Poslední Čech/1.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 7–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S líbezným úsměvem přiblížilo se jaro a posypalo šlépěje své vonnými květy. Modroskvělé nebe a vlažné, libopáchnoucí povětří vábilo boháče z hlavního města na cesty do lázní a na venkovská sídla.

U baronky Běloveské byla poslední beseda. Hlučný, pohyblivý život panoval v jejím skvostném saloně, do něhož vedle urozenců měli přístup i mužové občanské krve, kteří mohutnými perutěmi ducha svého v oné říši lidské společnosti poletovali, kterouž pravá vzdělanost za jedinké urozenství považuje, na kolébku zapomínajíc. Tímto způsobem měly besedy barončiny prajinou podobu, nežli pitvorně zúžené, dlouhochvilné, umdlévavé, umrtvující zábavy na jiných parketovaných podlahách.

Dnes obzvláště, zdálo se, chtěli hosté bohatou číši besedních rozkoší ještě jednou se vší chutí k prahnoucím ústům přiložiti a jako do dna vyprázdniti. Zpomínky na krásné doby v minulé zimě probíhaly živě a vřele srdcem všech přítomných, a mimo to nacházela se v saloně osoba, kteráž k zajímavému hovoru přebohatý pramen poskytovala.

Signor Pedrazzi, první notabilita vlašské zpěvohry v Paříži, opustil Babylon na Sekvaně a vydal se do světa na pouť, buď aby čarozvukem tenoru svého zlaté a stříbrné diblíky svolal, ne sice ukryté v ledvinách země, ale ve skříních bohatců a váčkách enthusiastů — anebo aby do věnce oslavy své ještě více vonných lupenů vpletl a pak jej pevněji i hrději na skráně své přitisknul. Zastavil se také v Praze. Mysliloť se tedy vůbec, že i v tomto pověstném lůně a rodišti hudby, v této umělecké prubírně síly své okoušeti bude; ale Pedrazzi nejevil k tomu žádné chuti, a maje s sebou listy k některým nejpřednějším rodinám, trávil čas jen líbeznou zahálkou, zdaje se míti velikou zálibu ve svém národním dolce far niente. Posléz ale na domluvu vznešených milovníků a na laskavé i pochlebné sliby po zisku baživého ředitelstva divadelního uvolil se ku hrám hostinským, a celé město nemluvilo na ten čas o ničem jiném, nežli o brzkém vystoupení pařížského tenoristy. Všecko tonulo v blahém očekávání; lóže a sedadla odbývaly se jako za dávných věků divotvorné amulety a škapulíře; jenom členové opery broukali, majíce studovati několik zpěvoher s vlašským textem.

Dva dni před svým prvním vystoupením nacházel se Pedrazzi v besedě u baronky Běloveské a stal se v ní kouzelnou osou, okolo nížto se říkaje veškerá rozprava točila. Byltě však Pedrazzi také zjev tak interesantní, že snadno všeobecný zřetel na sebe obrátil. Minouce i uměleckou pověsť jeho, při jejížto rozšiřování časopisové domácí i přespolní nejživějšími a nejbujnějšími barvami plýtvali, spočinuly zraky všech shromážděných s velikou oblibou na půvabné osobě asi třicetiletého cizince, v jehož tmavomodrých, bleskuplných očích, na malých, usměvavých ústech, perlových zubech a dlouhých, hustých, napolo stočených kučerách pečeť kvetoucího mládí ležela. V podlouhlém obličeji a bělavé pleti tváří jeho nejevil se ovšem znak rodu vlašského, aniž v jasném pohledu onen zádumčivý, ale snadno a prudce vznikavý plamen italské přírody; avšak dle živosti jazyka jeho, dle výrazných posuňků a lehké zápalnosti při věcech dost málo dojímavých dalo se neomylně o jižní krvi jeho souditi, a uhlazené, ohebné pohybování, veselá, přímá mysl i živá přítulnosť jeho připisovaly se šťastnému návyku v nejpřednějších školách vysokého světa, v salonech pařížských.

Přítomnosť jeho zavdala ovšem mezi besedníky nejednu příčinu k horlivému i hádavému hovoru o hudbě, o zpěvu a divadelní představě. Živěji nežli kdy jindy ohledávaly se tu obtíže a dojmy tohoto umění. Najednou povstali v postranním pokoji hlučnější hlasové a z kupy několika učenců i krasovědců vztýčila se baronka Emilie a zaměřila rovnou cestou k Pedrazzimu, jenž právě několika mladým pánům tiché naučení dával, jak se v Paříži nejsnadnějším způsobem známosti s tanečnicemi u veliké zpěvohry dělají.

„Monsieur, permettez moi —“ jala se baronka mluviti; „včera tu vystoupila na divadle mladá dívka v osobě Julie Capuletové. Byl to první herecký pokus a obecenstvo projevilo úplnou spokojenosť. Vysvítaloť i v skutku z celého představení bohaté nadání, hluboký, vřelý cit, živá obraznosť a pravé vniknutí v uměleckou úlohu. Vše toto neupírá jí také náš profesor, i napsal o ní velmi pěkný referát, a přece zas také všem dramatickým noviciatkám radu dává, aby nevystupovaly v rolích, kteréž pod jich věkem a zkušeností leží — Julii tedy ku př. aby nehrály, dokud samy, střelu v krvácejících prsou majíce, všechny cesty lásky nepřeběhnou; jakoby člověk sám všecko zkusiti a přežiti musel, co na divadle zobraziti má. Co myslíte, mon cher — má náš učený pán pravdu? Pravý dramatický pěvec musí to tak dobře vědět jako herec — mluvte, je vous prie — zkusil jste na sobě již všechny vášně, kterými jste kdy obecenstvo v plesavé vytržení povznesl?“

„Račíte býti velmi dobrotivá, milost-baronko, že mi tolik moci nad obecenstvem důvěrně připisujete,“ odpovídal Pedrazzi, jenž byl horlivou řeč spanilé dívky s úsměvem poslouchal; „mám-li ale pravdu mluviti, tedy nemohu jistit, že by mě bylo všecko v životě již potkalo, co jsem kdy na divadle zobraziti musel.“

„Ó zajisté nepotkalo!“ dotvrdila dívka s výrazem radosti.

„Já se držím jen toho, co mi srdce a trocha rozumu předpisují,“ mluvil zpěvák dále, „i myslím, že to byl jen pouhý nápad pana profesora, jakési bažení, dotvrzovati věc neobyčejnou, neřku-li nemožnou; anebo musil by připustiti, že věčně tvořivý duch lidský sám o sobě nic nedokáže a v žádném umění pravým, platným vodítkem býti nemůže. Pak by nemohl také básník nic jiného psáti, nežli co se naň v úzkých mezech jeho zemské pouti zasměje neb ušklebí.“

„A kdyby měl herec Othella hráti,“ vskočila mu Emilie živě do řeči, „musel by teprva jedovatých hadů žárlivosti do srdce svého nasaditi; kdybyste měl Don Juana hráti, musel byste dříve pramen světských rozkoší do poslední krůpěje vysušiti a smrtelných úzkostí okusiti.“

„Nu, co se týče smrtelných úzkostí,“ usmál se Pedrazzi, „kdyby k jich zobrazení nic jiného nepatřilo než hercovo jich okušení: tuť by se mi arci povedly, neboť jsem v nich, bez figury řečeno, vězel až po ústa.“

„Není možná?“ zvolala dívka jako s radostným překvapením. „Ah, charmant! To nám musíte povědět, jak jste do nich upadl. Ma chère tante!“ volala na domácí paní. „Pojď, sedni si tuhle k nám, signor Pedrazzi bude tak laskav a sdělí nám scénu ze svého života.“

„Ale Milko, Milko!“ hrozila dobrosrdečná paní, „zase dovádíš? Neobtěžuj našeho milého hosta —“

„Pražádné obtěžování, moje milostivá!“ uklonil se dvorný Vlach. „Celá ta scéna není žádné tajemství a dá se snadno povídati; musím jen litovati, že nemá více romantičnosti, aby se lépe poslouchati dala. Ostatně musím vyznati, že se mi zdá, jakobych vypravováním té události oběť vděčné zpomínky rozněcoval; neboť budu mluviti o příteli, kterýž se mi v nejstrašlivější chvíli jako strážný anděl zjevil a k vůli němuž teď v staroslavné Praze meškám.“

Rychle usadila se okolo něho celá společnosť, a on umístiv se proti bodromyslné baronce, jal se vypravovati.

„Před třemi lety byl jsem u velikého divadla Neapolského. S radostí zpomínám si na ony krásné časy, a kdyby to neznělo jako marná chlouba, řekl bych: na časy svých nejkrásnějších a nejslavnějších triumfů. I zdát se věru, jakoby Vlach smutný osud pěvcův, pomíjitelnosť jeho umění a všeliké vezdejší oslavy, hloub než jiní národové cítil a jakoby mu plamenným účastenstvím za krátkého života nahraditi chtěl, co mu po smrti dáti nemůže. Člověk z chladného severu musí dříve sám v Italii pobyti, musí mezi rozličnými třídami lidu jeho dny a noci ztráviti, musí viděti a slyšeti, jak hluboko ve společenský jich život divadlo zasahuje, má-li si onu bouři, ono hřmící jásání, volání a tleskání zobraziti, kteréž tam oblíbenému pěvci nebo pěvkyni denně za podíl připadá. Nejeden ze vzácné společnosti,“ mluvil Pedrazzi dále, dvorně kolem se ukloniv, „byl toho snad očitým svědkem a pozoroval, jak se Vlachové v potu tváři unavují, aby klokotavé prima-donně nebo tomu, kdo právě na hnízdečku jich milosti sedí, dosti patrných důkazů obliby a úcty své na jevo dali. Také já okusil této sladkosti; zde byste se zasmáli, kdybych povídal, co Neapolitané se mnou tropili. Já je nechal tropiti a dobře se mi vedlo. Měl jsem při tom jen jednu chybu a jedno neštěstí: nemohlť jsem to k obyčejné nadutosti vlašských zpěváků přivesti. Myslilť jsem, že mohl Pánbůh ten kousek stříbrného hlasu, užívámť jen té nejvšednější žurnalistické formule, i do jiného než do mého hrdla vložiti, a pak se mohl ubohý Pedrazzi dlouho hudební scalou mučiti, pak mohl jícen ruládami a trilky až do umdlení ohýbati: ani ruka nebyla by se při jeho umělosti v lóžích nebo na parteru pohnula. Jakáž tedy byla moje zásluha při všech vítězstvích? Žádná, alespoň ne větší, nežli všech soudruhů mých, kteří na vzdor namáhání svému ledva lupínek z věnců pochycovali, jimiž mne Neapolitané zasypávali. A jakž já se radoval, když vedle mne jiný pochvalu tržil! Ale jiní se neradovali z mé oslavy, a mezi těmito stál na prvním místě basista, kterýž býval miláčkem obecenstva, dokud jsem já v Neapoli nezpíval. Praviloť se mi, že mě nenávidí; varovali mě před jeho pomstou, ale já se usmíval. Nevědělť jsem, čím bych ho byl urazil, i nepřicházelo mi na mysl, jak by mi ublížiti mohl. Byliť jsme také pořád v dobrém srozumění; on se rozplýval pochvalou při každém mém vystoupení, a já ho nechal se rozplývati. Úplně jsem mu arci nevěřil; neboť vím, co vůbec o chvále uměleckých kolegů souditi; neměl jsem ale také příčiny, abych mu byl nedůvěřoval, ano mohu říci, že mi během času rozličné malé služby prokázal, ježto mi skoro důkazem zdáti se mohly, že ony varující hlasy byly daremné.

„Zatím skončila se v Neapoli divadelní saisona a já měl jeti do Paříže. Zbývalo mi ale ještě několik neděl, nežli jsem se dostaviti musel. Odhodlal jsem se tedy času toho za ferie použiti a na cestách po hořejší Italii jej ztráviti. Bernardini, nemámtě příčiny jméno jeho zatajovati, měl nový kontrakt v Miláně a navrhnul mi, abychom díl té cesty pospolu konali. Já v tom nenacházel nic podezřelého ani nebezpečného. Chce-li mi tajný nešlechetník opravdu uškoditi, myslil jsem, dostihne mě také potají, třeba bych se mu i vyhýbal, a projeviv nějakou bázeň, darmo bych mu snad odvážlivosti dodával. Jeli jsme tedy spolu. S mé strany byli jsme vždycky dva, tři na jednoho; neboť jsem měl s sebou svého věrného služebníka a v nejhorším případu spoléhal jsem také na kočího.

Jeli jsme přes Řím až ku břehům Padovy. Tu jsem si umyslil, uhnouti se s hlavní silnice a podle bohatého, rozmanitým šperkem bujné přírody ozdobeného pobřeží projeti Piemont a Savojskem vraziti do Francouz. U prostřed velikolepých Alp nemohli jsme arci také údolí Chamounské minouti. I vjeli jsme do něho, a v pohledu na ty čarovné, napořád střídavé obrazy vysokých hor, ledových planin, osamělých skalnatých balvanů a příkrých strží naplnily se duše, aspoň moje, velikými, nehynoucími obrazy! Měli jsme pohodlné počasí a pochvíli; prolezli jsme tedy celé údolí, od zelené hory až k vodopádu na cestě k Salenchu, a uhostili se na několik dní v městečku St. Prieure de Chamouny.

Jednoho dne vyšli jsme si do hor; bylotě jitro tak čisté a vnadné, jakoby právě z ruky Stvořitelovy bylo vypadlo. Bernardini mně jistil, že slyšel nejen v hostinci, nýbrž i dříve od přítele, kterýž byl údolím cestoval, o podivné jeskyni v blízkých skalinách mluviti, a já nezůstal bez chuti, divoromantickou krásu Chamounskou poznati z vrub na vrub.

Jako draze tkaný baldachin visela nad námi jasná obloha, když jsme vyšli z domu. Šli jsme sami dva. Můj starý služebník byl se večer před tím náhle roznemohl a průvodčího nechtěl Bernardini vzíti, dokládaje, že sami cestu nalezneme. Mně by se bylo malé, třeba i trochu nebezpečné dobrodružství líbilo, a tak jsme se tedy vydali na cestu.

Majestátně vypínal za námi Montblanc, jako věčný strážce tichého údolí, své věkošedé čelo; město leželo v lůně tmavozelených sadů jako poklidná střecha jediné rodiny; povětřím zaznívala píseň pastevců a celý vzduch třásl se a zaváněl tisícerem léčivých bylin. Vážně hleděly na nás nebetyčné, hustolistým křovím a červenokorými sosnami porostlé skaliny, k nimžto úzká, semotam se kroutící, ale ušlapaná stezka vzhůru vedla. Řekloť se nám, že nemůžeme zblouditi, a v skutku stáli jsme asi za dvě hodiny u temného vchodu jeskyně.

Ledový dech nás ovanul, an jsme u samorostlého otvoru se pozastavili.

‚Dřív se trochu ochlaďme a čerstvého zápachu napíme,‘ řekl jsem a vrhnul sebou na měkký mechový koberec. Bernardini se umístil vedle mne.

V nevýslovné kráse leželo nyní údolí před námi. Hltavýma, rozkoší opojenýma očima pásl jsem se na půvabech jeho. Srdce mi rostlo, klenutí žeber bylo proň tuze úzké a nízké, já bych byl oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum přitisknul. I vyskočil jsem a začal zpívati. Byly to toužebné hlasy Arthurovy z nesmrtelné Straniery, povětří se chvělo tónem mým. Rád bych byl zavýskal, aby byl veškerý svět plesání moje zaslechl a pocítil.

‚Zpívej také — vstaň!‘ zvolal jsem skoro dovádivě na svého soudruha, když byl poslední tón můj odplynul; ale radosť moje byla by v nejvřelejším zdroji málem zledovatěla, když jsem při tom na Bernardiniho pohlédl. Tvář jeho byla skoro zesinalá, oči hrozivě vypouleny a rty křečovitě zaťaty.

‚Co je ti, bratře?‘ zvolal jsem uleknut, rychle k němu přikročiv.

‚Nic, nic!‘ odpověděl on a vášnivě se vztýčil. ‚Malá mdloba. ‚Pojď! Chlad v jeskyni mě zotaví. Musíme pospíšiti. Já bych byl rád časně doma.‘

Šli jsme tedy.

Hustá tma uvítala nás hned u vchodu a zahalila oči naše. Museli jsme se zastaviti a pochodně zapáliti. Tu se nám tvary a podoba skalnaté jeskyně objevily zřetelně. Bylať to veliká, před očima jako napořád rostoucí, dloužící a šířící se kobka; se stropu visely náramné kusy divně utvořených a plamenem pochodní našich kouzelně ozářených skalin, brzo v povětří se končících, brzo až k zemi sahajících. Tak tu stálo kolem množství rozmanitých menších jeskyň a průchodů. Nejzáze nížilo se opět celé klenutí; po stranách vyskakovala a drala se v cestu náramná skalnatá ramena, z dáli pak ozývalo se temné, hluboké hučení, jako proudění a padání bystrých vod.

‚Musíme dát pozor,‘ řekl jsem. ‚Zdá se, že je tu někde propasť, z nížto hluk tento vystupuje.‘

‚Ano, propasť je tady, odpovídal Bernardini. Slyšel jsem o ní; je to hluboký, skalnatý hrobeček pro všechno, co se jednou na dno jeho dostane.‘

Mně se zdálo, jakoby mu při těch slovech ďábelský úsměch okolo rtů byl pohrával; mohlť jsem ale při klamavé záři pochodní se mýliti; bral jsem se tedy chutě ku předu. Hučení se napořád blížilo a zmáhalo, museli jsme pokračovati velmi pozorně. Najednou nás to ledově ofouklo, stáli jsme již na pokraji propasti, kteráž před námi černý jícen šklebila.

‚Nechoď tuze ke kraji,‘ varoval mě Bernardini, a opět se mi zdálo, jakoby se mu hlas byl třásl. Nevím, chtěl-li mě skutečně varovati, anebo jen odvážlivosť mou drážditi; ale toto poslední se mu povedlo. Mne přepadla skotačivá chvilka. — ‚Tys baba!‘ zvolal jsem vesele; ‚ale já se podívám té skalnaté potvoře do jícnu.‘ A zaraziv pochodeň do skuliny, tak že rudožluté světlo její v čirou tmu propasti padalo a vlhké stěny její tisícem měňavých barev polévalo, položil jsem se u samého kraje na zem. Od nohou až po prsa vězel jsem mezi skalisky, druhou skoro polovicí těla nad propastí se vznášeje. Takto jsem hleděl do strašlivé hlubiny.

‚To je pekelná díra!‘ vzkřikl jsem za chvíli. ‚Tu by si měli divadelní malíři prohlídnouti, když malují závěreční dekoraci k Don Juanu.‘

‚Zatím ji prohlídni ty!‘ — ozval se náhle za mnou silný, hučením podzemních vod pronikající hlas, ‚a spolu hned okus, jak se to v ní zpívá!‘

Byltě to hlas Bernardiniho — to jsem poznal — při tom ale měl v sobě něco tak ďábelského, že mi hrůzou krev ztuhla. Spolu jsem cítil, že mě vzadu dvě ruce za nohy popadly a do výšky vyzvedly, tak že jsem visel všecek nad strašlivým bezednem.

Pronikavé vzkřiknutí vyletělo z prsou mých a křečovitě sebou trhnuv, uchvátil jsem s nadpřirozenou silou vrchol z hlubiny přede mnou strmícího skaliska. A to bylo moje štěstí, moje ochrana, kteráž by se mi snad nebyla povedla, kdyby byl pan Bernardini ústa neotevřel a s menším divadelním effektem svou pomstu vyvedl.

Byla to zpropadená chvíle; na mou věru, raději třikrát po sobě zemříti, nežli onen strach ještě jednou přestáti! Mně bylo, jakoby se celá jeskyně na překot byla obrátila a nyní se na mne bořila, a já pod ní se řítil tisíc sáhů hloubky. Divý jek, úsměšné křehotání celého pekla projíždělo a rozdrobovalo mozek můj, až pak to náhle na blízku neznámým hlasem: ‚Vrahu!‘ zahřmělo. Moje tělo padlo zase na zem; hned na to slyšel jsem slova: ‚Pusťte se, příteli; já vás pevně držím‘ — a v několika okamženích ležel jsem, na celém těle náramně se třesa, v náručí neznámého člověka…“

„Bohu díky!“ ozvalo se povděčně ze rtů několika poslouchajících dam.

„Ba věru!“ usmál se Pedrazzi, „tak jsem si také potom oddychnul, i měl jsem k tomu dosti velikou příčinu.“

„Ale kdo pak vás to tak náhle ochránil?“ ptala se soucitná baronka.

„Asi čtvrt hodiny před námi,“ jal se pěvec opět vypravovati, „vešel do jeskyně český malíř — prozatím ho nemohu jinak nežli Carlo nazývati — a prohledav skalnaté sklepení na vše strany, zastavil se mezi vypuklinami nad propastí. Hluboká tichost osamělého místa, kterouž při delším pomeškání ani temné hučení podzemních vod rušiti se nezdálo, shodovala se úplně s myslí jeho. I byl svou pochodeň zhasil a seděl zde v temnostech, obíraje se v duchu svými obrazy. Takž jsme se byli k němu přiblížili, aniž jsme ho zpozorovali; jemu ale neušlo žádné pohnutí nás příchozích, a když poznal vražedný úmysl mého společníka — neboť za pouhý žert zdálo se mu počínání Bernardiniho býti tuze hrubé — vzchopil se jako blesk a silnou pěstí zákeřníka do hlavy udeřil. Ten se svalil na zem omráčený, drtě mezi zuby hroznou kletbu, a mne, dávno žádanou kořisť, z rukou vypustil. Já pak ovšem nezdržoval se dlouho se svým ochráncem na strašlivém dějišti, a dostav se na denní světlo, pod širé, jasné, krásné nebe, cítil jsem, jak by asi člověku bylo, kdyby se mohl v dozralém věku narodit.“

„A co se stalo s vaším věrným přítelem?“ ptala se opět Emilie.

„Já ho od té chvíle neviděl,“ řekl Pedrazzi. „Můj ochránce myslil ovšem, že by nebylo velikého hříchu, kdybychom jej byli i bez ustlání do studeného lože hodili; ale já ho nechal ležeti a běžeti, věda, že vleče mstu a pokutu sám za sebou. Na druhý den odjeli jsme s novým přítelem mým z údolí a ztrávili pak ještě nějaký čas pospolu na cestách. O svém drahém Bernardinim nezvěděl jsem ničeho, nežli že můj starý Jan den před touto scénou po víně se roznemohl, kteréž byl od mého upřímného přítele dostal, a že se tedy podobalo, jakoby byl chtěl rozhořčený basista zúmyslně hladovou tlamu skalnaté propasti mým tělem zasytit.“

„Mon Dieu!“ vzdychla soucitně dobrosrdečná baronka Běloveská. „Jací jsou to lidé na světě! Já jsem jen ráda, že mého sestřence v Italii nic zlého nepotkalo. Zdržovalť se tam dosti dlouho, a jak se mi z nejednoho pramene doneslo, potuloval se tam v podivných i dobrodružných podobách.“

„Tyto dny bylo slyšeti, že se pan hrabě ze svých cest navrátí,“ ozval se letitý profesor, bývalý hraběcí pěstoun.

„Oui, vraiment! každou chvíli jej očekávám,“ odpověděla baronka, „i těšila jsem se, že ho uvidím, nežli odjedu.“

„Je prý tak zle se starým panem hrabětem?“ ptal se zase někdo jiný.

„Ah, zle!“ usmála se baronka, ale pod úsměvem probleskovala jakási omrzelosť. „S panem hrabětem je dávno zle a nebude již lépe, až oči zamhouří.“

„Jak to, ma chère?“ ptala se obstarožná dáma, a v celé tváři bylo jí viděti, že by ráda pod záclonu nějakého tajemství nahlédla. „Za těch několik let, kteréž jsem v cizině ztrávila, udalo se mezi vámi tolik proměn, že někdy ani nevím, jak se mezi vámi orientovati. Prosím tě, ma chère, co je tvému švakrovi? Toť víš, my byly s nebožkou sestrou v nejužším přátelství — a není-li to jinak tajemství —“

„To není, bohužel!“ odpověděla baronka. „Můj pan švakr nedělá z toho sám žádné tajemství a trápí svými vrtochy, svým právě anglickým spleenem, svou hypochondrií celé okolí. Sotva že na boží světlo vychází, člověka cizího bojí se jako vraha a — nevím, jak mu ta pošetilá myšlénka mozek zvrátila — člověk se musí smáti, když to zaslechne — pomysli, ma chère — ten starý blázínek se má za posledního Čecha.“

„Comment?“ ozvalo se najednou z několika úst. „Za posledního Čecha? Jak tomu máme rozuměti? Račte nám to vysvětliti.“

„Důkladněji to říci nemohu,“ pokrčila baronka rameny, „vím ale, že moje nebožka sestra mnoho pro tuto jeho divnou, stále mu na mysli tkvící ideu snášeti musela. Jestli se nemýlím, povstala před několika lety mezi naším nižším lidem sekta, kteráž obnovení jakýchsi zastaralých věcí, zvláště ale vzkříšení v poslední hodince ležícího českého jazyka zamýšlela —“

„Juste ciel!“ zděsila se zvědavá dáma. „Snad nějací karbonáři?“

„Ne, ne, tak zlé to nebylo,“ upokojila ji Běloveská; „nebezpečného nebylo nic slyšeti, ačkoliv si ti lidé také zvláštní jméno dali; říkali jim tuším: Vlastenci, a jakožto každá nová věc, měla i tato svých účastníků a hajitelů mezi rozličnými třídami. Domnívám se, že i manžel mé nebožky sestry — Bůh milý ví, jakým očekáváním svésti se dal! — k této sektě přistoupil; ačkoliv jinak k utěšení svému říci mohu, že jsem nikde jinde v naší společnosti známky tohoto neduhu nepozorovala. Od těch časů nebylo ale s hrabětem k obstání. Pomysli jen, ma chère! česky začal na syna svého mluviti, na křtu mu dal jméno Jaroslav — prosím tě, jaké to jmeno? my hleděli jeden na druhého jako omámení — o francouzském nesmělo se před ním ani zmínka učiniti. Můžeš si pomysliti, co moje ubohá Antonie s ním zkusila. I na ní chtěl, aby se v posměch dala, aby nejen doma, en particulier, ale i ve společnosti, v salonech česky mluvila.“

„Quel horreur!“ zhrozila se dáma z ciziny, batistovým šátkem před sebou vějíc, jakoby chtěla slovem barončiným nakažený vzduch rozptýliti. „Toť byla ubohá duše pravá mučenice!“

„À tous égards,“ dosvědčovala baronka; „ale Bůh ji časně vysvobodil. Jakými vrtochy ji hrabě trápil, můžeš dle toho poznati, že ku příkladu nyní, jsa úplně zdráv, přece myslí, že stojí nad hrobem; a protož i v posledním čase na syna doléhal, aby se navrátil z Londýna, kdež minulou zimu trávil.“

„Jsem žádostivá mladého Velenského zas jednou spatřiti,“ ozvala se jará Emilie. „Já se na něho skoro již ani nepamatuji.“

„Ach, vždyť bych já ho sama snad již nepoznala,“ povzdychla si Běloveská, „ačkoliv ho jako dítě ještě pořád před sebou vidím. Bylť od jakživa, jakoby mé Antonii z oka vypadl.“

V tom se k ní přiblížil komorník a něco jí šeptmo oznamoval.

„Mais mon Dieu!“ zvolala dobrosrdečná dáma s radostným překvapením a rychle vstala. „Kde je? kde? Jaké to zbytečné ceremonie?“

V tom ale otvíral již také lokaj dvéře, a mezi nimi objevil se mladý štíhlý muž, s bledou, interesantní tváří.

„Jaroslave!“ zkřikla baronka hlasem radostí se třesoucím a kročila mu vstříc. On se k ní přiblížil kvapným, jistým krokem, a skloniv se položil rty na ruku její.

„Odpusťte, drahá tetinko,“ řekl hlasem libozvučným, „že přicházím jako host nezvaný — a v tomto oděvu — jsem ale jenom na skoku.“ I uklonil se omlouvavě i před ostatní společností a byl by snad ještě dále mluvil; v tom ale zavznělo v saloně hlasité: Carlo! a nežli se Jaroslav nadál, spočíval v náručí jeho pařížský tenorista, neohlédaje se na úzkoprsou etiketu.