Potulný život/Kapitola pátá: Chudý pocestný

Potulný život František Gellner
Kapitola čtvrtá: Paní Julie	Kapitola pátá: Chudý pocestný	Kapitola šestá: Soňa a Paňa a jejich společnost

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola pátá: Chudý pocestný
Autor:	František Gellner (jako F. G.)
Zdroj:	GELLNER, František: Spisy III : Drama, román a fejetony. Carpe Diem. Brumovice, 2007. S. 49–134
Vydáno:	Lidové noviny, srpen až. říjen 1912
Licence:	PD old 70

Tři dny se zdržel Konrád Vodrazil v Mnichově. Spal u Ondřeje Vlčka na krátké pohovce, k níž mu hostitel přistavil dvě židle, chodil do české hospody a pak se odvážně vypravil na dalekou cestu pěšky. „V Paříži se sejdeme!“ řekl mu Vlček na rozloučenou. „Příštího měsíce tam jedu.“

Putování po svých zabere nejen velice mnoho času a vyžaduje na člověku značných sil k snášení nejrůznějších útrap, únavy, žízně, hladu, zimy a deště a kdo ví, čeho ještě, ale kromě toho zákony lidské se snaží nebohým tulákům ztížiti jejich řemeslo a zábavu co nejvíce.

V městech hledí nedůvěřivě strážníci na podezřelé osobnosti v roztrhaných kalhotách a rozbitých botách. Na první pohled rozezná oko zákona tuláka od upracovaného dělníka nejnižší kategorie. Po silnicích a po lesích procházejí se četnící a ptají se po papírech. V obvodu vsí je nutno v úředním průvodu vykonati svou návštěvu u pana starosty a v kůlně pro hasičské nářadí hleděti nejisté budoucnosti vstříc.

Snadno lze si představiti muka hladovícího a uštvaného člověka, jenž přes veškeru svoji trýzeň nesmí se dotknouti drobných kousků kovu, stříbra, niklu a mědi, které mu zvoní v kapse, jen aby je mohl ukázati četníkům. Zákon nemiluje jednotlivce, kteří, ač chudí, nevěnují svoje síly práci pro celek. Na tuláky bez haléře čeká vězení a postrk.

Nejenom čtenářům těchto řádků, ale všem lidem, kteří Konráda Vodrazila znali, ba i jeho přátelům, byl způsob jeho života nevysvětlitelný. Cesta z Mnichova do Paříže nebyla první dalekou poutí, kterou konal pěšky a bez prostředků. Proč mu bylo toho zapotřebí? Znal ledaco, byl by mohl práci ledakterého úředníka snadno zastati a měl při tom nemálo mocných příznivců, kteří rádi by mu byli pomohli – ba kteří mu již několikrát vskutku pomohli.

Několikráte posadila účinná protekce Konráda do kanceláře za psací stůl. Několikráte pokusil se Vodrazil proseděti určitý počet za sebou jdoucích hodin na tomtéž místě a několikráte čekal s rozvážnou vypočítavostí usedlého muže na prvního. Přes dva měsíce však stěží kde vydržel. Pak se vracel zase do svého psího živoření v Praze a na různých silnicích, které běží po světě.

Naše soudobé posudky nejsou skoupé na označování lidí nemocnými, ať se jedná o zločince, o jednotlivce příliš nadané nebo o prostopášné ženy. Dnes jeví se již aspoň proti praktickým důsledkům tohoto názoru odpor. Ale pokládáme-li opětované bolestné stavy za příznak nemoci, nemůžeme jinak, než nazvati Konráda Vodrazila člověkem chorobným. Zakotvil-li koráb Konrádova života na nějaký čas v klidném přístavě, rozhostil se nejprve v duši Vodrazilově pocit blahobytu. Ba i pracoval s chutí. Brzy však jednotvárný život přiváděl ho do pochmurné nálady. Zlobil se pro směšné maličkosti a rozumové úvahy o nicotnosti tohoto rozladění nijak nepomáhaly. Pocity bezdůvodné úzkosti se množily, bezesnost a tlučení srdce ztrpčovaly Konrádovi veškeré chvíle. Myšlenky na sebevraždu stále jej zaměstnávaly, ačkoli o vážnosti těchto úmyslů právem bylo lze pochybovati. Neboť rána z revolveru nebo požití jedu byly proň skokem v jakousi děsivou nejistotu.

Konečně se zmocnil Konráda pocit nevýslovné osamocenosti a opuštěnosti. Lidské hlasy přicházely k němu jaksi zdaleka, zdálo se mu, že ho od lidí, kteří s ním rozmlouvají, odděluje nekonečný prostor. Sám sobě připadal ku podivu cizím. Svou minulost nepoznával, přítomnost ho děsila. Bylo mu, jako by se nalézal kdesi na nedostupné vysoké věži, údy nejisté a hlavu v závrati, nebo na širém moři bezmezném na opuštěném vraku.

Tak přišel den, kdy si Konrád řekl: Proč mám se trápit kvůli lidem mně lhostejným, aby o mně mohli říci, že jsem řádný muž, že nejsem přiživník, že mám čistý límec a že konám svou povinnost? A kteréhosi rána šel místo do kanceláře do vinárny. Tak opustil všechna místa svého působení, bez omluvy a bez rozloučení.

Pak nastaly dlouhé doby bídy a strádání. Ale horečný shon za skývou chleba zaháněl Vodrazilovi aspoň trudné myšlenky. Bylo mu jako člověku, jehož duše bouřemi je zmítána a který při krájení chleba se řízne: rázem zapomíná na nepokoj, který lomcoval jeho nitrem, a všechna pozornost upře se k bezvýznamné ráně. Nebo můžeme ho přirovnati k nešťastníku, jenž hledá zapomenutí v poháru a se shání vlastně pouze po žaludečních obtížích a po bolení hlavy, aby musil na něco jiného mysliti.

Již při líčení společnosti u Strakatého Páva zabýval jsem se příčinami této duševní rozvrácenosti, které tkví v pochybené výchově rodinné a školní. Na osobě Konráda Vodrazila chci pouze uvedené již věci poněkud doplniti.

Konrád neměl pěkných vzpomínek ani na domov ani na školy – o konviktu, v němž byl po dobu svých gymnasiálních studií vězněn, ani nemluvě. Horší však bylo ještě, že se za dob svého mládí a dospívání nesetkal s nikým, před kým by byl mohl míti úctu. Na češtinu měl profesora, který neuvěřitelnou etymologií odvozoval slovo medovina od medu a vína, na dějepis člověka, jenž anglické jméno Smith vyslovoval Šmajt, katecheta vykládal v exhortách o nemravnostech svobodných zednářů a o tom, jak našli četníci zakladatele sociální demokracie Karla Marxe, jdouce ho zatknout, u pochybné holky košilatého a schovaného pod postelí. Jen jedenkrát oživil hnilobné ovzduší venkovského gymnasia příchodem svým mladý suplent, který vykládal hochům i cosi jiného, než bylo v předepsané školní knížce; mluvil zajímavé věci o francouzské revoluci, o Byronovi, Shelleyovi, Burnsovi, pak o slovenském písemnictví, a tak svými znalostmi osvěžoval všechny nudné lekce, kterým bylo se naučiti. Ale za půl roku zmizel schopný tento člověk zase s obzoru. Konrád se s ním nikdy v životě již nesetkal, slýchal pouze o něm, že je snaživec a politický ramenář, ale všechny tyto řeči nebyly s to, aby zeslabily krásnou vzpomínku na něho v Konrádově srdci.

Konrád Vodrazil započal svou dráhu s velikými požadavky a nadějemi a na všech stranách utrpěl stejně kruté porážky i tam, kde šel za zájmem svým, i tam, kde se mu jednalo o zájmy všeobecné, stejně ve svých bojích, jak ve svých láskách. To vše spojeno ještě s neurovnaným životem pohlavním bylo jistě příčinou jeho chorobných stavů.

V Mnichově obdržel mnoho adres krajanů, usedlých v Německu a Švýcarsku i ve Francii. Byli většinou živnostníky a dělníky, hlavně pak krejčími ony osoby, na něž se měl obrátiti. Ledakdes byl od těchto lidí, kteří ho nikdy neviděli, přívětivě přijat. A příjemné chvilky v kruhu krajanů blažily ho dvojnásob po namáhavých pochodech a celých týdnech nedostatku.

Než také mezi cizími setkával se tu a tam s neobvyklou laskavostí. V některých krajinách, požádal-li o sklenici vody, podali mu džbán vína. Starosta kterési švýcarské obce, notář, když mu strážník Konráda předvedl, poukázal zajímavému cizinci nocleh v nejlepším hostinci, přišel s ním povečeřet a štědře ho vypravil na další cestu. Co den bylo lze navázati cenné známosti s pocestnými, jejich domovem byla silnice a kteří měli mnoho pěkných zkušeností o tom, kde se lze pěkně vyspat a jak obloudit pozornost strážných očí zákona. Setkával se s lidmi, kteří prošli celou Evropou, kteří na střeše železničních vozů projeli americké prérie a v Africe se naučili arabským kletbám. Často kráčel Konrád dlouhé hodiny v přátelské rozmluvě se zestárlým světoběžníkem, který mu pak před branami města řekl prostými biblickými slovy: „Půjdeš-li ty na pravo, půjdu já na levo!“ A když za studené noci se Konrád Vodrazil vyhříval na lesní mýtině u ohňů mezi cigány, bylo mu volněji, než když mu říkávali v Praze „pane tajemníku!“ a když doprovázíval známou tragédku do divadelních zkoušek.

Na švýcarsko-francouzských hranicích byl Konrád zatčen četníky, a poněvadž neměl v kapse ani haléře, zahnali jej zpět. Sedl si tedy smutně na mez u pole a navázal s kolemjdoucím sedlákem rozhovor a ptal se ho o radu. Sedlák mu ukázal cestu k zámku na kopci, kde bydlila bohatá ruská paní, která často vypomáhala cizincům. Byla to vdova po známém velmoži. Konrád se najedl s její čeledí a obdarován překročil hranice.

Zamířil rovnou ke komunistické osadě, které udělili její zakladatelé název Budoucnost a jež byla asi tři denní pochody od hranic vzdálena. Konrád se o ní dověděl z revolučních časopisů francouzského Švýcarska a chtěl si v této svobodné obci nějaký čas odpočinouti po útrapách cesty a nabrati sil k dalšímu pochodu.

Když konečně došel k vytouženému místu, byl Konrád chladnou skutečností velice zklamán. Komunistická tato obec neměla do sebe nic ideálního. Byl to kousek nikdy ještě nevzdělávané půdy, a osadníci rvali se krutě s nevlídnou zemí a žili tu za mnohem horších podmínek, než pod útiskem kapitálu.

Uprostřed obce stála dvě stavení, kolna a obytný dům, jenž se podobal na vlas továrnímu skladišti. Byl slepen z travers a cementových desek a měl rovnou střechu, natřenou černým mazem a posypanou pískem. Budova byla rozdělena na několik pokojíků a společný sál.

Polní práce byla ztěžována úplným nedostatkem hospodářských strojů. Osadníků bylo před Vodrazilovým příchodem sedm, pět mužů, pak starší žena, jež obstarávala kuchyni, a její malé děcko. Polním hospodářstvím by se byli stěží na této hroudě uživili, hlavní své prostředky získávali pašováním tabáku, sirek a jiných věcí, které v sousedních ponejvíce průmyslových místech rozprodávali.

Hlavou a duší osadního podniku byl malý černý mužík jménem Evreto, člověk baskického původu, syn onoho malého houževnatého národa, jenž na svých horách přečkal všechny převraty, jež v tisíci a tisíci letech se převalily přes Evropu, národa, jehož původ i jazyk je do dnes učencům hádankou.

Evreto byl bratr známého teroristy Jana Evreta, jenž byl na sklonku osmdesátých let minulého století v Lyoně sťat gilotinou.

Pokud slabé jeho síly stačily, pomáhal Vodrazil osadníkům při obdělávání půdy, vyhrabával ze země spletité kořeny divokých keřů a odnášel stranou balvany. Taky doprovázíval své druhy v noci přes hranice, pomáhal jim nosit zboží a potýkal se v jejich společnosti s celními strážemi a jich psy. Celkem byl to život příliš namáhavý, než aby Konrád nebyl toužil brzy odtud se dostati. Také osadníci nestáli příliš o člověka, který neměl tytéž zájmy jako oni a nevynikal ani svými svaly ani odvahou.

Krásné byly pouze večery, kdy celá obec se shromáždila v sále. Žena vařila grog a mužové seděli po turecku na zemi na rohožce, pili a byli veselí. Svalnatý chlapík, kterému se říkalo Marsejan dle jeho příslušnosti a jenž sloužíval kdysi u trestaneckých setnin v Alžíru, předváděl svým druhům břišní tance. A Evreto, když se dostal do nálady, zanotoval píseň, a celá společnost sborem spustila pak rázný zpěv francouzského lidu a daleko rozléhal se do pusté noci zpěv o Marianě:

„Mé jméno Mariana v slávě
šlo světem. Jsem kdes neznáma?
Tož furiantsky na mé hlavě
sedí ta rudá čapka má!

Neslušno silným lidu dětem
hrou lásky srdce zeslabit.
Ve velkých chvílích před vším světem
chci muži milována být.“