Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Popsání cesty mé

Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné Emanuel Arnold
Předmluva	Popsání cesty mé

11. května^[1] 1849 večer odloživ pero, šel jsem ku Zlaté huse^[2] na Koňský trh^[3] povečeřet a pozdržev se tu do 10 hodin, pojala mě dřímota. Že jsem však již po nějaký čas vládě nedůvěřoval i se domníval, že snadno některé z redaktorů za noční tmy z postele vzít a uvěznit dá, by se svých spravedlivých, ale nemilých káratelů sprostila, měl jsem tuto dřímotu za zvláštní pokynutí, a zůstal jsem u Husy noclehem.

Ráno však vstana z lože, chci se odebrati do bytu svého, a hle tušení mé o útoku vlády na osobní jistotu bylo záhy vyplněno; neboť najednou slyším, že po půlnoci silná vojenská stráž můj byt obklopila, před ním na mě asi 2 hodiny čekala, a že konečně, když jsem se té noci do příbytku svého nevracel, důstojník vojenský s policejním komisařem, an dvéře zavřeny byly, oknem do bytu mého vlezli, prohledávajíc tu mezi papíry mými, v čemž sobě důstojník velmi horlivě počínal, snad ze hněvu, že se jemu nepodařilo osoby mé se zmocniti, a proti mně komisních hrubostí dopustiti.

Pánové ti však nic mezi papíry nenašli, což by na široko daleko rozvětvené spiknutí ukazovalo, a tak že jsem ani já doma neb nějaký podezřelý papír nalezen nebyl, odešli s prázdnými rukama zase touže cestou, kterou přišli, z mého bytu, totiž oknem.^[4]

Hůře však to u některých jiných z vlastimilů vypadlo při této krásné noční návštěvě, neboť ti, již se té noci doma na odpočinutí uložili, byli násilně proti všem zákonům z postele vzati, do vězení odvlečeni, a nato hned časně z rána po Praze na rozích návěští rozvěšeno: že Praha v stav obležení dána jest.

Toto noční zatýkání a uvedení Prahy v stav obležení přišlo jako blesk z čista jasna, a mělo nepochybně důkazem opravdového spolčení s Ruskem býti, bychom již napřed o této ruské pomoci, kterou vláda ku svému prospěchu do říše rakouské volá, nějaké předběžné choutky na naši svobodu a osobní jistotu nabyli.

Vláda naše, anaž se násilí dopustila, neopomine jistě svými ministeriálními listy ku očistění všechny ty z rýpání, buřičství a rušení pokoje viniti, jež v Praze potajmo uvěznit kázala; já ale pravím všem vládám směle v tvář, že na světě jen jedno rýpáním, buřičstvím a rušením pokoje jmenováno býti může.

Pro člověka na světě jsou jen jedny zákony pravdivé a svaté, a ostatní všechny buď bláznovstvím neb sobectvím jednotlivců povstalé, a ty jedny zákony jsou zákony božské, jež sám Bůh milostivý v přírodu vložil.

Pakli Bůh člověka nadal duchem, jenž neustále dále pokračovati má, pakli Bůh dal člověku cit pro svobodu, a řeč, by hlásal, co v nezkaženém srdci cítí, pakli člověka jednoho jako druhého sobě rovného stvořil, o čemž víme, že tak učinil, tu tedy jest jedině ten rýpalem, buřičem a rušitelem lidského pokoje, kdož se těmto božským zákonům protiví, to jest, kdož pokroku ducha lidského meze klade, svobodě lidu v cestu se staví, proud slova zúžiti usiluje a člověka za podaného svého prohlašuje, takový jest povrhel, jehož peklo ze sebe vyplilo, aby pokalil důstojnost člověka.

Tyto zákony božské jsou jedině pravé, a všechny jiné zákony, jež se s těmito božskými neshodují, jsou od mocných zlomyslníků vymyšlené a zavržení hodné, a mohou se samojedině jmenovati zákony buřičské.

Zákony však, které národy sami uvádějí, pocházejí z přirozeného pudu, jejž Bůh do nich vdechl, plynou tedy z pramene božího, a mohou se také vším právem jmenovati milosti boží.

Všechny zákony, jež proti lidu se uvádějí, jsou proti právům lidským, od stvořitele lidu vnuknutým, a následovně jakožto i proti Bohu čelící rouhavé a trestu božího hodné, ano i ten se rouhá Bohu, kdož řekne: člověče, já jsem tobě milostiv, an tobě uděluji svobodu.

Člověk nemůže druhému to bráti, ani udělovati, což jemu již od Boha samého dáno jest.

Každý člověk se narodí svobodným, proto že Bůh každému lásku ku svobodě v srdce vštípil.

Maje tak před očima důkazy násilí od vlády spáchané, nevrátil jsem se více do příbytku svého, nýbrž čekal jsem ukryt před sokolími zraky roztomilé vlády, až se přiblíží večer, bych za tmy večerní z Prahy nepozorován vyšel.^[5]

Jakmile očekávaný večer se přiblížil, sedna do fiakru, jel jsem do Podskalí, bych se odtamtud po lodi přes Vltavu na Smíchov přeplavit dal, a pak načisto od tváře Prahy vzdálil: přijeda však do Podskalí, byl jsem tu zpraven, že po břehu Vltavě hustě rozstavěné stráže vojenské mají přísný příkaz žádnému z města prchajícímu vyklouznout nedati, a že se zvláště po Arnoldu při tom pase.

Na zprávu tu nebylo mně lze těmi místy z Prahy se dostati, i jel jsem zase nazpět do města, bych se tam převlékl za matronu, a ve průvodu některé mladé vlastenky jakožto domnělé dcery některou branou z města vypravil, a nebo abych se za mlynářského převlečen s nacpaným pytlem na rameně mezi pěšky jdoucím lidem smísen z brány vykradl, že ale takové zakuklení s přílišnými obšírnostmi spojeno, poslední dobou teprv usmysleno bylo, i by pak mou výpravu z města bylo příliš opozdilo, a že mě prozřetelnost ku spěchu doháněla, upustil jsem od jednoho i druhého, a vyslav fiakr za bránu pod záminkou^[6], že jede pro rodinu v blízké zahradě jej očekávající, sám však jsem se připojil ke dvoum ve smutek oblečeným s mladíkem z města branou do Pštrosky jdoucím dámám, jež pravšední hovor o chutně zřízené kuchyni pštroského hostinství vedli, k čemuž já, vezmouce na sebe tvářnost dušného starce hlavou přisvědčoval, a vůbec se u projití brány nevšímavě a lhostejně choval, tak že při našem vzezření a při naslechnutí našeho kuchyňského všedního hovoru na nás stráže v bráně žádného bedlivého oka neměli, a mně tak příležitost zavdali, z města bez úhony vyjíti.

Venku za hradbami byla tma jako v pytli, já tu sedl do fiakru, jel až k pankrácké hospodě, odtud jsem se pustil pěšky na přívoz podolský, kdež žádných vojenských stráží na břehu rozstavěno nebylo, bych se tam dal přes Vltavu na smíchovskou stranu přeplaviti, což se při náramné tmě a velké vodě po desáté hodině stalo. Přiraziv štastně ke druhé straně, kdež na blízku břehu na vodě mnoho dlouhého ve vorách sepjatého dříví leželo, i musel jsem ostatní cestu přes dříví chodě až na břeh konati.

Jeden z plavců mě pojal pod paží, druhý plavec kladl přede mnou dřeva z jednoho voru na druhý, bych po nich hlubiny Vltavy přejíti mohl, což se mně s dosti obtíží a nebezpečím povedlo, u čehož plavci navzdor tajení mého prchnutí, když jsem jim za jejich ochotnou službu díky činil, pronesli: Pane, neznáme vás, ale proto přece vidíme, že jste přítel lidu chudého, a třebas jsme my byli jen sprostí, rádi pány takové, jako vy jste, chráníme a jim v čas nebezpečný sloužíme, neboť dobře víme, že pro nás chudé od světa opuštěné pracujete.

Přijda okolo jedenácté hodině na Smíchov^[7], rád bych tu byl pryčku na další a rychlý odjezd najal, ale nepodařilo se mi to, a že jsem se Praze v noci tak na blízku před násilím vlády za jistého neměl a slídících patrol se varovati za dobré uznal, i pustil jsem se na cestu pěšky po silnici k Motolu, as hodinu však za Smíchovem setkal jsem se s jízdní hlídkou dvou husarů, anož setkání, jak se samo sebou vyrozumívá, protože se s Uhry událo, bez úhony pro mě zůstalo, nemoha ale věděti, zdaž mimo husary na téže cestě i české kyrysníky nepotkám, jimž pro hlupství jejich nebylo lze důvěřovati, i opustil jsem načisto silnici, abych se svým nočním opozděným cestováním potkávajícím patrolám nápadným nestal.

Jda přes hory doly, přišel jsem na Cibulku, Pražanům jako místo letního vyražení známou, bloudil a klopýtal jsem tam po lesích, až mě konečně jedna sem tam se křižující cesta z lesa ven na nějaký palouk vyvedla, na nějž jsem se od chůze umdlen a spaním přemožen vrhnul, a navzdor tomu, že trávník mokrý byl, pojal mě spánek as na hodinu v náruč svou.

Procitnuv, nastoupil jsem přes orané pole svou cestu zase dále, jen abych brzo z okresu v obležení daného vyšel.

Konečně jsem se dle domněnky na slanské silnici ocitl, anaž mě na Slaný vésti měla, ale vše tu vůkol mně jaksi neznámé vypadalo, že se však již k božímu dnu schylovalo, tu počalo na silnici živo býti, i potkám vůz, a ptám se, kde jsem. „Tři hodiny od Berouna“, dostanu k svému nemalému podivení za odpověď. Tedy místo slanské na berounské silnici.

Byla na blízku vesnice a hospoda, i obrátil jsem tam kroků svých pro nabytí vědomostí, jak nejkratčeji lze přijíti na slanskou silnici, že však ještě úplný den nebyl, neotevřel mně hostinský na mé tlučení navzdor tomu, že s chasou již vzhůru byl, a ve světnici světlo rozžaté měl, i nechal mě u dveří na lavici tak dlouho seděti, až se úplně rozednilo, pak teprv mně do hospody vejíti dal. Zde jsem hrnek špatné kávy s velkou chutí požil, a sobě tu vůbec liboval, an světnice teplounká, a já zimou zkřehlý byl.

Teplem světnice brzy v dřímotu ukolébán, usnul jsem na stole čelem na ruce položen tak tvrdě, že při probuzení všech deset prstů na mém čele vytisknuto bylo.

V hostinci nastal později mezi vesnickým tudy cestujícím lidem živý hovor proti rekrutýrce, k čemuž domácí služebné děvče prohodilo: „Že pak ti lidé, můj Bože, nechtějí dáti pokoje“, načež jeden z lidu jal se mluviti: „A víte-li pak, že ty nepokoje jen sami páni dělají proto, aby svobodu naši, anaž jim nevoní, pochovali“ atd.

Po malém občerstvení vypravil jsem se na další cestu, jdouce celý den při malých odpočincích dílem po silnici, dílem polními cestami, až jsem s večerem celý umdlený a lačný k jednomu mlýnu dorazil, kdež mě hospodář a hospodyně vlídně a pohostinsky přijali a u sebe přenocovat nechali.

Po cestě, anaž celou noc a cclý den trvala, usnul jsem ve mlýně tak pevně, že se mně nebylo lze dříve než teprv o desáté hodině probuditi.

Poobědvav ještě u těchto dobrých lidí, putoval jsem odpoledne postranní silnicí zase dále, ale nepostupoval jsem již rychle ku předu, abych se přiliš od Prahy nevzdálil, a snáze mohl něco zvěděti, jaký osud přátele moje, již se jedině láskou k vlasti řídí, po mém odchodu potkal.

Tento druhý den na své egyptské pouti přijda na noc do selského statku k přátelským lidem, odpočinul jsem tu půl dile, a pak jsem zase kráčel hlouběji do litoměřického kraje.

Konaje tuto cestu posud mezi Čechy, a jdouce již dlouho do večera, musel jsem v jedné bídné vesnici a ještě v bídnější hospodě na řece Oharce zůstati. Hospoda tato poskytla mně sklenici špatného piva, kus suchého koravělého chleba a otep shnilé nečisté slámy za lože.

Časně ráno čtvrtý den svého cestování opustiv lože, spěchal jsem z této neřádné, pusté a nanejvýš nevlídné hospody ven do milé přírody, a maje ji i s vesnicí za zády, byl jsem tomu nemálo povděčen, vida se svinského hostince zproštěn.

Jsa mezi přírodou venku, potěšil jsem se milého pohledu pěkné krajiny, anaž právě v úplném květu stála a libou vůní pocestného napájela. K tomu sobě zahrával větřík osením žitným, anož se při tom v utěšeném rozvlnění sem a tam houpalo.

Celý tento den cestoval jsem pěšky, užívaje ři tom vší opatrnosti, bych cestou poznán a od chrtů stihajících postižen nebyl.

Nikdy jsem se nepozdržel ve větších městech neb v místech, kdež hospodářské úřady se nalézají.

Tento den jsem se ocitl již mezi Čechoněmci, a k večeru v jedné velmi chatrné, ale upravné hospůdce českoněmecké.

Hospodský náramně chudý pln poctivosti, ku podivu v písemnictví zběhlý, je skrz a skrz svobodomyslný, ostrovtipný, vlídný a nad vše očekávání služebný.

Zde u toho chuďasa jsem okřál na duchu i na srdci, a také na slámě u něho chutě přenocovav, nové sily k dalšímu cestování nabyl.

Ráno, když jsme vstali, poučil mě hospodský, abych se v německých městech měl na pozoru před šosáky, jichž prý tu velký počet jest.

K tomu všemu se pak hostinský sebral těmi slovy: „Víte co, pane, já vás doprovodím do města a dovedu vás hned na místo, kde co budete chtíti (dostanete), abyste se nemusel dlouho poptávat.“

Abych v zevnějšku svém nezdivočel, jako obyčejný tulák, musel jsem sobě v městě především tvář dáti vyhladit a pár bot koupit, protože se mně již obuv na nohou počala trhat, a tu jsem, nechtěje se příliš po městě blýskati, milerád vyprovození od vlídného hostinského přijal.

Městu jsa již zcela na blízku, i rozpršelo se; hostinský mě však rychle pod střechu holiče do sucha uvedl, a co jsem se u holiče pozdržel, obstaral mně vše ostatní, a já sám se nemusel hrubě po městě ani ukázat, jen na konci města, rozžehnav se dříve srdečně s vlídným hostinským, jsem ještě v jednom hostinci, o němž mně praveno bylo, že jej úřednictvo nenavštěvuje, rychle poobědval, a z města pospíšil.

Téhož dne jsem na mále cestoval, a v jednom fabričním místě celý den odpočíval a i vědomosti o udušení revoluce saské nabyl.

Nyní právě, nevidouce pro sebe za hranicemi žádnou prospěšnou dobu, odhodlal jsem se na to krajinami čechoněmeckými u paty Rudohoří cestovati, při čemž jsem ten nejkrásnější vrch naši milé vlasti navštívil s tím úmyslem, že na něm přenocuji a na něm budu západ a východ slunce očekávat, ale nedostalo se mně jeho milého pohledu, neb zahalilo dobré nebe před samým západem zlatoskvoucí slunce černým mrakem, k tomu v noci se zase rozpršelo a já spatřil ráno místo východu slunce jako moře po krajině rozloženou mlhu^[8]

K desáté hodině ranní ale ustoupily mlhy, slunce však zůstalo ten celý den za mraky, a nyní po ustoupení mlh vzezřel jsem krásu, jaké ještě nikdy oko mé nespatřilo; velký kolem lesnatými horami ověnčený obraz krajiny České se mně objevil, na němž se rozhládala lidnatá města a vesnice v nesčíslném počtu červeně pokryta uprostřed kvetoucích zahrad, zelených palouků na nesmírných rovinách osením pokrytých, mezi čímž Labe a Oharka protékaly a velké rybníky jako zrcadla se leskly. Lesy černé rozprostíraly jako zamračený stařec po kvetoucí krajině své stíny, a dodávaly jí tak rozmanité živosti. I viděl jsem odtud velikány krkonošských hor a celé Rudohoří, u paty jehož bojiště chlumské a arbesavské rozložené, na němž statná pro člověčenstvo bojující francouzská vojska surové samovládě ruské, rakouské a pruské r. 1813 podlehla^[9].

Ještě jiné pro nás Čechy památné bojiště nedaleko arbesavského jest odtud viděti, anož se na polích Běhání nazvaných nepříliš daleko od Ustí rozkládá, na kterém zase Čechové na počátku 15. století proti bludům papežským a despotismu královskému boj vedoucí pod slavným Prokopem bitvu svedli, Němce ukrutně porazili a tak svobodě a osvětě dráhu klestili.

Mezi bojem u Chlumu od roku 1813 a bojem na Běhání od počátku patnáctého století jest ten rozdíl, že rokem 1813 vladařové nad národy, a na počátku patnáctého století národy království Českého nad bludy a despotismem vítězství své slavili.

Velmi malebný pohled poskytuje tento vrch na okolí teplické a jeho hory, na křižující se silnice, pěkné zahrady, role a louky.

Nádherné fabriky, úhledné vesnice, valící se kouře z vápenic a uhelných hor, jež se tu zrakům vstříc stavějí, ukazují prstem živým na činnost lidu našeho, a seč by mohl býti, kdyby jednou zář svobody srdce a ducha jeho svým plamenem pronikla a z něho hanebná od mocných jemu připiatá pouta spadla.

Okolo jedenácté hodině ráno opustiv tento pamětihodný vrch, sestoupil jsem do dolim tříbnických a ústských na Labi, na kterých jsem u Stadic pomník Českého knížete Přemysla spatřil, pěknější však pomník nad ten viděl jsem po těchto dolinách úrodná role a luka, utěšené krajiny, jakožto pomník zvláštní dobroty boží, jenž ze sebe nepomijitelný pramen zámožnosti a rozkoše pro člověka již tisíce let vylévá, a ještě tisíce let vylévat bude.

Některá zvláštní místa rukou lidskou uspořádaná a okrášlená jsem na tomto výletu poznal, jejichž výše milé pohledání na blízká okolí podávají, jež se růžovým zaluradám podobají, neb právě kvetoucími sady takořka celá pokryta jsou.

Na jedné takové pěkně upravené a k pohostění zřízené povýši kázal jsem sobě kávu dáti, kterouž mně paní sličná velmi milého vzezření přinesla.

Vejda však s ní do hovoru, ještě více jsem se z jejího spanilého smýšlení, nežli z příjemné tvářnosti její potěšil. Sama stavu bohatého, horlila proti nemravnosti a nelidské tvrdosti boháčů, především ale ostře tepala zbabělost, a otrockou mysl na mužích nynějšího věku, jevila ošklivost proti tyranství vladařů s takovou živostí, jakouž ani na mužích svobodomyslných nevídávám; nejen slovy nýbrž i skutky osvědčuje paní ta svou svobodomyslnost, a sice ve vychování dítek svých, ano v posledním čase vypravila i manžela vřele milovaného do Drážďan, by nahlédl, zdaž není tam třeba některé chudé rodině, anaž v boji pro svobodu otce ztratila, ku pomoci přispěti.

Že se slunce již k západu klonilo, rozžehnal jsem se s paní tak neobyčejnou, abych před úplnou tmou do nějaké krčmy na nocleh dorazil.

I doklopýtal jsem do vsi Arbesavy, nedaleko pomníku Koloredova, kolosální velikosti, ze železa litého, když již slunečko dávno hory saské překročilo a za ně se ukrylo.

Mladá hospodyně v Arbesavě mě v jazyku německém ještě taksi vlídně uvítala, ale hospodský pranic. Při vkročení především jsem se ptal, zdaž mně tu lze bude zvláštního lože dostati, což hospodská s: „Ano“ zodpovídala. Nemaje o nocleh více žádné starosti, sedl a večeřel jsem, a když však na to chci jíti spát, přihrne se hospodský, hrubý Němec v Oustí na Labi rozený, ptá se, co jsem jedl a pil, bych ještě před ulehnutím zaplatil, nebaje na to, že mám u něho přenocovat. Když jsem však zaplatil, jal se nelíčeně mluviti: Pane, u nás se staly rozličné krádeže od cestujích, a garda u nás také přísně na to hledí, by hospodský žádnému noclehu nedával, kdož průvodním listem od úřadů opatřen není, tedy vás žádám, mně se takovým listem prokázati"; na čež vida před sebou nevlídného černožlutého hlupáka, jsem jemu odpověděl, že mně líto, jemu v tom nemoci po vůli býti, an jsem v lázni teplické hostem, můj list tam policejníinu komisaři odevzdal, a od něho zpraven byl, že k výletům do okolí teplického žádné listiny zapotřebí nemám, zvláště když venkovští hospodští ten slušný obyčej mají, jen těch se na průvodní list ptáti, kteří jim podezřele a jaksi lotrovsky vypadají, k čemuž já doložil, že doufám, k takové roztomilé třídě snad přece podoben nejsem. Ostatně jsem nadhodil, že pražský policejní komisař snad lépe čemuž, takovému rozuměti bude, než hospodský na vsi, a kdyby měli hospodští od každého cestujícího uhlíře na vsi průvodní list žádati, tuť by chudým lidem jejich výdělek ani na samé průvodní listy nepostačoval.

Na to se ostatní nocleháři, právě uhlíři, na hospodského obořili a jemu makavě na dorozuměnou dali, že to od něj hloupé jest, na takovém pánu průvodní list žádati.

Po tomto hovoru byl pan hostinský zdvořilejším a já jsem se na lože odebral.

Druhý den ráno cestoval jsem dále při samých horách Saských na Chomůtov (Komotau), poznal jsem na té cestě krásný klášter Osek, pak městečko Oberleutensdorf1.10 s jeho nákladnými továrnami, jenž uprostřed překrásných anglických sadů rozložené majestátně stojí. Dále odtud vedla mě cesta na pokraji krásných lesů k zámhu Lobkovicově tak nazvanému Eisenbergu, jenž v polovýši rudohorských hor postaven, přemilé a daleké pohlédání na města Teplice, Most, Chomůtov, Žatec a j. v., ba až na pomezí moravské poskytuje.

Na tomito od Čech na pomezí saském vzdáleném zámku držel Lobkovic velké schůzky se šlechtou českou za památných dob svatodušních, maje vůkol sebe množství ozbrojených lesníků, by na poradách držaných proti přepadnutí ohražen byl.

Mnozí z lidu v okolí tom měli o těchto poradách tak nepříznivého mínění, že radili zánek Eisenburg prachem do povětří i s těmi poradami vyhoditi.

Ostatně mě na ccstě do Chomůtova nic paměti hodného nepotkalo.

Na celé své cestě po horách německých poznal jsem sedláka jen co ničemu, jcnž rád páná dělá, notně chlastá, i svobodu sobě přeje, ale aby ji jemu někdo jako nějakou pečeni hotovou na stůl přinesl, sám však ku všemu líně se má jako nacpaný vůl. Při tom všem je nesmírně hloupý a skoupý, ve své zámožnosti neobětuje za mák na oltář vlasti a neustále zlořečí na nepokoje, a to proto, že velcí páni boháči také na nepokoj lají.

Má sedlák nyní právě nejméně příčiny na novotáře horliti, neboť potud neměl tolik pokoje v loni jako letos, on nerobotuje, není od úřadů obtěžován, běhá s puškou místo robotování po polích a sedí do půlnoci po hospodách se založenými rukami, a zlořečí na ty, již z něj pána udělali, čímž ale zase přestane býti, protože se mu možnosti a zdravého rozumu k hájení vlastního práva nedostává.

Nemající třída lidu německého však pohlíží jiným okem na nynější události světa a sleduje jich každé hnutí s napnutím. Sedlák je tu vůbec shnilá spanštilá mrcha jako v městech bohatší šosáctvo, anož sobě v rozmařilém a zženštilém životě libuje, jako kanec v smrdutém bahně. A tak nás nový čas na všech stranách poučuje, že boháč je neřádem, špínou a hanou nynějšího věku.

Do Chomůtova, anož duchem německým nadchnuté, ostatně dosti úhledné, prostrané, lidnaté a obživné jest, přijda, nezdržel jsem se tu nic více, než co mě holič oholil, neb nebylo mně tu věru radno se pozdržeti, bych poznán, od městské obrany s heslem: „Vše pro krále, nic pro vlast“, sebrán a nepřátelům lidu v ruce dán nebyl, an německé gardy, jak známo, se dobře k špiclovství a policajtství hodí, na bojišti ale pro svobodu, jak jsme se ve Vídni, v Drážďanech a j. v. přesvědčili, neníť rekovnost těchto zbabělých z velké části i vznešených sprostáků nikde lze spatřit, neboť mezi bojem raději do sklepů zalézají, když však dvůr nad revolucí zvítězí, vyleze tato nestydatá babská obrana ze svých tmavých doupat, v nichž se v čas revoluce skrývala, a aby nádobu hanby své doplnila, vrhne se na rozptýlené vůdce pro svobodu krvácejícího lidu, zatýká a vydává je nebrané, na popraviště krvelačným vládám.

I zardí se tvář hanbou každého poctivého Němce nad svou národní obranou, anaž zapomíná býti ochranou a silnou hradbou proti násilí mocných a se náhončím korunovaných tyranů stává.

Však bohužel i mezi obranou po naší ubohé vlasti panuje sem a tam darebácký a otrocký duch.

I slyšel jsem tu onde po boleslavském kraji, zvláště na německé straně, lid vesnický na městskou obranu žehrati, že sobě jen na panáky hraje, mimo to ráda ji snižující policajtství vykonává, a kdyby národ musel pro práva svá dnes neb zítra povstati, tu že by ještě proti spravedlivým povstalcům, kdyby ji lid záhy neodzbrojil, se svou zbraní vystoupila.

Z Chomůtova jsem se vracel po silnici pražské hlouběji do žateckého a litoměřického kraje, bych Středohoří mezi Louny a Mostem (Brüx) ležící seznal.

Na cestě od Chomůtova k Středohoří, kudy jsem šel, bylo na polích hojného požehnání Božího, lidu však po celé krajině nebylo tu vidět mimo rolnictví ničím více se obírati, než hornictvím na uhlí, a to jen na mále. Nejvíce však lidu na cestách svých jsem viděl s dobrým prospěchem na dobývání kamenného uhlí pracovati po krajině mezi Oustím a Chlumcem (Aussig und Culm).

Na cestě středohorské mě zvláště k sobě vábily zříceniny starých zámků.

Čtvrt hodiny nad Kostomlaty vylezl jsem na starý, na vrchu lesem porostlý, v zříceninách ležící hrad, jenž se ještě ze své starověké slávy zachovalou vysokou věží honosí, z níž velmi milé pohlédání na okolní krajinu jest. Vyhlídka není sice příliš daleká a rozsáhlá, ale přemalebného vzezření, plná rozmanitosti, neboť lze odtud města, úhledné vesnice, zelená luka, osetá role, ovocné sady, lesknoucí se rybníky a tmavé lesy, vše mezi sebou pěkně umístěné viděti.

Mimo krásnou vyhlídku dojalo mě zde i to velmi mile, že jsem se na hradě tom setkal s Čechem, an tu s manželkou ubytován, hrad ten pod dohledem má, a ačkoliv se mezi samými Čechoněmci již valná léta nachází, jest velmi vřelý a vzdělaný vlastenec, jenž s dobrým prospěchem misionáře v okolí svém mezi Čechoněmci ku straně Čechů dělá.

Cestující může na těchto rozvalinách u našeho Čecha občerstvení dobrým pivem a něco k přikousnutí míti, an pohostění cestujících tu v létě jeho hlavní výživou, a že při tom chudý, zvláště ale věrný vlasti syn jest, i jest mu co přáti laskavé podpory od cestujících Čechů.

Pobyv na tomto hradě starověkém a pohovořiv na ném sobě s Čechem novověkým asi dvě hodiny, zbíral jsem se zase na další cestu, ale dobrý Čech nenechal mě samotného z hradu odejíti, nýbrž mě kus cesty vyprovodil.

Po rozejití se s tímto Čechem namířil jsem sobě přes Bílinu na Most.

Asi malou hodinku před Bílinou, vida se však blížiti vcčer, zarazil jsem na silnici v úhledné hospodě.

Netrvalo dlouho po mém přijetí, vešel do hostince sedlák bez kabátu velmi vypasený, jaksi zpanštilé tvářnosti, pozdravoval přítomné jakousi vznešenou laskavostí, měl se ke mně přede všemi zdvořile a lichotivě a po půl hodině se poroučel zase tak lahodně, jak lahodně přišel. Že již počalo býti dlouho na noc, hospoda se záhy vyprázdnila, já chtěl na lože, hospodský, Čechoněmec rodem, kázal sice slamník a podušky přinésti, ale dřív, než lože upraviti dal, požádal mě při malém poklonkování o pas, čímž se mně, jakž se samo sebou vyrozumívá, nemožno bylo vykázati. Tu hospodský dále poznamenal: Pane, mně jest velice líto, že vyznati musím, bez pasu nelze mně vám noclehu dáti. Onen sedlák, jenž se k vám tak zdvořile měl, jest náš rychtář, a přikázal při svém odchodu potajmo mé ženě, abych od vás před ulehnutím pas požádal, bez něhož nynějším časem nelze nikomu cestovati, tím méně v hospodě noclehem býti, pročež by mně velmi líto bylo, kdyby se vám, pane, u mne proto, že nemáte pas, mělo něco mrzutého přihodit."

Z ostatní řeči hospodského jsem dobře vyrozuměl, že rychtáři nevěří, a já sám nabyl z celého zchytralého chování rychtářova přesvědčení, že to řádný sloup staré buřické vlády a copařského úřednictva jest, a že pro zalíbení se vyšším i toho nejlepšího, národu celým srdcem oddaného člověka milerád zradí.

Tu tedy jsem se nemohl zdráhat, hospodskému zaplativ, opustil jsem hostinec o jedenácté hodině večer, octna se tak samorediný na silnici pod krovem Nejvyššího v neznámé krajině černou tmou pokryté.

Jsa tak samoten v širém poli v hluboké tmě, nevěděl jsem, co počíti mám; na Bilín jíti bylo příliš pozdě, a mně k tomu všemu ještě cesta nepovědomá, do některé vsi o půl noci vraziti, bylo pro vzbuzení podezření nebezpečno, pročež žádná jiná pomoc, než přes noc pod oblohou nebeskou zůstati, bych ale při tom nijaké holotě do rukou nepadl, umínil jsem sobě, přímo na onu stranu po makmo jíti, kdež jsem myslel, že se teplická silnice táhne, na níž jsem doufal před loupežnickou lůzou nejvíce bezpečí nalézti.

I podařilo se mně po projití rozličných vesnic a velkého počtu rozpálených vápenic po půlnoci před Duchcovem na tuto silnici přijíti, na niž jsem se k ránu celý umdlen na blízku jedné vesnice na kámen pod sochu sv. Jana usadil, a také usnul. Netrvalo ale dlouho, vytrhla mě trouba vesnického ponocného nenadále z mého spaní, načež jsem, nemaje chuti se tu s ponocným setkati, místo to opustil, a vida ve vsi podomka s lucernou v ruce dvůr u hospody vozkovi odjíždějícímu otvírati, vešel jsem před samým svítáním do hospody, kdež se mně čelem o stůl opřenému překaženého a velmi žádoucího spánku a odpočinutí dostalo.

Téhož dne jsem jen dvě hodiny cestoval a se dověděl, že Rusové na pomezí uherské přitrhli a mé neblahé předvídání téhož se tak konečně uskutečnilo.

Ten den mně též došla zpráva neznámou rukou, že pan Khevenhüller, onen hrdina, jenž v noci nejpoctivější a nebrané lidi se svými žoldnéři stíhá a v posteli zatýkat dává, za mnou na známá místa policejní komisaře s 30 vojáky vysílá, by mě sebrali a jeho ztrouchnivělé milosti doručili.

Ačkoliv Khevenhüller již nic jiného není, než stará plácavá a tvrdohlavá, rakouským jedem napuštěná baba, anaž by pro svou nepatrnost chrabrým Uhrům na bojišti ani za zajmutí nestála, postačuje přece tam svým jedem ublížiti, kdež se jemu občanstvo pro zbabělost svou v cestu nestaví.

Vida se tak nablízku Prahy v nebezpečí, pustil jsem se nyní hlouběji do saských hor, a přetvořiv se tu oblekem na havíře, putoval jsem po delší čas na horách mezi Čechoněmci jako havíř oblečen. Zde u lidu sprostého bylo mně lze něco špatného pokrmu a lože z ovesné slámy v topených světnicích uprostřed náramných paren dostati.

V městech horních a i v hospodách jsem sobě nedůvěřoval nocovati pro noční visitace, jež úřady tu velmi často konati přikazují. Pročež jsem v horách nejvíce u horníků a u svobodomyslných a poctivých rychtářů po vesnicích býval.

Nyní jsa již čtyři neděle při zatajení své pravé osoby mezi čechoněmeckým hornictvem, jehož přízeň jsem sobě rychle získal, zdálo se mně na čase býti, pomezí saské překročiti, a tamější stav politický vypátrati.

I nabyl jsem brzkem na pokraji království Saského přesvědčení, že tu vzbouřením drážďanským dvě sobě odporné strany povstaly, jedna svobodomyslná, druhá otrocká neb absolutická, jež dosti příkře proti sobě vystupují. První strana, ona svobodomyslná, tají nyní jakožto poražená jaksi hněv svůj, naproti čemuž se druhá strana jakožto vítězná, ona otrocká neb absolutická nejen drze a směle, ale i pánovitě proti straně svobudomyslné staví.

Ku straně svobodomyslné se hlásí osvícenci vesničtí, a nejvíce pracující fabričný lid.

Ku straně otrocké, jakožto královské mají se bohatí fabrikanti, velká část úřednictva a něco maloměstského šosáctva.

Strana svobodomyslná jest v průměru četnější, nemá však prostředků peněžitých a zřídla vladařská tak v rukou svých jako strana otrocká, nicméně ona zase v sobě šlechetnějších, duševnějších a i čilejších živlů čítá, než strana otrocká.

S králem nespokojenost strany svobodomyslné jest velká a ačkoliv po vítězství králově tato strana rozptýlena jest a hlasy její oněměly, přece se znovu zbírá a své síly dohromady sestřeďuje tak, že lze řici, nová bouře pod mrakem se stahuje, anaž dnes neb zítra výbuchem svým Sasku nemálo hrozí.

Po jednodenním pobytu na saské půdě vrátiv se na hroudu tyranstvím sklíčené vlasti své, byl jsem tu od člověka Čechoněmce zpraven, že dnešní noci úřady po dědinách rozešlou slídičů, by po cizincích bez průvodních listů pátrali, je zatýkali a rukoum vlády věrně vydávali.

Pročež, pane, vás varuji,“ byla slova tohoto Čechoněmce, „nemůžete-li se dobře vykázati, nikde na hospodě tyto dny noclehem nezůstati, a pak-li vám libo, v mém obydlí přenocovati, milerád vás pod střechu svou přijmu, pod kterou pokojně spáti můžete, an já v obci co muž správný úplnou důvěru požívám a v mém příbytku se žádného prohledávání co obávat nemám.“

I přijal jsem vděčně pozvání to, proto ale přece jsem pod širým nebem až do jedenácté hodiny večerní zůstal, neb mně člověk tento sdělil, že pak-li někdo od úřadu k prohledávání domovnímu ven do vesnice vyslán býti má, že se to vždycky asi na jedenáctou hodinu vcčer stává.

Podál od stavení mého hostitele uprostřed louky stála věkem sešlá již, celá shrbená hruška, vůkol ní nízké křoví, anaž mě večerem ve svůj tmavý stín pojala, a zrakům slídičů zakryla. Zde jsem mezi hučením nočního větru osamotnělý bezpečnou dobu očekával, v kteréž bych se směle krovu hostinného Čechoněmce svěřiti mohl.

Hospodáři ani hospodyni však nebylo po chuti, že ve vlhkém a chladném vzduchu nepříjemné noci dlím, i nutili mě bezstarostně do příbytku jejich vejíti a s nimi povečeřet. Protože ale dobrotivost ďábelských úřadů úplně znám, poddal jsem se teprv po jedenácté hodině vyzvání těchto dobrých lidí. Vejda do příbytku jejich, byl jsem podáním ruky od hospodáře a hospodyně pozdraven, dobrou polívkou, brambory, chlebem a chutným máslem srdečně pohostěn, při čemž mně lidinky tito, sprosťouncí vesničané, v proudu nelíčeného hovoru své neporušené srdce dokořán otevřeli.

Po půlnočním pohovoření mně hospodyně na zem lože rozprostřela a čistě upravila.

Časně ráno vstana, byl jsem vesnickou jednoduchou snídaní štědře poctěn, a to vše z pouhé lásky k bližnímu a z účastenství, že mou tvářnost a slovo mé za poctivé a pravdivé měli.

Rozžehnav se s pohnutým srdcem s těmito vesničany, opustil jsem po snídaní chatrč nelíčené dobroty a nezkažené mysli.

I bylo mně na to v této hornaté krajině čechoněmecké od lidu povídáno, že pan správní, jenž tu na panství mimo právnictví i politické záležitosti spravuje, velmi ostré oko má na tak zvané rýpaly, ale ve své právnické činnosti že velký lenoch jest, tak že nelze lidu s ním žádaného konce v úředním pojednávání dojíti, a že vůbec ve svém úřadu nesprávný jest; buřické a podvodné vládě však se tento ničema dobře za chrta hodí.

Kdyby nebylo ochrany z předu jmenovaných vesničanů bývalo, byl bych jistě na hospodě noci té tomuto náhončímu rakouskému do rukou padl, neboť dal té noci skutečně všechny hospody na panství s velkou přísností a obezřetností proslíditi.

Jsa u velké nevědomosti o svých přátelích a známých v Praze, pustil jsem se ze saského pomezí pět mil zase hlouběji do Čech, bych nějaké zevrubnější zprávy o jejich osudu nabyl, vraceje se však zase dovnitř Rudohoří, postihl mé na cestě déšť, jenž mě přinutil na silnici do malé, ale úpravné hospůdky vejíti, kdež již přede mnou jeden párek cestujícího manželstva, jako káňata mokrý ubytován, mě jakožta sobě rovného vodníka, z něhož voda potůčkem tekla, důvěrně uvítal.

Jsa celý, umoklý, od blátivé chůze umdlený a hladný, uzavřel jsem v hospůdce té přenocovati a sobě řádně pohovět; netrvalo však déle než asi hodinu po mém příchodu, dostal hospodský přípis od rychtáře ještě téhož dne se na rychtě s druhými sousedy sejít na rozličné pojednání a smluvení. I klepl mě rychtářův připis ina hospodského o nos a vzal mi rychle všechnu chut k přenocování v této hospůdce, neb mně napadlo, že snad Švarcenbergova vláda; což tolik jest jako vláda Černého, služebným úřadům venkovským tajné předpisy dáti přikázala, by každý cestující bez průvodních listin zatýkán byl, a ona se tak bez pasů skrývajících se vlastimilů zmocniti mohla, k čemuž nepochybně dnes sousedé u rychtáře potřebného navedení dostati měli.

Náhodou měla knírovitá polovice z onoho umoklého manželstva touže dobou zapotřebí nablízce do městečka jeti, jímž i mě cesta má do Rudohoří vedla, i vyklouzl jsem tou přiležitostí z hospůdky, octna se tak v městečku, dal jsem při slezení s pryčky vozkovi na zpropitnou, že ale právě hustě pršelo, nebylo možno dále cestovati, i musel jsem proti vlastní vůli v městečku zůstati, raději bych byl však ještě hodinu dále do jedné vesnice, kdež mě lidé již znali, na noc dorazil.

Nemaje v městečku tom jaksi žádné pokojné chvíle, tanulo mně na mysli, že pakli déšť trochu povolí, cestu přece ještě téhož dne do své známé vesnice nastoupím, bych tam přenocoval, i chtěl jsem z toho ohledu ze šenkovny ven se na počasí podívati, ale ve dveřích, právě když chci prah překročiti, vstupují do dveří gardisté, a s oběřením (!) káží mně jim pasu svého dáti, an prý nařízeno mají přísně na všechny příchozí dohlížet, a každého pasu nemajicího hned zadržet.

První dobou mě to nemálo zarazilo, neb jsem myslel býti prozrazen. Proto však jsem se ohražoval proti tomu zadržení tím, že pasu nepotřebuji, an z daleka nepřicházím, a do hor se vracím, kdež se hornictvím obírám, a také dobře znám jsem, o čemž se lze snadno přesvědčiti, když někdo se mnou na mé útraty vyslán bude.

Mně bylo možná na něco takového se odkazovati, an jsem sobě tolik přízně za čas svého pobytu u horníků získal, že se mně bylo snadno nadíti, že horníci k mému prospěchu dobré svědectví o mně a právě tak dají, jakž toho chtíti budu.

S velkou náruživostí doráželi na mě gardisté, bych s nimi hned k protokolu šel, při čemž mně vytýkali zpurnictví a jakousi nevážnost, jíž prý jsem se před chvílí proti gardistovi městskému dopustil. Tím mně najednou zasvitlo v kotrbě, že tu snad v osobě nějaká mýlka panuje, i vysvětloval jsem rychle těmto pochopům, že jsou na omylu; an já před tím ani žádného gardisty neviděl, tím méně jej něčím urazil, čímž se náš odchod k protokolu nejen pozdržel, ale i stalo, že se mezi tím onen knírovitý, s nímž jsem do městečka přijel, v průvodu jednoho gardisty do hostince vrátil, kdež právě tou dobou dva přespolní lidé domácí a hospodský počali k mé straně mluviti.

Při vejití knírovitého se mžikem jednání celé proměnilo; gardisté mě najednou nechali jako koláč sedět, pustili se nyní celou zuřivostí do knírů, a hospodský mně mezi tím vysvětloval, že se stala mýlka, že ne na mě, ale na toho v knírech garda své střely naměřené má, a že budu u něho moci pokojně spáti. I netrvalo dlouho a kufry musely s černožlutou gardou do protokolu, po čemž já nemeškal městečko všem všudy i s gardou doporučiti a ve svém havířském přetváření rychle se odtud ukliditi, an pánům francům z protokolu snadno napadnout mohlo mě se na osobu člověka ptáti, s nímž jsem do městečka přijel, a mezi pány franci mohl i někdo být, jenž mě znal, a tu bych byl býval vyzrazen.

Byl jsem za městečkem a bouře, anaž se tam nad hlavou mou nenadále strhla a blesky své na hlavu jiného obrátila, zmizela štastně z mého obzoru. Inu, pomyslil jsem sobě, šlupku policajtská garda polapila, a jádro sobě z rukou vyklouznout nechala.

Uběhly již čtyři neděle, co jsem jako cizinec na domácí půdě bloudil a všechny cesty pěšky konal, an se mně pro svou mnohostrannou známost nijak tomu nedalo vyhnouti, abych na poštách a dostavníkách nebyl poznán býval.

Maje sice toho skrývání po vlasti brzy dosyta, i musel jsem přece do času asi čtyř neděl na domácí půdě prodlívati, protože mně vak s prádlem a šatstvem, jehož mně na útěku pro odstranění vší pozornosti ve bráně nemožno bylo z Prahy sebou vzíti, nepřicházel a já se bez něho na vzdálenou cestu vydati nechtěl.

Konečně přišlo s prádlem a šatstvem to sešité, dlouho očekávané tele, načež já hned pomezí domácí do cizozemska překročil.

Praha byla posud samojediná v rakouské říši, anaž mohla, majíc svobodu tisku, národům svobodu hlásat a na věrolomnou vládu svých blesků vysílati, pročež, aby vláda odvrátila spravedlivé a ji nemilé blesky od hlavy své, kázala Prahu bez všech pravých důvodů do obležení dáti, vlastenecké muže, již svými spisy a sliby v lidu plamen lásky k vlasti a svobodě rozdechují, noční dobou s neslýchaným násilím zatknouti a tak pohltila svým pekelným jícnem svobodu tisku. Jednou v ranou umlkly hlasy pro práva lidu Českého; hrobové ticho nastalo v zemi, an duch Český vojenskou censurou upoután jest, staré tyranství sevřelo Prahu svými železnými drápy a rozprostírá nyní své pekelné sítě po krásné zemi České a proud slova svobodného se nerozlévá více z Prahy po končinách Českých.

Vláda, dobře znajíc tyranství drtící a bludy rozptylující mocnost slova svobodného, již po delší čas vše na to vynakládala, by pod nějakou slušnou zástěrou stav obležení nad Prahou vyřknouti a tak svobodu tisku v okovy vojenské upoutat mohla, že se ale nijak k tomu příslušná příčina vyskytnout nechtěla, učinila vláda samovolná krok tento konečně i bez všech důvodů a vyřkla nad Prahou stav obležení a zatknutí vlastenců, nedbajíc na to, že tím po konstituci a po zákonech od ní samé daných nohama šlape.

Prohlásilť sice generál Khevenhüller, že jistá část mladého lidu sobě předsevzala mocně pokoj Prahy zrušiti, a i nějaký židovský vládě zaprodaný pražský špicl neb zpátečník 18. června t. r. podal v Lipských Novinách zprávu, tajný spolek k porušení pokoje a vůbec pořádku evropejského že v Praze, ve spojení s Berlínem, Vídní a Drážďanami pozůstával, a jeho stávání že jest tím nevyvratně dokázáno, an se psaní od známého Rusa Bakunina v listinách zatknutého spisovatele Sabiny nalézá, jež zřejmě na spiknutí ukazuje.

Však podnes nepodal nám pan Khevenhüller žádného jistého důkazu o té jisté části mladého lidu, a také nám ani nepodá, a co se týká onoho pražského špicla z pokolení Abrahamova o jeho tajném spolku v Praze s obviněním pana Sabiny a známého Rusa Bakunina, mohu já jemu to vysvětlení dáti, že psaní to znám, a že nebylo ani pro osobu pana Sabiny psané, nýbrž pro Lípu Slovanskou, v jejíž redakci mně lze bylo psaní to čísti a s obsahem jeho se seznámiti, o kterémž mohu k ospravedlnění, jakž pana Sabiny, takž i známého Rusa Bakunina sděliti, že nic jiného nepojednávalo, než to, aby Slovanská Lípa, anaž za poslednějšího času zpátečnickým působením pana Havlíčka Borového ochabovala, rázněji v záležitostech národa vystupovala, od zkoravělých zásad čas nepochopujících mužů, jako Palacký1.11, sváděti se nedala, a rychle, ve svých prácech ku předu kráčela, prorokujíce jí při tom blízkého rozpuštění od vlády rakouské.

Známť já naskrz smýšlení národa Českého a pověstných jednotlivců jeho. Spiknutí české jest veřejné a všeobecné, při němž heslo panuje: „i krví chraňme svobodu“. To jest vyřknutí Čechů, ne však tajných spolků, k němuž se mimo pana Palackého, Braunera, Strohbacha a Riegera zajisté každý zdárný Čech po království našem přiznává.

I to, že spiklenců po Čechách není, ví vláda a Khevenhüller navzdor klepům tak dobře, jako já, ale ona chtěla míti obležení Prahy a tím svobodu tisku v okovech, a toho s prohlášením Prahy do stavu obležení dosáhla, ostatní vše jsou jenom brejle, a ani za mák při tom pravdy.

Aby však opravdové spiknutí vlády proti Čechům vykládáno nebylo lidu, uložila vláda těch do chladu smrdutých, zdraví škodných žalářů, o kterých věděla, že neohroženě z hloubi srdce svého ku straně lidu mluví; ale Braunera větrem dvora nyní sem tam se klátícího, a jiné, jemu podobné výtečníky na svobodě ponechala.

Staré vlády hloupě vykládají a dokazují lidu, že opravovatelé neb novotáři dělají revoluce pro slávu, důstojnost a bohatství; ptám se však, jakého bohatství, slávy a důstojnosti posud nabyli francouzští, polští, italští, rakouští a čeští náčelníci převratu? Chudoba, bloudění po cizí půdě, těžké okovy, žaláře, šibenice, kulka a prach jsou jejich odměnou - každý náčelník, jenž jiskru boje v lid hodí a na bojiště se první dobou postaví, má nad hlavou svou meč kata viseti, on musí bez mocných prostředků, všeho bohatství prázdný, lid neuspořádaný proti vladařům, mocným a bohatým, bodáky a děly ohraženým vésti, nejen že tím svou hlavu v šanc pro věc lidu dává, musí on se i o to starat, by lid pro svobodu k boji příkladem vlastní rekovnosti a slovem mocným, hromu podobným rozplamenil, a při tom v čas boje zase na cestě lidskosti a poctivosti udržel, jakž to posud všichni náčelníci ku chvále své a ku chvále povstalců dokázali, kdežto vlády na hloupá práva od Boha prý jim daná se odvolávajíce, vojska svá bez všeho ohledu k ukrutenství, paličství, vražedlnictví a loupežnictví pokaždé proti povstalým národům ponoukají a jim za to ještě i odměnu veřejnou udělují.

Vlády staré rozpouštějí hromy své na lid, aby jej omráčili, do otroctví uvázali, a tak jej ku svému prospěchu dle libosti vytrávit a krev jeho vypít mohli.

Vůdce lidu vidíme s prázdnými kapsami bojiště opouštěti, ve dne v noci pracovat, aby, pakli se revoluce podařila, rozbouřené moře, jemuž oni kázali ze svých břehů vystoupit, zase do břehu míru a lásky bratrské uvedli, jakž nám Francouz Lamartine s jeho přívrženci ukázal. A co mají za odměnu, že svobodu lidu francouzskému vydobyli? Stali se mučedníky svého učení jako svatí apoštolé - na jejich místo pozdvihl později krátkozraký lid selský darebáky, jako Bonaparta, který svému zesnulému strýci, slavnému císaři Napoleonovi v hrobě hanbu dělá, pak Thiersa, Barrota a j. v., vložil tak řizení země šibalům v ruce, již v čas nebezpečné bouře stranou, na místě před kulkou bezpečném stáli, a nyní vše to, co první a praví náčelníci revoluce v čas nebezpečenství pro lid, to jest, co Lamartine s jeho přívrženci učinil, překotují, a svobodu krví od prvních těžce vydobytou, k zalíbení evropských tyranů do vazeb dávají, a takoví lidé nyní uživají ovoce revoluce, stojí ve slávě, důstojenství a bohatství od lidu krátkozrakého a neopatrného k tomu povoláni.

Takoví lidé právě jsou přátelé starých vlád, pln necnosti starých opovržených vladařů, od nich také velebení, a těchto lidí necnosti v marnivosti, ctižádosti a v chamtění po bohatství a panování pozůstávající, kladou staré vlády rádi na hlavy těch, již první blesky revoluce, jak známo poctivě, bez všeho vlastního zisku, jedině ku prospěchu lidu řídili a se tělem i duší vlasti obětovali.

Tak se vede Lamartinu s jeho přívrženci, a tak se vede vůbec všem prvním náčelníkům, již své ruce v revoluci měli, když se nebezpečné hromy boje nad hlavami jejich vztekaly a svým přičiněním revoluci šťastně provedli, nehodní pak požívají v hojnosti ovoce těchto, jako biskupové ovoce svatých apoštolů.

Svatí apoštolové jsouce mučeni pro své učení, milerádi obětovali život svůj v pokoře a chudobě pro dobro lidu jako první náčelníci revolucí, a biskupové nynější se těší z učení a utrpení jejich vysokým důstojenstvím, bohatstvím, slávou a požíváním rozmařilého života.

První náčelníci šťastně i nešťastně vedené revoluce bloudějí po Evropě větším dílem v bídě, nebezpečí života, vzdychají v tmavých žalářích, anebo cedí svou čistou krev na popravišti ukrutných tyranů z lásky k vlasti.

Pročež jest a zůstane to hloupé, když staré vlády dokazují, že náčelníci revolucí vyhledávají v revoluci svého prospěchu, vždyť pak, jak vidíme, prospěchu toho nalezají pro neprozřetelnost obecného lidu jenom bídné kreatury samolibých mocnářů, jako Bonaparte, Thiers, Barrot a j. v., již se později po nebezpečným provedení revoluce svými veřejnými, lidu obecnému lichotnými řečmi a jinými kejklemi na stanovisko poručenské vyšinou, by jen zase to, co první náčelníci pro dobro lidu vystavěli, ku prospěchu starého darebáctví překotili.

Pročež hleď, každý národe, na ty, již tobě kaštany holýma rukama z ohně dobývají, ale ne na ty, kteří později přicházejí s tebou k hodu zasedati, aby, nemajíce od ohně pranic poškvrněných rukou, při hodě tobě hlučných řečí drželi a se na tvém stole nezasloužile pásli, kdežto, bohužel, ti, již tobě hody připravili, nevděčně mimo stůl bez vážnosti státi necháváš, a oněm nehodným tak lehkovážně stolu svého podstupuješ, až oni i tebe, národe, samého od hodu tvého vyloučí a jej opanují.

Na Bádensku, psáno 1849.

Emanuel Arnold

---

1. Patrná mýlka; má býti: 9. května.
2. Zlatá Husa patřila Petru Fastrovi, příteli Em. Arnolda.
3. Nynější Václavské nám.
4. Arnold ničil každý dopis, pokud se mu zdál jen trochu závadným, hned po přečtení.
5. Měly tu býti připojeny poznámky, jež však v celé brožurce odpadly.
6. Ve svých Pamětech líčí Arnold tento útěk krátce takto: „rozhodl jsem se tudíž, že se přes den ve městě budu skrývati, k večeru fiakr přecl bránu pošlu, a sám pěšky mezi lidmi do zahradních restaurací se ubírajícími branou proklouznu. Povedlo se to a za branou vstoupil jsem do čekajícího fiakru, jel do blízkého místa Pankráce, tam vystoupil a sestoupil s jakýms mladíkem k podolskému převozu, bych se dal přeplaviti přes Vltavu. Byla už 11. hodina v noci a hrozná tma, voda byla velká a převozníci neměli chuti převážeti, pokládajíce to v tu dobu za nebezpečné. Prohlásil jsem, že právě v tu dobu nutně potřebuji býti převezen. Na to odvětil jeden převozník: „Pane, už rozumím - vstupte!“ Obrátil se k svým dvěma druhům se slovy: „Dost řečí, chopte se tyčí!“ a když jsme se octli na vodě, pronesl ke mně: „Jsme prostí lidé, neznáme Vás, ale dobře pozorujeme, co se děje. My máme také srdce v těle. Přejeme Vám, byste se šťastně dostal pryč; jeden z nás doprovodí Vás se svítilnou až k smíchovské silnici, abyste po tmě neklopýtl. Když jsem se šťastně dostal na druhý břeh a chtěl zaplatiti, nepřijali chudí poctivci ode mne peněz.“ Překlad Maršanův, Květy 1898, II, str.48.
7. Své potulky vylíčil Arnold v Pamětech krátce takto: „Zaměřil jsem k saské hranici a kráčel celou noc, abych co možná brzo se dostal z pražského obležením stíženého okrsku, a poněvadž jsem byl nucen, i dokud jsem se nacházel poblíž Prahy, pro jízdní patroly vyhýbati se nejhojněji navštěvovaným silnicím a jíti po vedlejších cestách, na nichž jsem se odchyloval od původního směru, opustil jsem konečně všechny cesty a šel přímo přes hory a doly. Při slunce východu octl jsem se na zcela jiné silnici než té, kterou jsem hledal. Rozhodl jsem se zdržeti se ještě nějaký čas v Čechách a sice v německé části, kde mne as nikdo nebude hledati, a přestrojen za horníka s místa na místo putovati. Na těchto potulkách přihodilo se mi kromě různých přtjemností též mnoho nepříjemného, tak na př. vystoupil jsem kdysi na vysokou horu, bych se pokochal romantickou vyhlídkou. Vraceje se vešel jsem už podvečer do solidně vypadající hospody u silnice, bych si odpočinul a přenocoval, ale když nadešel čas k spaní, litoval hostinský, že mně, jelikož nemám průvodního listu, nemůže poskytnouti přístřeší, a nezbylo mi tudíž než chopiti se hole a za noční tmy dáti se na cestu do půl hodiny vzdáleného města. Ale na cestě zbloudil jsem tak, že jsem Bílinu ani nespatřil. Na nebi stáhly se mraky, kolkolem křižovaly se blesky, temný hrom rachotil z dálky, nastala úplná tma, krajinu nebylo lze rozeznati. V této situaci dal jsem se, bych se dostal na bezpečnou cestu, v tu strany kde jsem se dohadoval, že leží Teplická silnice; po cestě všude plno rybníků, lomů a dolů, do nichž při té tmě spadnouti jsem se každým okamžikem obával. O jedné hodině po půlnoci nabyl jsem hledanou silnici a sice u města Duchcova, jež leželo pohříženo ve všeobecném hrobovém tichu; nemohl jsem se zase pro nedostatek pasu odvážiti v tuto neobvyklou dobu v nějakém hostinci s nevyhnutelným lomozem hledati přtstřeší a dal jsem se tedy na cestu do Mostu, asi hodinu odtud vzdáleného. Konečně myslel jsem, že už brzy nastane den; několik kroků od silnice viděl jsem sochu nějakého svatého a na blízku hospodu, která však nebyla otevřena. Příliš unaven noční cestou neměl jsem chuti dále jít a usedl na stupních sochy, bych vyčkal otevření hostince. Zde jsem usnul; brzy však vyburcoval mne ze spánku mocný hlahol trouby ponocného, jenž se ozval blízko mne jako hlas trouby při posledním soudě. Seznal jsem okamžitě, že by bylo nebezpečno, kdybych měl býti jako tulák polapen, a proto skryl jsem se rychle za sochu patrona zemského, který nebyl nikdo jiný než Jan Nepomucký. Nemusel jsem se dlouho skrývati, neb za chvilku otevřela se brána hostince, z níž vyjel povoz, a já šťastně vklouzl dovnitř.“ Marčan, 1. c., str. 48-49.
8. Vystoupil patrně na Milešovku, poněvadž dále praví, že sestoupil s vrchu do dolin třebenických.
9. Varvažov, hejtm. Ústí n. L.