Poslední dny Karla Čapka
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poslední dny Karla Čapka |
| Autor: | Milena Jesenská |
| Zdroj: | Přítomnost, 11. 1. 1939 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Čapek |
 Související na Wikidatech: Karel Čapek |
|
Karel Čapek nebyl nikdy docela zdráv. Churaví lidé jinak milují život a jinak se bojí vážné nemoci, než zdraví. Život milují pokorně, jako by stáli opodál a dotýkali se jen letmo věci překrásné a kouzelné, jsouce jen napolo zdraví, mají zbystřené srdce pro život a zahlédnou nejpodivnější krásy tam, kde ostatní vidí jenom obyčejnost. Udeří-li je osud, je první hnutí jejich myslí pokorné: snad je to tak v pořádku? Snad je to pro mne dobré dost? A zalézají tiše do samoty věcí, aby nikoho neobtěžovali svou bolestí. Proti vážné nemoci nemívají vzdorného vzteku silných a zdravých, u kterých je těžká nemoc jako rána do živého a zdravého masa. Brání se proti ní tím, že ji neberou na vědomost. Nechávají si ji pro sebe, tají ji bedlivě i sobě samým, odkládají ji s těla na duši, nosí ji jako tajemství, které stačí zamlčet a nebude prozrazeno. Proto snad ulehl Karel Čapek vlastně až teprve tehdy, když už umíral. Přátelé vypravují, že na cestě od lenošky do velké postele, která ho pozřela jako malé dítě, zakýval rukou na obrázek T. G. Masaryka, který sám fotografoval a který visel na stěně, jako kývají lidé z vlaku, jenž vyjíždí z nádraží. Snad to byl pouhý bezděčný pohyb. Ale kdo ví, podle jakého řádu stává se bezděčnost umírajících výrazem pravdy, která je v člověku i zvířeti silnější v konání než ve slovech. Ten obrázek si pak mrtvý básník odnášel v ztuhlých dlaních na věčnost, a je nějak krásné představovat si docela dětsky, že jím zaklepal na bránu nebeskou.
Ulehl, aby umřel, jako ulehají zbožní lidé. Nevím, zdali Karel Čapek věřil v Boha. Ale byl to náboženský člověk, muž s velmi pečlivě a subtilné vypracovanou hierarchií mravních hodnot, s pevným světovým řádem v srdci i v myšlení. Rok 1938 jako povodeň odnášel balvany, které se zdály před tím tak pevné. Rány dopadaly ráz na ráz. Ztráta francouzského přátelství, ztráta víry v Marseillaisu, hymnu demokratických svobod, ztráta hor a hranic, ochromený národ, úzkostlivá bezmohoucnost básníkova a s rachotem rozbořeného domu, řítícího se na kraj propasti, i nová řeč některých Čechů, hanobících vlastní hnízdo. Příliš mnoho pustošení pro srdce člověka, jehož životní vírou bylo stavět, budovat, pracovat. Příliš mnoho zkázy pro básníka, který tak miloval upravenou zahradu, rozkvetlé kytky, pohostiný dům a věci prostého života. Byl to příliš skromný a plachý člověk, než aby zemřel na zlomené srdce. Zemřel na zápal plic.
Na nočním stolku vedle postele ležel obsah kapes: půlčičky cigaret, špička z višňovky, ohmatané hodinky, legitimace na elektriku, noviny a posleduí Štefan Zweig: »Nastolení krále.« Ve čtvrtek četl noviny ještě bedlivě. V pátek mu je už nedali. Věděli, že nese těžce anonym- nost večerníků. Tím tíže, že se hněvat neuměl. Uměl se hanbit, stydět za jiné, uměl se skrývat v ulitě bolavého mlčení, ale hněvat se neuměl. »Člověk se nemá v životě na nikoho zlobit,« chlácholil jiné »koukej, jak by se nezlobil, kdo ví, má malý plat… a psát také neumí,« dodal přemítavě. Ale to nebyla kritika. To bylo věcné zjištění mistra v řemesle, citlivého, cistotné- ho rukodělníka péra, jemuž je nedostatek řemeslného umu dostatečným vysvětlením pro zahořklost. Dělat něco špatně byl velký pro něho hřích. Dělat špatně podzídku, nahazovat špatně maltu, zasadit špatně saze- ničku a špatně vidět svět bylo stejně hříšné, jako špatně psát. Dobrá práce dělá dobré srdce, špatná práce dělá srdce jedovaté. Takový byl Čapkův světa řád.
V pátek se projevil těžký zápal plic, v pátek zakázali lékaři Čapkovi hovořit a zakázali mu kouřit. V pátek se začínaly sklánět stíny nad životem, a proto snad Čapek nedovolil, aby byly staženy záclony. Chtěl mít jasno. »Člověk se má dívat věcem do tváře,« říkal. Díval se však bedlivě do tváře svým přátelům a lékařům a nejbedlivěji své ženě, hledaje v jejich obličejích zákmit úzkosti nebo veselí, které by mu potvrdilo, že se mýlí ve svém tušení. Byl to zoufalý zápas o dobrou pohodu, o předstírání dobrého pulsu, o klidný hlas a veselé oči, byla to, Olgo, tvá nejstrašnější úloha, hrát člověku, kterého stravovala smrt, bezstarostnost a veselost, když tebe začínalo stravovat tušení osamocenosti.
Ležet už Čapek nemohl, tedy vysedával. V polozkroucené, pokřivené poloze seděl na posteli hodiny, hodiny, hodiny, zápase o dech. »Myslil jsem si vždycky, že nejhorší věc je nevidět,« řekl. »Ale nemoci dýchat je ještě horší.« Spánek nepřicházel, beze slov se čas vlekl s minuty na minutu a v tichém propadání byla největší starost tohoto muže, aby neobtěžoval, aby pro něho nikdo netrpěl nepohodlí, aby nikomu nepřipadlo za těžko opatrovat ho. Nemocný člověk je ubohý živočich, v nejsamozřejmější funkci odkázaný na pomoc druhých; a to Čapek nesnášel, o tuto samostatnost bojoval, bylo těžko přinutit ho, aby se podvolil. Lékařským opatřením se však podvoloval klidně a poslušně. Valil balvany na srdce lékařů, protože jim tak dětsky důvěřoval, viděl v nich muže, kteří mají právě tolik zázračné moci, jako úžasné vůle; ostatně to nebyli jenom lékaři, byli to přátelé a mimo to Češi, kus toho umírání bylo i jejich bolestí, stáli vedle v pokoji, plačíce, a odcházeli k němu s úsměvem hrdinů. Bylo těžko sedět vedle něho, protože začínal mluvit, jakmile někoho viděl. Odejít bylo nemožno, obával se zůstat sám, i oni se obávali opustit ho na vteřinu. A tak seděli vedle v pokoji dr. Furth a dr. Steinbach, »zlatí kluci citliví«, jak jim říkal Čapek, předstírali, že čtou, a s vlastním dechem naslouchali vydechnutí muže vedle v pokoji, muže, který se ztrácel v tmách.
V sobotu ráno v 5 hodin přišli konsultující lékaři, profesor Pelnář a profesor Charvát — a Čapkova první starost byla, zda-li už pili kafe? Hle, básníku První party, jak všední je zachraňovat život člověka. »Myslíš si, že děláš něco vznešeného, a zatím jenom nosíš kameny, rovnáš je pěkně a úhledně do haldy, obyčejná dřina je to.« Zda jsi v těchto dnech myslil na největší poznatek svého života, že vznešené není vznešené, ale obyčejné, a že obyčejná lidská dřina je vznešená a šlechetná?
Uprostřed namáhavého úsilí lékařů o život promlouval klidné a prosté věty. »Jak je venku? Je ozkluzko? Za devadesát jeden den pojedeme na Strž. Všichni, jak jsme tady. Na Strži už budou pučet stromy a čerstvá tráva – za devadesát jeden den.« Když odešli lékaři a vrátili se přátelé, zastihli Čapka s otázkou v očích, a protože nesměl mluvit, ukazoval palcem dolů, jako římští caesarové nad padlými gladiátory dávali znamení: palcem dolů znamená gladiátora probodnout, palcem nahoru znamená nechat ho žít. Byla to otázka humorná, ale jistě už velmi úzkostlivá. Oba »zlatí kluci citliví« horlivě zvedali palce do výše, ukazujíce, že gladiátor zůstane živ, a byla to odpověď úsměvná, legrační a veselá, tři muži tu dělali šprýmy, jako dovedou jenom muži mezi sebou, trochu kamarádské hantýrky, trochu chlapsky podané útěchy, trochu žertování o věcech nejhlubších – a při tom asi nikdy spolu tito muži nemluvili vážněji.
V sobotu byl Štědrý večer, nějak se svět utišil a i nemoc jako by povolila. Lékaři dávali trochu naděje. Vydržeti takhle tři dny, je to vyhrané. Čapek byl unaven, umořen, toužil po spánku, který nepřicházel, po dechu, kterého se nedostávalo. Ale přes to se vracel cípek naděje. Nemocný byl plný otázek a plný tlumeného hovoru. Kdy bude smět kouřit? Kdy bude smět chodit? Kdy bude smět psát? Napíši knihu o lékařích, povídal. Sám syn lékařův, vždycky se cítil přitahován a okouzlen problémem lékaře – člověka. Lékař mu znamenal vždycky víc, než mistr svého řemesla. Tak trochu divotvorce, jako Galén, lékař spasitel. A při tom je v tom tolik bezmocně lidského, vzít fidlátka a měřit lidská srdce, ohmatávat pulsy, poslouchat plíce, chodit do sešeřelých pokojů a hledět do vyděšených očí a vidět lidi umírat. Tolik lidského, obyčejného, záhadného a všedního, napíšu to, sliboval si. Jen co se vystůňu.
Myšlénky posledních dnů Karla Čapka patřily dvěma pozemským jeho láskám: Strži a Olze.
Strž je kamenný dům pod hrází rybníka v dobříšských lesích. Kolem domu je 20 hektarů půdy, a tato hlína, tento dům a pohled z něho na brdské kopce přirostl Čapkovi k srdci jako věc, která dýchá. Čím víc se bořil svět kolem nás, tím horlivěji a dychtivěji stavěl, vláčel balvany, připravoval regulaci potoka, páčil pařezy. Jako zázrakem bylo na těch dvaceti hektarech všechno, co miluje člověk, srostlý s českou krajinou: rybník, potok, studánka, kousíček pole, hájek, břízy a mezička, kopec i lán, vyhlídka na modrou křivku mírných kopců, kraj lahodný, jako klekání v letním zlatém podvečeru. Šest neděl tady na podzim ztrávil Čapek docela sám se zedníky, lopotě se prací. Připravoval hlínu na jaro, připravoval dům pro svou ženu, pro sebe a své přátele. »Za jedenadevadesát dní budu zedničit, dodělám regulaci potoka,« sliboval si. »Napíšu o Strži. O tý Strži mne snad psát nechají …?«
Těch jedenadevadesát dnů, které ho dělily od jara, bylo však příliš dlouhých. Počítal je po hodinách, chvěl se, jako by na jaře čekala záchrana. Jedenadevadesát dnů, jedenadevadesát příček žebříku. Ale se čtvrté se zřítil.
Před třemi roky se Karel Čapek oženil. Do té doby žil sám, samotář, osamělec. V jeho domově bylo všechno jediné: jeden talíř na stole, jedna židle u stolu, jedna postel v ložnici, jeden kabát na věšáku. Od počátku svého manželství se Čapek změnil. Jako by se rozvinul do šířky, do výšky, do chvatu, do bezpečí. Najednou nebylo ozkluzko. Jako by měl touhu dohánět dny samoty, jako by se přestal vlastních citů ostýchat. Rozpučela v něm nějaká chlapská síla a náhle byly všechny věci dvě: dva talíře na stole, dvě židle u stolu, dvě postele v ložnici, dva kabáty na věšáku. Všechna zdravá radost člověka pramení z toho, že jsou věci dvě.
Jednou v podvečer, když pozoroval Peroutka změněný život svého přítele, tak podstatně rozdílný od tolika předešlých večerů, večer muže a manžela, zvedl dva prsty do výše – ukazovák a prostředník: Dva, Čapku! A Čapek, okamžitě chápající značky chlapecké řeči, kterou pronášejí muži ve věcech vážných, pohyb opakoval: Ovšem, dva jsme! Pýcha a dozrávání, vděčnost a šelmovství. Klukovina a nejvřelejší moudrost. Od té doby ten pohyb zůstal jako zkratka velké a dlouhé věci, které se říká láska (ale to je málo), které se říká život ve dvou. Když Čapek umíral, když už nemohl mluvit, když už byl skorém na druhém břehu – když už byl v agónii – klečela jeho žena vedle něho, převádějíc ho v okamžiku, kdy ze dvou zůstává zase jeden, mrtvý je sám, živý je sám. A těsně na prahu této nové samoty zvedl Čapek ruku, zvedl dva prsty: ovšem, dva jsme. Ale potom umřel.
V neděli v poledne na Boží hod vánoční snědl Čapek polévku a vypil kafe. Dokonce vykouřil půlčičku cigarety. Odpoledne seděl klidný a tichý se svým přítelem a lékařem. Povídejte mi něco, řekl. Povídali tedy. O lékařově chlapci, o jeho úloze, o tom, jak je venku a ovšem, o Strži, o jaru, o potoku. Venku začínalo sněžit, do pokoje se ukládal modravě bílý stín, velkoměstský odraz sněhu. Čapek mlčel, mlčel hodnou chvíli. Pak změnil barvu, změnil polohu těla. I člověk i zvíře se před smrtí ukládá. Pomalu hledá polohu, ve které by bylo dobře umřít. Do pokoje vešla žena Olga a snad jí kmitlo tváří pochopení. »Copak ti lékaři neřekli, že už je mi lépe?« řekl Čapek – a to bylo docela poslední, co vůbec řekl. V pět hodin se- položil na znak, schoulil se na pravou stranu, uložil hlavu i ruce, připravil tělo. Ve tři čtvrti na sedm dodýchal.
Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.