Poslední Čech/13.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 142–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo již pozdě na noc, když Ladislav a Svoboda od Milady odcházeli.

Skvostně blažený plynul první večer, jejž tyto tři čisté duše pospolu trávily. Všeliké starosti, jež byly snad za posledních dob lesklé zrcadlo mysli jejich šedým dechem zakalily — všechny ty malé nesnáze, v nichžto časem i nejjemnější a nejmírnější duše váznou: všechny byly toho večera mimo sebe pustily a oddaly se pouhé, novým květem ozdobené přítomnosti.

Jasná, tisícem hvězd protkaná opona visela nad utichlým parkem. Jemný větřík pohrával hustými kmeny a chladil tváře mladých mužů, kteří k domu panského zahradníka kráčeli; Ladislav přijal totiž pozvání Svobodovo a ustanovil přebyti u něho pohostinsku, dokud se za starým Vavřincem nepustí. Dva dny byly dosti dlouhé, aby se byla v srdci obou šlechetných mužů vzácná květina přátelství ujala a v zelený, nadějeplný proutek vyrostla. Vážná mysl jednoho a veselý rozmar druhého sloučily se v úvazek, jenž sliboval pevné trvání.

O ba dva byli večerní rozkoší zaníceni, a zvláště s Ladislavem pohrával okřídlený, po výšinách létavý rozmar.

„Neukrývejme se již pod chladné krovy,“ řekl k Svobodovi, pravicí v loket jeho se zavěšuje. „Noc je tak spanilá jako nejvnadnější sen šťastného mládí, a usmívá se na nás, jakoby nám chtěla krásné pohádky vypravovati — a já jsem právě při chuti poslouchat.“

„Tedy poslyšte!“ odpověděl Svoboda a zastavil se. Opodál tloukl v hustém křoví slavík. „Něco sladšího dnes v noci již nezaslechnete, a za peřesté obrazy života vašeho, jimiž jste nás po celý večer bavil, nemůže vám nikdo dáti slušnější odpověď!“

„Ah, santo Genaro!“ zvolal zpěvák. „Podívejme se, jak umí poctivá česká duše také pochlebovati! Ale u mne nebylo pochlebenství nikdy berným penízem, a protož musím také nyní jinou náhradu za své vypravování dostati. Před Miladou nechtěl jsem o tom začínat. Zdá se mi, že je to pouhá záležitosť rozumu, a se ženskými jsem nejraději, když jenom srdce rozpráví — zvláště když je tak čarolibě zpěvavé, jako sestřino. Že ne?“

„Ba věru!“ dosvědčil Svoboda s lehkým povzdechem. „Srdce Miladino je divuplná schránka, z nížto jednou dobou stobarevné květy, stříbrné paprsky a medové prameny vyskakují.“

„Tomu úplně nerozumím,“ usmál se Ladislav; „ale vy to musíte nejlépe věděti, an ji déle znáte nežli já. Teď mi ale udělejte něco k vůli a obětujte mi půl hodinky tuhle pod košatou lípou. Není-li pravda, lípa bývala Čechům zasvěcený strom? Tolik jsem již dnes z vašeho obcování pochytil. Pomysletež tedy, že přistupujete k oltáři, abyste vykonal oběť pro vlast!“

„Totě jsem žádostiv,“ řekl Svoboda, usedaje se svým noclehářem pod širokou klenbu libodeché lípy, „k jaké oběti mě v této tajuplné hodině vyzvete. Jenom žádný zápas s půlnočními příšerami!“

„Půlnoční příšera to sice není, o které s vámi pojednati chci,“ odpovídal tenorista; „ale škaredá obluda je to přece. Myslímť tu podivnou domněnku, nebo těžkomyslnosť, nebo jak byste to nejraději nazval, co starého hraběte v těsných poutech drží.“

Svoboda pozorně poslouchal.

„Řekněte mi upřímně,“ ptal se Ladislav dále … „co smýšlíte o jeho stavu?“

„Abych na to dostatečně odpověděl,“ řekl Svoboda po krátkém rozmýšlení, „musel bych lépe události mladších let jeho znáti — a k těm je velmi těžký přístup. Minulosť jeho je zakryta jakýmsi tajemným závojem, kterýž by snad jediný otec můj odhaliti mohl, ale od něho nedá se to očekávati. To je zámek u schráně hraběcích tajností, k němuž nikdo klíče nenajde. Potkalo-li jej něco za oněch časů, kdyžto říkaje půl Evropy zjezdil: o tom nemám žádného vědomí. A tak se musím jedině domýšleti, že při svůdném poletování své obraznosti a při snadném zápalu srdce svého mnohý trpký klam utrpěl, kterýž posléze hlavu i prsa jeho tou mlhou pokryl, z nížto nyní duch a cit jeho jen chvilkami v úplné jasnosti prosvítá. Nejvíce přispěly k tomu bezpochyby domácí nesváry, nestejnosť manželčina smýšlení a zmařené naděje, které měl jediný syn uskutečniti — a snad i nesplněné přání, kteréž byl za mladistvého zanícení v čas a národ zakládal. Hlouběji jsem o této duševní pohádce nikdy nepřemýšlel.“

„Nedivte se, že vám otázky jako hrdelní soudce předkládám. Lékař musí ale znáti chorobu z pramene, má-li se mu léčení podařiti.“

„Lékař?“

„Ano,“ dosvědčil Pedrazzi. „Nevyzpytnou mocí uchvátilo mě to, sotva jsem první slova o starém hraběti zaslechl. Hleď, abys mu pomohl, mluvilo to ve mně — a hlas tento ozývá se tím živěji, čím hlouběji v síť zdejších událostí upadám. Jak bych toto léčení počíti měl — to mi arci ještě na mysli netane; ale víra má je pevná, že je vyvedu. Především arci musím vysvléknouti arlekinskou kazajku, v nížto jsem až dosaváde po světě se toulal, nevěda při strakaté barvě šatu svého, ke komu se počísti. Dřív se musím státi Čechem — a potom teprva bude mi lze na léčení pomyslit.“

„A jak to hodláte počíti, aby se z vás Čech udělal?“

„Nu — k tomu právě máte mi radou přispěti. Českému jazyku jsem arci ještě neodvyknul; ale kdybych i sebe líp mluvil, trocha mluvení teď nepostačí, abych se mohl za Čecha vydávati. Jak pozoruji, dějí se od posledních časů v Čechách věci, které musí člověk ode dna až k vrchu poznati, a pak je ve svatyni srdce svého ukrýti — věci, které musí v krev a tuk člověka přejíti, má-li se jménem Čecha dle práva honositi.“

„To máte pravdu,“ posvědčil Svoboda. „Ale veškerá síla věcí těchto leží z největšího dílu jenom v plodech našeho spisovatelstva, jehožto snažením národ náš zpovolna k poznání svého určení a svých povinností dokročil. Z jiné strany anebo jiným přispěním událo se ještě málo proměn ve stavu lidu českého, do něhož byl během osudův a shlukem přepodivných nehod se své slávy upadl. Potřeba tedy jen pokroky naší literatury stopovati — a hned máte před očima obraz všeho toho, co se nyní v Čechách děje — a co vám snad k jménu Čecha pomůže, jestli že tomu i svatyni srdce svého otevřete.“

„Však to je to!“ usmál se dobromyslný zpěvák. „Potřebať jen obor vaší literatury prohlédnouti, aby mohl člověk o záležitostech a zájmech národu mluviti; ale jakž mám tuto prohlídku začíti, a jak ji co nejrychleji s nějakým prospěchem skončiti? Pro mne jsou to americké pralesy, v nichžto nevím kudy kam.“

„Nebojte se strašidel, kde žádných není. Oborem literatury naší můžete snadno i brzy proběhnouti, minete-li místa a kouty, kteréž k záměru svému ani poznati nemusíte. Onať je při těsných okolnostech našich arci dosti úrodná; ale velikých, znamenitých plodů nemá ještě takový počet, abyste je nemohl dle jména i obsahu brzy poznati, jakmile jenom první obtíže jazykové přemůžete. Ostatní množství plodů jejích nemusíte pro první potřebu seznati.“

„Nechtěl byste mi nějaké vodítko podati, po němž bych se v obor vašeho písemnictví odvážiti mohl? Anebo snad bude nejlépe, když mi kratinký přehled všeho toho poskytnete, co a v jakém směru vaše literatura za posledních časů vyvedla.“

„To žádáte na tuto chvíli věc trochu velikou a pro pouhého právníka i trochu těžkou,“ usmál se Svoboda. „Nevím, postačí-li moje vědomí a kritická úvaha, abych vám pravdivý obraz pokroků novorozené literatury naší poskytnul.“

„Jen se o to pokuste a nechtě skromnosť na nějakou chvíli po straně,“ pobízel ho Ladislav. „Já jsem žák věřící a mám k učiteli svému úplnou důvěru.“

„Nu tedy se zaneste v duchu asi o padesáte let nazpátek,“ začal Svoboda po krátkém rozmýšlení. „Tehdáž potácela se národnosť česká v skutku nad hrobem. Od bitvy Bělohorské, v nížto země česká i poslední zásvit jakési samostatnosti v krvavé hroby složila — od oněch časů velikého zkoušení národu českého bylo uplynulo půl druhého století. Duch národní ležel v sutinách své zhynulé slávy — jazyk národní se plížil v obnošeném rouše temnostmi a samotou, a co snad ještě zde onde z prachu se vztýčiti a v nové pupence vystřeliti mohlo: to hrozila odvážným Josefem Druhým do škol uvedená němčina cele udusiti. Byli časové, kde Čechové i rod i jméno zapírali, aby neupadli ve světskou, arciže pošetilou potupu — kde předsudky nebo bídná móda jazyk národní v ošklivost uvrhujíce, lásku k němu vyhubiti se snažily.

Za těchto smutných časů obecné převrácenosti vyskytali se konečně jednotliví mužové, probuzeni byvše návalem hrnoucích se nesnází, a jali se ométati prach, kterýž tak dlouhá léta pověsť národu českého pokrýval. Jmenuji vám jen dějepisce Pelzla, překladatele nového zákona Procházku, vydavatele novin a rozmanitého čtení pro lid Krameriusa a slovníkáře Thama. Více méně zahořel každý z nich přirozenou láskou k mateřskému, nehodně povrhovanému jazyku, a uchvácen jakýmsi tušením přicházejících dob lepších, hleděl plamenem svým i jiné zahříti a pověsť jména českého před konečným úpadem uchrániti.

S prajiným citem a soudem vztýčil se mezi tím nesmrtelný velikán Dobrovský. On považoval národ i jazyk český za pouhou vzácnou mrtvolu, a chtěje sobě obádáním ještě nevyzpytovaných hlubin a objasněním ve prach pohozených klenotů památník postaviti, začal je v nejtajnějších žilkách probírati a nálezy své podávati světu na odiv. Idea národnostní nenašla ani v hlavě ani v srdci jeho místečka; teprva v poslednějších letech svých, kdyžto již vůkol na horách radostné ohně všeobecného probuzení plápolaly, zabřesklo se v něm poznání, že jazyk český nezhyne.

Avšak důmyslné jeho pátrání vydalo přece žádoucího užitku. Vzrostl jím jakýsi veliký, pevný sloup, o nějžto se jiní opírati a v čas potřeby na něj i okázati mohli. Toho zkusil nejdříve mladý Puchmajer s přátely svými, Hněvkovským a oběma Nejedlými, když se odhodlal vydávati básnické prvotiny mladých a nově přirůstajících pěstitelů drahého jazyka.

Přátelský tento svazek se svými stoupenci a vrstevníky může se považovati za prvního buditele naší národnosti; onť se jal nejdříve dojemným slovem křísiti lid z dávnoletého spaní a mluviti k němu jazykem plamenným, aby oči otevřel, na svou hanbu pohleděl, a zapýřiv se, k novému, před světem důstojnému životu přikročil. On tedy vlastně činí a ohrazuje první periodu v našem novém národním snažení, a jména jednotlivých členů jeho budou se navždy v dějepisu národního života českého lesknouti.

Nejhlouběji sáhl z nich do lidu Hněvkovský a profesor Nejedlý — onen svou komickou Muzou, tento překladem několika dobrých spisů, nejhlavněji ale svým časopisem „Hlasatelem“.

V zápětí za nimi vystupuje Jungmann s Atalou a Ztraceným rájem, a okouší s Hankou i s jinými rytířského kopí na kolbišti nevídaného posud časopisectví; později pouští se v podobný zápas Linda, lidu oblíbený Hýbl a pilný Tomsa.

Nyní objevil Hanka drahé památky nejstaršího básnictví našeho a na českém Parnasu začalo se to hemžiti — semotam i rozednívati. Za lyrou Štěpničkovou ozvaly se písně Chmelenského, Čelakovského, Marka — mezi nimi hlas Kollára, tohoto pomazaného pěvce z bratrské krve slovenské, a jím teprva počalo to v mladých srdcích hořeti! slova jeho padala jako živé jiskry do duší prahnoucích. On se stal prorokem věku svého, a žádný z básníků našich nevštípil se tak hluboce do krve a života národu jako on. Pouhý cit, přirozená láska k jazyku, začala nyní ustupovati hrdé myšlénce, a novým pokolením probleskla idea slovanské národnosti. Přestali časové, kdežto každý milovník národu svého, čili tak nazvaný vlastenec, i spisovatelem býti chtěl, a horlení pro věc spasitelnou vybralo si mnohotvárné cesty k rozsívání blahonosného semene. Ale rovnou měrou, jakož veliké množství k uvědomění svých povinností přicházelo a samo sebe poznávalo, rodili se také pěstitelé jazyka a písemnictví našeho. Počet jejich jest až k neuvěření veliký, a nejlépe vás o tom poučí pohled do našich časopisů, kdežto vedle plodů uzrálejších i nedospělé ovoce na krám se vykládá, anebo alespoň zprávy o jeho vykvetání se vyskytují. To si však při tom pamatujte, že až dosaváde skoro jenom o jediné větvi českého spisovnictví spolu mluvíme. Mělť jsem více na zřeteli vyvinutí a pokrok národnosti naší, jak se ve výtvorech pěkné literatury označila; na přísnější počínání její, na vědecké hlasy jsem nehleděl. A přece potkáte právě v oboru tomto jmena, ježto jsou hlavními pilíři našich nadějí a chloubou národu před očima cizího, časem i závistného světa. Tu máte Nestora našeho, Jungmanna, kterýž třicetiletou pilností roztroušené poklady jazyka našeho sbíraje, konečně je v meze ohromného slovníku uschoval. Tu máte věčně mladého Presla, kterýž nejen trudným přičiněním ducha, ale i nákladem pozemských statků obor přírodnického vědění u nás nevídaně rozšířil. Tu máte důmyslného pátratele Šafaříka, toho smělého hrdinu z kmene bratrských Slováků, kterýž odvážnými perutěmi do mlhavých časů slovanské minulosti zaletěv tisíceletým prachem zanesené chrámy naší slávy očistil a ku podivu vzdělaného světa v temnou směs oněch dnů líbezné světlo vrhnul. Tu máte bystrozrakého a krasocitného Palackého.“

„Dosti — dosti těch jmen!“ ozval se nyní Pedrazzi. „Již pozoruji, že jste se mnou šašky prováděl, anebo z pouhé skromnosti mluvil, an jste jenom o některých výtečnějších dílech v literatuře vaší rozprávěl. Já bych se musel teprva mnemonice oddati, kdybych si měl celou tu litanii jmen pamatovati, z nichžto — jak vidím — každé jakožto znak a pečeť nějakého důležitého díla se leskne.“

„A to jsem vám nejmenoval ještě mudrckého Marka staršího, mládeže milovného Javornického a Zieglera,“ usmál se Svoboda. „To nevíte ještě nic o miláčku naší Thalie, o Klicperovi, a o plodném předchůdci jeho Štěpánkovi, o slovozpytném Šírovi, o krasopověstném Macháčkovi a Vinařickém; tu nevíte nic o celém šiku mladších bojovníků na poli národním…“

„Již věřím — již věřím!“ vskočil mu Ladislav do řeči, „a nemalý strach padá na mne, budu-li muset všechny poznati.“

„Alespoň zvíte,“ řekl Svoboda, „že je nově probuzená národnosť naše přece něco více, nežli pouhé snažení jednotlivců a marné, prospěchu nemající namáhání hlav přepjatých; že je to pramen z nejhlubšího lůna samého lidu se prýštící a skoro již půlstoletí všemi žilami národu se rozbíhající: nikoli ale tak slabonohá viklavá stvůra, jakoby naši protivníci rádi dokázali.“

„Tedy máte úplné a pevné přesvědčení, že horlení a snažení vaší strany žádaného ovoce přinese?“

„To vím a věřím se všemi těmi, kteříž z této víry základ všeho počínání svého učinili: to vím a věřím, protože veškeré snažení vlastenců den po dni krásněji a šířeji v životě národu se rozkládá — a to věřím konečně, protože požadování naše spravedlivé a přirozené jest.

My nežádáme nic jiného, nežli co je naší nejsvětější majetností, nejdražším dědictvím po slavných praotcích, darem — ano příkazem samého nebe a nezvratným právem každého národu; my nežádáme nic jiného, nežli zachování jazyka našeho a uvedení jeho na ta místa, kde se má pěstovati k pozemské blaženosti národu. Hlavně jsou to školy — zvláště školy pro tu mládež, která s trochou prvopočátečních vědomostí jako vlhké proutí do rozmanitých forem života se vtěsnati a přece posléze v pevný, samostatný strom zrůsti má. Školy bez národního jazyka jsou daremné ukradačky času a pravé mučírny. Dítě v nich zápasí s mrtvou formou, s pouhou skořepinou všeho cvičení; k jádru se nemůže dostati. Tak promaří čtyry, pět i více let a trudí se nevydajnými floskulemi, kteréž ledva o sluch zavadí, ale nikdy do srdce nevniknou. Kdež by stál národ náš, kdyby vycházel ze škol, kdeby se mluvilo k němu jazykem, jakovýmž v hlavě i srdci jeho první obrazy utkvěly, a kterýž okolo něho zaznívá, když i ze školy vystoupí — jazykem mateřským? Může-liž tedy požadování naše slouti jinak nežli spravedlivé, když bychom tomuto jazyku vedle své lásky a úcty tam rádi místečka dopřáli, kde se takořka nad celým stavem národa rozhoduje?

A že je přirozené toto naše požadování, to vyplývá z toho, že je národ s jazykem co nejpevněji sloučený — že se nedá jazyk bez národu a národ bez jazyku mysliti. Jazyk jest otisk celé bytosti národu, on je sklad jeho zkušenosti, zrcadlo jeho vědění a moudrosti; on vyrostl z jeho mozku a je zalíván jeho krví; v něm uložil veškeré dějiny své a nejdražší památky. Začne-li se jazyk rouchati, trpí pohromu i bytosť národní, každé ochabnutí nebo zakrsání jazyka je kročej národu ke škodě. S každou proměnou jazyka stane se proměna i v národu — a kdyby se měl národ jazyka svého odříci, musel by dříve celou přirozenosť svou zrušiti, za jinou vyměniti — musel by s novým jazykem státi se i novým národem. A je-li možno, aby se toto kdy s naším lidem stalo — to jsem již tuším včera dokázal, kdyžto mě Jaroslav k boji vyzval a vy nestranným soudcem býti jste mohl.“

„Pamatuji se,“ dosvědčil Pedrazzi, „že jste mladého hraběte hezky do těsna vehnal, ačkoli také upříti nemohu, že jste na něm statečného odpůrce měl.“

„Ne tak statečného, jako tvrdohlavého,“ řekl Svoboda, „jakož v podobných případech obyčejně bývá.“

„Ano, to připouštím — trochu tvrdohlavým zdál se býti; ale při tom všem nemohu se přece jakési pochybnosti o vašem snažení zbaviti. Pravíte, že je přání vlastenců spravedlivé a přirozené — okazujete, že jejich snažení také pěkného ovoce vydává: mně se ale přece zdá, že nejste za ten čas ještě tuze daleko.“

„Až pobudete mezi námi jenom čtvrt léta,“ usmál se Svoboda, poklepávaje mu na ruku, „však vy poznáte, že jsme právě tak daleko, jak při našich okolnostech býti můžeme. Ovšem — kdyby mohl duch národní, jak by chtěl, peruti své rozpínati, mohl by již dále býti, a to bez nejmenšího dotknutí se nejvyšších zákonů… ale tu je vám tak podivně roztroušených věcí a zlomyslně nastrojených léček, že při každém kročeji brknete nebo uváznete, aniž se toho nadějete.“

„Ne — to na mne nedopouštějte, nebesa hvězdnatá!“ zvolal Pedrazzi, vyskočiv za přítelem, jenž byl po své řeči povstal. „Brknouti mi nedejte! Já se musím jako v letu Čechem státi — a nemohu tedy žádných léček a pastí potřebovati!“