Poslední hodiny císaře Viléma
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Poslední hodiny císaře Viléma |
Autor: | Viktor Dyk |
Zdroj: | Národní listy, roč. 58, č. 127. s. 1 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 02. 11. 1918 |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Vilém II. Pruský |
Není pochyby: nadešla agonie monarchistického Německa. Vzpoury v přístavech německých nebyly episodou, ale signálem. V Bavorsku prohlášena republika, Štutgart v moci revolucionářů, Berlín od světa odříznut; a symptom žalostný, nejvěrnější myši rázu Scheidemannova opouštějí koráb. V tomto velikém zhroucení měl císař Vilém volbu jedinou: odejít jako osobnost tragická nebo odejít jako osobnost komická. Císař Vilém II. rozhodl se pro komiku.
Kdyby byl odešel před několika týdny, kdyby byl v době ohlašované demokratisace Německa byl prohlásil: Jsem císařem z boží milostí a nechci býti císařem z milosti lidu, bylo by to vzbudilo příkrý odpor u všech těch, kteří jsou přesvědčeni, že v nové společnosti není už místa pro monarchy z boží milosti. Ale s tímto odporem mísilo by se trochu úcty k člověku, který do poslední chvíle zachoval svůj charakter. Pochopil by se i zoufalý boj i hrdý odchod; co se nechápe i co nemůže úcty buditi, je lpění na několika dnech, dnes už hodinách domnělé moci, za cenu poškození věci německé. Neboť je absurdní vytáčka, že nechce Vilém odejít, aby nenastal rozklad Německa a vítězství bolševismu. Právě naopak: zoufalé lpění Vilémovo na trůnu působilo rozkladně, posílilo německý bolševism a dnes je už jasno, že stojí Německo před úžasnými převraty. Před několika týdny ještě by odstoupení císaře Viléma II. zabezpečilo klidný vývoj věcí německých a usnadnilo jednání o příměří a o mír. Dnes přichází příliš pozdě, jako přišla pozdě ochota Habsburgů, zfederalisovati Rakousko-Uhersko.
Ale císař Vilém II, aspoň v něčem důslednost svou zachoval: — „tak chci, tak kážu, má vůle nahradí důvody —“ zněla jeho devisa z dob, kdy slunce Hoheozollernů spělo ještě k zenitu. — Jenomže v situaci, v které se nachází Vilém a Německo, tato vůle klesá na tvrdošíjnou umíněnost. A zde počíná komika.
Bylo třeba, aby imperialism zvrhl se posléze v tuto komickou ubohost. Bylo toho třeba, neboť kdyby representanti jeho na trůnech byli odešli ve cti, nebyl by tento imperialism docela, mrtev. Shroucení císaře Napoleona I. nezabilo ve Francii imperialismus: bylo tragické. Ale směšnost zabíjí. Před krátkým časem ještě měl tisk říšskoněmecký příležitost analysovati případ Karlův. Případ Vilémův není důstojnější. Oba panovníci propásli příležitost k odchodu čestnému a důstojnému. Oba vynutili přímo výbuch revoluce.
Ale v době, kdy se hroutí poslední bašta absolutní monarchie — přes všeobecné hlasovací právo, přes zdánlivou ústavnost, přes Scheidemanny nebylo Německo než absolutní monarchií — čekají těžké a odpovědné úkoly sotva zrozené státy, především náš: obstáti v bouři, která se rozvíjí, a obstáti v ní se ctí a bez pohromy. Ve chvíli, kdy v Německu vládnou rady dělníků a vojáků a posílají pozdravy bolševikům, s dvojnásobnou pozorností a porozuměním nutno čísti Wilsonovu výzvu k osvobozeným národům. Naděje a očekávání, že kritické změny, které nastávají, budou se díti v pořádku, s umírněností a blahovůlí, aby se předešlo veškerému násilí a jakékoli ukrutnosti, tato naděje a toto očekávání nesmí býti zklamáno námi, byť kolem nás sebe divočeji a hrozivěji dmuly se vlny revoluce, k níž dohnala až k šílenství zoufalé Německo nešťastná politika císaře Viléma II. a jeho ještě nešťastnější umíněnost.