Potulný život/Kapitola desátá: Obchodní nepříjemnosti
| Potulný život František Gellner | ||
| Kapitola devátá: Známosti z hotelu | Kapitola desátá: Obchodní nepříjemnosti | Kapitola jedenáctá a poslední: Z pozůstalosti Konráda Vodrazila |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola desátá: Obchodní nepříjemnosti |
| Autor: | František Gellner (jako F. G.) |
| Zdroj: | GELLNER, František: Spisy III : Drama, román a fejetony. Carpe Diem. Brumovice, 2007. S. 49–134 |
| Vydáno: | Lidové noviny, srpen až. říjen 1912 |
| Licence: |  PD old 70 |
Konrád byl ve velmi špatné náladě. Měl rozhodně smůlu. Nebylo kde bydlet. Použil pohostinství Vlčkova, ve dne si několikráte zdříml u svého Američana neb se vplížil do atelieru k Staré Páře. Ale věčně to takhle nemohlo trvat.
Touha po vzdělání jako by byla vůbec vymizela z lidstva. Vědychtivý pekař přestal čerpati ze studnice Konrádova ducha. Sprostě se vyjádřil, že kašle na znalost němčiny a účetnictví, když se to nedá do člověka lehčeji a laciněji vpravit. A vymáhal na Vodrazilovi poskytnuté zálohy.
Paní Julie také se dívala úkosem na Vodrazila. Byla přesvědčena, že kazí Ondřeje a že ho svádí k nehospodárnosti a opilství. A Ondřej neměl chuti se zastati svého přítele, neboť cítil se velice ponížen, že jeho žena si vyhledala již místo a vydělávala více než on. Stala se v továrně šičkou na stroji. Malého synáčka poslala k prostým lidem na venkově na opatrování. Starší hoch začal navštěvovati francouzskou školu.
Byl již nejvyšší čas, že Julie si zaopatřila nějaký stálý příjem. Ne pouze o živobytí, o vážnější věc se jednalo. Její opuštěný manžel dopátral se adresy uprchlíků – dověděl se ji asi od Vlčkova švakra – a zakročil u úřadů, aby mu byl jeho syn vydán. Odlidňující se Francie nevydává ráda cizinecký dorost, který rozmnožuje řídnoucí šiky jejího obyvatelstva. Činí to však, nemohou-li se rodiče vykázati příjmy, které postačují na výchovu dítěte.
Mrzuté myšlenky táhly Ondřejovou hlavou. Seděl u stolku v Latinském Korbeli, před sebou dávno vypitou kávu, a podpíral si rukou zachmuřené čelo. Proti němu na židli uvažoval Vodrazil o marnosti věcí lidských. Oba mlčeli.
Do ruchu a shonu je obklopujícího zazněl náhle ostrý hlas: „Pánové, nevíte o nikom, kdo by znal dobře německy i francouzsky?“
„My zde!“ odpověděli společně Ondřej i Konrád. „Co chcete?“
Vysoký, asi pětačtyřicetiletý člověk, hubený, s hnědým knírem, s kloboukem na stranu a s vyhrnutým límcem u svrchníku stanul před nimi. Dělal dojem světáka. Položil na stůl tlustou knihu velikosti svazku naučného slovníku a pravil: „Mohli byste si vydělat pěkné peníze. Aspoň šest set franků.“
Konrád vzal knihu do ruky a listoval. Byla to německá rukojeť kuchařského umění.
„Přeložili byte to do frančiny?“ ptal se příchozí. „Za stránku frank. Beztak je v tom dobrá třetina obrázků.“
„Kdo pak vám tohle vydá?“ tázal se udiveně Konrád.
„Nikdo. Zůstane to v rukopise. Potřebuju to pro panského kuchaře,“ odpověděl muž, který se představil jako Josef Dymczuk, obchodník starožitnostmi a záložní důstojník rakouské armády.
Byl to haličský Rusín. Projevoval velikou radost nad tím, že může prokázati službu bratřím Slovanům, a ujišťoval oba Čechy, že bude míti pro ně vždy s dostatek práce, budou-li jen chtít. Pohříchu však prý většina Slovanů velikou pracovitosti nevyniká.
Při třetí schůzce s Josefem Dymczukem poznali již naší krajané důkladně, co to za obchod vede. Zákaznictvo sestávalo hlavně z polských a ruských velmožů, kterým Dymczuk sháněl a prodával všelijaké věci. Německou kuchařskou knihu podle jejíchž receptů měl na přání paní hraběnky její francouzský kuchař vařit, jsem již uvedl.
Rusín zaopatřoval také svým příznivcům pikantní četbu, hlavně knihy, které již nebyly k dostání v knihkupectvích a v nakladatelstvích, pak různě ne vždy slušné podobizny a obrázky, ba i nezvyklé toaletní potřeby, dále starožitný nábytek a originály slavných mistrů, o jejichž pravosti bylo lze mít oprávněné pochybnosti.
Vlček dělal pro Rusína akvarely podle podobizen a překládání kuchařské knihy přenechal Vodrazilovi. Ten seděl při své práci ve veřejné knihovně mezi slovníky a jinými pomůckami, namáhal se zfrancouzštiti prapodivné německé názvy omáček a přísad, hledal v přírodopisných příručkách jména a popisy ryb a klel jako již dlouho ne.
Navečer přinesl milou kuchařskou knihu k Latinskému Korbell s úmyslem hoditi tento objemný německý tisk Josefu Dymczukovi na hlavu. Tak dalece se sice nezapomněl, ale pádnými slovy dal Rusínovi na srozumněnou, že pracovat pro tak neuznalého chlebodárce, který je mimochodem řečeno také zloděj, znamená dřít se zadarmo.
Rusín, chtěje zmírniti hněv Konrádův, poručil dva absinty. To se několikráte opakovalo, až posléze pozdě v noci kráčeli mužové smíření ruku v ruce a ne docela jistým krokem k domovu.
„Kde bydlíš?“ ptal se Dymczuk u svých domovních dveří Vodrazila. „Dnes u tebe,“ odpověděl tento, vstrčil jej dovnitř a vstoupil za ním.
Přišli do slušného bytu v druhém poschodí. Předsíň i pokoje byly naplněny všelijakým haraburdím, starým nábytkem i obrazy. Konrád zul si jen boty, natáhl se na pohovku a ihned usnul.
Ráno se Rusín vzbudil s trochu zamlženou hlavou. Podíval se na hodiny a ihned si vzpomněl, že má ještě dopoledne schůzku v prvotřídní kavárně ve středu města s bohatým švýcarským kupcem. Tento starý pán, který lámal velmi uboze francouzštinu, objednal si pro obveselení svého srdce u Dymczuka nějaké – řekněme rozpustilé obrázky.
Rusín se umyl a pak se pokusil vzbuditi Vodrazíla. „Člověče, vstávejte!“ třásl Konrádovým ramenem.
Vodrazil zabručel něco jako „…pokoj, chlape…,“ obrátil se čelem k lenochu pohovky a spal dále. Dymczuk jím tedy zatřásl poznovu a rozhorlil se: „Nedělejte hlouposti, odcházím a nemohu vás tady nechat.“
Konrád mávl pouze ramenem, aby vyprostil svou ruku, a shodil při té příležitosti sklenici se stolu, která se rozletěla v střepiny.
„Tedy dobře,“ pravil Josef Dymczuk, „zavřu tě tady, a počkáš si pěkně do večera, než přijdu.“ A ustrojil se, sešel na ulici, vylezl na střechu automobilového omnibusu a ujižděl na smluvené místo.
Švýcar ho již čekal. Odkoupil od něho něco a pak ho vyzval k malé procházce. Před kavárnou položil Rusínovi ruku na rameno a řekl docela pařížskou frančinou: „Ve jménu zákona zatýkám vás.“ A Švýcar, z kterého se vyklubal komisař mravnostní policie, zapískl na strážníka stojícího opodál a předal mu zatčeného.
Dymczuk byl ponechán ve vazbě. Zatím procitl v jeho bytě Vodrazil ze svých mrákot. Chtěl odejít – bylo zavřeno. Pociťoval hlad a žízeň, hledal tedy ve všech skříních a po všech zásuvkách a zobracel všechno na ruby. Našel pouze něco chleba a sýra a pak láhev s rumem, který si přilíval Dymczuk do čaje, a polovyprázdněnou láhev araku.
„Má to člověk na světě přátele!“ vzdychl si těžkomyslně Vodrazil. „Zavřou na klíč clověka, dobrého druha, ať si třeba zemře hlady…“
Okoralý chléb zapíjel Konrád střídavě douškem rumu a araku a dostal se brzy do veselejší nálady. Na konec začal zpívat srdcervoucím svým hlasem zamilovanou svou písničku: „Aj synku, synku, doma-li jsi?“
Dymczuk byl podroben jen krátkému výslechu. Potom se policisté odebrali k domovní prohlídce do jeho bytu. Již na chodbě jim zazněl vstříc zpěv. „Tady je nějaká veselá společnost,“ řekl strážník, otvíraje opatrně dveře, k provázejícímu jej domovníkovi.
Jakmile Vodrazil spatřil uniformu, vyskočil s lahví v ruce na pohovku a křičel z plna hrdla: „Smrť policajtům!“ Strážníci jej srazili k zemi, spoutali a odvedli na komisařství. Tam se Konrád trochu prospal a pak jej zelený vůz odvážel do vyšetřovací vazby v justičním paláci.
Vyšlo ovšem brzy najevo, že nebyl nijak zúčastněn na nekalých obchodech Dymczukových. Proto postavili Konráda pro urážku stráže před zvláštní soud pro osoby přistižené při činu. Zasedl na lavici obžalovaných ještě s patnácti druhy v utrpení, s tuláky, žebráky a malými zloději.
Za oněch dvou dnů, které strávil v justičním paláci, složil si Vodrazil obhajovací řeč, kterou mínil přesvědčiti soudce o své nevině. Chodil stále sem tam po cele a odříkával si ji v duchu:
…Slavný soude! Pokud jsem se od hodnověrných svědků dověděl, jsem obžalován pro urážku stráže, které jsem se prý dopustil svým výkřikem „smrt policajtům“!
Dovolte, pánové, abych vám přednesl své poněkud odchylné mínění. Podle mého názoru nemůže býti slovo smrt pokládáno za urážku – musíme tam všichni. Taky žádný paragraf se na můj výrok nehodí, neboť, přál-li jsem smrt někomu, buďte přesvědčeni, že jsem měl na mysli pouze přirozenou.
Proti mně svědčí nejtíže ta věc, že jsem byl dopaden ve špatném prostředí, bez peněz, ošumělý a otrávený alkoholem. Udělal jsem dojem sešlého člověka. Ale uvedlo-li mě něco vskutku na scestí, je to jen filosofie.
Myslil jsem, že dobro a zlo jsou hodnoty ideální, uboze ubohými lidmi slepení bůžkové. Věřil jsem, že panuje rozpor mezi přikázáním „nezabiješ!“ a mezi vražděním ve válce, mezi přikázáním „nepokradeš!“ a všeobecným výdělkářstvím. Nemohu za to, že jsem se z dějin dověděl tak málo zajímavého a že jsem se domníval, že bursu vynalezl Rótšild, aby bral u huby své bližní.
Ješitná pochybovačnost, která nevede vždycky k hledání pravdy, dělá člověka nepraktickým. Jsou-li hlavní mravní příkazy pouhým dýmem, proč by měl člověk splatiti dluh své bytné nebo příteli? Proč by si bral k srdci, byl-li vyhozen z hospody? K čemu čistý límec a zdravé podrážky? A tak jedinec, který se domnívá, že povrchní svou pochybovačností se osvobodil od zbytečné přítěže, sám připravuje svoji zkázu.
Není třeba každý polapen za tak ponižujících okolností jako já. Jí a pije a miluje jako kterýkoli bodrý občan. Oč však je krásnější život člověka, který si přes všecka svá strádání dovedl zachovati svou lidskou hrdost, který jednáním svým vyvolal snad u leckoho nepřátelství, ale nikdy ne soucit!
Ku podivu nevyvolal pobyt na těchto místech zasvěcených mstící spravedlnosti ve mně myšlenku vzpoury, nýbrž pravý opak: Musil jsem se obdivovati vašim zařízením, zbudovaným důmyslem tolika pokolení a obnovovaným tolika živelními otřesy. A byl jsem pohnut, že noha má prochází síněmi, kudy se ubírala Marie Antoinetta, nešťastná královna francouzská, na svou poslední cestu. – – –
Bohužel, nepronesl Konrád Vodrazil tuto promyšlenou řeč před soudním senátem – taky by mu to nebylo příliš pomohlo. Na otázku předsedy, proč pokřikoval na strážníky, odpověděl pouze: „Byl jsem na mol opilý.“
Vyměřili mu trest čtrnáctidenního vězení, odvezli ho v zeleném vozu do trestnice, a tam lepil po dva týdny kornouty. Pak mu dala policie na srozuměnou, aby se do osmačtyřiceti hodin vzdálil z území francouzské republiky.
Něco si Konrád zašetřil za svou práci ve vězení, něco dostal od dobročinného rakouského spolku, pak uspořádal ještě Vlček malou sbírku mezi přáteli, jejíž výnos doručil Vodrazilovi, nijak nezastíraje svou radost nad jeho nuceným odjezdem. Nadávaje svým příznivcům a přátelům, přijal Konrád nepatrný obnos. Bylo mu zřejmo, že všichni se těší, jak se ho lehko zbavili.
Byla to smutná jízda domů. Vlak hučel těžce a spěchal temnou nocí k hranicím. Marně se Konrád nutil do spánku. Byl hluboce rozrušen a pokleslý na mysli. Takhle se vrátit! Pomalu však vlna žalu klesala a v duši zdvihala se vlna naděje.
Začne nový život, nikoho se nebude doprošovat a před nikým se ponižovat. Vzpřímí se a práce dá mu zapomenouti na všechny bolesti. Je sice stár, nemocný, ale bude se přemáhat, nikterak nechce se šetřit. Buď padne, nebo zvítězí.
Vlna naděje zase pomalu klesala a do srdce se zahryzla pochybnost. Ty chceš ještě něco dokázat? Ty chceš žít jako člověk? Neoddávej se zřejmému klamu!
Konrádovo nitro zaplavila zvolna tichá slabošská lítost. Vzpomněl si na domov. Viděl štíhlé břízy s lístky postříbřenými chladným slunečním svitem a malou říčku, valící se klidně mezi travnatými břehy. I zaplakal.