Poslední Čech/9.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 108–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Těžkomyslnosť starého hraběte Velenského dosáhla tohoto jitra nevídaného posud stupně. Nemluvilť, po žádném se neptal, k žádnému očí nepozdvihl, žádného ani k sobě připustiti nechtěl. Byloť, jako by na poslední hodinu svou myslil a přípravy k smrtelnému zápasu činil.

A což měl také ještě nyní na světě dělati? Sloup, na němžto byl poslední naději života svého zavěsil, začínal se bořiti, a staré oči jeho neviděly kolem sebe již nic jiného, než pusté sutiny.

Sedě v pohodlné lenošce urovnával na mysli poslední své záležitosti. Divý boj zuřil v prsou jeho, a mnohé slovo, polohlasně proneseno, uklouzlo ústům jeho.

Konečně, zdálo se, postihl pevný úmysl a dal zavolati Miladu. Tato byla již dávno na tu chvíli čekala, a vešla nyní rychlým krokem do jeho tiché komnaty.

„Milé dítě,“ jal se k ní stařec mluviti, „měj strpení s nebohým, opuštěným člověkem, jestli ti snad pěknou ranní hodinu kazí; dlouho to nebude již trvati — a pak bude pokoj a věčné odpočinutí, pak tě nebudou vrtochy nešťastného starce trápiti.“

„Co poroučíte, milý otče?“ ptala se Milada, jakoby stesky jeho neslyšela. „Mám snad něco čísti?“

„V mém svědomí, v mém sedraném srdci máš veliký žalozpěv čísti, dcero má, kteroužto jsem choval jako zřítelnici oka svého, hodlaje pěknou, blaženou budoucnosť jí připraviti. Nemohu-li to nyní v úplné míře učiniti, není vina moje; nevývratný, neuprositelný běh osudů lidských zvrátil zámysly moje, a boj lidský s mocnostmi vyššími je marné maření sil. Já tebe chtěl jako nejšlechetnější ratolesť vštípiti ve strom rodu svého; ale syn můj —“

„Dosti o tom, pane hrabě,“ řekla Milada rychle s tváří pyšně uzardělou, „aby se nezdálo, jako bych s oblibou, nebo s nějakou lítostí poslouchala, když se o Vašnostiných zámyslech rozpráví. Já ovšem dávno zpozorovala, jakým poutem mě k domu a synu svému upevniti zamýšlíte, ale musila bych sama k sobě veškeré vážnosti, sama před sebou veškeré ceny pozbýti, kdybych jenom na okamžik takové myšlénce přístupu k duši své dopřála. Nepatrná dívka ničeho nežádám, ničeho neočekávám. Srdce mé je beztoho u milosti vaší již tak zadluženo, že nevím, jak se kdy vyplatí.“

„Vím, vím! — ty jsi dobrá, skromná, šetrná dívka, ty nebudeš nešťastnému starci výčitky činiti; ty nejsi dítě tohoto světa, kterýž se nevděkem napájí, nevděkem zrůstá a nevděkem mezi sebou vraždí. Avšak také já neuvalím na své srdce vinu, že jsem pro tebe neučinil, co v mé síle stálo, a protož jsem tě dal zavolati. Na Jaroslava již nemysli, dcero má —“

„Já na něho nikdy nemyslila! Let myšlének našich je tak odporný a pramen citů našich tak rozdílný, že nelze na splynutí obou ani mysliti.“

Stařec kýval hlavou na dosvědčení.

„A jak bych se byla směla i mimo to tak pošetilou myšlénkou opájeti?“ mluvila dále. „Jak bych směla od syna vašeho očekávati, aby, maje před sebou květnici urozených panen, oko svoje ke mně ponížil?“

„On by je neponížil, on by je pozdvihnul k výsostem,“ řekl stařec poněkud horlivě. „Ty stojíš nad veškerou květnicí, o nížto mi povídáš, ale on je slepý, zatvrzelý, svéhlavý, odrodilec — on je odpadlá větev domu mého — na něm se nedočkám radostí, jakovýmiž vysoká léta otcovská okřívati mají, a hořem stíženou hlavu položím před časem do hrobu.“

Znala již arci Milada obyčejné stesky starcovy, dobře vědouc, že — byť je, ustálenou myšlénkou pojatý, i z nejhlubšího srdce vypouštěl, přece na žádném pevném základě nespočívají, a že nejspíše opět pominou, když je posluchač mimo sebe pustí; teď mu ale zavdala sama příčinu k dalšímu jich rozvinutí; neboť doufala, že se tím rozprava o nemilé věci na jinou stranu obrátí.

„Pro živý Bůh, pane hrabě!“ pravila, „co mluvíte o smrti? Nezkažen a nepodvrácen je posud kořen života vašeho, a budete se ještě dlouhá léta z jasného světla našeho věku těšiti —“

„Nedopouštěj Bože, abys pravdu mluvila!“ zvolal stařec s kypící vášní. „Co bych zde činil, v tomto lůně vší převrácenosti? Kdež je tu světlo, jež by okolo mne věci radostně osvěcovalo? Kdež je slunce, jež by vetché srdce mé zahřívalo? Ve tmách bloudí lid, mrazivý uvnitř, ledový po vrchu; bratr nezná bratra, syn se odříká otce, matka zavrhuje dceru. Vespolek se neznají, nemilují se, odpadávají od sebe, zapírají dům svůj, krev svou, jazyk svůj — ne, ne! Tak přísně, tak těžce nebude mě Bůh trestati, abych měl déle na tento zvrácený Babylon hleděti! Hodiny života mého dobíhají, co bych zde měl i déle dělati? Poslední zde stojím… poslední! O mé drahé dítě! ty necítíš význam tohoto slova, ty nemáš míry ani váhy na obsah jeho! Celý národ milovati, celý jej v srdci svém uzavříti, pro něj a skrze něj žíti, myšlénky své ukájeti, na něj celé své příští budovati, a pak jej — ztratiti! — rozptýlený, rozmetaný jej spatřiti, rozedraný mezi sebou, rozsápaný od cizinců, na sutinách jeho chrámu seděti — sám a sám — poslední — oh! v tom slově leží více, nežli desaterá smrť — a já bych si neměl přáti tu jednu, brzkou a jistou, jížto se vše jiné kvapem ukončí?“

„Já bych myslila, že byste neměl obraz národu našeho tak temnými barvami malovati a v tak černý rámec zavěšovati,“ odpovídala Milada bolestným tónem stesků jeho pohnuta, ačkoli je poslouchati byla již uvykla. „Stav jeho není tak zlý a bolestný, jakož snad z převeliké lásky své myslíte, a také nikdy takový nebude.“

„Že není a nebude?“ zvolal stařec s obnovenou živostí. „Chceš mi zdravé oči upírati? Nevidím tu zpoustu vůkol sebe? Není vlastní můj dům rozkotán? Není vlastní můj syn převrácen — syn člověka, kterýž by krev vylil pro národ? Což mám a mohu pak souditi o synech, čehož se nadíti do potomků otcův, v jichžto žilách krev zkaženější obíhá? Ne, ne! — Hněv Páně navštívil zemi českou, a učiniv z ní veliký hřbitov, zakázal andělům troubiti ku vzkříšení. Země otců mých je veliké mrchoviště, a kdybych bedra opásal k pouti skrze její údolí, napadl bych jen lebky a hnáty odtrženců, kteří se zapomněli sami nad sebou. Nemluv mi o tom, dcero má!“ doložil s velikou měkkostí, ruku Miladinu při tom vřele tiskna, „tys nezkušená dívka, duše tvá je čistá, srdce upřímné, a kdyby žilo v těle mužském, měli bychom v tobě alespoň zase jednoho zástupce věcí domácích; ale oči tvoje hledí na svět jako nevinné holubice — vidí všecko ve světle pěknějším, a tím se klame tvoje poznání. Věř jen zkušenému starci, a máš-li zbytečnou slzu, obětuj mu ji. Jiný bez toho na mém hrobě nezapláče.“

„Milý otče!“ ozvala se Milada poloprosebně, polovytýkavě.

„Vím — vím, co si myslíš. Je tu ještě můj starý Vavřinec, dobrá, poctivá duše, a nepůjde za mou rakví s očima suchýma. Ale ten mi nikdy nerozuměl, ten věděl jenom, co je věrná oddanosť ve službách laskavého pána; jinak jest mu ale jedno, Čech, Nečech — on se neptá, kdo s nábytkem otců našich hospodaří, jen když může věrně sloužiti.“

„A což syn jeho, mladý Svoboda?“ prohodila Milada s lehkým tlukotem srdce svého.

„Rozšafný muž — i zdědil krásnou cnosť po otci: věrnosť ve službě, a pokojně mohu mu správu domu svého zůstaviti. Ale jinak je chladný, příkrý; rozum jeho váží každé slovo na zlatých vážkách, a protož ani jedno nezahřívá — nikdy se neprýští ze srdce, aby plynulo zase k srdci. Já v něm neshledal nic vábivého. Mně není volno na blízku osob takových.“

„Snad jste až posud neuznal za hodné, obětovat jeho osobě bedlivějšího zřetele. Kůra není ale pravé rukojmě jádra a pod mnohou vážnou tváří pobleskuje živý, mladistvý plamen.“

Velenský vrtěl hlavou.

„Já mu nevěřím. On je duševní podobizna otce svého — nic, nic není, zde ani tam, darmo mě klamete.“

I učinil při tom vášnivé pohnutí rukou, jakoby nemilý předmět v povětří zaháněl, a potom poloklesnuv položil se nazpět do sedadla a přimhouřil oči, jakoby ještě jednou v paměti své všechny obrazy oživoval, ježto mu byly mezi rozprávkou na mysl vstoupily.

Nastalo pomlčení. — Milada cítila ovšem, že mezi osobami, kterýmž pro starého hraběte truchliti slušelo, vlastního syna jeho ještě nejmenovala; ale ostýchala se, řeč o něm začíti. Konečně jal se Velenský sám opět mluviti.

„Ale vždyť jsi, milé dítě, na Jaroslava Velenského zapomněla!“ řekl, a hořký úsměšek poletoval okolo rtů jeho. „Či myslíš, panenko, že by on při mém pohřbu neslzel?“

„Jakž bych mohla něco tak nehodného o šlechetném synu vašem mysliti?“ zvolala Milada. „Třeba náhledy vaše a jeho v jednom ohnisku se nestýkaly, a vazba mezi vaším a jeho srdcem popukána ležela: to přece vím, že je syn váš nade vše pomyšlení nějakého nevděku vznešený!“

„Nemluv o synu mém!“ řekl Velenský hlasem ráznějším, než jakým až posud hovor udržoval, a na celé tvářnosti jeho bylo viděti, že veda těžký vnitřní boj, s rozhodným úmyslem zápasí. I přehnul se napolo a oběma lokty o lenošku se opřev, ruce před sebou pevně sepnul. Takto potrval několik okamžení mlčky, a po tom doložil temným, dutým zvukem:

„Já nemám žádného syna více!“

„Pro živé mocnosti nebes! co pravíte, otče?“ zvolala dívka podivnými a neočekávanými slovy zděšena, a zvědavě se k starci nahnouc chopila jej za ruku, jakoby ho z hrozného snu vytrhnouti chtěla.

„Bohu věčná chvála! že jsem to před tebou svalil se srdce!“ řekl stařec s hlubokým oddechnutím, a vstav přímo se narovnal. „To jediné svíralo mi prsa jako kleštěmi. Jemu samému i ostatnímu světu oznámím to snadně.“

„Co zamýšlíte, drahý otče?“ ptala se dívka s rostoucí starostí.

„To se dovíš v krátkých slovech. Předně, že nemám žádného syna více. Ode dneška jsou v našem království toliko dvě hrabata Velenští — ale neznají se jako syn a otec. Já přetrhal v knize života svého všechny dluhy, jimižto mladý Velenský snad někdy k srdci mému upoutaným se býti domníval, a požádám jej, aby také ze své paměti listy vytrhal, na nichžto snad časem jméno moje zaznamenával.“

„Veliký Bože!“ zvolala dívka kvapným úmyslem a přísným tonem řeči jeho zděšená. „Víte-li pak, pane hrabě, co před se beřete? k jakému činu se odhodláváte? Jakou příčinou — jakou pohnutkou můžete po takovémto kročeji před soudem světa se ohraditi? — Jakou omluvou můžete úmysl svůj přioděti, aby vás jeho výrok nezatratil? ó, že musím takto s vámi mluviti! Zaplašte tak trudnoplné myšlénky…“

Ale hrabě vrtěl hlavou silně a netrpělivě.

„Já se neptám na soud světa, neboť nemá pro mne platnosti,“ řekl s tváří zasmušilou. „Pro mne nebude od této chvíle ani světa, ani soudu — já zůstanu samoten se svým neštěstím, a jda před očima Páně, budu jednati vedle jeho slov.“

„Ale syn váš —“

„Nebude míti, nač by stěžoval. On při tom neztratí ničeho na statcích, a že mu úplnou svobodnou vůli ponechám — že ho zbavím všeho toho, co jinde synovskou povinností nazývají: za to mi bude ještě povděčen. Sejmu s něho pouta, kteráž ho dávno jako otrocké okovy tíží a kterých se hledí již dávno sprostiti.“

„Nikoli — tomu hořkému klamu se neoddávejte! Jaroslav je šlechetný, a srdce jeho —“

„Nemá již nic u srdce mého co dělati!“ řekl Velenský, prudce při tom rukou potrhnuv. „Úvazek srdcí našich je přetrhán, zničen na věky. Já před ním klečel — byl bych alespoň poklekl — byl bych učinil, k čemu se otcovská hlava a srdce jen odhodlati může, já na jeho místě byl bych v oné chvíli k vůli otci prsa svá rozedral, živou krví srdce svého jej napojil: a on mě nechal prositi, kamenně a ledově, prositi — an jsem mluvil o tobě —“

„O mně?“ užasla Milada a oči její utkvěly zvědavě i bojácně na podivném starci.

„O tobě — nesmím toho před tebou tajiti, abys poznala stav svůj tak úplně, jako já znám svůj,“ řekl Velenský očí svých nepozvednuv. „Nemysli naň déle; uspořádej budoucí dny života svého podle nového a vlastního zámyslu a odpusť nešťastnému starci, že tě dlouhá léta v omylu nechal vězeti.“

„Pane hrabě!“ odpovídala Milada, sebravši veškerou důstojnosť panenskou, „já nevězela v žádném omylu, neboť jsem nepřechovávala marné naděje; nemámť vám také co odpouštěti, nýbrž hluboko jsouc u milosti vaší zadlužena, musím toliko na to hleděti, jak bych vám upřímnou vděčností splatila.“

„Vím — vím, ty jsi šlechetná duše, ty bys pro mne v každou oběť se uvolila,“ řekl hrabě s hlavou sklopenou ruku jí podávaje; „ale já vím také, co povinnosť moje velí, a nemoha tě jednou stranou zaopatřiti, postarám se o tebe jiným způsobem. Ode dneška jsi paní mého statku Liběnic a můžeš s ním nakládati dle vůle své.“

„Nikoli! — nikdy, pane hrabě!“ zvolala Milada, a studem, překvapením, pýchou a hrdostí zplanula tvář její. „Já jsem prostá, chudobná dívka, a takovou chci zůstati! Vy mne nazýváte berlou stáří svého, ale pod břemenem tak veliké přízně, tak nezaslouženého daru klesla by síla má. Nechte mě, jakž jsem, nechte mě u sebe tak dlouho, dokud nás vyšší moc nerozvede; tak jsem na svém místě, tak jsem šťastná!“

Ale Velenský stál pevně na svém zámyslu. Milada mu sice již neodpírala, ale v hlubinách duše její utkvělo nevývratné předsevzetí, že opovrhne každým podobným darem starého hraběte. Tušila dobře, že ji má Jaroslav již bez toho odedávna v podezření, že po jeho statcích touží, a pomyšlení toto bodalo šlechetnou pýchu její mučivou bolestí. Teď mělo podezření jeho také ve skutek vejíti! Hrdosť její nemohla snésti tuto myšlénku.

U velikém pohnutí srdce a mysli vrátila se do svého pokoje, neboť se byla přiblížila znamenitá, rozhodná doba v jejím životě. Viděla, že starý hrabě od mnoholetého, oblíbeného záměru upustil, při němž ona sama znamenitou roli hrála, a kteroužto zkaziti pro churavou mysl hraběte až posud nechtěla. Nyní jí sám volné ruce učinil. Tajná, čistá, panenská láska její vztyčila se jako oživena rosou nebeskou, v okamžení osypala se vonným, slastidechým květem, a v nové záři zalesklo se nad ní slunce života.

Z druhé strany chtěla se vší přílišné, překvapné dobroty hraběte uchrániti a co možno svou neodvislosť uchovati. Mimo to ozýval se v ní silný hlas soucitu se stavem starého Velenského a žalosti z rozervaného úvazku srdce otcovského i synovského; ráda byla by Jaroslava varovala, pozorna učinila, v otcovu náruč uvedla: ale v té chvíli, v tom nenadálém, tak odpornými city ji zahrnujícím okamžení nevěděla, k jakému kročeji se odhodlati. Pokud paměť její dosahovala, bylo to ponejprv, co jindy pevná, určitá mysl její takové neodhodlanosti za kořisť připadla; i nenalezlať míry a utišení v komnatách a vyšla do zahrady, aby se mysl její u volném prostoru, u velikém svatém chrámě přírody utišila.