Potulný život/Kapitola sedmá: Princ Uidialilid

Potulný život František Gellner
Kapitola šestá: Soňa a Paňa a jejich společnost	Kapitola sedmá: Princ Uidialilid	Kapitola osmá: V Latinském Korbeli

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmá: Princ Uidialilid
Autor:	František Gellner (jako F. G.)
Zdroj:	GELLNER, František: Spisy III : Drama, román a fejetony. Carpe Diem. Brumovice, 2007. S. 49–134
Vydáno:	Lidové noviny, srpen až. říjen 1912
Licence:	PD old 70

Vodrazil a Soňa bydleli příliš blízko sebe, než aby se nebyli často střetli. Netrvalo dlouho, potkali se zase vycházejíce ráno z domova a zastavili se spolu. „Pohněvaly jsme vás, pane Vodrazile, že se nám vyhýbáte?“ ptala se mladá dívka, podívajíc svému příteli ruku.

„Hněvat bych se na vás ani nemoh',“ pravil s úsměvem Konrád. „Ale nedala jste mi sama na srozuměnou, že jsou vám moje návštěvy obtížné?“

„To jsem neřekla!“ bránila se Soňa. „Kvůli domácímu musila jsem trochu ten nával k nám zarazit, bydlely jsme už jako v kasárně. Ale nyní si k nám naší přátelé již odvykli chodit. Přijďte, budeme sedět sami s Paňou a pohovoříme si. Zaklepá-li někdo, neotevřeme, a do okna dáme koberec, aby nikdo nevěděl, že jsme doma. A řekne-li domácí ještě slovo, postěhuju se.“

Konrád nebyl zvyklý bývat večer sám, a jeho kapsa zela zpravidla prázdnotou, i byl rád, že má kde ztrávit sklonek dne. Připadal si jako strýček mezi neteřemi, a v duších obou dívek se poměr k jejich značně staršímu příteli v dojemné shodě myšlenek stejně obrazil, takže mu počaly říkat „strýčku Konráde!“. Strýček jim vypravoval pohádky, a to po česku, jen tu a tam přeložil nějaké slovo do frančiny nebo do ruštiny, z které již také něco pochytil. Slova svoje jim činil srozumitelnými divokými posuňky a výrazným šklebením své hubené tváře. „Byl jednou jeden maličký Paleček…,“ vypravoval, ukazuje svůj prst jako hrdinu počínajícího děje. Dívky se smály, zvedaly také své prstíky do výšky a opakovaly po Konrádovi: „Málíčky Páleček!“

Taky na dveře mladých studentek zaklepala někdy nouze. Peníze se zdržely na poště či co, nebo snad jich tam doma na Rusi také nebylo nazbyt. Čas byl ošklivý, jaro mělo tvářnost pařížské zimy, drobný déšť padal s nebe, mžilo a mžilo, a chlad a vlhkost prolézaly kosti. Na procházky nebylo pomyšlení, a Soňa a Paňa, aby zvýšily poněkud útulnost svého příbytku, pálily v nedostatku dříví a uhlí ve velikém krbu staré škatule, noviny, sešity, ba i obnošené klobouky, ačkoliv nevěděly, budou-li si moci koupiti nové.

Někdy však Vodrazil zvážněl a jal se své přítelkyně zkoušeti. Odhaloval jejich nevědomost a hrozil jim, že neudělají zkoušky ani napřesrok, nerci-li letos. Pohříchu bylo v těchto vyhrůžkách velmi mnoho pravděpodobnosti. Stálý styk s krajany byl oběma dívkám překážkou v zdokonalování se v jazyku francouzském, četly málo a zájem o vědy a umění veliký nejevily. Probudil-li Konrád v nich výčitky svědomí, počaly chodit do knihovny, chápaly se knížek a psaly úkoly – ale brzy jejich horlivost zase polevovala.

Kdysi po kázání, jímž nabádal Soňu a Paňu k větší píli a ke styku s Francouzi, opustil Konrád obydlí Rusek. Na druhý den přišel k nim opět na návštěvu a nalezl obě v slzách sedící na pohovce a objímající se. Překvapen zůstal stát Konrád na prahu a tázal se: „Co je to za blázinec?“

Na stole leželo několik dopisů psaných ruským písmem, a ty daly Konrádovi tušiti, oč se jedná. Také dívky brzy rozvázaly, s nářkem vypravovaly, že není možno, aby obstály při zkoušce, že s hanbou domů se vrátit jim nelze, krátce a dobře, že se rozhodly se otrávit.

Konrád spráskl ruce a zvolal: „Kdybych se já byl měl pro každou zkoušku, kterou jsem měl dělati a neudělal, otrávit!“ Upokojoval je povzbuzujícími slovy, ale nic to nepomáhalo. Slzy se řinuly po širokých tvářích. Tu a tam vyklouzla jim ze rtů také poněkud odchylná myšlenka, že půjdou sloužit. Konrád rozladěn navrátil se z návštěvy předem slíbiv, že zítra přijde zas.

Přes noc a den však nastala úplná změna situace. Po slzách ani stopy. Jakmile Konrád vstoupil do pokoje svých přítelkyň, běžely k němu obě a volaly: „Strýček půjde s námi!“

„Kam pak, dětičky?“ ptal se udiveně Konrád. I vzala jej každá za jednu ruku, posadily jej na pohovku a vypravovaly mu, že dostaly pozvání na ples kavkazských studujících, že jim je doručil jejich přítel Armén, že budou tam krásné kroje a zajímavé tance, a aby šel s nimi.

Konrád se bránil, jak mohl. Konečně upozorňoval mladé dámy, že nemá černých šatů, ba vůbec pořádného obleku. Ale Soňa a Paňa jej ubezpečovaly, že všechno zaopatří, aby jen se nevzpouzel.

Samy šly na poradu k paní Iréně a zvaly ji snažně, aby se také plesu zúčastnila. Paní Iréna s nimi jít nechtěla. Měla smutek, stěžovala si na bolení hlavy, a každou chvíli jí vyhrkly slzy do očí. Osud studenta Alexandra, ať už byl nebo nebyl jejím bratrancem, působil jí starosti, jako jistě málokterým skutečným příbuzným.

Alexandr vypravil se před několika týdny do francouzské severní Afriky, prý k léčení svého plicního neduhu. Byl to odvážný podnik, neboť mladý muž neměl ve svém majetku mnohem více, než stála jedna cesta – a i na to musili přátelé jeho, mezi nimi hlavně paní sestřenice Iréna, složit.

Poslední lístek od Alexandra přišel z Marseje. To bylo hned po jeho odjezdu, a od těch dob nebylo o něm žádných zpráv. Až tu se vyskytla zvěst jakási v pařížských denních listech, že kdesi v horách nalezen byl domorodým obyvatelstvem arabským vysílený a polomrtvý cizinec, asi dvacetiletý, který bez průvodu se odvážil do těchto divokých a nehostinných končin. Nohy měl prý úplně umrzlé.

Popis osoby nápadně ukazoval na příliš postrádaného Alexandra. Přes to však nešťastná příbuzná se tak dalece přemohla, že byla mladým dívkám radou i skutkem při shánění krojů nápomocná. Šly jako selky tam od nich, na hlavě uvázané šátky a v širokých šatech s vlajícími stuhami. Některé maličkosti měly doma, jiné si přikoupily v bazaru. Konrádovi půjčil Dimitrij Nikolajevič, souchotinářský soused svých mladých krajanek, svůj černý kabát a jakési pruhované kalhoty.

Na ples jela dokonce naše společnost v drožce, Armén s nimi. Sál se teprve pomalu naplňoval, Vodrazil s oběma Ruskami sedl si na vykázané místo, neboť tanci měla předcházeti jakási akademie. Recitace byla pouze jedna, a to ruská, ačkoliv ples byl pořádán Armény a Gruzíny. Ostatek vyplnily tance a zpěvy zajímavých těchto dvou národů. Jako jediný nástroj při těchto produkcích figurovala jakási kytara, a zpěvy byly velmi jednotvárné. Ale za to tance a kroje! I Vodrazil, který neměl zájmu pro žádné divadlo, se bavil.

Muži v krojích měli na hlavách huňaté černé, šedé i bílé čepice, vysoké aspoň na čtyřicet centimetrů, dlouhé kabáty zpravidla červené, některé lemované kožešinou, vysoké boty a i jakési bílé papuče. Kolem prsou měli kožené řemení pro patrony. K šatům žen byly voleny jemné odstíny červeni a modři nebo bílá barva. Na hlavě vypínal se na loket zvýší klobouk v podobě kužele, s vlajícím závojem. Podobné úbory nosily se v civilizované Evropě někdy za středověku.

Tančilo se po špičkách. Ženy dělaly docela drobounké rychlé krůčky, ruce měly roztažený, a tak se vznášely jako holubice. Muži provozovali nejdivočejší skoky, držíce si dýku u oka.

Pak byly odstraněny židle a národní tance střídaly se s valčíky. Konrád si sedl za sloup a díval se. K němu si přisedl mladý Gruzín, student, bez kroje, za to však s brýlemi na nose. Dal Vodrazilovi svou navštívenku, potištěnou podivným písmem klínovým, a vypravoval mu o svém národu, který odvozuje svůj původ od dávných Chaldejců, o staré kultuře, jejíž literární památky sahají hluboko do středověku, a o ztracené samostatnosti gruzínského státu.

Náhle upoutal pozornost diváků příchod zvláštní dvojice lidí. Do sálu vkročila žena asi čtyřicetiletá s nesmírně důležitou tváří. Pleť odkvetlého obličeje byla narůžovělá a skrývala se pod vrstvou bílého pudru. Vlasy měla tato vážná dáma oné zlaté barvy, která zpravidla nebývá lidem uštědřena přírodou. Bleděmodrý plesový úbor splýval volně kolem obtloustlé postavy.

Její průvodčí, čili správněji řečeno muž, jehož ona byla průvodkyní, byl asi dvacetiletý černoch. Oblečen byl v bleděmodrý krátký kabátek, krátké černé spodky a taktéž černé punčochy. Kolem vysokého límce ovíjela se bílá vázanka.

Podivná tato dvojice tančila poněkud stranou od ostatních párů. Úctyhodná dáma zvedala si jednou rukou graciésně sukni, občas rozevřela přísná ústa k tiché poznámce. Dělala dojem hofmistryně, nebo, chcete-li, učitelky tance a jemných způsobů.

Její černý žák nezdál se zrovna býti celou svou duši účasten jejich výchovných snah. V temné své tváři měl lhostejný a poněkud dětinský výraz, jaký spatřujeme i na obličejích starých příslušníků černošských kmenů. Záda měl poněkud kulatá a jeho příliš dlouhé nohy klátily se jaksi bezradně sem a tam při zvucích hudby.

Líčení moje spadá právě do doby, kdy francouzská vláda dovolila sesazenému králi dahomejskému Behanzinovi opustiti daleký ostrov Martinique, kdež dlel ve vyhnanství, a vykázala mu nové sídlo ve svých afrických osadách.

Behanzin byl již těžce nemocný, podnebí Nového Světa špatně mu svědčilo, a přál si pouze naposled ještě uviděti svou prohranou říši a vlast, kterou jako lev hájil proti hrabivým cizincům. Ale francouzská vláda se doposud bála starého krále, strachovala se, že jakmile se objeví starý vojevůdce mezi svými bojovníky, plameny vzpoury opětně vyšlehnou v uklidněném již území. Milosrdná republika chtěla jej však aspoň nechat umřít v končinách, kde by mu stejné podnebí připomínalo ztracený domov.

Král-zajatec zdržel se nějaký týden v Paříži. Ve svém stesku po staré otčině činil poslední pokusy pomocí tisku a veřejného mínění dosáhnouti splnění své touhy. Novinářům, kteří k němu přicházeli, poukazoval na své stáří a na svou chorobu a ujišťoval Francii svou láskou a naprostou oddaností.

V Behanzinově průvodu nalézalo se jeho pět žen a jejich malé děti a vnoučata. Tito nejmladší potomci sesazeného dahomejského veličenstva měli mnohem světlejší pleť, než příslušela jejich vznešenému původu. Byly to vesměs plody lásky, kterou obdařili francouzští poddůstojníci posádkou na Martiniku královy ženy a dcery.

Potom král Behanzin odejel na místo mu vykázané a zapadl jako kámen do vody, a nikdo si naň již nevzpomenul. Páni republikáni se bavili zase jinými věcmi, jiná cizokrajná veličenstva byla vlečena pařížskými ulicemi, jako poražení barbaři zapřažení do vozu triumfátora. Přijel šikmooký a žlutý král Sisovath, vládnoucí dosud podle jména v Kočinčíně, na hlavě měl kulatý černý klobouk a za ním péro a kytku, na těle černý smoking a sukni. Pařížský lid se zase měl čemu smáti, když ho viděl projížděti v kočáře po boku presidenta republiky, veselého to Gaskoňce a milovníka vína a spořitelních knížek.

Konrád Vodrazil vrátil se k ránu se svými přítelkyněmi z plesu. Dni míjely a přinášely s sebou nové starosti a zájmy, a Konrád by si byl jistě již nevzpomenul na onu zvláštní dvojicí lidí, kterou viděl kdysi tančiti mezi pestrou směsicí Arménců, Gruzínů a Rusů, kdyby ho náhoda nebyla v určitou dobu zavedla do Trocadéra, veliké to veřejné stavby v Paříži, kde mimo jiné je umístěno také národopisné museum.

Jsou tu vystaveny zbraně, kroje, nástroje i bohové všech možných národů světa. Konrád procházel velikými a málo navštívenými sály, když tu uviděl mladého černocha s čepicí se štítkem a zlatým prýmkem, dosti ošuměle oblečeného, kterak se zarosenými zraky zadumaně k čemusi vzhlíží.

Konrád upřel rovněž svoje oči v místo, které připoutalo tak mocně pozornost černého muže. Jeho pohledu se zjevily tři dřevěné sošky, každá asi dva lokte vysoká. Správa musea připevnila k jich podstavci nápis: Dahomejští králové. Postava nejvíce ku předu posunutá byla na bílém lístku označena jako král Behanzin.

Neměly vlastně lidské podoby tyto tři sošky největších hrdinů svého národa, ke kterým lid v temnotách své pověry se modlil a jež byly vítězem odvlečeny do musea. Hlavy připomínaly svým tvarem dravčí zobáky nebo krokodýlí tlamy a kromě křiklavě pomalovaného dřeva bylo použito k výrobě jejich i starých kusů železa a obručí. Tak stáli tu tito tři bůžkové červeně a zelené natření s ještěřími hřebeny z plechu, které se táhly od čela až na záda, a šířili pocit hrůzy po nepřívětivé prostoře musejního sálu.

Vodrazil přistoupil k mladému černochu a pravil: „Odpusťte pane, ale někde jsme se již viděli, nemýlím-li se.“

Černoch se zamyslil a řekl: „Nevím. Jsem princ Uidialilid. S kým mám čest?“ Konrád se představil a připomenul svému novému známému ples kavkazských studentů.

„Máte pravdu,“ děl na to princ, „byl jsem tam s onou dámou. To přijel právě král Behanzin, můj vznešený otec, do Paříže. – Jaký jsou to podivný národ tihle Francouzi! Odňali mě jako malého hocha mému otci a dali mě na studie. S počátku se o mě starali, pak na mne čím dále tím více zapomínali a v úřadech, kde jsem se hlásil o své právo, ukázali mi dveře. Nechci vám ani vypravovat, jak jsem se musil živit.

Tu přijel můj otec z Martiniku do Paříže. Hnulo se v republice svědomí? Hned mě vystrojili, za společníci mi přidělili onu dámu, kterou znáte, a novináři přicházeli ke mně a ptali se, co rád jím a jezdím-li raději na koni či na velocipédu.

Ale tato francouzská laskavost netrvala dlouho. Sotva můj otec odejel, ukazovali mi zase všude dveře. Jak vidíte podle mě čepice, obdržel jsem nyní místo vrátného v hotelu. Ale v jakém hotelu! V končině, kde nejsou než apači, věřte mi, pane! Bez placení nám utíkají, a já abych se s nimi hrdlil a škrtil je na schodech.

Vidíte, jediná moje radost je, když mám v týdnu svoje půldne prázdno, navštíviti v těchto místech svoje předky a vzpomínati zde na svou vzdálenou vlast, kterou stěží kdy uvidím, a na zašlou slávu našeho rodu.“

Po těchto slovech vhrkly princi Uidialilidovi slzy do oči. A tři příšerné modly zíraly do pustého sálu mstivě a hrozivě.