Poslední Čech/20.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
19.	20.	21.

Údaje o textu
Titulek:	20.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 218–228. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Těžký smutek panoval mezi tím na zámku Velenském. Obyvatelé jeho byli sklíčeni politování hodným stavem starého hraběte, kterýž, ačkoliv i ústa jeho někdy před tím něco podobného mluvívala, nenadálého a samovolného kročeje syna svého se přece byl nenadál.

Ples jeho jevený před Miladou, když držel v rukou odpovědní synův list, bylo jen povrchní vlnobití rozdrážděných prsou; hlubina jejich o tom nevěděla, ano okázalo se, že tímto odtrhnutím se Jaroslava od srdce otcovského poslední článek porouchaného řetězu praskl, kterýž byl až posud starce k životu poutal. Jako beze všeho držení potácel se nyní nad hrobem. To byla rána, kterouž měkké, podivnými strastmi rozervané srdce jeho snésti nemohlo, cokoliv i rozum a mnoholetý obyčej k jeho posile namítal. Nyní teprva valila se na něho spousta osamělého života svou ohromnou tíží a sesláblý duch jeho klesal pod náramným břemenem.

V této rozpadlosti veškerých jeho částek duševních klesalo i vetché tělo, a několik dní nemohl nešťastný stařec ani z lože povstati. Při tom byl nevrlý, nemluvný, a nikoho okolo sebe netrpěl než Miladu. Avšak i před touto zdál se býti cele zjinačen, jaksi nejistý, jakoby mezi oběma něco leželo, co mu volného oddechnutí nepřálo. Často, když vedle jeho lože sedala, popadl ji křečovitě za ruku a hleděl na ni, jakoby jí měl něco důležitého svěřiti, a opět ji pustil, a z hluboka si oddechnuv, ke zdi se obrátil.

Ale ona chovala se k němu jako v lásce vychovaná a láskou oddaná dcera. Ani pohnutí, ani vzdech nebo šepot sklíčeného starce neušly bystrosti a péči její; snažilať se myšlénkám jeho vyhověti a pocity jeho uhodnouti. Rozprostíralat přeď ním veškeré bohatství svého krásného, čistého ducha, a jemnému vanutí zlatých perutí jeho poštěstilo se alespoň poněkud rozehnati černé mraky, ježto mysl jeho obklopovaly; sladkému zpěvu dětinské její přítulnosti podařilo se ukonejšiti trudné hlasy, ježto se přes moc z prsou jeho draly.

Bědování starcovo nedělalo dívce velkých starostí; ano byla povděčna, když konečně tuhá kůra žalosti okolo srdce jeho tak dalece propukla, že hluboké děsné mlčení přetrhnul a směsici podivných citů svých průchod ve slovech vykázal. Tu ho nechávala vésti nářek sebe bolestnější, neodmlouvajíc, ba ani útěchy mu neposkytujíc; neboť ho znala a věděla, že se takto hoře jeho nejsnadněji rozplyne.

I našel také v skutku při svém žalostnění úlevy; utišení vešlo v prsa jeho, avšak netrvalo dlouho bez porušení. Neboť ačkoli v něm žalosť nad činěni synovým a nad svou domnělou osamělostí na sutinách slavného národu zas v tiché, pevné břehy ustoupila: proskakovala v něm opět myšlénka na Miladina bratra, a s úzkostí ptával se po starém Vavřinci, kterýž měl o něm zprávu přinésti.

V takovémto stavu, na těle poněkud zotaven, seděl jednoho dne mimo svou ložnici, v pohodlné lenošce u okna, z něhož byl před několika dny tak toužebně hleděl, zdali se Jaroslav domů nevrací.

Zdáloť se, jakoby ho tato myšlénka byla právě dojala. Ruce maje na klíně složeny, seděl tu s týlem ohnutým, slova nemluvě.

Milada seděla u fortepiana; růžové prsty její sklouzaly po klávesách ze slonové kosti, a ze rtů jejích vanula jemným polohlasem oblíbená starci píseň.

On poslouchal, napájel duši, opět se zanesl myšlénkami do dálky, opět se potopil ve svou žalosť.

„Hřej, hřej, Davide můj!“ řekl posléze jako pro sebe, „abych se ještě nasytil hlaholů tvých! Brzoť umlkne harfa tvá a bude státi v temnosti, až popraskají struny a prach pokryje lesklé tělo její.“

„Toho se nestrachuj, milý otče!“ odpověděla Milada, kteráž byla od nástroje povstala a tichou nohou k starci přistoupila. „Harfa moje bude zníti, dokud sám ucha svého od ní neodvrátíš.“

„Já ho neodvrátím,“ řekl stařec; „ale on tě odvede.“

„Koho myslíš, otče? — já neznám žádného, kterýž by mě od srdce tvého odtrhnouti mohl.“

„On to může — on je tvůj bratr,“ řekl stařec bázlivě.

„Můj Ladislav? O budiž bez starosti, ten mezi námi ničeho nezmění — ten mě nechá po boku tvém.“

„Jak to víš,“ ptal se nyní hrabě živěji a pozvedl k ní hlavu. „Znáš bratra svého? Jednala jsi s ním? prohlédla jsi duši jeho? — O mluv, povídej, co o něm víš!“

„Mladý Svoboda přinese ti dnes, tuším, o něm zprávu,“ řekla Milada. „Sama ho ještě neznám; ale nejživější hlas srdce mého musel by zníti jako pouhá lež, kdybych se ve svém očekávání zklamala.“

„Hlas tvého srdce?“ opětoval Velenský smutně, tvář od ní zase obrátiv. „Srdci nevěř, milá dívko! Srdce je falešná karta, a nežli se naděješ, v rukou se ti promění. Já jí druhdy také věříval — já na ni také velikou sázku činíval! ale prohrál jsem. O, srdci nevěř!… A kdyby tě i nezklamalo,“ začal po bolestném zamlčení, „kdyby mi tě bratr dopřál jako utěšujícího anděla — kdyby! — co počnu, až tě jiný odvede?“

„Kdo jiný?“ ptala se Milada zvědavě.

„O netrap, nesužuj mne!“ prosil ji stařec tónem žalostným a sepnul před ní sesláblé ruce. „Což nevíš, co byla moje denní myšlénka? co bylo zavětveno v kořeny mého života? — Já tě chtěl po bok šlechetného muže postaviti, já se chtěl v tvém štěstí pokochati — a musím na to ještě mysliti. Duše moje neuvěří v nebes věčné milosrdenství, sklíčená prsa nedovedou si volně oddechnouti a zraky moje nepovznesou se nadějně k výsostem: neuvidím-li tě v náručí milovaného manžela. Já ti zůstavím bohatství, ale srdce tvé nebaží po zemských pokladech; já tě ponechám v rukou bratrových, ale bratr ti nemůže nahraditi lásku mužovu. Ta je silnější a krásnější — je berla ženina po cestách života!… Já ji také tak miloval!“ přešel najednou v trudné myšlénky, ježto v bolesti se potápějíce, v dalekou minulosť ho zanášely. „Já jí vystavěl chrám v srdci svém a veselý oheň plápolal na oltáři jeho — já ji… miloval tak vroucně, že bych jí byl květ své blaženosti k nohoum položil, kdyby mi byla porozuměla… ale arci, ona mi nerozuměla…“

I mluvil ještě dále, ale hlas jeho rozplýval se více a více v temné mumlání — konečně se rtové jeho jenom pohybovali, zvuku ale již nevydávali.

V tom se klepalo na dvéře. Milada se ozvala — hrabě si toho ani nepovšimnul, a do dveří vešel tichým krokem Svoboda. Na pozdravení jeho děkovala mu dívka lehkým úsměvem a pokynutím hlavy, z něhož jakési tajné srozumění se jevilo.

Hrabě příchozího ještě nepozoroval.

„Milý otče!“ zašeptala nyní Milada, blíže k němu se nahnuvši.

„Co jest? Kdo mi tě béře? kdo tě odvádí?“ zkřikl stařec podivně zděšený a zprudka se vzchopiv, sevřel ji křečovitě v náruč. „Já tě nepustím — leda by přišel nejšlechetnější a rozevřel srdce své do kořán, abych v něm čísti mohl, jako ve vlastním svědomí. Kdo se o tebe pokouší?“ mluvil dále v divém zanícení, i otočil od ní zraků svých a spatřil Svobodu. Prudký výraz tváře jeho se najednou umírnil; — radostným překvapením proskočilo na ně polovičné usmání, a oči jeho zajiskřily se novým plamenem. V tu chvíli ho uchvátil jakýsi tajuplný, věštní duch, jakýž někdy podobnou chorobou sklíčenými až ku podivu zahrává. „Ah, jsi ty to, příteli?“ zvolal pak hlasem nejvlídnějším. „Přicházíš pro mou Miladu?“

„Otče!“ prosila dívka jemně, ale důtklivě; náhlý převrat jeho myšlének ji ulekl, a před nastávající, tak podivně přivedenou scénou ji svíral stud a bázeň. „Otče, nemýli se! Pan Svoboda přichází…“

„Aj, nech ty mě mluviti, spanilá nevěsto!“ odbýval ji stařec usměvavě, „však já vím, proč přichází — a mám dětinskou radosť, že mohu býti tvým námluvčím. Nu, jen blíže, milý příteli — jen blíže! Pozdvihli jsi oči ovšem hezky vysoko; ale srdce tvé je křišťálová skála, že může na ní láska vysoké hory stavěti. A žes ty jejím ženichem — mám alespoň naději, že mi poklad můj docela nevezmeš.“

S podivením hleděl Svoboda na starce a nerozuměl mu; ale srdce jeho počalo se bouřiti, tvář mu zahořela a oči jeho spočinuly na dívce tak toužebně, jakoby si přály, aby pravdu slov churavého starce spatřily.

Z úst jeho nebylo po tu chvíli ještě ani slova o jeho sladkých žádostech vyklouzlo — až dosaváde stál před Miladou v oné vzdálenosti, v jakovéž ho dříve, před Jaroslavovým rozhodnutím, převaha rozumu a hlas šlechetného srdce udržovaly. Jenom tajný souzvuk duší jejich prostíral okolo nich od té chvíle úžeji a úžeji kouzelná kola svá, co byl Jaroslav stran Milady svou pevnou vůli prohlásil — a v obou vyvinulo se pevné vědomí, že náleží jeden druhému, a že je nerozvede ani světa běh, ani ruka osudu nebo mrav společenského života. Byliť živi jeden v druhém, myšlénky a cit jejich měly jeden směr; ale tento svazek srdcí jejich nebyl ještě ústní smlouvou potvrzen.

Nyní — tak neočekávaně přiblížil se rozhodující okamžik! Sladkým trnutím chvěla se prsa jeho — Milada tu stála v blahém zmatení. Neměla již dosti síly, aby byla běh řeči Velenského na jinou stranu obrátila. Milující dívka podávala se uchvacujícímu proudu přetékajícího srdce.

„Já Milosti hraběcí nerozumím,“ odvážil se konečně Svoboda promluviti, „a nemám tolik smělosti, abych si Vašnostina slova dle své žádosti vysvětlil.“

„Nu? co je to?“ podivil se hrabě zase napolo zděšený a obrátil se k Miladě. „Není cesta mezi vašimi srdci ještě srovnána? A nebo mi chceš mermomocí prsa bolestně rozdírati, an se zpouzíš vyplniti žádosť mou? — Syn mého Vavřince je kus ryzího zlata, a co snad mezi vámi nestejného — to láska vyrovná! O vyslyš mě, Milado!“ mluvil dále, ruce před ní spínaje, a hlas jeho zněl skoro jako pokorná prosba, chvěl se jako ozvěna po míru pracujícího srdce, a oko jeho se zarosilo velikou slzou. „Budiž mi poslušnou dcerou, Milado — aby tě dravá, nehodná ruka z náruči mé neuchvátila. Pojď, můj synu — pojď! Tobě odevzdávám poklad, jejžto jsem střežil krví svého života — tu jej přijmi z rukou mých — buď mu věrným opatrovníkem a mne starého muže nech se těšiti jeho leskem.“

Při tom vkročil mezi ně a spojil ruce jejich. Jasné slzy kanuly mu při tom po tváři.

Oni pak tu stáli němí, v blahém mlčení. Pevně drželi se za ruce, blaženosť podivného okamžiku je přemohla, tak že nebyli s to promluviti; ale tisknutí rukou, chvění se všech žil a proudění krve sloužilo jim za nezvratné rukojemství, že se úvazek duší jejich touto chvílí na věky upevnil.

„A teď pojďte sem, milé děti!“ začal hrabě po krátkém, svatém pomlčení zase mluviti, a pojav oba zasnoubence, vedl je k otevřenému oknu. „Tu se podívejte na jasná nebesa a slibte mi před nimi, že se budete milovati — pohledněte na krásnou zemi a slibte mi, že v ní budete milosrdenství Boží uctívati — a podívejte se konečně na mne ubohého opuštěnce a slibte mu, že mu na jeho stará léta něco uchováte, co jako kus lásky vypadá.“

V hlubinách duše své pohnuti, objali ho Milada i Svoboda; on pak rozjařen ovinul okolo nich ramena svá a přitisknul je k milujícímu srdci jako dávno nevídané, nyní náhle nalezené děti.

„A nyní ať přijde!“ zvolal pak s tváří radostně zářící z objetí milenců se vytáčeje. „Ať přijde, kdo by chtěl mou berlu odnésti! Já si ji připjal pevněji, nežli se kdo nadál — a marné bude nyní lidské snažení! Ať si přijde třebas i bratr tvůj!“

Hlas jeho zněl při tom jako ples šťastného vítěze nad velikými, ale udatně přemoženými těžkostmi.

„On také v skutku přijde, hraběcí Milosti!“ prohodil Svoboda mírným hlasem.

„Kdo?“ ptal se hrabě, jakoby již nevěděl, o kom byl právě rozprávěl.

„Bratr slečny Milady,“ doložil Svoboda.

„Že přijde?“ zkřikl Velenský, a dosavadní, tak náhle vypuklá radosť jeho ustoupila drtícímu leknutí. „Že přijde?“ opětoval ještě jednou a jako zničený sklesl na svou pohovku.

„Můj otec se včera večer navrátil, a já přišel, abych ho u vaší Milosti opověděl.“

„Kde je? kde?“ vztyčil se opět stařec.

„Čekám jej každé okamžení…“

V tom se otevřely dvéře, a na prahu se objevil starý Svoboda.

„Vavřinče!“ zvolal hrabě, sotva že ho byl zahlídl, a jakoby ho byla jiskra nového života projela, běžel mu s velikou náruživostí naproti. „Kde jsi vězel tak dlouho, starý krkavče? Duše moje umírá zvědavostí na pustinách tohoto života — a ty ji necháváš se mořiti! O pojď! — pojď a zvěstuj uchu mému poselství andělské!“

Při tom ho prudce uchvátil, a jakoby se ho tělesná choroba nikdy nebyla ani dotknula, kvapil s ním do vedlejšího pokoje, a tím do své tiché, osamotnělé ložnice.

„Mluv! mluv — co víš?“ zvolal tam skoro úpěnlivě, a novým návalem citů překonán klesl opět na lenošku. „Nalezl jsi ho?“

„Myslíte-li, drahý pane —“

„Ano myslím, myslím! — Miladina bratra.“

„Toho jsem nalezl,“ přisvědčil Svoboda, snaže se, dle úmluvy se svými domácími a přátely, všem odpovědím dáti smířlivý tón.

„Kde je?“ ptal se hrabě, a lehké trnutí přejelo údy jeho.

„Přijde za mnou,“ řekl Vavřinec.

„Přijde! tedy přijde!“ opětoval stařec, žalostně hlavou potřásaje. „A proč přijde, starý krkavče?“

„Proč?“ opáčil Vavřinec malomyslně, neboť nevěděl, jakou odpovědí milovaného pána upokojiti.

„Aby požádal zadostiučinění — náhradu, není-li pravda?“ doložil Velenský sám. „Přijde, aby napjal ocel na starého člověka, kterýž se brániti nemůže! Aby, nehledě na dny a noci v starostech ztrávené, k účtům pohnal ubohého slabce, který již počítati neumí.“

„Ne — ne!“ vyrazil ze sebe věrný služebník. „Toho se nebojte. On jest šlechetný. A potom… jakž by mu smělo napadnouti —?“

„Co mi leží na svědomí?“ ptal se rychle hrabě. „To máš pravdu, to jsme dobře ukryli — o tom víme jenom my dva — Bohu díky! — to leží dost hluboko — dost! Ubohé děti!“

„Nu — ubohé, tuším — nejsou, Milosti!“

„Aj, co víš ty, co to je, vytrhnouti květinu z půdy domácí a přenésti ji do živlu cizího? Co víš ty, co to je státi na světě a nemíti, koho otcem, koho matkou nazvati! — nemíti místa, o němž by říci mohl: to je kolébka má, to budiž i rakví mou! O ubohé děti!… A jak jsi ho nalezl?“

„To prý poví sám — až přijde — musil jsem mu to slíbiti —“

„Ne, ne! já myslím — v jakém stavu?“ ptal se hrabě bázlivě. „Je chudobný?“

„O není! on má spíše hojnosť darů pozemských.“

„Že má?“ vyjasnil se stařec, a doloživ: „Pochválen buď Hospodin!“ poněkud se zamyslil.

Soucitně, ruce maje před sebou sepnuty, díval se na něho starý Svoboda. Znaltě veškerý stav duše jeho a byl by poslední krůpěj srdce svého obětoval, kdyby ho byl mohl z něho vykoupiti.

„Milosti,“ jal se po krátkém zamlčení mluviti, „co myslíte učiniti?“

„Jak?“ ptal se Velenský hlasem tichým, a v ochabnutí smyslů jaksi útrpně na věrného druha let svých pohlížel. „Co myslíš… Já ti nerozumím.“

„On bude chtít vědět, proč jste o Miladu pečoval,“ řekl Vavřinec.

„Proč? — proto že se mi to líbilo! Nemohl jsem také jiné dívce darů přízně své poskytnouti?“

„Mohl — on ale, zdá se, něco tuší —“

„Co tuší? — Hvězdy nebeské, co tuší?“ zvolal stařec, a krev jeho začala se nově bouřiti.

„Že není venkovského učitele syn — to vypátral —“

„Běda mně!“ úpěl hrabě a sepnutýma rukama zakrýval si tváře.

„Proč běda, Milosti? — proč? To byl poctivý souboj. Otec padl — matku ranila mrtvice — vy jste se ujal sirotků — jako pravý otec jste o ně pečoval —“

„Ne, ne — to jsem neučinil!“ bědoval stařec. „Já je neměl z očí pouštěti — já jim měl otce i matku nahraditi!“

„To jste také zamýšlel. Ale onoho času jste je nemohl u sebe podržeti — a u starého Petráčka byli v dobrých rukou.“

„To byli. On z nich mohl dvě hodné české duše udělati.“

„Že se vedlo jinak, za to nemůžete, Milosti. Vy jste měl dávno všecko se svého svědomí setřásti — tuze mnoho svědomí je také na škodu.“

„A co z toho ze všeho?“

„Abyste mladému… abyste Miladinu bratru upřímně pověděl, proč jste o sestru jeho otcovsky pečoval.“

„Mlč, mlč, hladový sejčku!“ bědoval Velenský, „a nevyvolávej vinu mou — však já se dosti brzo uložím na lože, kde tvého skuhrání neuslyším.“

„To není pravda!“ zvolal věrný služebník rozčileně; „to neučiníte — to nesmíte učiniti! A bojíte-li se, Milosti — já to mladému sám vyzradím.“

„Ty?“ podivil se hrabě.

„Já!“ mluvil starý věrný sluha dále, a horlivostí třásla se mu slova na jazyku, a na brvách se mu třpytily slze a hlas jeho zněl jako hlas plačícího dítěte. „Ano, já to učiním, neboť nemáte pokoje, dokud se to nestane.“

Dlouho hleděl Velenský po tomto vyjádření na Vavřince. Slova starého služebníka zněla náhle docela naopak těm, jakými byl sám po celý život mluvíval a jaká byl okolo sebe slýchával; ale světlo jejich pronikalo temnotou rozjařených smyslů jeho.

„Ano, učiním tak!“ řekl konečně Velenský odhodlaně, z hluboka si oddechnuv. „Já byl po všechen věk poctivým člověkem a nemám se čeho strachovati.“

A starý Vavřinec chopil se ruky jeho a smáčel ji radostnými slzami.

* * *

Svoboda a Milada, tito podivní a nemluvní milenci, zůstali o samotě, i zdálo se, že byli na tuto chvíli čekali. Divným nápadem vášnivě pobouřeného hraběte octnuli se nenadále v takovém poměru, že museli konečně odhaliti srdce své, že museli vonné květy a skvělé perle z něho na boží světlo vynésti, pověděti a okázati jeden druhému, co se dávný čas v nejtajnějších dílnách duší jejich dělo, aby okusili posvátného okamžení, ježto na člověka poslední pečeť jeho božského počátku přitiskuje.

O samotě stáli naproti sobě, když je byl hrabě opustil, pohledli na sebe, a duše jejich letěly si vstříc.

S klopotným srdcem podal Svoboda Miladě ruku, ona vložila do ní svou, blaženě se chvějíc v celé bytosti.

„Tedy mou?“ zvolal konečně dávno milující milenec, a oko jeho spočinulo na ní s nevýslovnou důvěrou.

„Tvou!“ zašeptala Milada i podala se ramenu jeho, kteréž ji vinulo k bouřlivě tlukoucímu srdci.

Plamenným políbením zasvětili tuto chvíli…

„A nyní rychle k bratrovi!“ řekla konečně Milada s úsměvem nebeské blaženosti na tváři a v oku. „Ať se rozjaří plamenem rozkoše mé!… Sklíčena je duše jeho, a já nevím proč. Veselé mysli odejel, ale zkormoucený se vrátil, ačkoli by stav duše své rád ukryl… nyní ale musí strhnouti záclonu nenadálého tajemství svého a ponořiti se v pramenu blahosti mé.“