Potulný život/Kapitola první: Národohospodářské zásady Konráda Vodrazila
Potulný život František Gellner | ||
Kapitola první: Národohospodářské zásady Konráda Vodrazila | Kapitola druhá: Loučení s Prahou |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola první: Národohospodářské zásady Konráda Vodrazila |
Autor: | František Gellner (jako F. G.) |
Zdroj: | GELLNER, František: Spisy III : Drama, román a fejetony. Carpe Diem. Brumovice, 2007. S. 49–134 |
Vydáno: | Lidové noviny, srpen až. říjen 1912 |
Licence: | PD old 70 |
Ani ti lidé, které označujeme jako originály, nejsou naprosto původní. Jsme všichni závislí na svém prostředí, na svých předchůdcích a zpravidla ještě na špatném pochopení svých předchůdců. Dřívější doba, která si hleděla všechno ještě více zjednodušiti než my, označovala jednoho člověka za vynálezce knihtisku. My víme již, že se toto umění vyvinulo ponenáhlu a postupnou prací sta rukou.
Náš názor nijak nezmenšuje význam lidské geniality. Darwin je stejně velká osobnost, i když měl předchůdce. U mnohých moderních vynálezů je toto společně úsilí lidí vzdálených od sebe časem a prostorem tak dokonalé, že jsme na rozpacích i v tom, komu bychom měli přisouditi hlavní zásluhu.
Také Konrád Vodrazil měl své předchůdce. Chápal je po svém způsobu, který nebyl vždy správný. Tomu se nebude nikdo diviti, kdo ví, jak těžko je ve všech projevech lidského ducha odhadnouti správný odstín. Jak různě chápou Krista jeho následovníci i protivníci! Jinak klerikálové, jinak Tolstoj, jinak Nietzsche, Renan, Oskar Wilde.
Je údělem většiny osobností, které svoje síly věnovaly službě Mús, že nežijí životem tak spořádaným jako jejich vrstevníci, kteří si zvolili obvyklejší zaměstnání. Ani Mácha ani Neruda, Mánes, Smetana nežili ve skvělých poměrech. Z Němců postačí, uvedu-li jména: Heine, Grabbe, Hebbel.
Život francouzských mistrů vyniká však obzvláštní pestrostí. Ze starých vzpomenu pouze básníka Villona, který se několikrát těžce prohřešil proti právu a zákonu a byl asi oběšen. Z moderních Baudelaire žil v Indii a omamoval se hašišem. Verlaine seděl dvě léta v belgickém vězení, kymácel se stále mezi nemocnici a hospodou a zemřel jako pokorný hlasatel křesťanské moudrosti, opuštěn ve skromném hotelovém pokojíku. Mladý Rimbaud dokončil ve svých sedmnácti letech básnickou svou činnost, prohlásil všechny své i svých bývalých kolegů snahy za pitomost, odjel do Afriky a stal se tam rádcem kteréhosi černého Veličenstva.
Mezi Čechami a Francií je ovšem veliký rozdíl, který nejjasněji se zračí v hospodářských poměrech obou zemí. Čechy sice přes všecko vídeňské hospodaření nejsou krajem chudým, ale Francie je velmi bohatá. Polovice pařížských studentů žije jako u nás důstojníci kavalerie. Také není možno, aby Francouz, jehož talent již došel uznání, trpěl při sebe nerozumnějším životě skutečnou bídu.
Konrád Vodrazil nebyl Francouz, nýbrž rodák z kterési české vsi, a z toho vyplývá všechno ostatní: neomamoval se hašišem, ale pil ponejvíce smíchovský ležák, necestoval po Indii, nýbrž po Žižkově a Vršovicích, nebyl hlasatelem moudrosti křesťanské aniž jiné, a kdyby byl zemřel, nebyl by býval skonal opuštěn ve svém pokoji, neboť svého bytu neměl, spával u svého mladého ctitele filosofa Čvančary, který byl podnájemníkem paní Horáčkové, která dosud marně čekala na zapravení nájemného.
Konrád Vodrazil neprohlásil také s pohrdáním v tváří a v postoji umění za nesmysl, neboť byl by tím podryl základy svého hospodářského systému, který nezáležel ovšem v přímém zužitkování práce, nýbrž ve vedlejších možnostech.
Jak jsem již na těchto místech kdysi podotkl, vyžaduje dělání dobrých veršů velmi mnoho času. Tato okolnost zůstane věčně osudnou pro české písemnictví, neboť řádkový honorář není velký a nakladatelé se o básně neperou, spíše naopak.
Vodrazil byl široká slovanská povaha, do níž veškery knižní i životní poznatky zapadaly jako do hluboké tůně, rozpouštěly se a časem vyplynuly na povrch v podobě nádherných květů. Ale tvrdý ostrov nad hladinu nikdy nevyvřel. – Aby se rozumělo mým obrazným rčením, podotýkám, že oněmi květy myslím ony nemnohé věty, které psával Konrád v duševním svém vzrušení a jež byly velmi ceněny znalci. Tvrdým ostrovem označuji jakési ohodnocení, svět, hrdost, práci a nošení pořádných kalhot.
Na práci pohlížel Konrád Vodrazil docela biblickýma očima. Pokládal jí za trest a nemínil nijak trpěti za vinu našich prarodičů, už proto ne, že se o bytí Adama a Evy v kruzích osvícenců pochybuje a původ člověka se odvozuje od opice, a to docela v pravém smyslu slova, nikoliv pouze jako narážkou na vzmáhající se alkoholismus.
Slova písma o ptactvu nebeském a o liliích polních, které nesejí a nežnou a o něž otec nebeský přece se stará, uvedl Konrád v životní praxi. Nepamatuji si dobře citát, ale myslím, že se všechno shodovalo, až na nádherné odívání; v tomto bodě byl jakýsi rozpor mezi prozřetelností boží a skutečností.
Pozorujíce příslušníky jižních národů, kteří slynou svou lenosti, počínáme pochybovati o pravdivosti úsloví, že práce člověka šlechtí. Jak ušlechtilé hlavy, jaké krásné postavy, jaké sympatické povahy vypěstovala zahálka! Práce nedělá jednotlivce vábnějším, za to se jí dosahuje prospěchu celku, a dnešního dne je práce vůbec v přímém poměru s významem národa ve světě. V práci tkví síla Němců ajejich nadvláda v Evropě.
Čechové jsou nejpilnější mezi Slovany. Není to snad kromě působení moderní civilizace také vlivem Německa? Přítel, který se právě vrátí z Ruska, vypravoval mi o krajích zamořených bídou, kde lidé jedí hlínu, ale pracovat přece nechtějí. „Je vám vaše práce příliš těžké?“ ptáš sejich. „Ne – nechci!“ odpoví chuďas. „Myslíte snad, že jste za svou námahu málo placen?“ Na tuto otázku odpoví ubožák zase „Ne, nechci!“ „Tak, člověče, proč nechcete?“ „Nnnechci!“ Neznamená snad případ Konráda Vodrazila tajemný hlas krve, návrat k dávným dobám, kdy bylo nečestným pro urozeného člověka něco jiného dělat, než chodit na lov a do války, vybírat desátky a vydírat sedláky a kupce?
Vodrazil měl jako středověký pán lidi sobě poplatné. Byli to ctitelé jeho umění a ducha, přátelé ze studií a z nočních potulek, mladí nadšenci a starší protektoři, a k těm bylo nutno opět připočísti jejich známé a přátele.
Velikým poplatníkem byl doktor Binder. Mezi ním a Vodrazilem byla jakási tichá úmluva, dle které mohl Vodrazil každé pondělí se dostaviti do doktorovy kanceláře a po stručné výměně zdvořilých slov vyzvednouti si obnos ve výši několika korun. Dobrými poplatníky byli také známí denní hosté v hostincích a kavárnách. Vodrazil vkročil bez haléře, ale také bez bázně do povědomých místností, jsa si jist, že někdo jeho útratu zaplatí. Byl tomu povděčen, když ve společnosti, v níž zaujal místo, byli kromě jeho přátel i noví lidé. Dával jim přednost, doprovázeje je po patřičné spotřebě piva do vedlejší místnosti, a zapřádal s nimi stručné blahosklonně rozhovory.
„Pane, vy zhotovujete deštníky, nemýlím-li se?“
„Nikoliv, pane, jsem magistrátním úředníkem.“
„Ovšem, Odpusťte! Nemohl byste mi půjčit pětku, pane?“
Někdy doprovodil takto do vedlejší místnosti všechny členy společnosti, ať jich bylo třeba tři tucty. Když pak o pozdních hodinách nočních následkem těchto nenadálých výloh nálada shromážděných poklesla, zvedl se Konrád pyšně se svého místa a pravil: „Pánové, mohli bychom změnit místnost. Pojďme do vinárny. Já platím.“
Z tohoto případu je vidno, že k přísnému vybírání desátků nevedla Konráda Vodrazila hrabivost, nýbrž vědomí, že pořádek je nutný, a snaha o rychlejší oběh peněz. Konrád byl schopen o obnos, který od smutného poplatníka obdržel, s kýmkoli, třeba s člověkem neznámým, se rozděliti.
Tento finanční systém měl svoje těžké krise. Nastávaly doby, kdy vyčerpaný národ zdaleka se vyhýbal svému pánu. Poplatný lid snažil se dokonce uhnouti i svým ideálním závazkům, pozůstávajícím v půjčování knih, z nichž rovněž plynuly jakési příjmy – od antikvářů. V hostincích nastávalo všeobecné zděšení, jakmile pán se objevil. Nikdo se neodvažoval vzdálit se do vedlejší místnosti, raději snášeli všechny útrapy s tímto protizdravotním počínáním spojené a hleděli se nepozorovaně vytratit. Sklepní i sklepnice říkali Vodrazilovi do ucha různé věci, jež měli na srdci a které osloveného nijak nezajímaly. Úředníci o prvním se návštěvníkovi v kanceláři vymlouvali, že dosud neobdrželi platu, a po službě vycházeli opatrně z budovy a vrhali se jako šílení do vozů elektrické dráhy. Bylo nutno nechat lid opět hospodářsky zmohutnět.
Konrád Vodrazil ani v těchto těžkých dobách neztrácel mysli. Byl si vědom, že je to velice řídký případ, aby dospělý muž ve Střední Evropě hladem, žízní a nedostatkem tabáku zahynul.
Hlavní starost o domácnost ležela za finanční krise na bedrách filosofa Čvančary. Oba, podnájemník paní Horáčkové i jeho spolubydlící, léhávali celé dopoledne v posteli. Filosof ve třetím roce hleděl tesklivě oknem na modrou oblohu a vzdychal: „Tak krásně je venku, a my nemůžeme do hospody!“
K polednímu se Čvančara ustrojil a vyšel na pivo. Byl to člověk-břídil a jeho kořist bývala směšně malá. Vrátil se někdy až za tři hodiny a přinesl několik cigaret a housek. Zapíjejíce obojí vodou, přátelé obědvali.
Konrád Vodrazil vycházel teď málokdy, a to jen v dobách největší tísně. Navštívil několik málo věrných duší, o nichž doufal, že nejsou ještě skrz naskrz proniknutí duchem odboje. Vracíval se ponejvíce se smutkem v srdci a přemýšlel o tom, jak by mohl skrýti své neštěstí.–