Poslední Čech/22.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
21.	22.

Údaje o textu
Titulek:	22.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 239–251. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nová, drahně let nevídaná živosť rozhostila se ve všech prostorách Velenského zámku. Tiché jeho stěny, rozlehlý park i okolní palouky naplnily se hlukem a šumotem.

Na tvářích obyvatelů probleskovala ta nejsrdečnější radosť, a všecko se pohybovalo tak čerstvě a zdravě, všecka práce ubývala tak rychle a zdárně, jakoby se byl celého zámku nový duch a život zmocnil. A vskutku bylo se také něco podobného událo.

Náramná změna potkala totiž starého hraběte, a touto změnou roznítila se i všechna ledová krev jeho čeledi a družiny.

Posledními událostmi otřáslo se i veškeré duševní ústrojí letitého, podivnou chorobou sklíčeného muže. Náhlá, vší silou ohnivě vjímavého srdce, jakovéž jeho vždy bývalo, vzniklá přízeň k neznámému poutníku, téhož podivné zjevení a domnělé strasti zvrátily posavadní běh myšlének a citů jeho, a s nimi rozprchala se i tělesná sklíčenosť. Oči jeho leskly se teď jasným, přirozeným ohněm, týlo jeho bylo zpřímeno, celé tělo povznešeno novou pružností, a kam ho nebyly nohy na zámku od mnohých let donesly, tam ho bylo nyní vídati a slýchati. Snažilť se vše okolo sebe oživiti a do tohoto proudu i Ladislava strhnouti.

Dlouhé konference míval nyní se Svobodou. Jednaliť vespolek o to, jak by před očima mladého, nešťastným trudem sklíčeného muže co nejvíce důkazův o nově pučící národnosti prostřeli. Magickým kruhem tajného soucitu k němu připoután zamiloval jej stařec jako syna a nechtěl ničeho šetřiti, co by domnělou těžkomyslnosť jeho zapuditi mohlo. I činil přípravy ku pravé národní slavnosti, v kteréž všecko na zámku svém shromážditi zamýšlel, čím se dle Svobodova udání blízké i vzdálenější okolí v oboru vlastenectví vykázati mohlo.

Hrabě sám byl při tom pln důležitých starostí; tu objednával, tam se radil, onde poslouchal a jinde rozkazoval. Tu se měly české písně zpívati, onde se chystalo české divadlo, jinde se vykazovalo místo pro národní hry a tance. Vedle toho nenechal ale v duchu a srdci svém ani té nejmenší zbraně ležeti, kterouž by byl mohl mučivou domněnku posledního Čecha potříti. Nebyloť důvodu, kterýmž by byl nešťastného mladého muže v naději neudržoval, že se národ český opět blaženě zotaví; a tím pookříval, tím se i zotavoval vlastní jeho duch.

„Co krví zbrocená ruka minulých století nezvrátila a železný bič temného smýšlení nezničil: to neklesne lidumilým pěstováním věku našeho a nezajde pravolidským uctěním národního práva!“ To býval obyčejný refrén jeho rozprav, kteréž Pedrazzi pozorně poslouchával, čině jenom zde onde malé námitky, jakž mu je nějaká poetická propovídka do úst vložila. O vlastním přesvědčení nebylo tu arci památky; nebyloť ho ale také ještě potřebí. Cíl jeho byl jiný a toho dosáhl.

Ostatně rozkládal podivně převrácený stařec před chovancem nové své přízně veškerý poklad své staré zkušenosti, svých nadějí a zámyslů. On prožil po boku jeho ještě jednou celý dlouhý věk svůj — léta šťastného mládí a léta sklíčeného stáří. Po boku jeho vžil se takořka do jiného života. Jemné a přece vřelé žaloby mladého muže — jeho tiché, ale pronikavé stesky ovanuly ho jako hlasy čarodějníka a vtáhly ho do kola očarovaného, z něhož pak již nemohl vykročiti. On to sám necítil i nemohl z toho účet vydati; ale celý směr myšlének jeho se převrátil, celý běh citů jeho se otočil. Již ho neklíčilo hoře pro syna — již ho neděsilo příští Miladina bratra; on o nich takořka nevěděl. Veškerou lásku a péči svou přenesl na mladého muže, kterýž byl klíč k srdci jeho jako k zaklenému zámku nalezl, a v něm spočívalo, spojovalo se nyní všechno jeho myšlení, bažení a toužení.

V této náhlé, tajuplné náklonnosti spočívalo ovšem něco chorobného, vězel v ní jakýsi zápal nepřirozený: ale stařec byl jím blahodějně jako v nové povětří uchvácen a v čerstvý proud uvržen…

Bylo krásné, milodeché odpůldne. V prostranném pokoji, jehož vysoká okna spanilé vyhlídky na rozlehlé sady kolem zámku poskytovala, seděl starý Velenský, Ladislav a Milada. Byl to oblíbený pokoj hraběte.

Ladislav seděl u harfy a zpíval píseň, kteréž ho byla mezi tím Milada přiučila. Stříbrozvučný hlas jeho otřásal hlubinou srdce starcova a naplňoval pravou rozkoší prsa sestřina.

Sladký úsměv poletoval a zahrával si na tvářích Velenského, kterýž chvilkami hlavu se strany na stranu překládal, jakoby chtěl tóny kolem plynoucí odevšad pojmouti. Bolestné jindy potrhování úst jeho bylo docela zmizelo; paprskem radostné, ba nadšené mysli zářily oči jeho.

Ladislav dohrál, a Milada mu kynula hlavou tiché díky.

„Kdož by se byl ještě před hrstkou hodin toho nadál, že se budou duše naše v rozkoši potápěti!“ prohlásil se Velenský po malé přestávce. „Kdož by mi byl tyto dny řekl: Neběduj, starče! radosť putuje k prahu tvému! — abych mu byl věřil? Ba, cesty Páně jsou tajemné, ale ruka jeho vládne mezi námi viditelná. Opuštěný stál jsem — bleskem ožehlý a podrcený strom na poušti; ale Pán pokynul, a okolo mne se všecko zazelenalo! Ano, na mně se naplnila slova prorokova: Ke mně hleď a nezbloudíš! — Pamatuj na to, synu můj!“ doložil měkce k Ladislavovi, „abys okem jasným hleděl ku předu, kde se řada let tvých prostírá.“

„Srdce mé se povzneslo z prachu zoufalosti,“ odpovídal pěvec mírně, „a letí vzhůru jako mladá holubice s olivovou ratolestí v růžovém zobáčku. Oči moje byly oslepeny velikým pláčem nad rakví národu…“

„Byly, byly!“ vskočil mu Velenský horlivě do řeči. „Slepé byly — slepé! sice by se byly jako mladí sokolové povznesly a po všech krajích rozletěly, aby spatřily, jak to v nich dýše, jak se to hýbá, jak to pučí a rozkvítá. Není-liž pravda, dítě mé?“ předložil posléz otázku Miladě.

„Zajisté,“ dosvědčila tato, „a přítel náš to shledá v domě našem, okolo něhož se celý kraj vesele shromáždí!“

„To učiní, ano!“ doložil stařec s nevinnou radostí. „Jako děti okolo otce, jako přátelé, jako bratří a sestry jednoho domu budou se veseliti s nadějeplným srdcem, budou prozpěvovati a staré pohádky o slavných hrdinách si vypravovati… o že jsem se této chvíle dříve nedočkal!“ doložil najednou, jako návalem bývalých citů a myšlének překvapen, a povstav začal pokoj přecházeti, jakoby chtěl děsivým zjevům se vymknouti. Bylo to v těchto dnech poprvé, co bytosť jeho zase ve starou kolej zbloudila… „O samotě stál jsem v domě svém, ačkoli pod jeho střechou duše bydlely, ježto by se byly měly kouzelnými kruhy k srdci mému připnouti —“

„Milý otče!“ prosila Milada ve strachu, aby se ho ledva minulá choroba duše opět nezmocnila.

„O, však já vám nebudu rány svých prsou odhalovati,“ mluvil stařec měkkým hlasem dále, „byste se nezděsili a nezplakali náramnou lítostí. Neboť míti syna, míti ratolesť domu slzami od Boha vyprošenou… míti takový pupenec od nebes člověku do rukou vložený, a nemoci ho přitisknouti k srdci — nemoci ho hrdě před očima vlasti vystaviti a říci: Hle, matko, tento květ krve své ti kladu na oltář!… o, to je bolesť, které se veškeré jiné hořkosti tohoto světa nevyrovnají!“

„Ano, to jest svrchovatá míra žalosti, kteráž naplnila také mou nádobu až po kraj!“ zvolal Ladislav rovněž tak povýšeným hlasem, jako se byl hrabě prohlásil. „Ale byla to ruka Páně,“ doložil skroušeně, „kteráž vede člověka těžkým zkoušením.“

„Tak, tak, můj chlácholivý Davide!“ posvědčil stařec, utěšeně hlavou potřásaje, „to bylo zkoušení, a já vše také za to přijímal. Snášel jsem a nereptal, trpěl a cvičil se v pokoře a bázni před Pánem, jenž řídí osudy národů i jediného člověka. I mohu říci, že jsem prošel velikou školu hoře a žalosti. Nepoznán a nenáviděn ve vlastním domě od lidí, kteří stáli u mne nejblíže, opuštěný manžel, zklamaný otec, poslední…“ v tom se náhle zarazil a umlknul. Běh myšlének jeho přirazil k místu, odkud dále nemohl. Obrátil se tedy. Oči jeho spočinuly pronikavě na Ladislavovi a letem oživila se mu na mysli celá řada právě minulých událostí, vedených řečí a konaných příprav ohledem na mladého člověka, jenž byl tak divným způsobem celé srdce jeho naplnil.

Mnoholetá, hluboce utkvělá myšlénka jeho přeletěla mu v duši jen jako poslední slabý záblesk, kterýž se okazuje po letní bouři na očištěné obloze a jasné povětří zvěstuje.

„Ne, ne, já nebyl poslední!“ zvolal stařec po krátkém zamlčení horlivě, a přikročiv k Ladislavovi tiskl mu ruce a snažil se přimísiti slovům svým zvuk hluboké upřímnosti a jemného žertu. „Nedbej na žvatlavého starce, jehož dětinské srdce snadno přetéká. Nikdo z nás není poslední ve vlasti, jakž by také mohl býti na tak bohaté, požehnané půdě? — nikdo se nedočká posledního Čecha. Veselý, svěží větřík vlaje po našich lučinách a zahrává skvělobílým praporem naší panické, čisté naděje — a my stojíme okolo něho a pozdvihujeme radostné hlasy k Hospodinovi. Živo a pohyblivo je na polích, kde se řadí šiky národních pěstounů a vzdělavatelů, a jasně vyšlehují po krajích spanilé plameny blahodárného vzdělání a spasitelné osvěty… Není-liž pravda, dcero má?“

Milada ochotně přisvědčila, povděčna jsouc, že se nenadálý nával myšlének jeho tak šťastně obrátil.

V tom zahrčel na zámeckém dvoře cizí povoz, a nový paprslek radosti osvítil tvář Velenského. Jaksi vítězně obrátil se k Ladislavovi.

„Pozoruj, synu můj! Začínají se sjížděti, jižto jsou mezi počtem vyvolených a jež tyto dny ke svým přátelům připočteš.“

„Otče!“ zvolala Milada, jež byla k oknu přistoupila. „Totě náš Jaroslav!“

„Jaroslav!?“ opakoval Velenský, a nebyl by mohl pověděti, jaké city tu chvíli v jeho prsou se vzbudily. Neprohledná byla jejich směsice.

„Co tu chce ten zavátý list domácího štěpu?“ byly první jeho myšlénky. „Co tu ještě vyhledává člověk, jenž porušil moje nejsvětější úmysly a odešel, aniž byl poznal hlasu otcova? Přichází, aby ještě jednou zničil mír domu mého? — mír tak těžce vykoupený, pro nějž moje slze tekly a žíly mého mozku trnuly? Co tu chce? — já ho neznám, jakož on neznal mne! Já jsem nyní člověk jiného srdce, jiných očí a jiného jazyka, nežli jsem býval, dokud v něm naděje moje kvetly. Pryč ode mne!“

Byla to hořkosť, ježto se v prvních okamženích o srdce jeho pokoušela; ale náramná míra přirozené jeho dobroty nedala ničemu zlému velikého místa a pevné vlády zajmouti. Stál tu otec překvapený s hlavou skloněnou — a prsa jeho ozývala se čerstvějším klepotem.

I Miladu naplnilo podivné očekávání.

Nejpřirozenější byla u ní ovšem také otázka: Co asi mladého Velenského zase do domu přivádí, z něhož se byl sám tak násilně vytrhnul?… Potom: proč nedal po celý čas minulého smutku ani slova o sobě věděti — a proč se nyní tak náhle zjevuje? Jakým okem pohlédne na nynější stav věcí domácích a jak pojme ty rozličné proměny, které se tu byly za minulých dnů na všech stranách udály?…

A Ladislav?… Ubohý, zatínaje rty, tisknul křečovitě ruku na žebra, pod nimižto se náramná bouře zmáhala. Vzpomněl si na údolí Chamounské a odvrátil se, aby Milada blednoucí jeho tvář nepozorovala. Cítil to v nejtajnějších hlubinách duše své, že mu ještě jedna trpká — trpčejší hodina nastává, než byla ona u hrobu jeho domnělé matky s Lidmilou.

Nyní vešel starý služebník a oznamoval s radostným pohledem příchod mladého hraběte.

Po tváři otce Velenského přeletěl malý mráček — i pohnula se rychlým, ale krátkým trhnutím. Nechtě však před služebníkem srdce své dále odkrýti, pokynul jen hlavou, a ten se zase vzdálil.

Nyní nastalo v pokoji hluboké mlčení. Bylo skoro dech přítomných slyšeti.

Za několik okamžení vešel Jaroslav do dveří, uváděje francouzského plukovníka. Na prahu objevil se za ním starý Jean.

Jaroslav nesl levou ruku ještě v hedbávné pásce. Oko jeho přeletělo rychle všechny přítomné a spočinulo okamžením na Miladě a na Pedrazzim, v jehož pohledu a postavě — ač byl svoje poutnické roucho odložil — něco tak neobyčejného, nikdy při něm nebývalého se jevilo, že Velenský poněkud užasnul. Rychle se ale sebrav a všechny zbytečné domněnky teď mimo sebe pustiv, oba zběžně pozdravil a k otci se přiblížil. Nepokojně tlouklo jeho srdce.

„Poslední časové nametali sice mezi nás tak jedovaté símě nesváru,“ jal se k němu vážně mluviti, „že mi hrozilo hubivým vzrostem zdravé srdce udusit; ale dobrotivý otec pomůže mi z této nehody se vyprostit a promine přenáhlený krok synovi, kterýž opět důvěrně a útulně k jeho srdci se utíká.“

Nová, neslýchaná byla tato slova v uších starého Velenského. Srdce jeho, tyto dny napořád v prudkém napnutí držáno, začalo se chvíti; ale jazyk nemohl vhodné odpovědi nalezti.

„Budiž mi vítán!“ řekl konečně po malé přestávce a vztáhl ruku, aby ji podal synovi jako na smíření.

Jaroslav se jí hbitě chopil a vřele ke rtům přitiskl; pak se chystal představiti hosta, jehož byl přivedl.

Že takto hned při vchodu do otcovského domu učiní a otáleti nebude, musel plukovníku slíbit dílem jako malou náhradu za dlouhá, v starostech ztrávená léta, dílem i proto, že chtěl vždy rázně odhodlaný vojín trapnou nejistotu s prsou setřásti a při prvním kroku věděti, jak se má v domě Velenském postaviti. Za to ale slíbil také zběhlé věci šlechetně rouškou jemné šetrnosti přikrýti a pospolným snažením tíži srdce svého a starého Velenského ulehčiti.

„Díky vám, drahý otče!“ jal se Jaroslav mluviti, a nemohl se ubrániti nepokoji, kterýž v něm očekáváním příštího výjevu povstával. „Nepřicházím ale samoten, nýbrž přivádím ctihodného přítele, jejž abyste českou hostinností pod svou střechu přijal, snažně prosím.“

Na to se obrátil k hostu a představil ho neobyčejnou propovídkou:

„Pan Leclair, francouzský plukovník.“

„Leclair?!“ zkřikl hrabě pronikavě, že se všickni zvuku toho ulekli. Vycházelť jako z nejhlubšího, posud ukrytého kouta prsou jeho. Stáltě tu stařec v okamžiku jako na smrť zděšený; bledé tváře jeho co možno ještě více ubledly, a oči jeho upnuly se na příchozího jako na strašlivé zjevení. Chvělť se na těle a nohy pod ním klesaly.

Plukovník upřel na něho oko své pohledem, kterýž měl bytost jeho až na dno proniknouti a o pravém stavu jeho duše jej přesvědčiti. Ve vlastních prsou začala se hořkost zmáhati, a celá dlouholetá minulost drala se mu na mysl.

„Ano — jsem Leclair,“ řekl po krátkém ze všech stran pomlčení vážně a rázně, snaže se všelikou hořkost z tónu svého vypudit — „druhdy poručík a bohatý otec — nyní plukovník a žebrák.“

„Vím, vím, že jsi byl bohatec, ale já ti ustlal na krvavé lože!“ úpěl Velenský, a klesaje na sesli hleděl na něho s hrůzou jako na půlnoční, k těžkému odpovídání jej pohánějící přízrak. „Co tě však vyhání z dávného hrobu?“

„Já neležel v hrobě, ale nosil až po tuto chvíli ve zdravém těle a v churavé duši palčivé vědomí ztráty své,“ řekl plukovník tónem, kterýž jako hlas anděla k soudu volajícího sluch Velenského pronikal. „Já se uzdravil po ráně českého zemana; ale místo kvetoucí manželky nalezl jsem ledovou mrtvolu — a místo dvou růžových poupat…“

„Vím, vím!“ překazil mu řeč Velenský dalším úpěním; „poupata svá jsi nenalezl, neboť já je vzal s sebou, jakož pěstounů zbavená, odvezl z povětří domácího, přesadil do půdy české a Bůh požehnal ruku mou, že mohu alespoň skrovnou měrou napraviti vinu, kterouž jsem uvalil na hlavu svou. Sem pohledni, šťastný otče!“ zvolal náhle hlasem povýšeným, s tváří blahonadějně ozářenou, a rychle se vzchopil. „Sem pohledni — tato je dcera tvá!“

Prudce pojal při těch slovech Miladu za ruku a přikročil s ní k plukovníkovi.

Krátké, ale pronikavé zkřiknutí úchvatného překvapení ozvalo se ve všech ústech.

„Co pravíte, pane hrabě?“ zvolal Leclair v náramném a podivném úžasu, a zraky jeho utkvěly a pásly se s nevýslovnou rozkoší na krásné dívčí postavě, kteráž tu před ním stála plna velkého, sladkého očekávání. Paměť jeho začala se mladobujně oživovati, a podoba časně zhynulé choti vstoupila mu před oči v nejspanilejším rozkvětu.

„Co pravíte, Miloto?“ ptal se ještě jednou, a srdce jeho bouřilo, jakoby již již dívce v ústrety letět chtělo.

„Že je to dcera tvá — jako že před Bohem stojím a spasenu býti doufám!“ dokládal se Velenský s rostoucím zanícením. „Ano, ano, milá dcero! tento jest otec tvůj! Nešťastně potkaly se cesty našeho života — já měl napraviti vinu, na něm i na tobě bezděky spáchanou — proto jsem tě choval jako vlastní dítě, moje Milado! To bylo moje tajemství.“

„Kterému i já nyní na stopu přicházím,“ řekl Ladislav pro sebe hlasem, jenžto se třásl blahým tušením před nastávajícím rozvinutím podivně setkaných událostí.

„Proč tedy nespěchá k srdci mému!?“ zvolal Leclair, a hlas jeho třásl se blahostí, oko se lesklo rosou a všeliká hořkost zmizela z prsou jeho. Stál proti Miladě, tklivě důstojná postava s rozpnutým náručím. „Proč mi nepodá kalich úlevy, po níž tak dlouhá leta prahne duše má?“

A s hlasitým zkřiknutím, tonoucím mezi plesem a pláčem, vrhla se mu dívka jako slabé děcko na prsa.

„Otče! otče!“ chvělo se z úst jejích, labuťová ramena otáčela se mu okolo krku a rty její opětovaly vřelé polibky, jimiž blažený otec nový úvazek srdcí jejich pečetil. Oba plakali a spočívali v dlouhém, tuhém objetí.

V tichém, ale hlubokém pohnutí stáli ostatní okolo nich…

„A kdež je syn můj?“ zvolal plukovník, když byl nejprudší nával citů pominul a myšlénky v něm zase místa nalezly. „Kdež je syn můj?“ ptal se radostně, jakoby věděl, že o něm jisté zprávy nalezne.

Starý Velenský se lekl a sklonil hlavu.

Ladislavovi hnala se všechna krev ku tváři, a oči jeho poletovaly jako žhavé blesky s Milady na plukovníka a s toho na dívku.

„Syna já ti dám, otče!“ zaplesala tato, plna blaženého citu z loktů otcových se vinoucí, a hbitě přikročivši k Ladislavovi, chopila ho za ruku. „Pojď, pojď, bratře! Tys mě tyto dny neočekávanou zprávou o jednoho otce připravil — já se o druhého s tebou rozdělím!“

Potom se otočila k žasnoucímu, tento náhlý převrat celého výjevu a nenadálou proměnu svého nového přítele nechápajícímu hraběti, a doložila vesele, ba skoro dětinsky radostně:

„Vidíš, tatínku, to je moje tajemství!“

Tu se nemohl také starý Jean již déle zdržeti a s přeplněnou mírou blaha vrhnul se k nohoum oběma svým pánům, kteří si teď v náručí leželi a ohnivě se líbali.

S rukama sepjatýma stál tu starý Velenský nad blaženým skupením; lehce a bujně dmula se prsa jeho, jako jarní řeka, sproštěná ledového krovu; jen hlava jeho byla těžká a klonila se k prsoum. Velmi prudce byly se před ním právě minulé výjevy střídaly, zůstavujíce vždy množství dojmů a obrazů v mysli jeho. Z těch se tvořila nyní směsice, kterouž tak snadno proniknouti nemohl. Jak mu v této chvíli bylo, to nemohl pověděti, to ani v sobě nepoznával; ale zdáloť se mu, že musí říci:

„Pane, nyní mě vezmi k sobě…“

Nejtišším divákem a pozorovatelem těchto výjevů byl Jaroslav. Šlechetná prsa jeho chvěla se arci pěkným, pouholidským pohnutím, ačkoliv událostem, před očima jeho náhle objeveným, úplně nerozuměl; ale v jemněvážné mysli jeho vzniklo také poznání, že tu není doba k vyptávání příhodná. Dle útlocitu svého nemohl a nechtěl první proud blaženého shledání zvědavými otázkami rušiti, a pak!… pak prahlo srdce jeho po samotě v oněch místech, kde mu byla zlatolistá růže jeho pozemského blaha vykvetla! Tam si chtěl oddechnouti; tam chtěl ještě jednou bouřlivý běh nedávno minulých dnů projíti — sobě samému úplné účty složiti a v úmyslu svém se ustanoviti.

Nikdo mezi šťastnými si nepovšimnul, když vystoupil z pokoje, ubíraje se do zámecké zahrady.

Dlouhým stromořadím, jehož vysoké vrchole zlatem zapadajícího slunce hořely a kdež pod ramenatými větvemi posvátné ticho se rozkládalo, pustil se po sadech — a zahýbal se již na pěšinku, kteráž vedla… tu stál naproti němu mladý Svoboda.

V prvním okamžení se oba zarazili a zraky jejich spočinuly na sobě dlouhou chvíli s velikým významem.

V Svobodovi zbouřila se krev; živě tanulo mu na mysli poslední jich setkání. Potom si všimnul zbledlých tváří odpůrce svého i jeho pochromené ruky — zmohl pohnutí krve své, sáhl na klobouk a chtěl ho mlčky minouti.

„Ne tak, pane Svobodo!“ promluvil Jaroslav, přemáhaje rovnou měrou poslední propukování starého záští, a zadržel ho zdravou pravicí. — „Takto se nesmíme dnes rozejíti. Já vám učinil křivdu a musím vás ještě odprositi.“

„Pane hrabě!“ ustoupil Svoboda u velikém podivení, ale velmi chladně.

„Nechte mne jen prositi,“ mluvil Jaroslav dále, „ona je to dobrá, užitečná škola. Tuhle jsem také dostal za vyučenou!“ prohodil s lehkým úsměchem na levici pohlédnuv. „Pusťte mimo sebe všecko nepřátelství — a chcete-li důkaz mého upřímného smýšlení, tedy vězte, že odejdu z domu otcovského, abych vlastníma očima pohleděl na stav našeho národu, abych seznal jeho jádro, pocítil jeho slasti a strasti, abych se přesvědčil, byl-li můj posavadní život jen pouhé klamání sebe samého.“

„Pane hrabě!“ zvolal opět Svoboda, nemoha tu náhlou změnu pochopiti.

„To vám však také přímo povídám,“ pokračoval Jaroslav, „že odejdu v srdci nesa obraz Lidmilin. Také o této své vášni chci nabýti jistoty, je-liž to plamen, kterýž by mohl celý život moje toužebná prsa zahřívati. Teď ale — nebojte se — nebudu s Lidmilou ani mluviti a ponechám srdci jejímu úplnou vůli.“

„Pane hrabě!“ zvolal Svoboda potřetí a uchopil ho za ruku, a tiskl mu ji s úctou, radostí a úžasem.

„Tedy si rozumíme?“ ptal se Velenský co nejsrdečněji.

„Úplně!“ přisvědčil Svoboda; „ale něco nemohu jako muž před vámi smlčeti. Miladin bratr miluje Lidmilu.“

„Pedrazzi?!“ ulekl se Jaroslav, a barva smrti prostřela se po tváři jeho.

„Nenadálť se poměru, v jakovém vy a moje sestra stojíte—“

„Svěřil se vám?“

„Ani slovem. Lidmila ho vyvedla sama z chrámu jeho zlatých nadějí. Odhalila mu srdce své. On pak ukryl nešťastnou vášeň do hlubin prsou svých.“

Jaroslav se zamyslil…

„Podivně sbíhají se cesty lidské!“ řekl po krátké přestávce jako sám k sobě. „Kdož by si to byl pomyslil, když jsem ho v italských horách… ale budiž!“ zvolal pak odhodlaně. „Já důvěřuji v jeho šlechetnost. Cesty naše počínají se křížiti; ale já doufám pevně, že každý z nás cíle svého dospěje.“