Poslední Čech/11.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 126–135. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Svoboda nenalezal doma, v tichém, po odjetí otce a sestry jako vymřelém obydlí, oddechu a pokoje. Duše jeho byla se ranním výjevem silněji zbouřila, nežli projeviti a sám sobě přiznati se chtěl. I nemohl rozjitřeného ducha pohroužiti v suchoparnou práci svého úřadu, ale vyšel z těsných zdí, aby pod šírým nebem volného oddechu a na prsou milostné, k rozkošnému dnu probuzené přírody sladkého ukojení nalezl.

Dnešním jitrem — to cítil hluboce — změnila se celá jeho budoucnosť. Veškeré zámysly jeho musely se na jinou stranu obrátit. V nynějším postavení nemohl setrvati déle, nežli dokud starému hraběti hvězda života zářila. Pak musel všechny své síly na jiné místo přenesti.

I nebyloť mu volno okolo srdce, a myšlénky jeho točily se jako u věčném víru, nemohouce v rovný proud se dostati. Padlať mu také na mysl slova Jaroslava, jimižto mu napověděl, že se od otce odtrhne, a jakž jeho pevnou, odvážlivou vůli znal, mohl se toho násilného kročeje od něho nadíti. Co se potom stane — jaký směr potom dějiny rodu Velenského nabudou, to nemohl arci teď rozhodnouti; ale mezi jednající osoby vystoupila nyní na jeviště také Milada — prosta snad všeho úvazku: a srdce jeho zachvělo se sladkou bolestí. Onť miloval Miladu, miloval ji veškerou silou svého mužného, šlechetného srdce; láska jeho byla květem osypaná lípa, v jejímžto libovonném stínu nejblaženějším sněním se opájel; avšak on by byl nechal tento rozkošný strom zvadnouti a pramen zlatých snů vyschnouti; on by byl mlčel a lásku svou v živém hrobě, v zedraných prsou pochoval: kdyby byl věděl, že jejím projevením svou povinnosť k starému Velenskému poruší, anebo že jím skvělé příští Miladino zakalí.

Temná mračna stahovala se nyní nad domem hraběcím, a blesky, šlehající z lůna zkázyplodného, hrozily zasáhnouti také Svobodovu rodinu. A přece mu začala při této bouři skvělá naděje svítati! Přece mohl snad Miladu nyní svou nazvati! Prsa jeho dmula se blahým tušením, a ponořen v lákavé sny, octnul se mimovolně v tom oddílu veliké zahrady, kterýž Milada nejraději ku svým procházkám obírala.

Duše jeho byla naplněna jejím obrazem, an tu náhodou blíže k otevřenému loubí přikročil a v rukou cizího muže ji uviděl. V prvním okamžení myslil, že ho šálí pokoušivý sen; v druhém ale již poznal, že je to hrozná jistota, neboť zaslechl slova: „Milenka a hvězda“, i viděl, že se Milada líbati nechala.

Jakoby se pod ním země bořila, trhnul sebou strašlivě zklamaný, a hodiv jen jediný, ale významný pohled na Miladu, obrátil se, aby rychlým krokem, smrtící ránu v prsou nesa, z ráje ztraceného prchnul.

Ale Milada byla spatřila pohled jeho a rozuměla mu.

„Jdi — pospěš za ním — přiveď jej nazpět!“ prosila bratra překvapením sama nevědouc co činí; a Ladislav, předvídaje ihned jakýsi tajný svazek dvou spřízněných duší, poskočil s úsměchem z loubí a okřídlenýma nohama hnal se za Svobodou.

„Corpo di Bacco! he, pane spolucestovateli!“ volal naň pozdálečí. „Jen tak neutíkejte! Chci vám dáti dobré jitro!“

A Svoboda, vida, že mu již neujde, zastavil kroky a vítal ho bodavými zraky. Tvář jeho byla na smrť ubledlá. Ladislav se ho ulekl, když jej dohonil, a nemohl hned slov najíti, jak by k němu promluvil.

„Co se líbí?“ začal konečně Svoboda sám, a zvuk jeho slov byl ozvěnou bouře, ježto mu v prsou zuřila.

„I ty svatý Januare!“ řekl zpěvák, „dovolte, abych se dal trochu do smíchu. Vyť se mne ptáte, jakobych byl Fra Diavolo anebo slavný předchůdce jeho, veliký Rinaldo! Ne, ne — nebojte se! Mně se nic nelíbí, nemáte-li pro hosta hraběte Velenského jiné otázky. Ale sestra mě za vámi posýlá —“

„Jaká sestra?“ vyrazil ze sebe náhle Svoboda.

„No, moje sestra — když je to již jednou venku, ačkoli se mi zdá, že by to mělo ještě tajemstvím zůstati.“

„Kde — kdo je vaše sestra?“

„Ale nedělejte, jako byste nás byl neviděl, anebo jako byste byl nikdy neslyšel, že se lidé přepodivně scházejí.“

„Milada tedy…?“ ptal se Svoboda s pohledem člověka ještě pochybujícího; ale krev se vracela již přece do tváři jeho.

„Si, signor, si! Milada je moje sestra,“ doložil Pedrazzi; „jinak-li mě hlas srdce mého, vypátraná podoba a vlastní její vyznání nešálí.“

„O, to tedy pojďme!“ zvolal Svoboda ohněm nově procitlé naděje uchvácený, a zavěsiv se v blahém pocitu Ladislavovi pod paždí, vracel se s ním k loubí. „To tedy pojďme — a odpusťte mi laskavě, že jsem prvé z pošetilé domněnky… ale kdož by se byl nadál, že jsme včera s bratrem naší slečny přijeli!“

„Arci, arci!“ svědčil zpěvák s potutelným usmíváním. „Toho jste se nemohl nadíti — a proto vám také hned raději milovník na mysl připadl. Není-li pravda?“

Svoboda se chtěl omluviti; již ale stáli před Miladou, a takž musel běh řeči své jinam obrátit. I chtěl k ní promluviti; cítil to, že musí k ní promluviti: ale co živ poprvé stál před ní v nesnázi, stál tu němý, nemoha skrz vlnobití citů k chladnému břehu slov dobřísti. I Milada stála proti němu mlčky, a na spanilých tvářích proskakoval jí lehounký ruměnec, jako červánky, jež přislibují krásný den. Očima sklopenýma hleděla před sebe.

Takto nestáli proti sobě dříve nikdy. Sladké tušení, předchuť blahostí rajských, prochvívaly srdce jejich. Tajným, věčně nevyzpytatelným tlukotem životních žil neobsáhlé přírody ozývali se v nich hlasové, šeptající, že se byli dnes oba v duchu jeden s druhým obírali, že se houpá mezi nimi od srdce k srdci upjatý řetěz magický, a že padla hodina, kdežto se okolo nich tentýž řetěz ovine v nerozlomné, věčné pouto.

Mlčeli, ale rozuměli si a byli blaženi…

Ale Pedrazzi nebyl spokojen. Stáltě proti nim, a veden přirozeným taktem, jakož i obezřelostí a zkušeností, poznal brzo, v jakém stavu se oba nacházejí.

„Milé děti!“ přerušil konečně sám až posud trvající ticho, „takhle tu jeden na druhého koukati se nemůžeme, já alespoň nemám k tomu ani chuti ani času, třebas byste vy v tom nalezali nevýslovné rozkoše. Mezi vámi jsou nějaké tajnosti — to by viděl také slepý. Svalte je s duše, milé děti, a pohlédněte si jasně do očí; nebo nemluvné a nevidoucí nemohu vás potřebovati.“

Mezi touto řečí nabyl Svoboda své přirozené mužnosti, a zmocniv se vnitřního nepokoje, stal se zase tak vážným, spolu ale i srdečným a uctivým mužem, jako býval po celý svůj život.

„Nikoli, pane Pedrazzi!“ promluvil k nenadálému bratru Miladinu, „mezi mnou a slečnou Miladou není žádných tajností, alespoň takových ne, tuším, pro které byste snad nepokojen býti musel,“ doložil s názvukem čistého vědomí a šlechetného smýšlení, a pojav Miladu za ruku, s jemným rtů zachvěním vtiskl na ni lehký polibek. „Za prvé patří lesk jmena jejího a její štěstí k nejvroucnějším přáním mého života — a za druhé stojí nade mnou tak vysoko —“

„— jako dcera maloměstského učitele nad synem panského zahradníka!“ vskočila mu do řeči Milada s milostným úsměvem, a něžné, ale jen co bleskem letící stisknutí ruky provázelo slova její. „Nechte jedenkráte skromnosti, kteráž je arci vždy největší okrasou mužovou; vás by ale mohla zahaliti rouškou, že by vás můj dobrý bratr dle pravé ceny nepoznal.“

„O, mně se zdá,“ řekl Ladislav, „že pana správce panství Velenského již po vrchu i zespod znám! Vždyť pak jsme již asi šestatřicet hodin přátelé, jinak-li mi dovolí, naše seznámení v hodině duchů a při plné sklenici šlechetným titulem přátelství pokřtívat; a co se mi v tom čase na něm neodhalilo, to se mi bohdá nyní pomocí sesterskou objasní.“

„K tomu nebude mého objasňování potřebí,“ odpovídala Milada usměvavě. „Pan Svoboda je dosti velké světlo sám o sobě.“

„To jsem poznal včera na cestě, když vedl boj s mladým Velenským stran té vaší milé češtiny, o kteréž já nyní tak málo vím, jako Hotentoté o vlašské opeře,“ doložil Pedrazzi. „Ale to mi nestačí — to je všecko málo. V člověku jsou ještě koutečky a místečka, ježto se nedají žádnou pochodní ojasnit — a ty bych si já přece rád prohlídnul.“

„Veliká česť pro mne,“ podotkl Svoboda položertovně, „že oko vaše, napojeno bezpochyby věčně se lesknoucími poklady ráje vlašského a nasyceno rozkošemi světa pařížského, něco v obyčejném českém venkovanu hledá, co by za poznání stálo. Avšak i já musím se své strany se ozvati, že zde posud jako v půlnočních temnostech klopýtám, nemoha pochopiti, jak můžete býti skutečně bratr slečny Milady — vy, pařížský tenorista.“

„To nemůžete pochopiti?“ ptal se Ladislav. „Tedy je to v Čechách neslýchaný příklad, aby se někdo za vzácného cizozemského ptáka prodával, třeba se byl v hnízdě české vrány vylíhnul?“

„To není právě nic nového.“

„Anebo se vám to ještě nikdy nestalo, aby se cizina k mužům, jakožto ke svým hlásila, a činů nebo zásluh jejich perem i jazykem pro sebe dobývala, ačkoliv od kolébky až do rakve k českému rodu náležejí?“

„To se stalo a stává se až po dnes.“

„Nu, proč by tedy nemohl pařížský tenorista, Ludovico Pedrazzi, býti syn českého venkovského učitele, za svého pacholetství Ladislav Petráček nazvaný? Ano, ano — jen otvírejte oči! Sobě samému na ujmu svlíkám se sebe poetický lesk pověstného jmena a stavím se před vás v holé próze nevýznamného názviska. Co se všecko dělo, nežli mě tato zevnitřní metamorfosa potkala — to nemohu nyní vypravovati. Jesti to historie tuze dlouhá, a mně záleží více na tom, abych se tu sám dříve jistých věcí dopídil, než abych vypravováním o sobě čas mařil. Až budeme někdy v tiché hodince pospolu sedět, nakreslím vám několik obrázků z mého života, a pak mi snad uvěříte, že jsem bratr Miladin. Pro mou sestru dostačí prozatím, když jí řeknu, že jsem jen k vůli ní a otci do Čech přijel — a vy beztoho již víte, že jsem Velenský zámek s mladým hrabětem navštívil, jejž jsem v Italii znal a v Praze opět napadl. To jsou pouhé maličkosti; ale za to bych dal nevím co, kdybych se dověděl, proč svou sestru v hraběcí rodině nacházím. Jesti ve mně jakési puzení — jakýsi hlas v srdci, jemuž dobře nerozumím, kterýž mě ustavičně pobádá a kterýž mi pokoje nedá, dokud se mi na tu otázku neodpoví.“

„Zaplaš tak zbytečné mraky z mysli své a nekal si prvníokamžik našeho shledání,“ řekla na to Milada. „Dosti na tom pro tu chvíli, že mě tady nalézáš — k čemu se truditi myšlénkou, proč tady jsem? Já sama teď na to nemyslím. Na počátku byla jsem ještě tuze mladá, abych to byla na mysli rozvažovala, a tak jsem vyrůstala jen s tím vědomím, že o mne šlechetný muž pečuje, nepátrajíc nikdy po příčině, proč právě mne z našeho městečka odvezl.“

„Já sám nevím,“ ozval se nyní Svoboda, „co vlastně starého pána k slečně poutá; až posud bylo mi dost na tom vědomí, že by ji zatopil bohatým zdrojem lásky své, a že stojí pevněji na vysoké hoře jeho milosti, nežli vlastní syn.“

„Proto snad také chtěl ji k němu na věky upjati, aby oba pevně postáli,“ podotknul Pedrazzi, uváděje si na mysl noční výjev mezi Velenskými hrabaty.

„Že chtěl?“ opětoval Svoboda s podivením. „Mně se zdá, že posaváde chce?“

„Ba již nechce,“ řekla Milada s úsměvem a panenským uzarděním. „Od dnešního jitra jsem úplná paní vůle své — za to ale zbavena vší naděje, že budu paní hraběnkou.“

„Pro dobrý Bůh!“ zvolal Svoboda překvapen dílem radostí, dílem teskností. „Co se přihodilo? Neshodl se mladý hrabě s otcem?“

„O tom nevím,“ řekla Milada: „ale mne si dal dnes časně ráno starý hrabě zavolati a zprostil mě nesnáze, kteráž mi tak dlouhý čas prsa tížila.“

„Bohu díky!“ zvolal Svoboda s tváří radostně ozářenou; ale v okamžení se mu zdálo, jakoby byl záclonu se srdce svého tuze hluboko sehrnul, a protož doložil mírněji: „Neboť se mi zdá, že byste nebyla s Jaroslavem šťastnou bývala.“

„Já bych nebyla také nikdy štěstí své na nejistou váhu vložila,“ řekla Milada pološeptem, ale zvukem takovým, že z něho zřetelně pevná její vůle zaznívala. Při tom se potkali zrakové její s jeho pohledem, a před oběma rozevřela se na okamžik zlatá brána zemské blahosti. S posvátným trnutím v pohnuté duši zamlčeli se obadva; ale rozuměli si, a touto chvílí zaslíbili se sobě tajnou, ale věčnou přísahou…

„Víte vy snad o jiném muži, s kterým by moje Milada šťastnější byla?“ ptal se nyní Pedrazzi, jemužto se pravý poměr jich obou pořád více vysvětloval. „Mně by bylo velmi milo, kdybych se mohl z jejího štěstí radovati.“

„To jsi velmi špatně dokázal,“ odpověděla mu rychle Milada, „an jsi tak dlouho ani té nejmenší starosti o mne nejevil.“

„Milé děvče, to se dělo věčným řízením čili tak řečeným osudem!“ řekl zpěvák s komickým důrazem. „Já musel právě teprva včera do Velenského zámku přijeti a jistému tajemství na stopu se dostati; a já musel právě teprve dnes tebe nalézti, abych měl příčinu po tomto tajemství dále pátrati.“

„O jakém to mluvíš tajemství?“ divila se Milada.

„O tom, proč o tebe starý hrabě tak starostlivě pečuje, že by tě byl rád i svou dcerou učinil. V životě jeho muselo se něco přihodit,“ mluvil Ladislav dále, „co jej ocelovým poutem k tobě váže a jako metlou zlého svědomí pohání. Nevíš, co by to býti mohlo?“

„To nevím,“ řekla Milada. „Až dosaváde držela jsem všechnu otcovskou péči jeho jenom za výlev dobrého, lidumilovného srdce, anebo za jakousi tajnou sympatii, kteráž někdy i cizí duši tak zamiluje, že ji konečně za částku bytosti své považuje. Já se alespoň na nic nepamatuji, co by ve mně domněnku zbuzovalo, že by hrabě z jiné příčiny o mne pečoval, nežli že mě náhoda osiřelou v ruce jeho odevzdala, a že mě tím živěji za dceru považovati uvykal, čím chladněji se jeho srdce od syna odvracelo.“

„Ne, ne!“ řekl zase bratr. „To to není. V prsou jeho leží něco démonického, a to jím zmítá, jako slabou kořistí. Nevíte vy, milý příteli!“ obrátil se k Svobodovi, „zdali se někdy v životě jeho něco neudálo, co by jej o sestru mou starati se donucovalo? Jsemť pevně přesvědčen, že v tom něco více nežli pouhá sympatie vězí; neboť pro tu by se nesnižoval před synem skoro na kolena a nemluvil by… o vraždě.“

S ustrnutím zaslechli Milada i Svoboda tato slova, a podivení jejich zrůstalo, an jim na to Ladislav obraz nočního výjevu podal, jakž ho byl ve svém pokoji přeslechl.

„Tu se muselo arci něco přihodit,“ ozval se na to Svoboda přebíhaje v myšlénkách všeliké události v domě hraběcím, dokud paměť jeho dostačovala, „tu se muselo arci něco přihodit, co v život starého Velenského hlouběji zasahuje, nežli pouhá sympatie. Ale věc ta musela se díti u veliké tajnosti anebo dříve, nežli paměť moje dozrála, jelikož o tom ani slova nevím.“

„Kdyby se ale bylo přece něco událo,“ ptal se Ladislav, „dříve nežli to paměť vaše podržeti mohla — kdo by nám mohl nejspíše o tom zprávu podati?“

„Snad můj otec,“ řekl Svoboda. „On chová klíč k mnohým tajnostem starého hraběte, a bude také o tomto věděti, ačkoli se posud v temné mlčení balíval, kdykoli jsem před ním o té věci zmínku učinil.“

„Aj, tedy půjdeme teď k tomu pramenu vespolek a nabudeme jistoty,“ řekl zpěvák.

„To můžeme zkusiti,“ odpověděl Svoboda. „Musíme ale mít malé strpení, neboť otec můj právě dnes odejel.“

Milada se podivila a Pedrazzi toho litoval; prohlásil se ale, že za ním pojede.

„Toho nebude snad potřebí,“ namítal Svoboda; „až se hraběti představíte…“

„Já se mu ale nemohu ještě představit,“ omlouval se Pedrazzi; „to by se nesrovnávalo s mým dalším zámyslem. Především musím tomu na stopu se dostati, co vlastně mezi hrabětem a sestrou a snad i mezi mnou a ním vězí, a protož pojedu za vaším otcem.“

„Ba — skoro to bude nejlépe,“ přisvědčil nyní Svoboda, věc na mysli pilně ohledávaje. „Je-li mezi vámi nějakých tajností, bude místo, kdež otce mého naleznete, pravé jeviště, kde by se mohly odhalit; neboť odejel do vaší otčiny.“

Bratr i sestra se podivili; Svoboda jim nemohl sice udati příčinu otcova odjezdu, ale na té jim také posléz ani tuze nezáleželo.