako pouhé děcko svou měkkou, nevýslovně krásnou ručinku; ale já vtiskl na ni rty svoje i bylo mi, jakobych neměl ruku její více pouštěti…

Já nevěděl dlouho, co o ní mysliti. Zdálať se mi jako směsice rozličných bytostí, každý den, každou hodinu jiná.

Lord Bonnet dával skvostnou besedu. Byly shromážděny nejen osoby vysoce urozené, nejkrásnější dámy, ale i notability ze světa uměleckého. Byl uspořádán také koncert. První zpěvačka zdejší opery způsobila, jako obyčejně, sensaci, ale také pro mne zbylo ještě dosti enthusiasmu. Avšak mě to všecko netěšilo. Elisa si mne skoro ani nevšimla; dnes byla úplně jen dcera lordova, pravzor anglické ledové etikety.

Mezi koncertem padla však náhle do jiného rozmaru.

„Ó, moje spanilé dámy!“ řekla s půvabným úsměvem, když mě byli hosté tleskotem skoro ohlušili. „To není ještě všecko, co náš láskyhodný umělec dokáže. On umí také elektrickým proudem umění své po troškách jiným osobám sdíleti — a jestli dovolíte, ukážu vám hned, co na mne ze svého kouzelnictva přenesl.“

A na pokynutí její přinesl jí lokaj nástroj. Darmo pohlížel na ni otec, jakoby chtěl říci: „Co počínáš?“ — Darmo doložil vážně: „Eliso, ještě to nejde!“ — I já hleděl na ni v nesnázi; ale ona postavila si sesli vedle mé a posadila se beze všech okolků ke své basetce.

„Já nedělám ze svých čar žádné tajemství,“ pravila mezi smíchem, „a připravím společnosti nejpěknější zábavu.“

Já byl v rozpacích i starostech, ale řekl jsem v duchu sám k sobě: „Nebudeš lháti, Eliso!“ — i přisedl jsem k ní, a hráli jsme spolu lehounké duetto, které jsem jí byl nedávno schválně napsal.

Společnost byla v dobrém rozmaru a já uzavřel ji při něm udržeti. Dal jsem Elise hráti první hlas, jak obyčejně se mnou hrávala, že ho dobře i dost čistě slyšeti bylo; ale místo hlasu svého začal jsem při tom piano laškovité capriccio, tak že to vypadalo, jakoby okolo každého tónu jejího několik dovádivých diblíků obskakovalo.

Společnost dala se uchvátit a Elisa i s ní; a když pominul mezi hostmi tleskot, poklepala mi Elisa tak přítulně na rameno, jako bychom byli spolu vyrostli, a řekla se svým nejsrdečnějším rozmarem: „Ó, vy jste nový Prometheus! Jen že nepotřebujete paprsky ze slunce ukrádati, abyste tvora svého oživil; vy máte sám v sobě dost nebeského plamene.“

Potom si mne ale celý večer již nevšimla…

Jednou musel jsem s ní v otevřeném kočáře na projížďku. Cesta vedla z městských zdí ven za bránu. Seděl jsem vedle Elisy. Komorná seděla naproti.

„Jeď!“ zkřikla Elisa na kočího, když jsme byli venku na krásné silnici, a ten znal již smysl rozkazu lordovy dcery, a pošlehl bystré koně. Šlo to jako o závod.

„Zavřete oči,“ řekla ke mně Elisa italsky, čemu komorná nerozuměla, i chopila mě za raku, a já ucítil lehounké stisknutí, až mi žíly sladce trnuly; „zavřete oči a myslete si, že spolu letíme! Jde to přes hory a doly — nyní po skaliskách — pod námi černé propasti — ale my dále k oblakům — a sedáme větru na peruti, a ten nás donáší mezi palmy, kde stojí kvítím ozdobený stánek —“

„Milostivý Bože!“ zkřikla mezi to komorná, prudkou jízdou poděšená. I obrátila se ku kočímu: „Co počínáš? Jeď rozumně, jeď zvolna!“

A Elisa jakoby se byla z krásného vidění protrhla, odmrštila mou ruku, přivinula se v koutek kočáru a již ani slova nepromluvila, hledíc neustále před sebe.

Teprva když jsme jeli zvolna zase do města, poručila zastaviti a stranou se uhnouti. Naproti nám přicházela svatba nějakého předměstského zahradníka. Elisa hleděla na ten průvod s velikým účastenstvím. Když přišla mladá nevěsta k povozu, řekla k ní Elisa, a oči její se porosily se jemným pohnutím: „Požehnej ti Bůh dnešního dne, spanilá nevěsto, a na památku mého přání nos tento prsten!“

S těmi slovy stáhla zlatý kroužek s pěkným rubínem s prstu a dala rozkaz k další cestě. Jeli jsme, ani slova nemluvíce…

Avšak nač uvádím zde ty rozličné doby, ježto mají jednotlivé rysy k obrazu tohoto podivného stvoření poskytovati? Tyť beztoho Elisu nepoznáš — snad ani já ji více nespatřím.

Já musil sebrati všechnu sílu a vrhnouti se nazpět na dráhu, s které mě svésti hrozila výsost hvězdy, náhle se mi vyskytlé, jako vodička k mé rozkoši. Jsem k tomu snad odsouzen jako z pokuty, že až posud mé srdce na půvabech ženských neuvízlo? Buď si co buď — s ohněm je nebezpečno zahrávati… a třebas bych se byl i směšným učinil.

Z očí jejích zdálo se mi arci někdy vysvítati… ne, ne, nic se mi nezdálo, nechci na to již mysliti — a sen je sen.

A otec její? Ten vážný, vysokorodý muž, a přece tak laskavý dobrotivý otec! Onť zná, tuším, podivné své dítě, a činí, cokoliv jí srdce potěší. Vždyť jest jeho jediná. Ale aby snesl, čím by utrpěla výsost a skvělost rodu jejího — dle zásad panského vychování a šlechtického smýšlení?

Odpočívej všecko v pokoji! Byloť to malé intermezzo v tichosti mého života — která jím počínala mizeti. Ale nyní zde opět sedím tichý se svým starým srdcem.

Já se jí ovšem ani neporoučel, ani lordovi. Jí jsem napsal asi tato slova:

„Volá mě povinnost a odvádí mě do dálky. Nemohu Vám to říci: ale kladu to do těchto řádků jako svou nejvřelejší a nejvděčnější krví. Pravím nejvděčnější, neboť všechny hodiny, kdyžto mi Vaše Milost dopřála sluniti se v lesku ducha Vašeho a obdivovati se pokladům srdce Vašeho — všechny ty hodiny budou nejkrásnějšími pomněnkami, útěchou v přítomnosti, posilou v budoucnosti!“

Lordovi psal jsem o svém díku za jeho důvěru a poctu.

Než dostali mé lístky do rukou, jel jsem den před tím za krásného večera z Milána.

* * *

Dlouho jsi o mně nic neslyšel — i bylo již na mále, že bys byl docela nic nezvěděl. Avšak nebudu pořádek vypravování svého rušit, abys neřekl snad, že se mnou ještě srdce a obraznost zahrávají. Ovšemť až posud se mnou zahrávají; ale proto je opanovala předce tichost, ovládnul je mír, které byly v čase nedávno minulém ještě na nich snad pohřešovány.

Jak z toho listu poznáš, jsem živ v Paříži; ale jsem živ jako u veliké hrobce. Nejdu skoro ani z domu — i nechci pro ten čas, aby svět o mně věděl, zvláště aby jedna osoba o mně více zaslechla; já nechci tragédii života svého ještě jednou hráti.

Ano, řekneš Milovíne, pro takovou hru nevyšel jsi do světa! ale také proto jsi nevyšel, abys mrtev ležel ve světě!

Mrtev nejsem, ó nikoli! Jsem živ, i pracuji, a se mnou je živa i moje basička, a pracuje také, že se Paříž jednou podiví, a vedle ní pracuje klavír, a zpěvohra moje přirůstá. A to je nyní můj svět. Na Paříž mám ještě času dost. Jenom divadla její mě vídají.

I chystám se a zbrojím se, a doufám podstoupiti čestný boj pro oslavu jména českého. Naposledy to povídám; ale skutkové budou mluviti místo mne… ovšemť postačí-li jen duch mé vůle; neboť nechci, aby slova moje prýštěla se z marnosti.

Abys ale věděl, proč jsem tichou poustevnu jezera italského opustil a zde, na té úrodné půdě pro všeliké umění, na tom bohatém sadě, kde se leskne a vábí nesčíslný květ ducha lidského, kde kyne bujný život, den co den se nově rodící a peřestě se oblékající, proč tady hrobku za těla živého jsem vyhledal?… Takto nejlépe sám sebe naleznu a přivedu zase celého na české Kunětice.

Osamělost mé italské poustevny byla konečně porušena. Pověstné Lago magiore leží na rozhraní mezi naší Lombardií, Švýcary a Piemontem, a břehy jeho poskytují nepřehledné panorama skvostné krajiny. Nejlépe užil jich můj Pietro. Já byl povděčen, když jsem mohl býti docela samoten, a nezabraňoval jsem mu, když okolí probíhal, i dovolil jsem mu někdy, putovati celé dny po rozkošných břehách. Tak blízko domova svého, neměl beztoho žádného pokoje, žádného stání.

Tak vyběhl zas jednoho dne, a navrátil se stoje s premovaným lokajem vzadu na pěkném kočáře. Ten zastavil před mou poustevnou a do světničky mé vešel — lord Bonnet s Elisou.

Ve mně stavila se na okamžení všechna krev, i nemohl jsem promluviti, ale byl bych rád Elise k nohám sklesl. K mému štěstí jal se lord hned mluviti, jak vstoupil; já se mohl zatím alespoň trochu zpamatovati.

„Dovolte, pane,“ řekl lord, „že se derem do vaší osamělosti! Ale přivádí nás přátelství. Potkalo vás nějaké neštěstí, že jste pěkný Milán opustil a do této samoty se pohřbil? Není-li v tom zároveň neporušitelné tajemství, darujte nám důvěru, snad můžeme přispěti.“

Já slyšel jen polovičně, jako nástroj polo živý; moje duše utkvěla na postavě Elisy. Ona stála vedle otce nevýslovně vážná.

„Račte prominouti,“ odpověděl jsem rozpačitě, „práce nevyhnutelná — povolání — musil jsem odjeti.“

„Nehledejte omluvy,“ řekla nyní Elisa s vážností ledovou, „a nebudeme vám činiti násilí; ale dokud jsme v sousedstvu, nebudeme vás trpěti v poustevně. Přestěhujte se na náš letohrádek; tam vám nebude nic v povolání vašem překážeti.“

Já neměl dostatečné výmluvy a obrany proti laskavému a uctivému pozvání, a za čtvrt hodiny seděl jsem v lordově kočáře, který mě unášel z tiché poustevny.

Z přirozené zvědavosti potuloval se Pietro okolo krásného letohrádku, vybudovaného asi míli od rybářské vesnice; tu spatřil známého služebníka z domu lordova. Rozprávka nemohla sice mezi nimi být živá, poněvadž Angličan Savojanovi jazykem nepostačil; ale tolik mu předce okázal, že má radost z toho setkání; již ho nepustil, ale vedl zrovna k slečně.

Elisa hlasitě zkřikla, sotva že Pietra zahlídla, i zahořela v tvářích, a jedním proudem vyptávala se mladíka, přicházím-li také já, kde jsem meškal, co dělal?

„Já myslil zrovna,“ vypravoval mi Pietro, „že zapomněla býti slečnou, a že chce býti jen děvčetem ze savojských údolí — tak radostně, tak upřímně se mnou mluvila, zrovna jakoby byla u nás vyrostla. Teprva když jsem jí povídal, že jste pořád zamyšlený, smutný, že píšete jenom noty, a basička že stojí pořád v koutě, leda když na ní písničku až k pláči hrajete, tu přestala také její veselost, a bezpochyby si zase zpomněla, že musí být slečnou.“

Já ho nechal žvatlati. Měl jsem jej vlastně kárati; ale byl jsem ještě tak podivnou směsicí střídavých citů přeplněn, že jsem nevěděl, mám-li se oddat radosti nebo žalosti. Ustanovil jsem nějaký čas tiše očekávati, co nyní osud nade mnou ustanoví.

„Usnadněte nám alespoň povinnost naší vděčnosti,“ řekl lord Bonnet při opakování slov dceřiných, „a pobuďte s námi nějaký čas jakožto milý host náš pod jednou střechou! Navždy vás poutati nebudeme, aniž vám chceme v povolání vašem překážeti.“

„K tomu náleží ale také, abyste mně nedával jenom jako pouhou začátečnici na prahu umění svého státi,“ ozvala se Elisa. „Nemějte starosti, že by vám tím vavřínového lupení na věnce ubylo! Já se spokojím i bez něho a předsevzala jsem si, jenom proto něco uměti, abych vzala do Anglicka nehynoucí upomínku na českého umělce.“

Já nemohl odpírati bez neslušnosti, bez nezdvořilosti.

Ve skvostném letohrádku, pnoucím se v jonickém slohu, mezi bohatými sady citronů a pomerančů, vykázali mi utěšený kabinet, jehož okna byla zastíněna vysokou cipřiší a stěny ozdobeny drahými obrazy. Při prvním kročeji do tohoto odlehlého, tichého útulku bylo mi, jakoby se tu sama muza nade mnou vznášela a šeptala: „Zde se bude tvoření tvoje dařiti!“ — ale v okamžení na to ozýval se zas ve mně varovný hlas: „Smíš tady meškati?“

A když jsem přišel k Elise, abychom v hudebním cvičení pokračovali, stála ona u okna a hleděla k jezeru, ježto se lesklo za blízkým břehem jako čarovné zrcadlo. Hleděla tam opět s mnohotajnou vážností, jakoby v dáli nějaké zjevení hledala. Já chtěl dějiny srdce svého zakryti a vyjasnil jsem tvář k dobrému usmívání.

Elisa na mne hleděla dlouhou chvíli mlčky. Potom řekla: „Je dnešní vaše tvář vaše vlastní?“

„Jak to myslíte, slečno?“ ptal jsem se poněkud zaražen.

„Protože mi ta dnešní tvář celý váš obraz ruší, jakž mi až posud, od prvního až do posledního okamžiku známosti vaší osoby živými barvami na mysli tanul. Proč chcete ten bohatý důl srdce svého, tu nevyčerpanou pokladnici ducha svého zakrývati strakatou kazajkou nuceného harlekýna? Což jde vám žert a smích nade všecko? Toť není předce míra, podle které byste lidskou cenu ustanovoval?“ — Na to vypukla v tak nepoutavý, skoro křečovitý smích, že jsem až ustrnul a poněkud byl pohoršen.

Ale Elisa zase umlkla a posadila se jako nic vedle mne na sesli, i chopila se violončelu. A když jsem chtěl již o hře mluviti, odstavila ona opět svůj nástroj, podepřela o něj pravý loket, hlavu sklonila na ruku a začala na mne pronikavě hleděti. A v jejích očích, jindy tak jasných a míruplných, rozněcovaly se divné plameny.

Já nevědě], co se v ní děje, i čekal jsem na její promluvení. Ona však dlouhou chvíli mlčela.

„Řekněte mi upřímně,“ jala se konečně mluviti, ale jen skoro šeptavě, jakoby nechtěla, aby doletěla slova její dále, nežli k mému sluchu, „řekněte mi upřímně, proč jste Milán opustil?“

Já seděl na žhavém uhlí. — „Již jsem řekl, mé povolání vedlo mě z Milána,“ odpověděl jsem nejistě, i cítil jsem, že se mi tvář krví zalila.

„A vaše povolání vedlo vás do samoty rybářské vesnice?“

„Chtěl jsem bez výtržky věnovati svůj čas hudební komposicí.“

„Pro oslavu české vlasti, ano, vím, že jste mi o tom již povídal. Ale což v Miláně čas k vaší komposicí nepostačoval? Proč neřeknete raději přímo, že jste litoval času, který jste mně tam věnoval?“

„Ó nechtějte mě takto zarmucovati, jenžto ani říci nesmím, jak šťasten jsem právě toho času býval, o němžto mluvíte; ale Milán choval ve svém lůně tolik neobyčejného, že byl tím duch můj jako čaromocí unášen v obor odvážného snění, a srdce ukájeno blouznivou nadějí,“ řekl jsem a hlas můj třásl se i proti mé vůli.

„A nemohl jste mi říci, když jste odcházel?“ ptala se Elisa hlasem podobným.

„Ne, ne, já nesměl!“ zvolal jsem s vášní propukající i chopil ji za ruku a vtisknul na ni rty horoucí. „Nesměl jsem, abych se nedopustil uražení anděla a svatokrádeže!“

„Vy jste blázínek!“ zvolala Elisa dovádivě rozveselená, „a z pokuty nebudu dnes umění vaše poslouchati.“

Při tom se vzchopila, i odstavila basičku. „Dejte sem ruku,“ řekla, „půjdeme do parku.“

Byla to nejrozkošnější hodina mého života.

Sešli jsme až k blízkému břehu. Tam se houpalo několik krásných loděk pro obyvatele skvostného letohrádku. I bylo tu hned několik plavců po ruce, kteří se nabízeli k službě; ale Elisa dala se jim do smíchu, skočila do loďky a chopila se vesla.

„Jen s chutí dále!“ zvolala na mne. „Dcera mořem opásaného Albionu vyzývá k výletu po hřbetě pokorných vln.“

Já vida ji veslem tak obratně vládnouti, jako rozeného plavce, a rozjařen jsa jejím duchem, důvěrně jsem vstoupil na loď — a lehounce plynuli jsme od břehu.

Houpavě nesla nás jezerní hladina.

Slunce klonilo se za hory; jasná obloha pjala se nad námi, ale na západě zacloňovala se pomalu jako zlatotkanou oponou a lesk její odrážel se čarovně v zrcadle jezerním. Jemný, libě páchnoucí větérek vanul ze sadů pomorančových a mísil se s chladným podvečerním dechem vodní hloubky. Byl přelíbezný podvečer, plný tak sladké lahody, jakž jí toliko pod italským nebem lze nalezti.

Byli jsme hodný kus od břehu. Elisa nemluvila, ale zpívala polovičným hlasem jakousi vlašskou píseň národní, dovádivě při tom někdy veslem tlesknouc do vody. Byla nadobyčejně rozčilena — ale při tom nevýslovně spanilá a půvabná.

Najednou nechala veslo ležeti a sedla na nízkou lavičku zrovna proti mně.

„Já se stydím,“ řekl jsem, „že sám neumím veslem vládnouti — a jsem předce blažen, že mohu jako otrok v stínu vašem meškati.“

Ale Elisa nezdála se moje slova zpozorovati, a jiskřícím zrakem na mne hleděla jako šílená.

„Nyní dej pozor, hrdý Euterpin miláčku,“ začala mluviti s podivným výrazem, „a uvaž dobře slova moje, zrádný odběhlíku od oltáře Venušina! neboť já jsem panna jezerní. Dřív jsem putovala tiše hlučným světem a laskavé hvězdy vedly mě neprozkoumaným labyrintem k chrámu blahosti, od početí vesmíra zaslíbeného všemu stvoření.“

Já poslouchal s dechem zatajeným, a Elisa mluvila dále:

„Tu jsi ty mi vstoupil do cesty se svým tajným uměním, a zaclonil jsi hvězdy moje svým kouzelnictvím, že jsem musila očí svých po tobě točiti a srdce práhnoucí na tebe upnouti. Já tě milovala — mně jsi náležel — mně! a žádnému jinému — ani své vlasti, kterou tak miluješ, jak se vychloubáš!“

„Eliso!“ zvolal jsem, i zděšen tónem jejím i blaženě uchvácen prudkým výstřelem srdce jejího — a vztáhl po ní ruce. A ona je uchvátila vášnivě a vztáhla mě k sobě.

„Tys mě ale zradil, čarodějníku!“ mluvila dále, „prchnul jsi a zůstavil mě samotnou na daleké pouti, a neptal jsi se, nebudu-li plakati, nebudu-li umírati. Ale hvězdy byly milosrdnější, a přivedly mně tebe nazpět!“ Při tom dala se do hlasitého smíchu, ovinula ruku svou okolo krku mého, a ústa její zahořela na ústech mých a srdce moje překypovalo nepoznanou posud rozkoší, ale trnulo také nepovědomou ouzkostí. „Ale já jsem panna jezerní!“ zvolala Elisa hned zase na to ostrým, pronikavým hlasem, „a můj křišťálový palác stojí dole na chladících vlnách, a já tě tam zavru, jedním okamžením — leť, let!“

A s těmi slovy strčila mě tak prudce, že jsem proti všemu nadání překocen z loďky vypadl a v jezerní prohlubeň se potopil…

Nežli mě minuly všechny smysly, slyšel jsem ještě ozvěnu pronikavého zkřiknutí a na to jako pád lidského těla za mnou do vody.

Plavati neumím, a tudy bylo i namahání moje marné, dostati se na denní světlo. Leželo mi to jako olovo ve všech oudech i vážilo mě ke dnu chladnému, a nade mnou to hučelo jako temná hrana k mému pohřbení…

Neptej se, co jsem v tu chvíli cítil a co myslil; já bych nejraději tu dobu ze svého života nebo alespoň z paměti své na vždy vyhladil, i nechci popisováním ještě jednou skrze to předpeklí kráčeti. Měl jsem býti pohřben.

Ale hodina pohřbu mého nebyla ještě na hodinách osudu mého vypršela… i otevřel jsem zase oči, a to leže v měkkém mechu na břehu jezerním. Okolo mne míhalo se několik postav, jichžto podoby jsem ale dílem pro nastávající soumrak, dílem pro mlhu v očích rozeznati nemohl; jenom veliký oheň, zdálo se mi, zářil naproti mně, to byl vycházející měsíc v ouplňku, já si z hluboka oddechnul, opět jsem oči zamhouřil, aniž jsem věděl, co se děje dále.

Když jsem oči podruhé otevřel, ležel jsem na pohovce ve své komnatě. Na stole zářila jemným světlem astrální lampa. U mne stál Pietro, lordův lokaj a plavec.

„Nu, neřekl jsem, že není žádného nebezpečenství?“ ozval se tento. „Teď je po všem, a pánovi bude jako po lázni.“

Přišel lékař, který byl s lordem na cestách, sáhl mi na puls, dal přinésti jakési vlažné thé… ale co bych ti věci takové popisoval? Všickni odešli, jediný Pietro zůstal u mne a vypravoval, že byli plavci jako blesk za mnou a za slečnou, když byla tato s hrozným křikem odvážlivě do jezera skočila, aby mě zachránila, když prý jsem bezpochyby z nepozornosti z lodi byl vypadl. Oba prý nás šťastně vytáhli; mne prý přivedli sami plavci brzo k životu, ale se slečnou prý se obíral doktor.

Ale, což na tom? já usnul i spal jsem pevně: jen k ránu byl jsem těžkými sny znepokojován. A když jsem procitnul, stál mi vysoký pot na čele. U mých nohou seděl Pietro. Já se chvíli ohlížel, jakobych se z dlouhého, dlouhého sna probuzoval a na pravdivou minulost ani pamatovati se nemohl. Pak mi ale přišla včerejší plavba na mysl, a hrobová vážnost rozložila se jako ledovým dechem po mé bytosti.

Slunce stálo již vysoko, když jsem vstával z lože; na těle byl jsem zdráv, ale na duchu nemocen.

„Pan lord dal se již ptát, jak se máte,“ řekl Pietro. „Také pan doktor byl tady.“

Mne to nic nezajímalo. Ale bylo mně teskno přede dnem nastávajícím — před setkáním se s pannou jezerní. Všechny myšlénky moje pracovaly k nějakému rozhodnutí, ale nevěděly, na čem by se ustanovily.

Tu vešel lordův doktor s tváří smutkem zastíněnou. Kladl mi obyčejné otázky lékařské, a když byl s výsledkem spokojen, řekl jemně, poloprosebně: „Mám s vámi, drahý pane, ještě ve jménu Jeho Jasnosti lorda Bonneta mluviti.“

Já pokynul na Pietra, aby nás opustil, a když jsme seděli s doktorem sami dva vedle sebe, jal se on mluviti:

„Lord Bonnet lituje velice, že jste padl včera do jezera snad z nepozornosti dcery jeho,“ řekl i položil obzvláštní názvuk na slova poslední a poněkud ostře na mne pohlížel.

„Toliko svou nepozorností,“ odpověděl jsem tiše.

„Jste muž poctivý, a vím, že nepustíte slova ze rtů, kterého byste litoval,“ řekl zase doktor, a tiskl mi vřele ruku. „Ale poněvadž jest i lord Bonnet neméně cti a pravdy milovný, a nechce upírati, že snad i jeho poněkud divná, excentričná dcera příležitosti nebo příčiny k neštěstí vašemu poskytla, tedy se cítí povinna požádati vás, abyste v jeho přátelství ne tak náhradu za přestálý zápas s nebezpečenstvím, ale spíše odprošení za tuto nehodu vyhledával… a já, abych mu ušetřil vyznání nejbolestnější, žádám vás, pane, s druhé strany — jakožto dávný přítel domu lordova — abyste v Elise žádnou zúmyslnou příčinu k nehodě své nepohledával, neboť ona je smyslů zbavena.“

„Elisa — šílená?“ zvolal jsem v patrném zděšení.

„Bohužel!“ dosvědčoval doktor hlasem tak přidušeným, jako mi byl neštěstí Elisino zvěstoval. „Již dávno pozorovaly se na ní, ačkoli jen po dlouhých a neurčitých přestávkách, neúplné známky této duševní choroby, a proto skloňuje se láska otcova vždy k tomu, aby všem žádostem jediného dítěte svého vyhověl, a takto úplnému propuknutí hrozného neštěstí snad zabránil.“

„A jak to vypadá nyní se slečnou?“ ptal jsem se se srdcem sklíčeným. „Stůně opravdu?“

„Opravdu,“ řekl doktor; „a je v takovém stavu, že si netroufám tuto chvíli rozhodnouti, brzo-li s ní zase mluviti budete, a nebo bude-li vůbec možno někdy s ní ještě mluviti.“

Ten samý večer po této rozmluvě, když strměl skvostný letohrádek jako veliký náhrobek mé nejrozkošnější hodiny v měsíční záři k tichým nebesům — prchnul jsem podruhé a šel se pochovat v Paříži.

Teď se nediv, nemluv a nekárej, že se až posavad ukrývám! Nemohu jinak. Za jedno chci nabyti úplné jistoty, že Elisu nikdy více nepotkám, že jméno i památka i podoba moje v duchu jejím vyhasne, ač jestli vůbec v jejím duchu ještě něco vyhasnouti může? A pak chci tu přestáti svůj očistec. Čekám trpělivě, až i také ve mně všecko vyhasne — a každá zpomínka dozní, která někdy ještě svůdně o minulosti štěbetá.

* * *

Ó horo Kunětická! Ó sladké naděje a vysoko létavé sny, ježto jste tenkráte srdce naše naplňovaly! Hračkou zdál se nám tenkráte všeliký zápas — já sestárnul od té chvíle sotva o půl druhého léta, a již musím jinýma očima na skutečnost hleděti.

Čistě opsaná ležela již celá moje zpěvohra přede mnou — a to s textem francouzským. Nesměj se! Jiné pomoci nebylo. Já se pustil sám do té těžké operace převlékání do francouzského kabátu, a když jsem dílo šťastně dokonal, našel jsem obratného tovaryše, který mi pomohl dílo vyhladit a vylepšit.

Poznati to člověk musí, jak průmyslně tady v literatuře dramatické pracují. To ani dosti hojný počet německých dramatiků nezná — snad ze samé závisti, a nebo že by za to ani tak ani jinak u ředitelstva nic nezískali. Ředitelstvo divadelní má větším dílem zvláštní zásady. Nač potřebuje o květ domácích dramat pečovati, když má dosti plodů dozrálých, které mu přes Rýn posýlají? A jak to bude svým časem asi v českém dramatickém světě vypadati? Jsou až dosavade Štěpánek a Klicpera jeho první a poslední sloup? Či počítá se k tomu nyní také Macháček, aby z toho vypadla trojice? Já zde nevím nic nového. A divadlo české? Kdo bude na ně kámen lámati a grunty kopati? A nebo abychom se ještě lépe jádra dotknuli: Kdo bude k tomu peníze dávati?! Kdyby snad o tom u vás něco hleslo, nežli se zase na Kuněticích spatříme, dej mi o tom věděti! Vždyť jsme anno domini 1828, v našem plném sněmu na této hoře — kdežto již předkové naši pod obojí rádi u velikém počtu sněmovali — darovali národu českému také rok, aby se mohl k novému věku důstojně připraviti! Ó šťastní bláhovci, kteříž umějí tak určitě cesty národům vyměřovati a úlohy jim ukládati!

Ale kam to zabíhám s cesty — já muzikant! Podobné rozjímání náleží dle řemesla jen tobě — je-liž pravda? ale já chci býti dobrého rozmaru, abych si nastávající zdání svoje o světu poněkud zrůžovatil.

Navraťme se k mé zpěvohře s tvým textem francouzským. Já se odvážil i šel jsem člověka potřebného hledat, a našel jsem v kavárně Tortoniho človíčka svého stáří, který již delší čas v písárně čili fabrice pana Scribe pracuje. Nevím, je-li v departementu pletení veseloherních rozvrhů, nebo při soukání uhlazené rozpravy, a nebo při vtkávání strakatého vtipu — ale obratný je, a verše mu jdou jako voda.

Já se dával touto aliancí s mladým Francouzem arci v nebezpečenství, že přijde náš text do lidských úst s rozličnými přívěsky; ale ono nebylo jiné pomoci, abych mohl dílo ředitelstvu veliké zpěvohry beze vší skvrny podati: mimo to doufal jsem, že bude mému pomocníkovi sama v sobě dobrá báseň tvoje přece tak imponovati, aby nic nepříznivého o ní nepronesl, třeba i některý francouzský verš lépe udělati uměl — a ostatně dovedl jsem celou práci v patřičné, trochu romantické tajemství zahaliti, že jsem konečně žádné prostořekosti od Francouze obávati se nemusel.

Slovem, byl jsem dobré mysli, když byla partitura moje i pěkně svázána, a já se vydal k samému řediteli veliké zpěvohry. Ten mě arci vlídně přijal, usmíval se protektorně na člověka ve světě hudebním posud neznámého, ale poslal mě k mistru kapelnímu, ten že má hlas v podobné záležitosti rozhodný.

Mistr kapelní nebývá prý obyčejně vzor laskavosti, přináší-li mladý člověk novou zpěvohru, jmenovitě když se neobmezený vladař nad orkestrem a časem i tyran ředitelstva sám také s komposicí obírá; ale já měl tuze velikou důvěru, abych se byl nelaskavosti obával.

Tu důvěru máš ty na duši; proč jsi dovedl tak pěkný text napsati! Ten může obyčejně komponista za bílého dne lucernou hledati, a bude hledati nadarmo.

A já shledal, že je pověst o jistých kapelnících pravdivá.

„Mon Dieu!“ zvolal pohrdavě tu na mne, a pošoupnul si brejle na čelo, abych si mohl významu tváře jeho dobře všimnouti. „Co vám to napadá, pouštěti se do takové práce, abychom my u veliké zpěvohry mařili tím času… máte-li již do komposice tolik chuti, voilà! zkuste to někde u malého divadla, nebo někde na boulevardu! Abyste byl ale tolik not nadarmo nepsal, snad se dá z této knihy nějaké melodrama udělat!“

Nepozoruješ v mém listu, drahý Milovíne, že chci býti žertovný? Ono mě potkalo vskutku mnoho směšného, a já chci sám sebe dobrým rozmarem klamati; ale že jest uvítání mé osoby od kapelního mistra veliké zpěvohry již na papíru a že počíná běh věcí mých býti tragický, nechám žertů, při kterých mám beztoho srdce žalostně sevřené, když pomyslím na to okamžení, an jsem před hrdým kapelním mistrem se svou zpěvohrou stál.

Cítil jsem, že mi všechna krev v žilách vřela, studem i hněvem se rozněcovala; ale já si uvedl na mysl svůj záměr, a žádal jsem se vší mírností, aby dílo mé alespoň prohlídnul.

„Nechtě to zde,“ řekl hrdý kapelník; já to učinil a odešel jsem.

Spoléhal jsem na jeho zvědavost. Zdálo se mi, že není možno, aby kapelník mému dílu alespoň nějakou chvíli neobětoval, jen aby věděl, co mi říci. I nechal jsem mu čtrnácte dní času. Pak jsem šel k němu s novou nadějí.

Ale tato chůze byla jako druhý stupeň k trpké zkušenosti. Kapelní mistr ani ještě nevěděl, jak se moje zpěvohra jmenuje; i ležela posud, jak jsem ji byl položil. Já čekal ještě čtyry neděle, a tu jsem dostal od kapelního mistra resoluci, abych hledal štěstí jinde, jemu že nemožno, aby svůj čas prohlížením začátečnických prací mařil.

„To máte dobře, pane!“ řekl jsem na to trochu nakvašen. „K maření času nejste prvním kapelním mistrem, a já jsem také proto nepřišel. Ale začíti musí každý komponista, ani vašeho Aubera nevyjímaje, a já myslil, že u kapelního mistra veliké zpěvohry Pařížské vedle bystré zralosti také tolik citu naleznu, aby se podíval na dílo, ježto je plod vřelého srdce a upřímného snažení. Kojím se ale ještě nadějí, že není výrok pana kapelního mistra úsudkem celé Paříže.“

Nevrle donesl jsem zpěvohru svou domů. Co teď z ní bude, ještě nevím; ale já jí proklestím cestu na jeviště násilím. Někdy přepadá mě arci také chvíle malomyslnosti. Tu šeptá něco v nejtajnějším koutku mého vědomí: „Snad je to jen pro tebe štěstí, že se nedostala tvoje zpěvohra na prkna! Snad by ti více žalosti nežli radosti přinesla — a snové tvoji o cti a velebení jména komponisty českého rozplašili by se v pouhý dým… pro nedospělost tvého prvorozence.“

Černá melancholie pokouší se o mne. I nebylo by divu. Já jsem očekával život tichý, jednotvárný, — jak jsem ti psal hned na počátku, a on se podobá zatím člunu, zmítanému proudem z hluboka vířícím.

Největší chyba má jest nyní ta, že není jméno mé posud v pověsti; to poznávám. Budu musit konečně ze své skrytosti vystoupiti — ač to nerad učiním; jen k vůli tomu, abych zpěvohře své pomohl. Což pak nemůže nikde věc dobrá sama sobě cestu proklestit?

Již se pýřím, že o svém dítku tolik řeči — tolik chlouby nadělám. Více o něm neuslyšíš — až jestli je Paříž uslyší.

* * *

Velmi rozhořčen byl jsem čas poslední; ale osud usmířený, snad již přestálým očistcem, poslal mi na pomoc — náhodu. Snad bude z mého života ještě veselohra.

Vzal jsem útočiště k violončelu a chtěl již koncertem kapelního mistra k uznání nebo alespoň k zvědavosti donutit. Nebo abych se svým výtvorem od autority k autoritě světa hudebního běhal — domlouval se — prosil? Nikdy!

Tu přišel Pietro. Poslechni, co to! — My prchli spolu z domu lorda Bonneta. On vynesl času nočního věci moje z letohrádku nad jezerem italským a já ho vzal s sebou do Paříže. Ale při svém životě ve hrobce nepotřeboval jsem úslužnosti čiperného mladíka, a on sám nenalezal zalíbení v pouhé zahálce. Návštěvy některého laciného divadla zbudily v něm chuť, také něco podobného dělati, a pantomimická představení u brány Svatomartinské přivedla jej na myšlénku, že by mohl také při tom pomáhati — neboť tu neběželo o mluvení! toho se bál nejvíce. Já mu v tom nezabraňoval, i byl bych jej docela propustil, ale on by to pro všecko na světě nepřijal. Chtěl mi věci potřebné v mé skrovné domácnosti pořádati a jen vybývající čas na divadle ztráviti.

Já přivolil, a Pietro byl u velikého pantomimického divadla při nabízení služby své šťastnější nežli já. Švihlý mladík zalíbil se řediteli hned, jmenovitě již proto, že byl s nejmenším platem spokojen. Régisseur používal ho v řadě statistů s velikým prospěchem, a Pietro byl spokojen a vesel.

Tím více mu bezpochyby do očí padla moje melancholie.

„S dovolením, pane,“ promluvil ke mně srdečně. „Máte snad něco na srdci stran těch not, které jste tak dlouho psal? Já už vím, jak je člověku těžko, věci své na divadlo dostati, nemá-li alespoň padesát kmotrů, strýců a přímluvců okolo ředitelů — to slyším každý den; ale vy jste v Paříži neznámý poustevník, živá mrtvola — a já bych měl chuť vaše tajemství už jedenkráte překazit; jen kdybych nectil vaši vůli. Ale kdybyste chtěl zatím nějak štěstí svoje na divadle zkoušeti — třeba jen k svému vyražení, já bych věděl něco, a mně se zdá, že byste získal dobrého přítele.“

Já poslouchal jeho dlouhou řeč, a nevěděl jsem, co z ní vybrati.

„Neznáte pana Debureaua?“ ptal se mne Pietro dále.

„Neznám; kdo je to?“

„Náš bajaco — čili komik, pierrot, naše všecko na prknech; kdyby nebyl on, byla by z divadla našeho snad nová poustevna, a jestli jste ho, pane, ještě neviděl, tedy jste neviděl ještě nic.“

Já se musil jeho chvalořeči usmáti.

„A proč mi to povídáš?“ ptal jsem se ho. „Myslíš, abych šel na něj se podívat?“

„To myslím také, ale ještě něco jiného. Máme dávat nový kus. Pan Debureau potřebuje k svým scénám zvláštní muziku — alespoň ji chce. Teď si dal dělat něco nového od kapelního mistra a sám prý mu ledaco k tomu zazpíval; ale když byla první zkouška, nebyl pan Debureau tuze spokojen — nešlo mu to do žil, jak se říká, i chtěl mít několik míst jinak; ale kapelník se bránil, že to jinak býti nemůže, tomu že rozumí — pan Debureau na to, že tomu také rozumí — pan kapelník zase: aby prý si tedy sedl do orkestru a jinak si to udělal, pan Debureau zase, že si tam sedne, bude-li pan kapelník místo něho kotrmelce dělat, prozatím ale aby prý páni jen hráli, co napsáno, on že si bude při tom svou bručeti. Já poslouchal tu hádku mezi kulisami, a tu mi něco napadlo, ale nesmějte se, pane, a nezlobte se na mne! Když odešel pan Debureau ze scény, dodal jsem si smělosti, přistoupil jsem k němu a ptal jsem se ho zrovna, jestli by se nehněval, kdybych mu přivedl komponistu, který mu to všecko napíše, jak bude chtít?“

„Ty?“ smál se Debureau. „Komu pak jsi takovým protektorem?“

„Nejsem protektorem,“ já na to; „ale vím, že ten pán něco umí, a že to dovede podle chuti pana Debureaua; nebo když se tu dělá muzika ta starší, při které rád hrajete, je mi pokaždé, jakoby ji byl můj pán skládal.“

„Kdo pak je ten tvůj pán?“ ptá se Debureau s úsměchem.

„To se dovíte,“ já zase na to, „když si dáte u něho hudbu udělat.“

Pan Debureau to slíbil, arci jen tak, jakoby tomu tuze nevěřil; ale já vám to nyní povídám, a myslím, abyste si to rozvážil.“

Na první poslechnutí zdála se ovšem rada nepatrného statisty skoro směšná, bizarní; ale do večera se ve mně rozležela, a já šel jedenkráte do divadla, obdivovat se umění pantomimickému.

Ano, dobře měl Pietro. Něco podobného jsem ještě neviděl. Já tu byl již sice v divadle klasickém, v obojích operách, v divadlech vaudevillních, zasmál se srdečně výbornému Bruetovi, který nemůže hlavu vystrčit, aby se Paříž neobveselila, viděl jsem mladou Dejazetku, která může novým čepečkem Paříž do extase přivésti; ale nic mě tak nepřekvapilo, jako právě pierrot Debureau. Druhého není na světě. Jemu jest jedno, chce-li diváka rozesmáti nebo rozplakati, a k tomu nepotřebuje žádného slova. U něho mluví ruka, noha, tvář, nos, všecko, všecko!

Ale já mu byl již nakloněn, nežli vystoupil; hudba mě pohnula. Slyš a div se, co bylo slyšeti, když přicházel. Pěkně instrumentovanou transkripci — dvou českých písní národních!

Na druhý den byl jsem u Debureaua. Je to zajímavá osobnost, muž v nejlepších letech, uhlazených způsobů; ale v první chvíli zdá se býti chladný, málomluvný.

„Pane, račte prominouti, že se osměluji,“ promluvil jsem po předběžném pozdravení. „Měl jsem čest viděti vás včera poprvé, a již přicházím.“

Debureau, lehounce hlavu nakloniv, usmál se jako na poděkování.

„Skládám svou návštěvu,“ mluvil jsem dále, „dílem co tribut svého obdivování, dílem z prominutelné zvědavosti, kterou zbudila ve mně hudba při vašem vystoupení.“

„Ach, to je památka po příteli Boildieuovi,“ řekl Debureau živěji. „Já mu zazpíval dvě písně, které mi z chlapeckých let v paměti uvízly, a on je pro mne zpracoval.“

„V paměti, z chlapeckých let?“ opakoval jsem s podivením. „A smím-li se ptáti, kde jste ty písně slýchal?“

„Tam, kde jsou domovem,“ odpověděl Debureau hlasem srdečným. „Já se jich v Čechách nazpíval dost.“

„Jakže?“ zvolal jsem radostně překvapen, „vy jste byl v Čechách?“

„Již v kolébce. Vždyť to ví snad půl Paříže.“

„Nu, tedy omluvte návštěvu tím laskavěji, když vám krajan svou poklonu složil! Jsem také Čech!“

„Také? To mě těší, velice těší! Já viděl hned podle vaší výslovnosti, ačkoli rozprávíte francouzsky velmi obratně, že jste cizinec… Ale na Němce mluvíte mi příliš dobře.“

„A promiňte nyní také druhou záminku, že vás obtěžuji! Potřebujete prý novou hudbu?“

„Ano, chystám nový kus. Hudbu sice máme, ale já chtěl míti pro sebe něco zvláštního. Pamatuji se ještě trochu na nějakou píseň českou, a já si chtěl dát z toho k rozjaření svému něco napsati.“

„Darujte svou důvěru mně, udejte mně, co si přejete a jak co potřebujete, já se o to pokusím.“

„Aj, jste komponista?“

„Myslím to alespoň. Takéť s vámi již někdo o mně rozprávěl… jestli se pamatujete?“

„Jakže? vy ráčíte být v protekci našeho —“

„Statisty a mého posluhy, mladého Savojana, který z umělecké horlivosti do sboru statistů vašich zabloudil, ano; on přišel v této záležitosti na dobrou stopu.“

Po dalším rokování řekl mi Debureau, co by potřeboval; já šel domů psát, a s pomocí pilných kopistů odbývala se čtvrtého dne zkouška na novou pantomimu již, s mou komposicí pro výstupy pierrotovy.

Toho se nenadál ani kapelník ani orkestr. Já doručil partituru i s vypsanými hlasy před zkouškou Debureauovi, a ten je podal panu kapelníkovi s tou snažnou prosbou, aby mu tuto komposici laskavě přehráli, že sice ví, že se důmyslné práci páně kapelníkově ani dost málo nevyrovná, ale že by ji rád slyšel, nežli by mohl o ní jisté vysokopostavené osobě nějakou zprávu dáti, která se o to velice interesuje. Vyváděl s ním totiž mystifikaci a vysokopostavená osoba nazdařbůh do světa poslaná dojala kapelníka tak velice, že se velmi bedlivě o provedení mé transkripce několika národních písní zasadil.

Já přišel do divadla s Debureauem, ale odešel jsem do tmavého parteru. Když začal první akkord v orkestru, stál Debureau zrovna v popředí divadla a pilně poslouchal; ale brzy nestál tam samoten, nýbrž celý personál sestavil se vůkol něho a poslouchal s ním zároveň. A Debureau poslouchal s celou duší, já to na něm pozoroval, jak pokyvoval hlavou chvílemi i tichým hlasem přizvukoval, a když byli v orkestru hotovi, zvolal z celého srdce: „Bravo, pánové! — A teď budu prosit ještě jednou! — A place!“ zkřikl pak na personál, a prodělával své scény jako novým životem rozjařený.

Já se musel v duchu smáti, ale k tomu smíchu bylo také trochu hořkého citu přimíšeno. Zpracování několika písní národních s frapantními přechody, z tonu elegického do žertovného, i zas naopak, pikantní jasná instrumentace, a první Pařížský komik plesal a sliboval si skvělé výsledky pro celý kus.

Když bylo po zkoušce, čekal jsem na něj mimo stavení, nechtěje dáti příčinu k zrušení posavad zachovávané mystifikace. Debureau mě sotva spatřil, stál již u mne, vzal mě srdečně pod pažím a odváděl rychle do blízké vinárny.

„Děkuji vám, pane, co nejsrdečněji, a vašemu Savojanovi se poděkuji zvláště,“ mluvil při tom. „Já jsem při vaší muzice o deset let omládnul; děkuji vám také ve jménu direktora, a chcete-li engagement u našeho divadla… zvláštního komponistu teď nemáme, a náš kapelní mistr je škrobený kaňhálek.“

Já mu svěřil, že také na divadlo myslím a že jsem napsal k tomu cíli zpěvohru.

„Zpěvohru?“ podivil se Debureau. „Celou zpěvohru? Nu, mnoho štěstí! A kam s ní hodláte?“

„Kde štěstí naleznu,“ řekl jsem na to, i nezatajil jsem, jak se mi vedlo u kapelního mistra veliké zpěvohry.

„To si mohu pomyslit, jak se ten patentovaný samovládce nafouknul!“ prohodil Debureau, a nadmul tváře, že jsem se musil zasmáti. „A co jste začal dále?“

„Ještě nic; ale doufám ještě i těším se, že nějakou cestu do té zapovězené svatyně francouzské Muzy naleznu.“

„A s dovolením, víte jistě, že se kapelní mistr na vaši zpěvohru ani nepodíval?“

„On snad ani její název nezná.“

„A — ještě s dovolením! jste ujištěn, jak vaše zpěvohra vypadne?“

„Bude-li jí jen polovic péče a lásky obětováno při provozování, jakož já jsem obětoval při skládání, tedy jsem účinku díla svého skoro jist.“

„Cesta na prkna té naší veliké zpěvohry je arci obtížná, klikatá, pro člověka bez protekce velmi unavující, skoro nemožná; ale jen počkejte! Však my nalezneme předce cesty, po kterých se k cíli dostanete. Ha, vida! Již mám stezku. Znáte Javůrkovou?“

„Kdo je to?“

„Prima donna assoluta veliké zpěvohry. Neviděl jste ani obraz její? Visí teď za sklem v každém uměleckém skladě.“

„Jenž má podpis Javurec? Já to vyslovil po francouzsku.“

„Ano, to je naše poloviční krajanka; Javůrková sama je sice rozená v Paříži, ale otec její pochází z českého Benešova; on přišel hned za časů revolučních jako mladý hudebník do Francouz. Tenkráte poslouchalo se málo muziku, a mladý Javůrek musil svůj nástroj s puškou vyměnit. Konečně mohl arci jíti na odpočinutí, ale tuť mu byla chůze do Čech bezpochyby trochu dlouhá, i zůstal zde seděti; jeho dceruška je teď okrasou Pařížské opery. My ji musíme pohnouti, aby se pro vaši zpěvohru interesovala. Je v ní briliantní partie pro první zpěvačku?“

„Myslím, že je grandiosní.“

„Tedy ji získáme. Tu slabost musíte jí prominouti. Ona jest i jinak lásky hodné stvoření, a bude zajisté ráda, až pozná českého komponistu, a kdybyste hrál na nějaký nástroj, měl byste vyhráno.“

„Jak to?“

„Javůrková dává ve svém saloně hudební besedy, kde se všecko scházívá, co jen poněkud k výtečnostem uměleckého světa Pařížského náleží — a když může hosty novým talentem překvapiti — nového umělce takořka do světa zdejšího uvésti, bývá v rozkošném humoru.“

„Myslíte-li, pane, že bych jí učinil vděk…“

„Hrajete asi tak — jak skládáte?“

„Jestli se líbí, račte se mnou do mé skrovné domácnosti — přesvědčíte se.“

Debureau šel se mnou, a já vzal do ruky moje violončelo, které bylo mnoho měsíců pro svět umlknulo a toliko se mnou rozprávělo.

Byl jsem právě dobré mysli, a hra moje… jaká byla?

Host můj seděl naproti mně, a byl žádostiv slyšeti první ton, to jsem mu četl na tváři; a když zazněl… ale nejsem-li marnivec? Počkej, až přijde na mou hru veřejná kritika!

Když jsem skončil malou fantasii, vstal Debureau, přistoupil ke mně s velikou vážností, a mně se zdálo, že se mu leskla v očích slza.

„Račte prominouti pouhému šaškáři,“ řekl při tom ruku mi tiskna, že jsem hned ve vás umělce nepoznal! Já se budu nazývati šťastným, podaří-li se mi prokázati vám nějakou službu. Ale pro mocnosti nebeské! proč nedáváte čarozvukům nástroje svého zaznívati veřejně? Jakého jména musel byste již v Paříži míti! Jak urovnanou půdu k své zpěvohře!“

Já mu řekl jen, že jsem měl důležité příčiny k nevystupování do veřejnosti; ale připustil jsem také, že tyto příčiny mizejí. Debureau nepátral po jádru mé omluvy, a když jsme jeli k primadonně, učinil žertovně ihned program pro mé příští dny. Nejdříve visita u Javůrkové, potom koncert v jejím saloně, potom provedení mého pot-pourri národních písní, potom několik koncertů v sálech královské hudební akademie a konečně představení mé zpěvohry!

Pěkný program — a jak snadno udělaný. Já umím také návrhy činiti — ale mezi návrhem a vyvedením… jaká to řada překážek!

„Jenom chtějme!“ řekl jsem tak lehounce na hoře Kunětické; ale proti nechtění cizímu bývá časem těžko vlastní chtění provésti. Avšak moje naděje ještě neklesá.

* * *

Drahý Milovíne, půjč mi své péro básnické! Nechci sice přiozdobovati plody obrazivosti, to ne, chci vypravovati jen pásmo pravdivých událostí, ale chci to učiniti s všemožnou živostí. Jest mi, jakoby se celý svět tolik na mne usmíval, a měl bych ti toho příznivě psáti, že ani nevím, kde dřív začíti. Avšak aby nezrostl můj dopis ve foliant denních zápisek, musím ti jen zběžný nástin z poslední části života svého poslati. Je-li zde onde něco kusé, doplniž tvoje fantasie!…

Primadonna Javůrková je dáma spanilá, půvabná. Ta dělá českému rodu čest i bez vůle, bez plánu. Pochází opravdu dle otce z Benešova, ale byla již co outlinká růže v půdu cizí vštípena — a neměla tedy takovou řadu romantických dobrodružných příhod jako pacholík — Debureau, který by dal pěknou figuru k románu.

Primadonna byla vtělenou laskavostí, když mě Debureau do jejího salonu uvedl.

„Potřebujete-li o své besedě něco nového,“ řekl při tom, „můžete našeho milého krajana na svůj program postaviti.“

„Také umělec?“ ptala se Javůrková jako radostně překvapena.

„Jenom diletant sice,“ odpověděl Debureau s milým usmáním, dříve nežli jsem mohl sám odpověděti; „ale může státi mnohému po boku, kteří se o jméno umělecké derou.“

Já jsem hrál — a vítězství moje počíná se. Nelíčeně jevilo se mezi společností obdivování, a mezi to mísilo se vřelé vybízení, abych nedal Paříži dlouho na hru svou čekati, a někteří se ihned s pravou spanilomyslností nabízeli, že mě budou při koncertu podporovati.

„Škoda, že tu není dnes první pan kapelník veliké zpěvohry!“ prohodil ke mně Debureau. „Ten by měl zvláštní rozkoš, kdyby slyšel, že jste alespoň v jednom ohledu z prací začátečnických vykročil. Ale jen počkejte, však já mu to nedaruji!“

Několik dní na to dával se veliký ballet s přívěskem mé hudby. Debureau nebyl opominul pod rouškou skoro směšné tajnosti o ní pověsti roztrušovati, a takž bylo obecenstvo onoho divadla již napřed zvědavé; ale hudba se také skutečně líbila, že i časopisy obětujíce článek hře pierrotově, neopominuly mluviti o hudbě při jeho scénách, a tušily v ní dle melodických motivů i dle instrumentace — mistra Aubera!

Ó bláhová žurnalistiko! Jak snadno k pochvale roznícená i jak snadno k hanobení popuzená! Kde necháváš mnohdy váhu moudrého povážení a míru neporušené spravedlnosti?…

Jsem žádostiv, drahý příteli, až se časopisectví jedenkráte u nás vyvine, jakým duchem asi bude oživováno? Že bude v něm také vášeň panovati, není pochybnosti; to jsme viděli v tichounkém jinak Čechoslavu, když se v něm strhla šarvátka mezi pěvcem ohlasu české lyry a pěstitelem Krkonošské literatury…

Já oživnul. Vřelost mé nové, tak nenadálé společnosti přeproudila se do mne. Prognostikon mého prvního koncertu jest velmi příznivé. Javůrková bude zpívati, a Berriot slíbil novou komposici hráti; komické je při tom ale, že se mi kapelní mistr veliké zpěvohry nabídnul orkestr říditi! Ještě u primadonny jsme se opět potkali, a on byl tomu velice povděčen, že se v saloně o jeho nedvornosti k mé osobě nic nevědělo; neboť Debureau nezačal ho ještě škádliti.

A tak nyní, jak jsem již pravil, takřka celý svět se na mne laskavě usmívá od té doby, co Debureau přízně své mi dopřál a do salonu proslulé Javůrkové mi přístupu zjednal, a měl bych ti tolik co vypravovati, že ani nevím, kde dřív začíti.

A víš, kdo vlastně je Debureau, tento v Paříži tak vyhlášený pierrot? Ach, je to zvláštní historie!

Nemýlím-li se, tys známý v Kolíně nad Labem: neslyšel jsi tam nikdy o jistém komediantu Dvořákovi? Byl vojákem, a když pak z vojny jej propustili, cestoval po Čechách, živě se provozováním kejklů na provaze. Byla to tehdá vyhlášená kejklířská společnost — všeho všudy sedm hlav — vlastní to rodina Dvořáková — totiž Dvořák a žena jeho, tři synové a dvě dcery.

Největší kříž měl Dvořák s nejmladším synem; začal jej již co sedmileté děcko cvičiti v umění svém, avšak nadarmo všecko jeho snažení. Chlapec počínal si na provaze velmi nesměle a tak neohrabaně, že si otec div nezoufal a nejednou se zlobil, že z toho nemotory kluka do smrti nic nebude. A proto také ubohý klučina v rodině velké lásky nepožíval; všady byl odstrkován — pravá to popelka v rodině.

Starý Dvořák měl příbuznou, kterážto, když Francouzové v Čechách byli, s jedním se seznámila, a známost ta vzrostla v tak silnou náklonnost, že ona pak, nemohouc srdci odolati, za milencem svým až do Francouz se odebrala. Dlouho o ní neslyšeli, až konečně přišla zpráva, že v městě Amiensu zemřela, s tím doložením, aby se příbuzenstvo přihlásilo k dědictví, po ní pozůstalému.

Jediným dědicem byl Dvořák, a hned řekl: Dojdu si tam. — Mnoho toho asi nebude, myslil si, kdo ví, zdali to za cestu stojí; ale co — vždyť se může sem i tam prokomediantovat.

Sebral tedy celou svou kejklířskou rodinu, a s nejlepší nadějí, že po cestě se jim dobře povede, vydal se na cestu z Kolína do Amiensu. Šlo to pomalu. Kde jen myslili, že by se něco zachytit dalo, natáhli provaz a bubnem obecenstvo na sebe upozornivše, krkolomné umění své provozovali, aby něco na výživu sehnali. Nedařilo se jim však, jak očekávali.

Bídy, nouze a hladu musili přetrpěti, nežli do Amiensu se protloukli; proto ale přece nezmalomyslněli, nýbrž neunaveně dále se ubírali. Dědictví, jakéž je tam očekávalo, dodávalo jim síly k hrdinskému snášení všech trampot a nesnází.

Konečně tam dorazili. Dědictví bylo sic jen malé, dostačilo ale předce k tomu, aby Dvořák umělecké společnosti své trochu na nohy pomohl. Za patnáct franků koupil dvě staré herky a vydal se na uměleckou pouť do vůkolí Amienského, pln nejkrásnějších nadějí; mohlť nyní statečněji a ouhledněji vystoupiti, a protož také očekával, že snažení jeho dojde uznání a obdivu, a při tom že kapsy mu ztuční.

Neztučněly však. Kejklířství jejich potkávalo se s lhostejností. Dvořák někdy v rozhořčenosti vinu všeho toho přikládal nejmladšímu synovi, který svou neohrabaností a neobratností více jim na škodu než k prospěchu jest, a konečně zanevřel na nevděčnou Francii, která takové umění neuměla jak náleží oceňovati, tak velice, že nemaje tam stání, odebral se rovnou cestou do Turecka.

A vskutku tam na východě vzešlo jim slunce utěšenější, a štěstí, které tak dlouho, z Kolína do Amiensu a pak v celém Amienském vůkolí, na ně a na jejich umění se mračilo, s vyjasněnou tváří se na ně usmívati začalo. Obzvláště v Cařihradě se jim dobře vedlo, ba takového tam došli uznání a podivení, že konečně i sám sultán je pozval, aby před ním a před jeho dvorem umění své na provaze provozovali.

Bylo to hluku a divení, jaké tam Dvořák se svou rodinou způsobil. Jen nejmladší syn posud jej zlobil. „Co z tebe bude?“ kárával jej. „Což věčně tak nemotorným zůstaneš? Měl bys být jako na drátkách, a tys jako sochor v pytli! Penězi by nás utloukli, kdybys i ty k čemu byl! Tak nám ale víc pokazíš, než pomůžeš. Do smrti z tebe nebude pořádný bajaco, a něco jiného již dokonce ne, leč darmožrout a peciválek.“

A bratří a sestry řídili se dle otce; nikdo z nich mu dobrého oka neukázal, každý jím jen postrkoval a outržky si z něho tropil. Jen matka ubohého hocha těšívala, když ztrápený někde stranou v koutečku sedal, ač se také dost mrzívala, že tak neobratně si počíná. Outrpnost svou s ním nesměla však před otcem příliš na jevo dávati, neboť ten hned hubovával, proč se s ním mazlí, že ho tím svým mazlením beztoho pokazila, aby jej tedy ještě docela nezkazila.

„Jak pak má být veselý a čiperný, když se s ním bez přestání vadíš a ani dobrého oka mu neukážeš,“ říkala mu matka; otec však stál na svém, že je kluk nemotorný zarytec.

Konečně se i Turci těch komedií nabažili, a pročež Dvořákovi nezbývalo, než opět jinde své štěstí hledati. Nastoupil tedy zpáteční cestu, a ubíral se dál a dál, až konečně opět do Francouzska dorazil, ačkoliv se byl zaříkal, že co živ ani nohou tam nepáchne a uměním svým plýtvat nebude před lidmi, kteří si ho tak málo vážiti umějí. Tenkráte ale nepozdržel se na venkově, nýbrž za cíl cesty své vytknul si Paříž a také cíle toho došel.

„To jsou docela jiní Francouzové, nežli ti venkovští, ti tomu jak náleží rozumějí!“ zaplesal Dvořák, vida, jak hojně představení jeho jsou navštěvována, a hned si také umínil, že zůstane v Paříži, načež se společností svou usadil se v ulici Saint-Maurské.

A podivno! nejmladší Dvořákův syn, jejž ostatní posud za neschopného považovali, líbil se v Paříži co bajaco ze všech nejvíce! On se stal miláčkem obecenstva; na něho se obecenstvo nejvíce těšívalo.

I těšil se mladý bajaco, že při tak velké přízni obecenstva také doma snad trochu přízně mu bude dopřáno; navzdor tomu ale byl a zůstal v rodině přece jen popelkou; ba bratří a sestry, ze závisti, že víc než oni se líbí, nyní ještě urputněji se k němu měli a kde jen mohli, příkoří mu činili. To ubohého mladíka konečně tak omrzelo, že uzavřel, od nich se odtrhnouti, a také to učinil. Hledal, kde podobné umění se provozuje, a přistoupil k divadlu provazolezeckému „Des Fumnambules“, kdežto, kromě malých veseloher a frašek, pantomimy a kejklířství na provaze hlavně se provozovalo.

Tu nastala nová doba v životě jeho, tu se úplně vyvinuly schopnosti jeho a položen základ k nynější slávě jeho. Od toho času stal se docela jiným nežli býval, a to i dle jména; odložilť na radu ředitelstva poctivé české jméno své, a z pana Dvořáka stal se — Monsieur Debureau.

Právě co tento list dopisuji, navštívil mě Debureau a vesele zvolal: „Příteli, je již jako vyhráno! Konstancii se arie líbí — velmi líbí, o to ostatní se postaráme. Těším se na to, jak asi bude nadutý kapelník oči vyvalovat! Nyní rychle k Javůrkové, ráda by s vámi arii přezpívala a také snad o nějakou nepatrnou změnu vás požádala.“

* * *

Debureau měl dobře. Ano, je vyhráno, aspoň napolo vyhráno. Zpěvohra má jest přijata a již se začaly zkoušky. Pietro si nemálo na tom zakládá, a s jakousi hrdostí již několikráte řekl: „Nu, vidíte, pane, přece jsme prorazili!“ Zakládalť si nemálo na tom, že on mě s Debureauem seznámil, a tu že pak to šlo stupeň za stupněm.

Koncert jsem již také dával a nemálo hluku jím způsobil. Chtěl jsem ti hned psáti, jak vypadl; ale odpusť, nemohl jsem, bylť jsem jako u vytržení a tak rozčilen, že jsem ani nebyl s to, abych několik rozumných řádečků na papír uvésti mohl. Začal jsem sice několikráte, ale pokaždé zabral jsem se hned do takového horování, že mě závrať popadati začala, a já nemoha dále, péro odložit jsem musil.

Jaký to ale div? Já od nějakého času žil beztoho skoro v ustavičném rozčilení, co štěstí na mne usmívati a všecko vůkol mne v krásnějším světle objevovati se začalo, a tu najednou jakoby z čista jasna blesk srdce i duši mou proniknul!

Pomysli si: sotva že jsem v koncertu svém před obecenstvem se objevil a violončela se chopiv, velmi četné a skvělé shromáždění zrakem přelétal: tu — ve mně se na okamžení dech zatajil.

Leč nebudu předbíhati a povím ti, jak se stalo krok za krokem.

Konstancii Javůrkové se arie skutečně líbila, i napovídala mi tolik pochlebné pochvaly, že jsem samou rozpačitostí jen hořel a skoro ani slova odpověděti nemohl. Zpívala mi ji; já ji na pianě doprovázel, a tu mě pak požádala o některé změny, jak by to ráda měla. Učinil jsem to, a potom, na její žádost, jsem i celou zpěvohru přehrál.

Měl jsi ji vidět, jak ji to těšilo, jak chvílemi rukama tleskala, a jak nejednou zvolala: „Musí — musí se provozovati — já se o to postarám — náš kapelní samovládce musí — musí!“ A konečně div mi okolo krku nepadla.

Když mi oběma rukama pravici stiskla — co nejvřeleji, a já ty ručinky líbal — rozplývalo se rozkoší srdce mé a bylo mi, jakobych jí k nohám sklesnouti a lásku svou jí vyznati musil. A byl bych to snad učinil, kdyby byl Debureau, na pohovce sedící, žertovně nezvolal: „Takové finale snad není v té zpěvohře; sic bych nechal kotrmelců a samé takové opery bych skládal!“

Já se zarazil a cítil jsem, jakoby mi z tváře oheň vyšlehoval.

Javůrková se usmála a žertovně se na Dvořáka obořila, řkouc: „Vy závistníku! což chcete jen sám všecku slávu pohltit? Máte jí dost; přejte i jiným uznání!“

„Uznání tak něžného, tak spanilého, tak vřele tisknoucího nebylo mi ještě dopřáno!“ odpověděl Dvořák, potutelně se usmívaje, jakoby byl věděl, co srdce mé v tom okamžení pociťovalo.

Javůrková mu pohrozila a opět mě ujišťovala, že zpěvohra moje musí být provozována, k čemuž i Debureau přisvědčil s doložením, že i on všemožně k tomu se přičiní.

Brzy na to byla beseda v saloně slečny Javůrkové. Ona zpívala mou arii a tak hosty své okouzlila, že nebylo konce vychvalování a doptávání, kdo skladatelem zpěvu toho jest. I sám kapelník velké opery pochvalou oplýval a zvědavostí svou na pěvkyni dorážel.

„Jest to arie z opery, v kteréžto vystoupiti a pověst svou rozmnožiti hodlám,“ usmála se Javůrková.

„A kdo jest ten šťastný skladatel, jehož slávy tak ochotně a vřele se ujímáte?“

„To jest prozatím tajemství,“ odpověděla ona, „a klíč k tajemství tomu má — tento pán.“

Při tom ukázala na Dvořáka.

„A slavný náš kapelník!“ doložil tento, před kapelním mistrem velké opery s tak směšným pathosem se kloně, že všickni přítomní do smíchu se dali.

„Já?“ divil se kapelník.

„Ano, vy,“ dotvrzoval Debureau, „vy novou tu zpěvohru i jejího skladatele dobře znáte — jen nezapírejte! či to má zůstat ještě tajemstvím?“ Tu pokrčiv ramenoma, opět se uklonil.

Zvědavost přítomných hnala nyní s mnohých stran útokem na kapelníka, tak že měl se co brániti a omlouvati, což Javůrkové působilo velké potěšení. Někteří potom hádali, že to nepochybně tentýž skladatel, jenž byl zvláštní hudbu pro scény páně Debureauovy v nové pantomii sepsal. Pan Debureau potutelně přisvědčoval; předce ale stál na svém, že pan kapelník toho skladatele dobře zná.

Koncert můj vypadl výborně; Javůrková učinila mou arií furore — takéť ji ale překrásně přednášela. Já ale bych byl se svou basičkou bez mála propadl; aspoň na okamžení mně bylo, že nebudu moci hráti.

Vystoupil jsem, a při úvodní hudbě po shromážděném obecenstvu se rozhlížeje, najednou jsem sebou trhnul. Je to klam či skutečnost? Dech se ve mně zatajil, zrak utkvěl na dámě, kterážto strnule a přec mocně pronikavě na mně hleděla. Ano, byla to ona, vedle ní seděl otec její, lord Bonnet, též na mne, avšak mírné zraky upíraje. Elisina tvář byla chorobnou bledostí pokryta, byla v okamžení tom takměř mrtva; jen z očí, zdálo se, že jakýsi skoro až děsný plamen chvílemi vyšlehuje.

Srdce mé se mocně rozechvělo, tvář mi zplanula, a bylo mi, jakoby všechno přede mnou se mlhou zahalovalo, jen Elisina a lordova tvář se zrakům mým jasně jevila v neprohledné té mlhovině.

Málem bych byl zapomněl hráti, když na mne došlo. Na štěstí končila se předehra rázným akkordem. To mě vytrhlo z ustrnutí; začal jsem hráti, a tu jsem tak tklivé, šeptem se chvějící zvuky z nástroje svého vyluzoval, že obecenstvo takořka dýchati přestalo a s napjatou pozorností poslouchalo. A zvuky violončela mého čím dále tím větší živosti nabývaly, a když jsem tu opět na Elisu pohlédnul, byly tváře její nádechem jemné svěžesti uzardělé a z očí rozkoš jí plynula. Tu i krev má plamenně se rozproudila; i hrál jsem s takovou nadšeností a s takovou dojemností, že obecenstvo takměř jásati začalo, když jsem hru svou ukončil. I Elisin otec tleskal, a ona, když jsem v okamžení tom na ni pohlédnul, usmála se; byl to úsměv sice polobolestný, mně však předce velmi milý, ba v tu chvíli milejší, nežli všecka ta hlučná pochvala.

Potlesku nebylo konce; musel jsem ještě hráti. V rozčilenosti své nevěda hned, co začíti, začal jsem improvisovati, jako motýl těkaje z kvítka na kvítek bohaté květnice našich písní národních. S napjatou pozorností střídal se potlesk, a konečně vypuknul tak hřmotně, že jsem z mocného uchvácení svého se zpamatoval i improvisací dokončil. Hrálť jsem pořád, na ukončení ani nemysle.

A zraky moje setkaly se opět se zraky Elisinými, a nevýslovná rozkoš pronikla srdce moje; hledělať na mne tak laskavě, tak dojemně, že mi bylo, jakoby se mi v zraku tom rajské brány otvíraly. Při tom se mi i zdálo, jakoby slza v oku jejím se třpytila. Ach, myslil jsem, že jsem na Elisu již docela zapomněl, že v srdci mém nepozůstalo nic, leč útrpná zpomínka na dívku podivnou, na dívku šílenou, a myslil jsem to tím více, ježto se mi zdálo, jakoby Konstancie laskavě se ke mně klonila a srdce mé víc a víc po ní toužilo. Tu rázem probudily se v něm city v tichý spánek ukolébané a v tak prudký plamen vyšlehly, že jsem mu nikterak nemohl odolati a všecko mé chladnou rozvahou vybudované, Elisy se týkající předsevzetí mžiknutím v prach a popel se obrátilo.

* * *

Usmíváš se asi, příteli, vida, že z Londýna ti píšu? Nech potutelného usmívání; mýlíš se, domníváš-li se, že Elisa byla magnet, jenžto přes průplav, Francouzsko od Anglicka dělící, mne na anglickou půdu přitáhl.

Elisa byla s otcem svým skutečně v koncertě mém; já ji však více nespatřil. I Pietro ji tam viděl, viděl ji, když v proudu obecenstva s otcem odcházela; byl nedaleko, pozoroval, že otec k ní něco potichu mluví, načež ona sebou trhla a dosti zřetelně, že to Pietro slyšeti mohl, odpověděla: „Ne, ne! to neučiníme! on by snad myslil, že se mu vtíráme — pryč jen, pryč — bylo to naposled!“ A skutečně jsem ji více nespatřil.

Byl jsem mrzutý, nevrlý, aniž jsem věděl proč. Pietro to dobře na mně pozoroval, neříkal nic, ale jednal; doptával se totiž tak dlouho na lorda Bonneta, až se doptal, v kterém hostinci se ubytoval. Pospíchal tam; lord byl již se slečnou odjel; pravilo se, že do Italie. Pietra, když mi to vypravoval, jsem za jeho ochotnost ještě pokáral.

„Kdo ti to poroučel?“ obořil jsem se naň; „k posledu by ještě myslili, že se jim vtírat chci! Ať si jeli, kam jim libo.“

A v skutku jsem se také snažil, abych myšlénky své na jiné věci obrátil a upoutal. A vítanou k tomu příležitostí byla mi zpěvohra má, která skutečně pak k provozování přijata byla.

Když po koncertě mém opět v saloně slečny Javůrkové byla beseda, přišla řeč i na arii, již ona v koncertě mém zpívala a jíž velmi hlučné pochvaly došla. Zvědavost, kdo asi jest skladatelem jejím, byla ještě více napjata, a na pokynutí Dvořákovo opět hnalo se outokem na kapelníka veliké opery, aby již jednou těch tajností nechal, sic že se musí myslit, že on sám ten komponista jest a že tím tajením ještě větší pozornost na skladbu svou obrátit chce. On všemožně se dokládal, že od něho se žádá, co jemu samému jest tajemstvím, a že i on sám dychtivostí hoří, aby poznal komponistu, který tak skvěle vyniká.

„Vy že ho neznáte?“ usmál se Debureau. „Prosím vás, nechte již zapírání! Či chcete snad také mně do očí zapříti, že je to arie ze zpěvohry, která se vám již na první pohled tak velice zalíbila, že jste ji k provozování přijal, ani do ní nenahlédnuv? — Či to bylo jinak, pane?“

Při tom se obrátil ke mně a s ním zraky všech přítomných.

„Co to znamená?“ tázali se někteří, a pan kapelník tvářil se tak, že bylo patrno, že neví, co odpověděti.

„Když je tedy rouška s tajemství již stržena,“ pravila Javůrková polo žertovně polo vážně, a pojala mě za ruku, „mám čest, vzácné a vznešené společnosti tuto představiti výtečného komponistu mé brilantní arie, vyňaté z velké jeho zpěvohry, kterážto co vítaná novinka co nejdříve možná provozovati se bude — není-li pravda, náš roztomilý a spolu i slovutný mistře kapelní?“ Při tom, laskavě k němu se kloníc, pošeptala mu: „Přisvědčte — sice po celém světě rozhlásím, že povrhujete věcmi, které ani neznáte!“

Kapelník se z nesnáze té vypletl jak mohl, a stranou mi pak řekl, abych jej se svou zpěvohrou opět navštívil a odpustil, co se bylo stalo — tehdáž že byl pracemi příliš zanesen; ostatně že pro mne učiní všecko, co v jeho moci. „A to již také proto,“ doložil s úsměvem, „abych se o laskavý úsměv naší roztomilé primadonny nepřipravil a její hněv na sebe neuvalil.“

A tak opovržená zpěvohra má došla milosti kapelnické, a po některých změnách také skutečně se provozovala, a to s výsledkem velmi skvělým, o čem ti, předrahý Milovíne, obšírně rozkládati nebudu, věda, že ti to z časopisů a novin beztoho již známo. A když se Francouzové do toho dají, ti umějí slávu vytrubovati!

Jméno moje došlo i v Anglicku slavného uznání. Obdržel jsem velmi čestné pozvání do Londýna, a tu tedy nyní jsem. Jsem pozván, abych při slavné hudební produkci spolupůsobil a nepochybně pak i sám nějaký koncert uspořádám.

* * *

Požívám zde velké vážnosti a docházím nemalého vyznamenání, a předce se mi tu jaksi stýská. Je toho ta Londýnská povětrnost příčinou? anebo to, že jsem jako docela v cizině, nemaje tu žádného, s nímž bych srdečně mohl promluviti? Jindy jsem míval okolo sebe aspoň Pietra; ten ale zůstal v Paříži. Chtěl sice se mnou jeti, já tomu ale nepřipustil. Chlapík činí na divadle pokroky, a sám Debureau mi řekl, že má schopnosti, že to v umění tom daleko přivésti může. Proč bych jej tedy vytrhoval z dráhy, po nížto nějaké slušné samostatnosti dojíti může? Dvořák-Debureau jest jeho příznivcem, a tu snadněji mu zmužile dále pokračovati.

Je pravda — ani jsem ti o pověstném Dvořákovi našem všecko nepověděl. I v tom čase, kdy již miláčkem obecenstva byl, musel ještě mnohé trpkosti zakoušeti. Dvakrát stál před soudem: jednou co žalobník a podruhé co obžalovaný — a sice obžalovaný z toho, že člověka zabil. Oba soudy způsobily nemalého hluku v Paříži, a všeobecné smýšlení klonilo se k straně Dvořákově.

Dvořák byl vázán smlouvou, jakou s divadelním ředitelem uzavřel, tak otrocky, že by člověk ani neuvěřil, že by to při té jeho oblíbenosti a výtečnosti možno bylo. Ovšem nastoupil tam, nevěda, čeho se chytit, co mladík v takových věcech nezkušený, a tu páni ředitelové umívají kořistit z takových okolností. Dvořák se stal již pověstným Debureauem, a předce s ním ředitel nakládal tak, jakoby chtěl pokračovati v tom, z čeho se ubohý Dvořák doma byl vymknul. A tak nezbývalo mu jiného, než aby soudem z kleští těch se dostal a lepšího postavení si dobyl. Soud ten činil mnoho hluku a Debureauovi pomohl k pověsti ještě větší. Velkou sensaci způsobil článek, kdežto si Debureau stěžoval na pana ředitele, že ho nutí, aby se oblíkal a převlíkal ve vlhké a nezdravé díře. Pan ředitel ovšem jistil, že je to pořádná šatnice, a to šatnice nejen zdravá, nýbrž i velmi příjemná.

„Ano, zdravá a velmi příjemná,“ pravil obhájce Dvořákův; „takovéto houby v ní rostou!“ Při tom ukázal houbu, jaká v skutku v šatnici té vyrostla. Nastala všeobecná veselost, a soud k nemalému potěšení obecenstva končil výrokem: že se všecky houby a jiné samorostliny v šatnici pana Debureaua vyhubiti musí v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách, a to na outraty ředitelstva.

Později, když škrobeným kontraktem nebyl vázán a i pověstní spisovatelé slávu jeho rozšiřovali, a on takořka bohem byl Pařížského obecenstva — tu ovšem sám si skvělé smlouvy předpisovati mohl, a nelíbilo-li se mu tu, byl jinde s radostí přijat.

Na jaký stupeň mistrovství v umění svém Dvořák se povznesl, můžeš souditi z toho, když ti sdělím, co péra výtečných kritiků francouzských o něm světu hlásala. Psaloť se o něm mezi jiným též v tento smysl:

„Debureau povznesl genre pantomimický v Paříži na stupeň posud nevídaný, skákání vždy více do pozadí, mimiku pak do popředí tiskna.

On vyvinuje jemnost, lehkost, půvabnost pohybování, jasnost, hlubokost výrazu v posuňku, že co nějakou podivnou výmluvností každý mu libý dojem dovede v divácích způsobiti — pohnutí a veselost, hrůza i radost, ošklivost a strach, vztek a rozhořčenost. V každém jeho hnutí jeví se dokonalý výtvor umělecký.

Když se tváří, jakoby plakal, pláčou s ním ženské, a sotva je který z diváků, aby bolestně dojat nebyl.

Když se směje — a předce není ani nejmenšího slyšeti — tu i obecenstvo se směje nebo aspoň se usmívá.

Když jí, je vidět hlad, a když má strach, je i obecenstvu ouzko a děsno.

Není možno, bojácnost, chlubivost, překvapení, radost představiti a zobraziti lépe a krásněji, nežli jak on to činí.

Kdyby snad i Falstaffa představoval, možná, že by se snad ani známky nepohřešovalo na tomto mistrovském výtvoru Shakespearova rozmaru.

Debureau není obyčejný pierrot — onen pierrot, který své obyčejné skoky provádí, své obyčejné úšklebky dělá, své obyčejné bití dostává, který po pierrotsku padá, který po pierrotsku se roztahuje a k nesmírné dálce se natahuje — k nemalému podivení dětí, které jej pak opět celého a scvrklého vidí, a k potěšení dětinských odrostlých, kteří vědí, jak se to děje, a předce radost z toho mají; — on není pierrot, kterýžto činí stejně vždy dnes to, co činil včera, kterýžto dnes zrovna tak vylézá z vejce, jako včera vylezl ze sudu, kterýžto dnes sousto, ježto právě clo úst dával, vidí rovněž tak zmizeti, jako včera plnou sklenici viděl najednou prázdnou.

Debureau dodává pierrotovi charakteru, měnícího se dle kusu, který pro něho psán jest a jejž on sám k provedení si upravuje. Kreslí živě až do jednotlivostí; nepatrné pohnutí, ba pouhé pohnutí prstu často celému kusu dodává rázu nejhlubší pravdy.“

Tak a podobně se o něm psalo, tak a podobně se slavná pověst jeho hlásala, a Debureau stál na vrcholku pozemského blaha svého, když dívku srdce svého za manželku pojal.

Tu však potkala jej nehoda, mrzkou rozpustilostí v cestu mu vržená.

Jednoho dne šel s manželkou svou na procházku po boulevardech — na blízku obydlí svého. Při své slavné pověsti byl takměř všeobecně známý. Tu potkal jej člověk, ne příliš pěkně oděný — patrně do třídy dělníků patřící. Ten poznal jej a pravil: „Aj, slavný pierrot!“ Smál se pak a uštěpačnými slovy v nezbednosti své naň dorážel.

Debureau si toho z počátku skoro ani nevšímal a šel svou cestou dále, pokojně se mu vyhýbaje. Nezbeda ale nepřestal jej pronásledovati, ba čím lhostejnějším se Debureau stavěl, tím rozpustilejším byl on — stavěl se před něho a posmíval se mu.

„Styďte se, nezbedný člověče!“ pravil Debureau a obrátiv se od něho, zpáteční cestou zaměřil.

„Hoj, pierrote, tak snadno mi neuklouzneš!“ zachechtal se nezbeda. A opět před něho předskočiv, drze jej vybízel, aby své pierrotské kousky provozoval, při čemž ihned sám začal se pitvořiti na způsob, jak to Debureau co pierrot na divadle dělává.

Někteří z okolojdoucích na nezbednost tu hubovali, jiní ale se smáli, čímž nezbedovi ještě větší smělosti dodávali.

Debureau, ač hněvem již jen hořel, přece i ještě nyní v mezech mírnosti se udržoval. Napomenul jej vážně, aby ho na pokoji nechal, aby aspoň ohled měl na jeho manželku.

Nic platno; úsměšky neměly konce.

Tu konečně, nevěda si jiné pomoci, začal Debureau vyhrožovati, což však nemělo jiného následku, nežli že nestydatost nezbedy toho ještě větší hrubosti a drzosti nabyla.

Tu nemohl se Debureau více zdržeti — takovéto hrubé a drzé úsměšky na veřejném místě, u přítomnosti manželky jeho, u přítomnosti lidí je tam potkávajících a u nich se zastavujících. I pozdvihnul hůl a s prudkostí hněvu svého udeřil jí nezbedného utrhače do hlavy.

Ten sklesnul a byl mrtev.

Debureau byl zatknut a před soud postaven.

Učinilo to velký hluk v Paříži. Pověstný pierrot — miláček obecenstva — vražedlníkem! Každý jej litoval, a všeobecné mínění k jeho prospěchu se klonilo. S velkou napnutostí očekával se den, kdežto porotní soud měl nad ním rozhodnouti. Konečně se přiblížil.

Porota prohlásila jej za nevinného! — za nevinného: proto že byl tak velice popuzen, proto že bez úmyslu činu toho se dopustil, a obzvláště proto, že byl úsměšně tupen a zahanben u přítomnosti manželky, což dle náhledů francouzských nemožno jest snésti.

Rozsudek ten byl od obecenstva přijat s jásáním; jej však od té doby často napadá děsná zpomínka na smutnou tu příhodu, a trapnosti té snad nikdy docela se nezprostí. Nezřídka dojme ho ta tíseň právě v tom okamžení, když na jevišti skoky a žerty své provádí a rozveselené obecenstvo se směje a hlučnou pochvalu mu vzdává, kdežto srdce jeho bolestně se zachvívá. Ubohý Debureau!

Musím list svůj již dokončit; je mi jaksi nevolno — již po několik dní pozoruji, jakoby se nějaká nemoc chtěla o mne pokoušeti. Jsem mrzutý a časem jakási tesknota mě napadá. Snad mi Londýnská povětrnost nesvědčí — možná! Dlouho zde nezůstanu; buďto se vrátím do Paříže anebo některá čelnější místa anglická navštívím, abych tu nevrlost zapudil.

* * *

Již bylo na mále, že by mé předešlé psaní bylo bývalo i poslední, a že drahou vlast svou a přemilé přátely více nespatřím. Ano, tušení moje bylo pravdivé; nemoc se o mne tak dlouho pokoušela, až i vší silou se mě zmocnila.

Byl jsem dlouho a těžce nemocen. Mnoho dní uplynulo, aniž jsem o sobě věděl. Lékaři prý již pochybovali o mém uzdravení.

Konečně se síla nemoci zlomila; mně bylo, jakobych z dlouhého sna prociťoval. Vědomí začalo mě lehkým svitem svým ochvívati — vše vůkol začalo se mi jako v pološeru jeviti, avšak čím dále tím více vyjasňovati. Zdálo se mi, že mnoho osob okolo mne stojí, jakoby na procitnutí moje čekaly.

Začal jsem se slabým, jako mlhou trochu zakaleným zrakem rozhlížeti — hle! co to? Jedna tvář přítomných osob se mi jevila tak, jakoby to byla tvář Elisina.

Srdce se mi v těle jemně pohnulo a z prsou vyvinulo se lehké vzdychnutí.

Když jsem opět v tu stranu — co možná ostřeji pohlednul — ne, ne — mýlil jsem se — nebyla to Elisa, — byla to neznámá, již letitá žena, moje posluhovačka, jak jsem se později dověděl. I hleděl jsem dále — není to Pietro?

Ano, on to — usmál jsem se na něj — on slzel — slzel radostí, neboť lékaři u mého lože stojící právě se prohlásili, že nebezpečenství již šťastně jest odstraněno.

Z počátku jsem nevěděl, kde to jsem a co se to se mnou děje; potom jsem se zpamatoval, že nemoc mě na lože uvrhla, a chtěl jsem vstáti, avšak pro slabost jsem nemohl.

Nyní již mohu lože opustit, jsem ale ještě tak slabý, že sotva na nohou se držím. Tento lísteček napsal jsem ti, předrahý Milovíne, na troje neb čtvero posezení, a to s velkým namáháním. Doufám, že brzy opět úplně se zotavím.

* * *

Ano, byla to Elisa, nemýlil jsem se. Neřeklo se mi nic, a já se první dni nechtěl přímo ptáti. Pietro, vida, že víc a více se zotavuji, byl velmi vesel a někdy se potutelně usmíval. Toto bylo mi nápadné; i řekl jsem konečně: „Ty přede mnou něco tajíš; oč, že to byla ona!“

Pietro se usmál a přisvědčil, načež jako tajemně doložil: „Ale jen na zapřenou, a mně nařídila, abych nic neříkal, sice že byste snad mysliti mohl —“

„Co že bych mysliti mohl?“ tázal jsem se poněkud prudce, vida, že Pietro s odpovědí váhá.

„Ani se již nepamatuji,“ odpověděl on, prudkostí mou jaksi zaražen; „zdá se mi ale, že to bylo, jako tenkrát — v Paříži —“

„Vím již, vím,“ vpadl jsem mu do váhavé řeči; „může být však jista, že se jí vtírat nebudu.“ Na to jsem vzal do ruky list, jejž jsem byl toho dne obdržel od Debureaua. Byl v něm též přiložen lístek od Javůrkové, ach, psala tak útrpně, tak sladce! četl jsem jej opět, a pevně jsem si předsevzal, že navrátím se do Paříže, jakmile síly nabudu, abych na cestu vydati se mohl. Dokáži té hrdé dceři hrdého Albionu — ani vlastně nevím, jak se vyjádřiti; když ale vzpomenu si na minulost, přichází mi, jakoby mě jen za hračku svého podivného rozmaru považovala, a tu zas já jsem hrdý a nedám se za hračku potřebovati. Konstancie — ach, to i z jejího lístku mi vysvítá, jest mi srdečně nakloněna, u té zajisté okřeje ubohé srdce mé. Protož pryč, pryč z Londýna, aby se snad jinak, než mi libo, nevykládalo, proč tu tak dlouho se zdržuji.

Nemálo jsem se též podivil, jak sem Pietro přišel, jak mohl vědět, že jsem nemocen, neboť jen to jej sem přivedlo. Ptal jsem se ho, a on mi to vysvětlil. V novinách bylo podotknuto, že koncert můj, k němuž jsem z mnohých stran byl vybídnut, jest na nějaký čas odložen, protože jsem těžce onemocněl. Toho dočetl se i ve francouzských novinách Debureau, a sotva že to tento sdělil Pietrovi, neměl on již stání a rychle na cestu do Londýna se vydal. Kde bydlím, snadno nalezl; vědělť to z mého přátelského dopisu Dvořák, jemužto jsem jej, odjížděje, pod ochranu odevzdal.

Je to dobrá duše ten Pietro. Již jsem mu několikráte řekl, aby se opět do Paříže k divadlu navrátil, kdežto tak pěkné pokroky činí a samostatnou budoucnost svou upevňuje. On ale nechce a prosí, abych ho aspoň tak dlouho u sebe ponechal, dokud úplně zdráv a silen nebudu. Svolil jsem tedy, aby zůstal, že odjedem pak spolu, až k tomu dostatečné síly nabudu.

To jej velice potěšilo. Samou radostí začal rozličné šprýmy prováděti, aby mně prý dokázal, čemu se již od pana Debureaua přiučil. Musel jsem se často zasmát té jeho horlivosti, aby mě povyrazil, a při tom mě těšilo, že čiperností svou předce k něčemu to přivede, aby nemusel pouhým sluhou být, nebo jinak, snad dosti bídně světem se protloukat.

Do Paříže na každý způsob co nejdříve se navrátím, a to již proto, abych se Konstancii za ten laskavý lístek poděkoval, a potom snad, kdož ví, byla by to roztomilá žínka, k tomu umělkyně, zpěvačka, což pak si může hudebník více přáti? Bude to překvapení pro Vilíma a Stanislava, objevím-li se na Kuněticích s manželkou, kterážto mou zpěvohru s tvým textem co primadonna v Paříži oslavila!

Jaké změny a převraty se v Paříži a vůbec ve Francouzsku za mé nemoci staly, zajisté ti povědomo, a protož nebudu o tom slov šířiti.

* * *

Jak z nadpisu vidíš, jsem posud v Londýně, ačkoliv, co jsem se úplně pozdravil, každodenně na odjezd myslím, a předce k němu dostati se nemohu.

Požívám zde velké vážnosti, a teprv nyní víc a víc se dovídám, s jakou horlivostí bylo o mne pečováno, když jsem nemocen byl. Nejvýtečnější lékaři snažili se o mé uzdravení, a když jsem pak o zaplacení zmínku učinil, nechtěli o ničem ani slyšeti ujišťujíce, že si to za čest pokládají, že mě uměním svým ještě déle pro mé umění zachovati mohli. A na ten způsob se mi všady odpovídá; ani za obydlí nechtěli ode mne platu přijmouti za ten čas, co jsem nemocným a rekonvalescentem byl. Tak skvělého hostinství jsem se vskutku nenadál.

Veřejně jsem posud nevystoupil; hru mou ale zde již před nemocí mou slyšeli v saloně, kdežto se mnoho hudebních umělců a zvláštních hudby milovníků obyčejně scházívá. Byl jsem pak vyzván, abych veřejný koncert dával; já k tomu svolil, zatím si ale se mnou nemoc zakoncertovala tak ostře, že na můj koncert nebylo ani pomyšlení. Možná, že předce nyní k němu se odhodlám, ač ustavičně touha do Paříže mě táhne. Odhodlám-li se k němu, spatřím snad ještě pověstné podzimní mlhy Londýnské, a to bude také za něco stát. Je tu jen o Pietra, ten má již svrchovaný čas, aby se do Paříže navrátil. Debureau již dvakrát pro něho psal.

* * *

Tedy skutečně jsem tu uvíznul! Nebylo pomoci, tak pochlebnému vyzývání jsem nemohl odolati. Dával jsem koncert. Pietro, ač nerad, musil se se mnou rozloučiti a do Paříže se odebrati.

Jak koncert dopadl? Velmi skvěle; se strany umělců a umělkyň byl jsem velmi ochotně podporován, ba takměř i sami se, mi nabízeli. Obecenstvo vybrané a velmi četné, potlesku hojnost. Jak se snadno domysliti můžeš, hrál jsem pot-pourri národních písní, a i chladnokrevní Angličané byli jimi takměř okouzleni. My často ani nevíme, jaké to kouzlo v těch našich národních písních spočívá!

Příjem nad míru mě překvapil. Z mnohých stran i ke mně pro vstupní lístky se poslalo, a vždy mnohonásobná cena, v obálce zapečetěná, za každý se odevzdala. Tu to jde na libry, jak Vilím říkával, a ty něco vydají. Ach, co asi dělá ta dobrá, veselá duše? Zdali se mu aspoň částečně podařily plány, jakých sobě v plamenném doufání byl nastavěl? Zdali se vůbec všickni v ustanovený den shledáme? a shledáme-li, zdali v skutek uvedeno bude, co jsme si v zápalu svém byli předsevzali?

* * *

Jak rychle ta zima uběhla, tak rychle, že ani nevím jak. Jakýž ale také div? Pozvání za pozváním, tak že skoro ani oddechnouti si nemohu. A všady, kdekoliv na nástroj svůj slyšeti se dám, musím na všeobecnou žádost i nějaké české písně přednésti a trochu po česku si zafantasovati.

Kdybych chtěl, mohl bych se tu usaditi; již dosti míst se mi nabízelo, a to míst dobrých a výnosných; ale neučiním to.

V jedné vznešené společnosti setkal jsem se též s Elisou.

Nejprv spatřil jsem otce jejího a nemálo jsem se zarazil;, neboť, což bych to zapíral, od té doby, co jsem slyšel, že v nemoci mé často na mé zdraví se poptávala, ba i nejednou mě navštívila, často vřele jsem na ni vzpomínal, ač skoro bezvolně; vždyť i nyní měl jsem posud pevné předsevzetí, že na ni nezapomenu, že za hračku rozmarů jejích sloužiti nebudu, rozmarů hrdé, duševně chorobné ženštiny, o nižto často šílenost se pokouší. Snad i ta její časem mi projevovaná náklonnost nebyla nic jiného, nežli částečný výbuch pomatenosti té.

Lord Bonnet vlídně ke mně přikročiv, velmi laskavě se mnou rozmlouval, dávaje mi na jevo srdečné potěšení, že opět úplně jsem se pozdravil.

Srdečností jeho mile dojat, odpověděl jsem vřele: „A já velice oblažen jsem laskavým účastenstvím, jaké mé nepatrné osobě prokazovati ráčíte, a také ještě povinen jsem co nejuctivěji poděkovati se za milostivé účastenství, jakéž spanilá miss Elisa —“

Tu jsem se zarazil a mlčky uklonil se Elise, kterážto právě s několika dámami se blížila. Ona se na mne usmála tak mile, že jsem v okamžení tom na všecko své předsevzetí zapomněl a úplně citu se poddal, jenž z rozčileného srdce mocně se proudě, veškerou bytost mou uchvacoval.

Chtěl jsem mluviti dále, začal jsem již i vřelá slova pronášeti, tu však opět jsem se zarazil, a plamen ve mně mocně se zmáhající rázem uhasnul.

Laskavý úsměv Elisin trval jen okamžení. Vidouc, s jakou vroucností, úsměvem tím roznícen, k ní se míti začínám, náhle povznesla hlavu, načež s vážným pokynutím řekla s obyčejnou chladnou zdvořilostí: „Těší mě, že vás opět spatřuji.“

Na to, ostatním mě představujíc, doložila: „Bývalý můj učitel hudby.“

Tedy jí nejsem ničím jiným, nežli bývalým učitelem? pomyslil jsem si, a ta myšlénka tak bolestně srdce mé projela, že jsem, chladně se ukloniv, dále se ubíral.

Z počátku mě to rmoutilo; pak ale mi napadla minulost, napadlo mi i předsevzetí mé, a poddal jsem se proudu všeobecné zábavy. Byl jsem vesel, neobyčejně vesel, a chvílemi, abych vítězství své dovršil, mrsknul jsem okem v tu stranu, kde Elisa byla. Pokaždé setkal jsem se s jejím zrakem, ostře na mne upřeným; ba někdy se mi zdálo, jakoby duše i srdce její zrakem tím na mne hleděly; nedal jsem se však zmásti. Vytrval jsem v dobrém rozmaru, a když pak k hudební zábavě se přikročilo, tu i já vyzván, ochotně chopil jsem se své basičky a hrál jsem — hrál, až i ze zvuků těch začala píseň „Sil jsem proso“ prozvukovati, kterou jsem pak i dále prováděl. Při všeobecné pochvale pak pohledl jsem opět na Elisu; ona vzdávání pochvaly se nezúčastňovala, nýbrž hleděla na mne okem plamenně vyjasněným a tvář její byla lehkým ruměncem polita. Bylo jisto, že i ona byla hrou mou rozehřáta.

K takovýmto domácím besedám bývám se svou basičkou často zván; přivezou a opět pak odvezou nás v kočáře, a pak i nějaký skvostný dar na důkaz uznalosti a za odměnu se pošle. Nemysli ale, že každé takové pozvání přijímám; člověk nesmí ochotností svou plýtvati, sice by zevšedněl.

Až příjemné a pohodlné počasí nastane, tu pak na každý způsob s Londýnem se rozloučím; meškámť tu již dosti dlouho, a nerad bych, aby snad někdo myslil, že mě tu nějaký magnet drží.

S Elisou jsem od té doby nemluvil, aniž jí na blízku byl. Tu i tam jsem se s ní sice několikráte setkal, avšak nehleděl jsem k ní se přiblížiti, ba vyhýbám se jí, a když srdce mé staré zpomínky ohřívati začne, ochladím je vřelou zpomínkou na Konstancii, živě si ji v duši své zobrazím, a mám vyhráno. Při tom mi též vždy napadne, co mi byl lékař po oné osudné koupeli v Italii o Elise řekl, a musím ubohou politovati.

S Konstancií časem si dopisuji, a ona se již začíná hněvat, že tak dlouho se nevracím. Nu, jen co pěkné počasí nastane — v Londýně jistě nezůstanu.

* * *

Po nějaký čas jsem skoro ustavičně na cestách; někde se i pozdržuji déle, jak mi libo. Pověst má jest takměř mým kurýrem; všady mi ochotné přijetí připravuje. Tu i tam, kde jsem se na delší čas zahostil, dával jsem koncerty — jeden nebo dva, a to vždy s výsledkem velmi znamenitým.

Nejdéle pozdržel jsem se v Oxfordu, Birminghamu, Manchestru, Liverpoolu a v Edinburku. Vraceje se, měl jsem v úmyslu i na zelený ostrov přiraziti a nějaký čas v Dublině se pozdržeti; tu však dočítám se v novinách, že v Londýně jakási zpěvačka — Vlaška — vystupuje, a že i české písně s velikou pochvalou přednáší.

Vlaška české písně? Aj, toť jsem žádostiv ji seznati! Možná, že je to Češka, kterážto si vlašské jméno dala, aby to více do váhy padlo a více to blýskalo ve světě divadelním; býváť u mnohých takový zvyk.

A což kdyby bylo Javůrkové napadlo si zažertovati? Za žert by to ale snad nestálo, a ona ostatně takového přetváření nemá zapotřebí, jeť vlastním jménem svým již dosti proslulá.

Nu, vždyť uvidíme tu „signoru Romani“, a přesvědčíme se, zdali to kvítek na českých nivách vyrostlý, nebo něco jen tak strojeného.

Já tam české písně ovšem v oblibu a jako do mody uvedl; možná, že se z toho hledí kořistit, a Bůh milý ví, co se zpívá a jak se zpívá to, co za českou píseň se vydává.

Jsem v skutku velmi žádostiv, zpěvačku tu seznati, a protož bez prodlení do Londýna pospíchám.

* * *

Bylo to překvapení! Ano, je to skutečně Vlaška, ta Annunciata Romani — a ke mně se má tak přátelsky, jako bychom se již dávno znali, ačkoliv jsme se spolu před tím nikdy ani okem nespatřili.

Sotva že jsem do Londýna přijel, již jsem se na ni poptával, a dověděv se, že druhého dne bude na besedě u ředitele zpěvohry, předsevzal jsem si, že i já tam se dostavím. Bylo mi to snadné; potřebovalť jsem se jen ohlásiti a byl jsem vítaným hostem.

Ani jsem se té chvíle dočkati nemohl; konečně přišla.

Vstoupiv, byl jsem přijat velmi laskavě i pochlebně; byloť tu mnohých, kteří mě osobně znali — ostatní aspoň dle jména.

Tu přistoupila dáma a překvapila mě slovy sladce a vroucně plynoucími: „Ach, jak jsem šťastná, že vás přece jednou spatřuji, pane Bedřichu!“

Ano, překvapila mě, že jsem na okamžik zůstal u vytržení jako němý; proneslať sladká ta slova jazykem českým.

Byla to signora Annunciata Romani.

„Ó, jaké to nevýslovné štěstí, s tak spanilou a slavnou krajankou zde na pobřeží Temže se shledati!“ zvolal jsem, z blahého úžasu svého se protrhnuv.

„Krajanka?“ usmála se ona — „to nejsem; jsemť Češkou jen srdcem, rodem však Vlaška — Neapolitánka.“

Já na ni pohlednul s užasnutím ještě větším nežli dříve, a též na blízku stojící hleděli na nás s podivením, slyšíce hovor náš v řeči jim docela neznámé.

„Jak šťastná to náhoda,“ doložila pak jazykem vlašským, „že jste nás přítomností svou potěšil, kdežto právě přednésti hodlám vaši píseň — a to slovy, k nimžto jste ji původně složil.“

To bylo všeobecně velmi mile přijato, a když pak hudební zábava se začala, byla signora Romani takměř jednohlasně vybídnuta, aby slovu svému dostála.

„Vy mě ale, prosím, musíte na pianě provázeti,“ pravila ona ke mně, vyzvání se podrobujíc, načež s úsměvem doložila: „A to ne dle not, nýbrž jen tak od ruky, jak právě za dobré uznáte.“

Já se chtěl omlouvati; ona ale k pianu mě nutíc, jistila: „Vždyť ono to půjde — nezdráhejte se; jeť to vaše píseň.“

Sednul jsem k pianu, a mohu říci, že jsem ještě nikdy před velkým obecenstvem nebyl v takových rozpacích, jako před touto malou společností.

Ona se usmívala; já seděl jako na trní. Měl bych byl začíti předehru, a já nevěděl, co. Jakž bych byl mohl také věděti, kterou z mých písní chce zpívati?

Pokynula mi s laskavým úsměvem a začala zpívati.

Srdce mi v těle poskočilo a každá žilka se mi vřelostí rozproudila. Pomysli si, co zpívala!

„Ach, vlasti má, ty věčný chráme!“ plynulo z úst jejích hlasem i zpěvným srdcejemným. Zpívala píseň tvou s nápěvem mým, a mne to dojalo v prvním okamžení tak, že jsem na piano i průvod docela zapomněl. Potom ale ozývalo se piano tak tklivě a mezi jednotlivými slokami tak mocně dojemně, že i sama pěvkyně průvodem tím byla nemálo překvapena.

Na všeobecnou žádost musila aspoň poslední sloku opakovati, a když jí pak vřelými slovy chválu vzdávali, odpověděla, s lehkým ukloněním na mne ukazujíc: „Já jsem jen tlumočnice; tuto jest mistr a tvůrce čarovných těch zvuků.“

Ptal jsem se jí pak, jakou šťastnou pro mne náhodou se písni té naučila, od koho ji dostala.

„Od vašeho přítele,“ odpověděla ona, načež žertovně doložila: „A chcete-li hádat, od kterého — to asi sotva uhádnete; máteť jich mnoho, neboť kdož by vám, znaje vás, nebyl příznivě nakloněn?“

Při tom se tak potutelně usmála, že jsem s podivením na ni hleděti zůstal. Ke mně se má, jakoby mě již dávno znala, a o mých přátelích se zmiňuje takovým způsobem, jakoby i je dobře znala, jakž jsem i z pozdějšího hovoru nejednou zpozoroval.

Později mi pravila, že hodlá nějakou hudební zábavu uspořádati, a požádala mě, abych i já při tom jí byl nápomocen.

„Že tuto prosbu mou neoslyšíte, jsem jista,“ doložila; „avšak mám ještě jednu prosbu.“

„K jejímužto vyplnění se již napřed s potěšením uvoluji,“ uklonil jsem se jí.

„Mám totiž žačku, jižto ve zpěvu cvičím,“ mluvila signora Romani dál, „a ráda bych, aby již trochu u veřejnost — a to při této příležitosti vystoupila. A víte, co bych ráda aby zpívala? Buďto vaši píseň, na nižto i já jsem se dnes odvážila, anebo brilliantní arii z vaší zpěvohry, kteroužto Pařížská primadonna tak velké furore učinila, totiž — dovolíte-li! Píseň zpívá dobře; zdali to i s těžkou arií půjde — nevím; nepůjde-li, sama se na ni odvážím, a protož vy, roztomilý maestro, buďte tak laskav a račte mě svou návštěvou poctiti, abychom zkoušku mohli učiniti, a — ještě jednu prosbu — račte přinésti text arie té, k němužto jste původně hudbu skládal, totiž český, pokusíme se o to s textem původním, což zajisté ještě mnohem zajímavější bude.“

Já z podivení ani nevycházel. Kdo je ta signora Romani, kterážto, jak se podobá, mou minulost, mé snažení a počínání, a vůbec i naše přátelské poměry a snahy zná? Neboť z dalšího s ní rozmlouvání jsem vyrozuměl, že i o tobě, o Vilímovi a Stanislavovi vědomost má.

A kdo asi je ta žačka její? Také ta prý zpívá česky. — Ach, snad tato jest rozená Češka, kterážto náhodou nás nebo aspoň některého z nás snad zná, a spanilá Vlaška z této její známosti čerpala.

Jsem žádostiv i ji seznati, a těším se na ustanovenou ke zkoušce dobu v obydlí proslulé pěvkyně.

* * *

Jest rozhodnuto! —

Dostavil jsem se k umluvené zkoušce — žačka, jižto Annunciata představila, že co nejdříve hodlá veřejně vystoupiti, byla — Elisa.

Jak mě to překvapilo, můžeš si pomysliti. I ona byla z počátku jaksi zaražena, načež s libým úsměvem pravila: „Ano, to jest pevný úmysl můj, jestli totiž u svého bývalého učitele také tak dobře obstojím, jako tuto u své nynější učitelky.“ Načež žertovně doložila: „Nesmíte ale před ukončením zkoušky uprchnout, pane!“

Při tom se zarděla, a já při zpomínce na své dva útěky a na příčinu jejich též jsem cítil, že se mi tváře rozpalují.

Annunciata oka s nás nespouštějíc, líbezně se usmívala.

„Nuže tedy!“ pravila pak Elisa a rychle k pianu zasedla. Začala hráti úvod k písni: „Ach, vlasti má!“ hned ale opět vstala a požádala mě, abych já k pianu přisednul.

Učinil jsem to, a ona začala zpívati, a zpívala s tak něžným citem a dojemným výrazem, že jsem všecek byl uchvácen a po dokončeném zpěvu ani dostatečných slov pochvaly najíti nemohl.

Nemálo jsem se též divil, že tak pěkně česky vyslovuje, což když jsem i na jevo dal, pravila: „To jest zásluha tuto mé přítelkyně, kterážto všemožnou péči vynakládala, abych i v tomto ohledu se zdokonalila a krásné vaše písně v původním jazyku přednésti mohla.“

I bavili jsme se velmi mile a srdečně; na pevné předsevzetí své jsem ani dost málo nevzpomněl, opět proudu citů svých volně se podávaje. Elisa jevila takovou vlídnost a prostosrdečnost, že nebylo tu ani dost malého stínu té hrdosti dcery lordovy, ani té divoké rozčilenosti, jimžto jindy časem se oddávala, a které byly příčinou, že před ní jsem prchal, ač mi na útěku tom srdce krvácelo.

I bylo mi blaze v společnosti této; blahost tato ale mizela a v trpkost se měnila, když jsem do svého příbytku se vrátiv, s chladnou rozvahou o všem tom přemýšleti začal.

„Byla tak vlídná, tak srdečná a beze vší hrdosti snad proto, že nebylo to veřejně, před vznešenou společností, kdežto přece ukázat musí, že je dcera lordova, a promluví-li ke mně slovem lahodným, činí to snad jen ze zvláštní milosti k svému někdejšímu učiteli!“

Tak jsem rozvažoval, a konečně jsem přišel k domněnce, že to všecko bylo jen tak nastrojeno, abych jí opět jednou za hříčku podivných jejích rozmarů posloužil. A tu pak jsem i na tu Vlašku zanevřel, a všecka půvabnost její nezdála se mi také ničím jiným, nežli pouhým líčidlem. A jaké spolky s ní má Elisa? Že by v skutku, jak sama pravila, chtěla veřejně co zpěvačka vystoupiti, ba i divadlu se oddati, tomu nevěřím — nemohu věřiti.

Druhého dne jsem obdržel od signory Annunciaty pozvání, abych ji navštívil. Již jsem měl v úmyslu nějak se vymluviti a nejíti tam; avšak jinak jsem se rozmyslil a slíbil jsem, že přijdu. Ráda by prý se mnou o věcech důležitých promluvila. Což by to mohlo býti? Zvědavost mě tam nevábila; předsevzal jsem si, že návštěvu, bude-li ta důležitost jen pouhou záminkou, rychle zkrátím.

Uvítala mě velmi laskavě, a když jsme se usadili významně na mne pohlednouc zvolala: „Ach, to je zlé znamení! Nejste v dobrém rozmaru, a já bych ráda pojednala s vámi o věcech, k nimžto nejen dobrého, nýbrž i srdečného rozmaru jest zapotřebí.“

„Jsem velice žádostiv!“ usmál jsem se, přívětivostí její opět mile dojat.

„Musíte mi ale slíbit, že odpovíte upřímně — docela upřímně, jako přítelkyni, jakobyste svým nejupřímnějším přátelům odpovídal aspoň těm třem, na něžto zajisté často srdečně myslíváte.“

„Jakže, vy je znáte?“ podivil jsem se, znamenaje, že naráží na tebe, na Stanislava a Vilíma.

„To vlastně k věci nepatří,“ usmála se ona; „zde se jedná hlavně o to, abyste mi na mou otázku odpověděl upřímně — srdečně.“

„Tedy se račte tázati!“

„Nuže tedy: jak smýšlíte o slečně Elise?“

Já na ni pohledl ostře a poněkud i zaražen.

„Slíbil jste mi, že mi na mou otázku upřímně odpovíte,“ mluvila ona dále dojemným hlasem svým, „a teď s odpovědí svou váháte! Ach, tedy jsem se snad dosti jasně nevyjádřila — odpusťte. Žádám přímou odpověď a budu se tedy i přímě ptáti.“

Tu se zamlčela, bystrým zrakem mě pozorujíc. Z celého vzezření jejího zářila srdečná upřímnost.

„Nuže tedy —“

„Nuže tedy: jste jí srdečně nakloněn — čili slovem: milujete ji?“ vskočila mi ona do řeči.

Já mlčel, ale tvář má nepochybně mluvila za mne dosti zřetelně, neboť Annunciata vroucně mě za ruku pojavši, doložila vřele jemným hlasem svým: „Nemusíte odpovídati; již to srdce vaše zrakem učinilo. A věřte mi, že mě to velice těší, neboť ona to zasluhuje!“

„Elisa — ?!“

„Ano, ona!“ zvolala Annunciata co nejsrdečněji. „Milujeť vás s veškerou vroucností srdce svého, miluje vás tak, že hotova jest všeho se odříci, všecko vám k nohám složiti, aby vaší láskou oblažiti se mohla; ba i k tomu se odhodlala, nastoupiti dráhu divadelní pěvkyně, doufajíc, že tím způsobem snad spíše si vás úplně nakloní, nežli co dcera lordova.“

Já podotknul o jejích podivnostech a že snad i toto její odhodlání jest jen výbuch podivných rozmarů jejích.

„Tomu nevěřte!“ pravila Annunciata. „Že v podivnostech si libovala, toho jsou okolnosti, toho jest vychování její příčinou. Co jedinké dítě byla vychována v hojnosti, a již v útlém mládí ve všem — i ve výstřednostech se jí po vůli dávalo. Matka jí časně zemřela, a dobrák otec ve všem jí ochotně povoloval; jeť to jedinká jeho radost na světě. A byl při jejích podivnostech a výstřednostech tím povolnější, ježto mu lékař na srozuměnou dal, že by snadno v zlou nemoc upadnouti mohla, kdyby se mladické její bujnosti hráze stavěly. To vše považte, a zajisté jí mnohé prominete, co vás snad urazilo. Nahlédla jsem v srdce i duši její, a věřte mi, že jasnějšího a vřelejšího citu nenaleznete, nežli jaký ona pro vás chová — to podotýkám jen proto, že vidím a uznávám, že i vy ji vroucně milujete, srdci svému ale násilí činíte, čehož ona — avšak beze všeho zlého úmyslu, posud byla příčinou. Já vím, co láska jest, znám vřelou touhu srdce upřímně milujícího, a protož vám vroucně přeji, aby touha srdcí vašich blaze byla naplněna.“

Já ji poslouchal v blahém roznícení, a když takto domluvila, byl jsem citem tak přemožen, že jsem ani nevěděl, co odpověděti. Ona po kratičkém pomlčení pokračovala asi v tento smysl:

„Nemyslete, že takto mluvím k vám snad proto, abych při tom něčeho jiného získala, než blahé vědomí, že jsem k dosažení žádoucího blaha přispěla tomu, jemuž přátelsky jsem nakloněna. A to jsem vám! Známť a ctím vás již dávno před tím, nežli mi dopřáno bylo, vás osobně seznati.“

„Mne?“

„Ano, vás! A byť i ne jinak, aspoň co umělce a slavného komponistu. A abyste i věděl, jak jsem se s Elisou seznámila, krátce vám povím. Na svých cestách navštívila jsem před nedlouhým časem Londýn, a tu jsem slyšela o vás. S nadšením mluvilo se o českých písních, jimižto jste na nástroji svém posluchače okouzloval, a hned jsem se odhodlala, že i já českou písní štěstí své zkusím. Zpívala jsem vaši, mně zvláště milou píseň, a hned všeobecnou pozornost na sebe jsem obrátila. Mluvilo se o vás, jméno mé bylo jmenováno vedle jména vašeho, a to bylo příčinou, že i Elisa ke mně se přiblížila. Slovo dalo slovo, a konečně jsme mluvili o vás, jako o milém známém, a brzy jsme se tak důvěrně seznámily, že ona celé srdce své přede mnou otevřela, bědujíc, jak nešťastně miluje. Hned jsem pozorovala, že i vy něco takového v srdci pociťujete, a dnes jsem se o tom přesvědčila — či se mýlím? Ó jistě ne! Protož učiňte, jak srdce vám káže a jak srdce Elisino to očekává!“

I rozmlouvali jsme ještě déle, a Annunciata mi pak i nahlednouti dala do zápisek, jež Elisa v rozličných dobách psala, a na důkaz své úplné důvěrnosti jí je k přečtení dala. Bylo tam mnohé, co se i mne týkalo, a já o upřímné lásce její víc nepochybuji.

Jest tedy rozhodnuto. Druhého dne na to, po obdrženém pozvání, navštívil jsem lorda Bonneta, a byl jsem od dcery i od otce velmi laskavě přijat.

* * *

Ubohý Bonnet jest nemocen, a není naděje, že by se uzdravil. Může to ovšem ještě nějaký čas trvati, avšak pomoci není. On to ví, a těší se jedině tím, že Elisa nebude docela opuštěna. „Budeť míti vás,“ říkává mi, „a zajisté bude šťastna; je to dobré dítě, a zasluhuje býti šťastnou.“

A v skutku, Elisa jest nyní pouhá dobrota; všecky ty podivnosti se sebe setřásla a jedině citům srdce se poddává, a srdce má dobré, šlechetné. Jen od toho upustit nechce, co si strany vystoupení co zpěvačka do hlavy vzala.

„Ne, ne, od toho mě neodvrátíte,“ pravila, „to jest i nyní ještě u mne pevně ustanoveno. Od dcery lordovy jste se vzdaloval; co zpěvačka vám snad blíže státi budu, a za takovou ať mě pak i svět považuje. Pročež na každý způsob veřejně co zpěvačka vystoupím, a byť to třeba jen jednou bylo.“

I necháme jí tedy na vůli.

Otec její byl blažen, vida ji tak mile změněnou. Ještě před nedávnem bývala často nevrlá a zřídka kdy se tvář její vyjasnila; nyní jest pouhá laskavost a tvář její zkvítá jarou svěžestí. Když tváří v tvář si hledíme a já v její milostně planoucí zrak se ponořím, bývá mi tak nevýslovně blaze, že v okamžení tom kolem sebe na všecko zapomínám.

Musím ji učiti česky; říkáváť: „Aj, to by bylo něco krásného, býti manželkou českého umělce, a česky neuměti! Toť bych se s přátely tvými snad ani srdečně smluviti nemohla!“

Dobrý otec jen ještě si přeje, aby nás svazkem manželským spojené spatřil, pak že pokojněji s tímto světem se rozloučí.

Tuto přikládám ti též některé výpisky z denníku Elisina jako na doplnění dopisu svého. — Tyto dni nám nastane smutné okamžení; rozloučíť se s námi naše milá přítelkyně Annunciata, kterážto co anděl z nebes vyslaný mezi námi se objevila, aby nás oblažila. Darmo prosby, darmo všecko domlouvání; nedá se držeti.