Portrét Lva Trockého

Údaje o textu
Titulek:	Portrét Lva Trockého
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Národní listy, roč. 74, č. 168. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	20. 06. 1934
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Lev Davidovič Trockij

V pařížském „Matinu“ zahájil sérii zajímavých statí o bolševických předácích Viktor Ox, bývalý advokát a literát petrohradský, blízký levicovým kruhům. Znal se osobně dobře s většinou ruských revolucionářů, kteří se pak dostali k vlivu po bolševickém převratu 7. listopadu 1917. Jeho žena po rozvodu s ním se provdala za Krasina, jenž býval hlavním finančním operatérem strany.

První z těch statí věnována Lvu Trockému-Bronštejnovi, s nímž se Ox seznámil roku 1904. Trockij přijel tehdy do Petrohradu nelegálně. Jednou, doporučen společnými známými, vyhledal Oxe v bytě s prosbou, aby mu dopřál útulek „asi na tři dny“. A zůstal u něho — plných 6 měsíců! „To byla tenkrát taková doba,“ vykládá Viktor Ox, „že inteligent ruský, jenž chtěl platiti za pokrokového, samozřejmě byl povinen revolucionáři poskytnouti ochranu, příspěvek atd. (Známe ty poměry z četných deníků oné doby, ze vzpomínkové literatury, z Čirikova na příklad, ze vzpomínek na geniálního spisovatele-inženýra Garina-Michajlovského a jiné.)

Trockij neprohlásil se Oxovi ani svým jménem, ani pseudonymem. Nazval se Petrem Petrovičem. Hostitel rád a dlouze s ním hovoříval. Poznal v něm muže velmi vzdělaného, talentovaného, ale dráždívaly ho jeho samolibost a vysoké mínění o sobě samém… Nikoli zápal pro ideu, ale snaha být ve všem první, hráti vedoucí roli, mít vždy a všude pravdu — byly jeho hlavní povahové rysy.

Karakteristický detail k tomu: Ox měl dvě děti ve věku 5 a 6 let, s nimiž se Trockij velmi zkamarádil, často si s nimi hrával: ale i v těch dětských hrách na námořníky, loupežníky atd. Trockij vždycky chtěl hráti roli kapitána, atamana. Jakmile klouček Oxův či holčička chtěli sami míti vedoucí roli, mračil se ten „velký chlapeček“, ztrácel zájem, vymluvil se na zaměstnanost, odcházel, bouchnuv dveřmi, a celý den se pak na děti mračil.

Společník býval skvělý, neúnavný a výborný řečník, ale měl tu vadu, že se rád — poslouchal. Nedovedl poslouchati druhých. Když bylo nebezpečí, že by mu bylo vyslechnouti mínění či výklad cizích hostů, neúčastnil se raději vůbec besedy.

Jako host Oxových byl samozřejmě i hostem u stolu, jak v Petrohradě za onoho dlouhého pobytu, tak později několikrát ve Finsku v Oxově rodině. Ale často se stávalo, že si dával jídlo přinášeti do svého pokoje, jen k čaji (po obědě) přicházel k společnému stolu do jídelny. Při čaji pak držíval celé přednášky, jakmile se nahodila příležitost. Nejraději o politice. Za celého půl roku se nikdy nepodřekl, nepověděl svého pravého jména, nic bližšího o sobě, o svém předešlém životě, jenž byl přece tak pestrý. Byl pravý revolucionář, školený spiklenec. (M. V. Višňak, sám sociální revolucionář, ideový odpůrce bolševické taktiky, nazýval bolševické předáky „revolucionáři z povolání“. — Poznámka ref.)

Jednou v řečnickém zápalu prohlásil o sobě Trockij, že do 15 let vyplyne napovrch, dosáhne v Rusku svrchované moci politické. Neprorokoval právě špatně, dosáhl jí ještě dříve. (Rozmluva se konala r. 1904.) Jeho hostitel se usmál a namítl: „To by předpokládalo, že vaše strana získá naprosté převahy a moci.“ Ox tenkrát, v předvečer rusko-japonské války, nemohl tušiti a osobně nevěřil, že dojde tak brzy k parlamentnímu režimu v Rusku. Trockij však na jeho pochyby odpověděl s překvapujícím elánem:

„Není vůbec třeba, aby zvítězila strana, k níž dnes patřím. Bude-li třeba, utvořím jinou stranu, která mne povznese k moci. A co se týče parlamentu…“ nedopověděl a jen mávl pohrdavě rukou.

Tenkrát (1904) po šestiměsíčním „hoštění“ v domě Oxových Petr Petrovič jednoho krásného dne zmizel, a teprve mnohem později dr. Ox zvěděl, o koho šlo. Touž dobou bývala u Oxů často návštěvou jejich sousedka z téhož domu, vlašská zpěvačka Scorottiová, ráda občas zazpívala. „Petr Petrovič“ velmi cenil její zpěv, rád ji poslouchal, ale nikdy ani slůvkem nepochválil. Manželům Oxovým brzy bylo zřejmo, že zpěvačka se zamilovala do jejich hosta a jak ji bolí, že nikdy ani slovem ji nepochválí, nepovzbudí její talent…

Dr. Ox mu to jednou přímo naznačil:

„Máte tak rád její písně, proč jí to tedy neřeknete? Jistě by ji to těšilo a přímo vzpružilo… Trápí se pro vás, je do vás zamilována…“

„To právě dodává kouzla jejímu zpěvu,“ namítl chladně Trockij, „byla by škoda, kdyby ho pozbyl…“

Na této episodě ukazuje dr. Ox opět rys samolibosti Trockého, ale i rys jisté ukrutnosti. Tou byla napojena i všecka jeho ideologie — ryzí egocentrismus.

Jak vidět, Trockij dávno před světovou válkou a před revolucí věděl dobře, co chce. Nebyl právě špatným prorokem, ale v jednom se zmýlil podstatně: nedostal se k moci sám, nebyl přece jen první, nýbrž až druhý — po Leninovi! Ale jeho osobní ctižádostí, kterou Viktor Ox tak dobře vystihl, lze si již nejspíš vysvětliti i ostrý osobní spor se Stalinem, v němž Lev Trockij zatím aspoň podlehl a prohrál všecko. Osudy a vývoj bolševického režimu nejsou ovšem ještě dávno skončeny. Překvapení nejsou tedy vyloučena! Č.