Poslední doby v Bílé věži/Jitro

Údaje o textu
Titulek: Jitro
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 82–92.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Skvělé i temné obrazy života míhaly se před zrakem pověstného vězně v Bílé věži, když jej byli choť a přítel po večerní návštěvě opět opustili. Duše jeho vřela očekáváním dne příštího i zpomenutím na dny minulé. Uvrhnulť se na chatrné lože, ale spánek neusedl si na oči jeho a pobouřená krev překonávala vše zemdlení.

Kohout začínal již svou denní píseň, chladný ranní větřík dral se zamříženým oknem do kamenné klenby: tu teprva opadával vířící proud v ňadrech Závišových, a tichá dřímota zastřela zraky jeho.

Avšak pestré, živé obrazy nepřestávaly i ve snách poletovati před očima jeho.

Viděl se na Krumlově. Byla noc, divá to noc, jako před lety, když tu s bratřími na zkázu Otakarovu hodoval. Hodovalo se tu opět.

V jasné síni seděli Vok a Vítek s ostatními syny domu Rožmberského, i Hynek z Dubé a Mutina Kostomlatský, a na prvním místě hrál si Jan, synek Závišův, s lesknavou číší. Byla to číše — i nebyla opět, zdála se býti královskou korunou. Od vysokých stěn odrážel se hlasitý hovor. Rozohněni byli smyslové hodovníků.

Záviš stál opodál v hlubokém výklenku vysokého okna. Nikdo ho neviděl.

Ucho jeho ssálo podivnou směsici hlučného rokování, a oko jeho v síni pobloudivši po roznícených postavách, zalétalo oknem do temného kraje, jakoby pozor dávalo, zdali venku pod rouchem černé noci zrada nečíhá.

„A mohu se na to do hrobu položiti,“ otevřel nyní Hynek Dubský moudrá ústa, „nepodá-li se Záviš po vůli soudců svých, budou jej od hradu k hradu voditi a hroziti nám smrtí jeho, jestli je nevydáme v moc jejich. Takto zní rada i rozkaz Rudolfův!“

„A já se jim na Hluboké vysměji!“ vztyčil se Vítek, hlavou vínem obtěžkanou toče, „já se jim z Hluboké nehnu! Smrtí Závišovou chtějí nám hroziti? Mikolášské strašáky! Ať se opováží! — Starého ďábla! — tak nízko v prachu ještě neležíme!“

„O tvou lebku, to vím, ztroskotal by se i skalnatý úmysl,“ posvědčil mu bratr Vok; „ale Záviš je veliký trn v pazourech českého lva, a lékařové jeho budou posléz všecko okoušeti, aby ho píchání zbavili. Vítr zameť ty nešťastné hrady, pro něž ten blázen v Bílé věži naše další pokroky zdržuje! Že jsme chtěli Václava o křtinách postrašiti, o tom nemají žádných důkazů; pouhá pověst Růži nezlomí; a kdyby Janova dědictví nebylo, mohl již dávno Záviš na čerstvém povětří o mstě přemýšleti!“

„Já se jim z Hluboké nehnu a rohy na ně vystrčím!“ ozval se mezi to zase Vít, a postava jeho zdála se nabývati podoby zuřivého tura.

„Nejmoudřeji by bylo,“ promluvil s mužným povážením Mutina, „kdybychom jej přemluvili, aby hrady popustil. Z pohrůžky mohla by se státi pravda, a má-li Záviš statky Kunhutiny stůj co stůj vydati, nechť je vydá bez veřejného zahanbení a nebezpečenství.“

„Já se z Hluboké nehnu!“ zaklínal se Vít, pěstí na prsa si potloukaje. „Já se nebojím strašidel.“

„Nám arci jen o to běží, aby se Záviš pod korouhev naši postavil, a jmeno jeho aby kouzelnou mocí věc naši oživovalo,“ přejal řeč Vok Vítkovec, nedbaje na urození bratrovo. „Jenom s ním na svobodu, a pak i bez Landskronu dovede dům Vítkovců a přátel jeho —“

„Všecko dovede!“ křičel Vít, „i bez Police; měšec Vítkoviců je studně dosti hluboká, a našemu Jeníkovi bude koruna i bez dědictví paní Kunhuty dobře slušeti.“

Po těch slovech pozvedl synka Závišova na stůl, vzal mu z rukou číši a vtiskl mu ji pevně na zlaté kadeře.

Tvář jeho zářila při tom jako rudě vycházející měsíc v úplňku. Pachole bolestně zkřiklo, číše na bílém čílku hořela jako koruna posetá rubíny, pod ní ale vyproudila se po růžových tvářích rychlým tokem skvělá krev. Z plného hrdla vzkřikli hodovníci kolem radostně:

„Zdráv buď!“

Záviš ale řítil se mezi ně, aby jim vyrval drahou kořist — dítě své.

Jasný úsměv krásného jitra pozdravil uvězněného, kdyžto ulekán z děsivého sna se protrhnul. Skokem vzchopil se z nuzného lože, a zraky jeho upřely se jako nevidoucí na prázdnou kamennou stěnu, jakoby ještě bludný omam smyslů hledaly.

„Bože, nedopouštěj!“ zvolal pak z hlubiny srdce svého, ruce před očima pevně sepna. „Neuveď nás v pokušení!“

A když na to těžkým povzdechem tesknosti své odlehčiv, oči opět odkryl, stál tu na prahu, při otevřených dveřích, král Václav, jinoch vážné, ale ušlechtilé, kvetoucí postavy, za ruku drže devítiletého Jana, syna Záviše a Kunhuty.

„Otče!“ zvolal pacholík hlasem radostným, a jako šíp proniklo Záviše to dávno neslýchané slovo. Nevěda v tom okamžení, co se s ním od včerejška děje, stál tu překvapený otec jako u vytržení, brzo na své dítě, brzo na krále zraky své upíraje, až pak najednou, s klopotným srdcem, k dítěti svému přiskočiv, zprudka je v náruč sevřel.

Potom u víru citů radostných králi k nohám se skloniv, zvolal:

„O můj dobrotivý pane!“

„Tím chci býti,“ odpovídal Václav srdečně pohnut, an tu slavného druhdy muže, nyní vězením ubledlého a v prachu sníženého před sebou spatřil, „tím chci býti. Záviši, bůh mě slyší! a protož k tobě přicházím. Cokoliv se mezi námi událo, zastřeme rouškou zapomenutí, jakož jsem slíbil choti tvé. Ty však, ty také učiníš, nač doléhati musí péče moje o důchody zemské, jakož mi radí císařský můj tchán.“

„Učiním, učiním!“ zvolal Záviš, v duchu se již již s milým Janem na své statky zanášeje a s drahou Jutou se objímaje.

„Spanilá choť tvá zjevila mi, na čem se ustanovila mysl tvoje,“ promluvil opět král. „Abys pak seznal radost mou ze skončení nešťastného soudu, abys viděl, že jsem zacpal ústa pověsti, kteráž tě svatozrádcem a vrahem mým učiniti chtěla, abys uvěřil, že bych si přál, aby mezi námi zase všecko bylo, jakož bývalo: proto jsem syna tvého pod svou střechou, u srdce svého dnes v noci podržel, proto jej nyní jakož přímluvce a svědka této hodiny přivádím, protož ti pravici na smíření podávám.“

„Václave — Václave — synu — pane můj! odpusť muži, jejž nebe nad hlavy prázdné povýšilo — odpusť mu již dobrotivě, jestli se někdy hrdě k výši tvé vypínal! V srdci jeho trůnil jsi vždy v neposkvrněné skvělosti a zářil jako obraz věčného Panovníka na zemi!“ zvolal Záviš proudem citů rozjitřených unešen, a líbal ruku královu. Potom se rychle vzchopil. „Živtě Bůh! já měl dosti velikých příčin tebe milovati — i miloval jsem tě; a prohřešil-li jsem se někdy proti této svaté povinnosti, bylo to z lidské křehkosti, z hrdé nepřízně, žes u výsosti své pro Čechy více činiti mohl, nežli já! Ale tak jako že toto své dítě miluji a nyní líbám,“ mluvil roznícen dále, pacholíka k srdci pozdvihna, „takž i tebe —“

Slova mu plynula ze rtů živou, ohnivou výmluvností, náhle se ale jich sladkozvuký proud opět zarazil.

Vtiskaje totiž ústa svá pacholeti na tvář, na oči, na čelo, spatřil Záviš tmavočervený, krví zalitý pruh, jenžto se dítěti kolem celého čela otáčel.

„Co se ti stalo?“ tázal se otec po malé přestávce, v divném tušení nemoha oči s pruhu pustiti.

„Strýc Vít hrál s ním na krále, tak jsem alespoň vyrozuměl z dětských řečí jeho,“ odpověděl místo Jana Václav. Úsměv přeletěl mu při tom přes líce, a oko jeho, ačkoli bez výčitky, spočinulo zpytavě na otčímu.

„To se ti stalo večer u kvasu!“ vzkřikl Záviš. „Strýc Vít vtiskl ti číši na hlavu, jakoby na ni korunu sázel!?“

„Arci, otče!“ řekl pacholík. „On mě na rukou vynesl mermomocí z matčiny komnaty, a já musel s pány u stolu seděti, byl tam také pan Mutina, i Dubský, a strýc mi nalíval a dával pochoutky.“

Ale otec neslyšel nelíčené žvatlání synovo. Hleděl sic na dítě očima upřenýma, i zdálo se, jakoby každé slovo z mladých ústek uloviti chtěl: ale duše jeho byla z pevných stěn Bílé věže odletěla a vznášela se opět na tvrzi Krumlovské. Celý dnešní sen opakoval se mu na mysli.

Hádě nedůvěry, sotva vypuzené, zasyčelo zase v ňadrech mladistvého Václava.

„Neptám se, Záviši,“ promluvil, „odkud a jak jsi vědomosti o hodech přátel svých nabyl, ani proč je tak hlučně slavili! S otevřeným srdcem vstoupil jsem k bývalému rádci, příteli a otci svému, i chovám ještě tu víru v prsou svých, že opětné shledání naše na soudnici královské bude počátek společného snažení našeho o blaženost národu českého.“

„To bude — zajisté — živtě Bůh!“ zvolal Záviš v neobyčejném nadšení. „Přátelům i nepřátelům svým dokáži, jak se národ milovati má! Možná sice, že vůli a skutek můj žádná strana nepozná; pak ale ty aspoň, pane, uveď si na mysl tuto hodinu, a věř, že byla čistá, nebeským ohněm naplněna duše tvého Záviše. Mým dětem,“ mluvil dále u velikém pohnutí, syna svého vřele k prsům tiskna, „mým dětem a choti mé zůstaň vždy milostivým pánem, jakkoliv i osud s otcem jich naloží! Měj se dobře — dobře, synu můj! toto políbení pro tebe — to dones matce — toto bratříčkovi — miluj oba a budiž matky poslušen! S lehčím srdcem — bohdá! — se opět spatříme.“

„To doufám také,“ promluvil nyní Václav, na rozloučenou Záviši ruku podávaje, „v několika hodinách rozplyne se mračno, od dvou let nepříznivě mezi námi stojící, a v jasném lesku důvěry budeme si tváří v tvář hleděti.“

„Hvězdy nebeské!“ zvolal Záviš, an mezi pevnými stěnami opět samoten zůstal. „Já nejsem bojácný, nejsem pověrečný, což ale mám o snu svém souditi? Daly jste mi nahlédnouti do knihy dnů příštích, vy mocnosti nebeské, aby krvavých písmen zděsila se duše má, a ty listy násilně vytrhnouc, před časem ukončila počet roků svých? — Jenom tedy na svobodu se mnou! — Živtě Bůh! Ty znáš dobře Záviše, statný bratře můj, věrný Vítkovče! Neníť ještě z prsou jeho vymýtěna ctižádost, není v nich udušena jiskra pomsty, ňádra jeho jsou plna chytlavého chmýření, a jedním dechem, jedním zavanutím škádlivého ďábla zníti se veškera útroba jeho zhoubným plamenem. A také ty, Mutino můj? V rouchu přítele nejsrdečnějšího stál jsi přede mnou, svodnou sladkostí maloval tiché štěstí na hradě domácím, chystaje při tom pravici, jížto bys mě do zbouřeného proudu uvrhnul? A já bych tebe měl obětovati, drahé dítě mé? Tvými slzami, tvou krví měl bych ovlažovati proklatou setbu zhrdlé Růže a jejích vrstevníků? Nic — nikoli! Ty na mne nebudeš naříkati, já tě sám, krví svou, všeho žalu zbavím!“

Překonán proudem citů a myšlenek uvrhnul se nyní Záviš na kamenné sedadlo.

Ještě jednou oživly se mu v mysli všechny sny, touhy, snažení a skutky života jeho.

„Před časem postavil mě osud na zemi,“ jal se tiše, s bolestným výrazem mluviti, „a věk nynější nestačil duchu mému. Mnozí mi nerozuměli, mnozí o mně křivě soudili, mnozí mě vynášeli nad hvězdy. A byla-liž v tom vůle má? Byl jsem já sám onou hvězdou, okolo nížto se otáčelo moje snaženství? Živtě Bůh! onen lesk vlastní slávy, ten mámivý sen nezkušeného mládí, zmizel záhy před mýma očima, a v jasnu čistějším, blahodějnějším zjevily se u konce snažení mého vlast a národ můj! Krví bředl jsem arci, s trýznícím svědomím zápasil, nežli jsem přistál u břehů pravého poznání, a nyní, dostoupiv pevné země, opět bych se do proudu vrhati a kolem kvetoucí stromy podrývati měl? Stůj zdráva, vlasti má! Vzpomínej na manžela, Juto má, a poučuj děti mé, aby památku otce požehnávaly!“

„Beze mne jsou mrtvými ratolestmi synové Vítkoviců,“ zvolal pak s nadpozemským zápalem, a oko jeho svítilo tušením blahé věčnosti, „mnou chtějí nabýti ducha! Ale Záviš se nahrál již dosti s hříšnou myšlenkou, a za ten skutek neskutečný stíhá ho teď pomsta! — Nevydá se on již do nebezpečí, ukončí běh svůj bez nové zrady, bez nových úkladů. Diviti se bude sice věk nynější, křivý soud bude snad jmeno mé zatracovati: ale věkové příští nade mnou spravedlivě rozhodnou! Chraňte si hrady mé, bratří a přátelé! — Či nebudete chrániti, an vám smrtí mou pohrozí? — Ty se z Hluboké nehneš, není-li pravda, tvrdohlavý Víte? Nehni se — a lebka moje padne na českou půdu — a krev moje navlaží kořeny míru a blaha jejího!“

Za malou chvíli na to byl veden k soudu.

*

Na začátku měsíce září procházelo se množství vzácných Pražanů po krásném Jelením Příkopu. Několik se jich zastavilo dole pod Bílou věží, obstoupivše starého pocestného zpěváka, kterýž tady svou nejnovější písní srdce posluchačů pohnouti a nějaký dárek získati chtěl.

Hrál při tom chvilkami na malé, jemnozvuké housle a zpíval po krátkých přestávkách takto:

„Máčí vdova bílý šátek,
Slzami ho máčí —
Drahých perlí rozesívá;
Líbá na něm temné skvrny,
Manželovu krev!

Spoutaného těžkým kovem
Vedou muže pověstného,
Zpěvavého čaroděje,
Slavíka to z Bílé věže:
Pana Záviše!

Opadává pěkná růže,
Vítr v bledých listech hraje,
Rozmetá je po kraji!

„Postup hrady po královně!“
Velí z Prahy rozkaz přísný.
„Nepostoupím statku svého!“
Vrtí hlavou Záviš hrdý.

„Ajta, muži na těch hradech,
Otvírejte rychle brány,
Sice padne Záviš katem!“
Zatřásly se pěkné hrady,
Otevřely pevné brány —
Záviš zaplakal.

Na skalině, pod oblaky,
Škaredí se mocná tvrze,
Šedá Hluboká.

„Postup hrady po královně!“
Velí z Prahy rozkaz nový.
„Nepostoupím statku svého!“
Vrtí hlavou Záviš mutný.

„Ajta, ruce na té skále,
Otvírejte černou bránu,
Sice padne Záviš katem.“

Na skalině, vedlé věže,
Vypne čelo smědý Vítek,
Silná větev mocné Růže,
Vyšklebí své bílé zuby.

„Ajta, páni! co se líbí?
Vítek skálu nepostoupí,
Strašidel se nebojí!
Záviše vy nezhubíte,
Mocnou Růži nezlomíte!“

Pod Hlubokou, na palouce,
Na zeleném čalouně,
Klečí pěvec z Bílé věže,
Kolem stojí řada mečů,
Nabroušených v panské Praze;
Mezi nimi červená se
Katanovo roucho —
Červená se, rozlétá se,
Obnažuje rameno.

Pod Hlubokou, na palouce,
Modlí se pan Záviš;
Na skalině, pod oblaky,
Číhá bratr Vítek.

Zkřikne Vítek — mračna zastře
Číhajících zraků!
Pod hradem se blýskla ocel —
Záviš tone v krvi!“

„Ubohý! — A kdy se to stalo?“ tázala se po krátkém pomlčení mezi posluchači panna s uslzenýma očima.

„Dne 24. srpna léta Páně 1290,“ řekl zpěvák.