Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/VII.
| Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl | ||
| VI. | VII. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 65–68. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
A opět uběhlo více než pětadvacet let — a v Praze v Michalské ulici shromáždili se zástupové lidu před pěkným domem, u jehož vrat pohřební vůz stál. V tom měl býti na svaté pole vyvezen Šebestián Hněvkovský, bývalý purkmistr kr. věnného města Poličky.
Dokonána byla vezdejší jeho pouť a dokonáno dílo jeho; odešel k Hospodinu 7. června 1847 — tiše a spokojené, s radostným vědomím, že se vyplnily jeho mládenecké naděje, že nepracoval nadarmo na zpustlé vinici mateřského jazyka, že bylo proroctví Dobrovského pára a dým.
A blažený úsměv pohrával okolo úst jeho, když zavíral oči k poslednímu spánku, neboť vystupovaly před ním v peřesté směsici rozkošné obrazy časů přicházejících, a země, kterouž opouštěl, odívala se stříbrným květem a duch jeho vznášel se lehounkým letem nad touto stkvostností a plesal nad utěšeným divadlem.
Já[1] stál také mezi hlučným zástupem, kterýž přišel, aby nejstaršímu Čechu poslední úctu prokázal, a jakž to v úzké ulici rozmanitým hovorem okolo mne hučelo, zabral jsem se do tichých myšlének a probíral některé příhody z posledních let nebožtíka, kdežto jsem ho znal osobně.
Poprvé jsem ho viděl r. 1836 v Šochově čítárně; to přišel právě po mrzutém úřadování na odpočinek do Prahy. Tu jsme se pak skoro každý den scházeli. On se probíral pilně v politických novinách, maje živé účastenství s každou událostí veřejného života.
Tu jsme mluvívali o Faustu, kterého měl již pod pérem; tu povídával již o svém Otakaru. Čilosť ducha jeho byla ještě ku podivu veliká.[2]
Také divadlo jej velice zajímalo a vroucí přání jeho bylo, aby se jeho Jaromír provozoval — toť je přirozené přání dramatického básníka! — ale v té své vroucnosti zapomínal, že je nemožno tu báseň na prkna přivésti a že všeliká překážka v ní samotné spočívá.
Ale chatrná příčina rozvedla naše besedování. On vydal své „Námluvy v Koloději“, a mně napadlo několik slov o nich v „České včele“ napsati. Jáť ovšem nemohl tu pracičku chváliti — ale čtenářstvo naše bude věděti, že nepokládám kritiku za dryáčnici, kteráž by si cizím hubu vyplachovala, a že ji nemám za nezvedeného hrubše, kterýž by okolo člověka jdoucího po veřejném trhu poskakoval, blátem po něm házel a z některé vady jeho surový smích si střápal; já považuji kritiku za něco docela jiného a také jsem to tenkráte, jakž myslím, s očí nepustil… ale dobrý, starý muž nemohl ani těch několik upřímných slovíček snésti a — rozhněval se.
A já nechtěl tenkráte přece nic jiného dosíci, nežli aby se ve svém stáří od dramatických, k ničemu nevedoucích hraček odvrátil a z velikého pokladu svých vzpomínek a přátelských dopisů nějaký zábavný obraz onoho věku vylíčil, kdežto stál mezi prvními, kteří opásali bedra svá a vzavše hučící trouby do ruky v tíseň veřejného života se pustili a ke vzkříšení mateřského jazyka volati začali. To jsem chtěl — a on se později k tomu také uchystal, urovnal již dříve připravované materiálie, snad i něco dokonal… ale kdož to ví? a kdež to je?
A touto myšlenkou obíral jsem se u jeho pohřebního vozu nejživěji. To dílo mohlo býti nejpěknějším závěrkem jeho literárního života.
Přátelská otázka: Nepostarají se o ten pomník alespoň jeho dědicové? —
Zvuk posonův a zpěv chorální vytrhnul mě z myšlenek; průvod se hnul a unášel vážným proudem tělesné ostatky milovaného otce z lůna truchlící rodiny; unášel nejstaršího Čecha k nejstaršímu příteli, k Antonínu Jaroslavu Puchmírovi, s nímžto se byl v Praze seznámil a s nímž i v Praze v tichém loži odpočívá!
Bodejž se jen místa neztratila, kde tito dva slavného novorození očekávají, aby u nich vděční potomci kroky své zastaviti a památku prvních křisitelů nového českého života srdečným povzdechnutím světiti mohli!
Vůkol a vůkol zkvítá ovšem množství nevadnoucích pomněnek, ježto sama vlast na hroby svých zdárných synů sázívá; ale nezasvěcené oko jich nevidí. I osmělil jsem se několik jich utrhnouti a malou kytici z nich uvinouti; přijměte ji, kteří památku našich mužů rádi v sobě oživujete!