Pomněnky z Roztěže/3.
| Pomněnky z Roztěže Josef Kajetán Tyl | ||
| 2. | 3. | 4. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 176–185. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
…Nemyslitě si, milosťpaničky a slečinky, že jsom vždy tak otrhaný choděval a vždycky pálenku píjal, ako ma včil vidítě. Moje zlatúška dědina němá istě tak bohatých polí, tak úrodných stromů a tak pohodlných domů, ako česká zem; je to ale preca moje milá, drahá dědina — a něbol bych ju za žádný kraj ve světě promenil. Nemyslitě si dále, že doma též tak bědně a ošarpaně chodíme, ako v cuzině. Nazbytok němáme ničoho — to je pravda; ale veselosť bývá preca na tvarách našich a spokojenosť v srdcach našich. V čistej košele a pěkných čižmách zatancuje si mláděněc ve svátok pri huslách a pri píšťale, ako by bol kníže pán; laskavo usměvá sa naň hezúčká děvča a hrá mu hybkými prsty v dlhých, uhladěných vlasách, a otcové i matky sejdú sa v krčmě alebo na lúce okolo mládeže, a že nemóžú s nimi o závod dováděť, zpomínajú si na mladé léta, alebo vypravujú, čo kdě v cuzině zkusili. Jedni vyberajú v hlavě medzi mláděnci ženicha pre svoje dcery, druzí pozorujú medzi děvčaty, ktorá by sa najlepše k synoumu hospodárstvu hodila.
V našej dědině boli rodičové moji skoro najbohatší. Dědina je veru len malá a chudobná; něbolo tam tedy velmi mnoho treba, aby sa človek bohatým nazýval. Hodná chalupa, kus pola a zahrádka bolo celé naše jmení. Na predku v chalupe bývali rodičové — já, jejich jediný syn — a starý strýc, matkyn brat; v zadku, za našou svetlicou, stály v chléve tri kravy s pjatima kozami. Dal-li Pánbóh dobré leto, rodilo se na poli pekné žito, lebo aspon oves a zemáky. Na zahradě stálo několko zkrivených sliv a velkých ramenatých hrušek.
Povídám o tom, abyste věděli, že rodičové na svój stav dost mali, a pak abyste pochopili, ako ma milovali, keď syna svojho vác že celý statok si vážili. Ach, já jsom veru mal dobrú matku a hodného otca! Keď jsme sa o svátkách schádzavali, němal nikdo tak blýskavú košelu, tak čistú kabanicu a pekný klobúk, ako já na se. To bola matkyna radosť, keď ma svarného medzi ostatními viděla; a otěc nědal si eště na staré kolena zabrániť, aby něbol zimného času na několko neděl mně k vóli do sveta vybehnul. Matka uprádala medzi tým doma svój lan a brat jej pomáhal pri hospodárství; otěc ale vyhladával s drátem a pascami dobrých ludí, a to šetko, len aby pre mňa trochu peňazi vyrobil.
Já jsom sa veru rád pekně nosil, rád sa zaveselil, ale jsom rád pracoval. Zpočátku šetko len pre dobrých rodičů — pozdějšje ale eště pre někoho iného. Ach, moje zlatúšké panenky — tu děvčinku maly jstě viděť! Vy jstě tu krásné, to je pravda — hezúnké jsú v Čechách děvčatka; ale vaša vzácná krása je mi velmi vysoká a vzďálená. Vy jstě celé v pekném šatě ukryty, sprosté oko něví, čomu veriť. Ale s našimi děvčaty je to šetko inák. Jak a čo jim Pán Bóh nadělil, to je na nich viděť bez šetkého zakukleňa; a to děvča súsedky vdovy bolo od Pána Boha tolko darů dostalo, že to němožno jazyku ludskému ani vypisať. Jmenovali ju Hanička. To nění sice nič obzvláštného, a mnoho děvčat se tak menuje. Ale tak iskrných očí, tak belúškých a červeně prekvítlých tváriček, tak lesknavých zúbčeků a tak hustých, dlhých vlasů na tej malej hlavence — toho šetkého němalo žádné iné děvče daleko široko. Keď sa Hanička zasmála, ako bolo človeku, by sa na jasnú božú oblohu díval; bola-li smutná, zdálo se, že mlhavý jasenní deň na zem pozérá. A keď okolo oken po dědině běžala, zdálo sa všem ludom ve svetlicách, jako by sa jim postava z púhého vetoru pred očima míhala — tak lehúčký, tak létavý bol její krok; a preca keď ju zase človek pri tanci v rukách držal, tu poznával, že ta útlá a preca plná postava nění z vetru, lebo od púhého vetru něrozhárá sa tak srdce, ako sa mně pri něj stávalo.
Už ako děti jsme spolu hrávali, a radosť moja bola, keď jsom jej mohel něčo po voli urobiť. Z najpeknějších květočků, jakéž len po našich polách rostly, pletával jsom jej venčeky lebo svazoval kyticu. Najlepších koláčů, jaké moje matka pekávala, tých jsom jej donášel. Z tenúčkého žlutého drátu upletol jsom jej krásnú klec a vykrmil mladú penkavu — ach, mnoho dětinských her musel bych včil vypočítať, ktoré jsme pri nasej sprostotě mávali. Rodičové naši neprekáželi nám v radosťách, a treba matka Haničkyna najchudobnějšá vdova bola, zdálo se preca, že jej něbe dcerušce k vóli žádné bídy trpěť nědává, ba ako divem potrebných vecí jej uděluje, a že tedy obzvláštné požehnáně na děvčati spočívá.
Mně bolo dvadcat — Haničke šestnáct let, keď jsme o svatbe rozprávať začali. Mně něbolo inák, než ako bych do ráje nakukoval keď jsom si nastávající časy na mysl uvádzal. Šťastnějšého človeka něbolo na celém dalekém světě. Prjátelé mi vinšovali štěsťa — jediný starý strýc krútil pri mých radosťách hlavu, a něraz i starostlivé slovo o mojim budúcím životě prohodil. Něvím, synku, něvím! ríkával; ale Bože daj, aby ti Haničkina marnosť zármutek něpripravila. To je vrtivosť, to je nestálosť — ako jarný vetr. A tys prudký ako blesk. Něvím, synku, něvím! — Strýc mal istě pravdu. Hanička bola ako vetr a něraz způsobila mi trpkú chvílu. Už ako dítě zahodila někdy mój najpeknější venček a sáhla po jedinom květočku, ktorý jej cuzí mláděněc podával. Peknú klec roztlúkla a penkavu pustila. Keď jsme boli u muziky, púštěla sa do kola s iným jonákem a nejpeknějšu pentlu odo mňa darovala inému děvčati. Ale já to šetko len mladosti přičítal a pri svej žalosti vždy vrúcněji jsom ju miloval. Ach, veď pak ona sama chybu svú poznávala, keď jsom jej s ťažkým srdcom alebo v hněve výčitky činíval, a s plačom padla mi okolo krku a slubovala, že sa polepší. Já jej uveril, lebo hodiny našeho smíreňa boly ty najsladší, a těšil jsom se tým, že po letách srdce její ochladně a hlava k rozumu prijde.
Já němyslím na nic zlého, ríkávala pritom slzíc. Uvěr mi, Janíčko! Tys mi nade šetko nejdražší. Ale něvím, čo ma to popudzuje, že bych se ráda i iným zalúbila — ale ně ako těbe — to ně! Mňa to těší, keď sa iný na mňa usmívá; je mi ale veru šetko jedno, nech sa kdokolko usmívá. Odpusť mi!
A prosba lásky je velká i zapudzuje hněv ze srdca ludského. Odpustil jsom teda Haničke raz i dvarazy — odpustil jsom jej vždycky; a s novými sluby lásky její odešel jsom konečně i do sveta, akož je u nás obyčaj. Něboloť mi toho arci k živobyťu treba; bol bych sa ale styděl, kebych samojediný z nášej dědiny ničoho něbol zkusil a o ničom rozprávať něznal, ak to v cuzích krajnach vypadá. Chcel jsom také veselú svatbu strojiť, a k tej mi istě doma peňazi nezbývalo; tých sa mohlo len v cuzině vydělať. Najvác ale doléhal na to strýc, abych najméň rok i dve léta ve svetě pomeškal. Do toho času malo sa ukázať, zdali ma Hanička uprimne miluje a vernou mi zostane.
Laska moja bola silnějšia než strýcovo pochybováně i než moja bázeň, kerá chvílkami na mňa dopadávala, a slzy Haničkyné boly na konec pri lúčení našom tak hojné a uprimné, že všecku něduveru z nader mojich splákly. I němyslil jsom na bolesť rozlúčeňa, ani na ztrátu, která by mňa v tom čase potkať mohla; ale myslil jsom len na svoje navraceně a na šťastné leta po navráceňu.
I odešel jsom do sveta, ako jsom za let chlapeckých na malú zahrádku vybjéhal, keď tam stromy ve kvetě stávaly. Šetko se na mňa smálo — a já sa smál též na šetko. O žádnom nesmýšlel jsom zle, i bol jsom té bláhovej very, že také v žádnom nič zlého něvezí. Dni a neděle utékaly ako voda, lebo v myšlenkách bol jsom porád u Haničky a pak jsom pilně robil svoju prácu. Muselť jsom medzi tím arci také s krajany obcovat; ale veru žerty jejich ma netěšily, a každé útraty strachoval jsom se ako velké škody. Najmilejšé vyraženě moje bolo, keď jsom pod širé něbe se dostal a uzlík svůj otevrel a uschované peňaze přepočítával. Němyslitě si, pekné slečinky, že to bolo lakomstvo — já miloval svój poklad pre jinú príčinu. Veď bol každý krejcar, kerý jsom uložil, malý stupeň k mojemu budúcímu štěsťu, a takových stupenků mal jsom, bohužel! velký počet prekročit. Ale Bóh mi poprál síly a vytrvanlivosti. Než ubehlo půldruha leta, mal jsom v ranci sto rýnských, a keď jsom k nim posledný groš položil, bol mi deň radostný ako veliký svátok, a deň posledný, ktorý jsom v cuzině promeškal.
Konec bolo šetkému túžeňu, a jako novorozeňátko viděl jsom pred sebú len život radostný. I spechal jsom domů — a pritom spechání zlobil se na vetor, že čerstvejš okolo mna letěl a mňa pospíchajícího něboráka na svoje krídla něvzal.
Málo čo bol jsom po celý ten čas o svej dědině zaslechnul — a skoro nič o svej něvestě. Z našej dědiny něbolo mnoho známých ve svetě, a já po novinách také nedychtil. Pri svojej důvere očakával jsom najlepše. Dílem bol jsom tak učiniť strýci prislubil. — Něptaj sa, synku, po Haně, reknul ke mně, keď jsom odchádzal. Dělaj, čo dělaj — ale moja rada bola by taková. Bude-li děvča ako rákosí vetrom sa klátící, darmo bysi svú dušu v dalekej cuzině pri němilých novinách zarmucoval; bude-li ale pevná, ako na uprimnú něvestu sa svedčí, vynahradí těbe prvé shledáné šetku bolest, ktorú snad v cuzině proto učuješ, poněváč celý čas o děvčati ničeho nědoslíchneš.
I letěl jsom teda včil domů a něznal ani, bolo-li sa medzi naším ludem něco zmenilo. Moja naděja bola tak silná ako moja láska, a v duchu viděl jsom už veselú svatbu, malé hospodárstvo božjé požehnáně, a pri všem tom sebe a Haničku. Ale veru podivno! Čím blíž jsom k našej dědině přichádzal, tím něpokojnějše začalo sa mi srdce búriť, a němohel jsom to rikaje túžením a zvedavosťou už ani vydržať. Posledný deň roztrhnul sa mi opasok, kerý mi bola Hanička ušila. Nevím, zlatúšké paničky, jestli tady také na znameňa držíte; ale já němal tu príhodu za nič dobrého.
Bolo večer, keď jsom do našej dědiny dorazil. Ani jsom k rodičům něvešol, srdce ma hnalo k chalupe, kde Hanička s matkou bývala. Chalupa bola zavrená, svetlica prázdná. Oklamaný vo svojí prvej náději, že drahé děvča radostně prekvapím, mrzutý a néjako polekaný ubíral jsom sa k rodičům. Matička — Bóh ju potěš! — ta radosťou plakala, otěc a strýc sa potěšili; mně ale nědali útěšenú novinu, keď jsom začal o svej něvestě hovoriť. Ach, dosavád bola jako jarný vétr, a srdce mi bolesťou pukalo!
Něbývala už Hanička v našej dědině, ale bola sa s matkou do osady prestěhovala, kde panský zámok stál a kde sa letného času náš grof zdržoval. Na letnice bola tam šla k tanci. Moja milá matička jej ríkala, aby toho něrobila; ona ale bola zaslechla, že sa tam z okolí najpeknějšé děvčata sejdú, a chtivá, akož bola od jakživa, chcela sa medzi nimi také blýskať. —
Veď něrobím nič zlého! vymlúvala sa před mojou matkou — a raz za dlhé leto k tanci íť — to nějsú preca hrichy! Janíček bude mať radosť, až uslyší, že jsom něbola medzi najpeknějšími ta posledňá. — Šla teda s inými děvčaty na taněc, a v tom sa jej musí dať za pravdu, že nezostala v kráse posledňá. To pozoroval ale též grofský myslivec a začal po něj túžebnějš pozerať, nežli po najpeknějšej srně. Dobre urostlý muž a šumný myslivecký šat, klobúk s perom a vykládaný myslivecký nož po boku — to šetko zalúbilo sa ístě také děvčati, a něbolo tance, aby sa něbola s myslivcom do kola pustila. Spolu mluvili, spolu se smáli, spolu boli veseli, a keď jej na druhý deň strýc vyčítal, čo bol od iných zaslechnul: tu sa ona najprv zamyslila, potom ale dala sa strýcovi do smíchu a radila mu, aby bol bez šetkej starosti. Janíček je mój, řekla, a grofský myslivec je blázen! — Ale starosti strýcovy něboly daremné. Myslivec si nadcházal Haničkynu matku, sluboval jej hory doly a premluvil ju na konec, aby sa prestěhovala do většej dědiny, kde vraj snadnějše živobytě povede a blízkú jeho pomoc očakávať móže, nadarmo jej to moja matka zrazovala. Panského polovníka nesmím rozhněvať, predstírala matka Haničkyna, je pánův miláček a snadno by mně chudobnej vdově mohel uškodiť. Až přijde Janíček, beztoho sa to šetko zjinačí.
A čo robí Hanička? ptám se poděšený a už i na najhoršje priprevený.
Neznám! — odpovedal strýc. Já sa od tej chvíle o tu vetrnicu něstaral. Zdá sa mi ale, že k něj mysliveček porád eště dochádzá.
Vo mně všetko vrelo. Krev sa mi vrazila do hlavy, a bolo mi, akoby jsom na vysokéj věži stál a nad strašlivou prepastou závrať dostával. I bolbych v tom okamžeňu celý svět porúbal. Chcel jsom i hněd z pomsty za nevěrnou sa rozběhnút; ale rodičové mi bránili. Hněv mój rozplynul sa teda v plači, a já si počínal, akobych tu noc žalosťou zajíť musel.
I něchcel jsom na tu něvernicu už ani pohljednúť. To bude najlepšia pokuta za její vinu, myslel jsom si; ale skúro jsom si zase uměnil, že jej aspoň povedať musím ak ju nenávidím — a nežli sa z rána doma kdo probudil, bol jsom už v dědině, kde Hanička bývala. Slovem, zase jsom ju spatřil — a zase jej odpustil. Akoby sa nebolo nič přihodilo, běžala mi pres práh s radostným výkrikom v ústrety, keď jsom k nim prichádzal, a len keď jsom sa něpovolným k celováňu ukazoval, tu sa teprva zarazila a bojazlivo na mňa hladěla.
Aja, vám sa tu dobré vedlo! Povedal jsom a zlobivý dokola po svetlici se obzeral, kdežto jsom vecí nalezal, kerých Haničkyna matka prvej němala.
Mamička našla dobrých prjátělů — začala Hanička hovoriť; ale akoby slovmi tými hněv mój průchodu bol našjel, rozsápaný jsom ju okrikol. A ty s ňou! kričal jsom. Něžaluj na matku, kde jsi sama hrešila! — I klal jsom, teremtetoval a zase plakal a narjékal. Mój stav byl hrozný. I ta najmenšia lahkovážnosť, akej sa Hanička kdy dopustila, zdala sa mi včil velikým hríchom býť, i jmenoval jsom ju, že je príčina mojho neštěsťa.
Ach, bola to zlá hodina! — Ona však zaplakala, a hněv mój zmizol. Přiznávala sa, že chybila, a to ma utišilo. Dokládala však též, že je nevinná, a já jej rád uveril i odpustil.
Len matce k vóli hovorjévala jsom s myslivcom; ale od dneška něbude směť do svetlice kročit. — Tak ma ujišťovala, a já němohel od něj ve hněvu odjíť. Slovem — ak jsom už povedal — zase jsom jej odpustil; a navzdor všem překážkám slavili jsme za několko týdnů svatbu.
Boly to pekné týdně — ty týdně pred svatbou — na ten čas nezapomeněm do smrti. Keď ma včil trudný, ťažký život mrzívá, že bych sa hněd zabil: uleví zpomenutě na onen čas mojim bolesťám, a já povlečem toto zpomenutě s sebú v tomto slzavém údolí tak dlho, až ma Pán Bóh sám povolá.
Spěchal jsom ístě, aby s Haničkou k oltáru pristúpil, lebo jsom němohel zlého něpokoja pozbyť, kerý mi časom na srdce uléhal. Čo něvidět mal sa grof náš z cesty navrátiť, a s ním mal prijeť též můj sok, kerého něbola Hanička od tej chvíle viděla čo jsom sa bol domů navrátil. Nevím čo to bolo; ale duša moja búrila se pri myšlénce na toho človeka — z radosti bol bych sa v krvi jeho pobrodil, a v takej chvíli bolo i chováně moje k Haničke trochu urputné. I prišol deň mojho davného túžeňa. Nevýslovná úzkost bola v srdci mojom, i musel jsom eště s Haničkou, už vystrojenou, o samotě promluvit, nežli jsme si k věčnému svazku pred kňazom ruce podali.
Hanička, duša moja! hovoril jsom k něj — prosím ťa pre živého Boha, pre šetky radosti, čo sa nám slibujú, keď buděme dobri manželé, a pre šetky bolesti, čo na nás čekajú, keď buděme zlí manželé; nahljadni do srdca svojho a rekni mi eště raz uprimně a naposledy: můžeš-li toho pri sebe vykonať, abys mi nepůsobila bolesť svojou něpozornosťou? Poznávám, že bych bol nešťastný a že bych v žalosti lebo ve zlosti seba i treba teba i iného nešťastným učinil.
Pevně držal jsom ju pri tých slovách za ruce, že musela poznať, ak sa celý trasem. Ona znala dobre, ak ju milujem. I padla mi okolo krku a povedala: Tys jediný mój, a bez těba bych zomrela! Přitom mňa calovala. Tu jsom si oddechnul a akoby sa mi bola skala zo srdca zvalila, šjel jsom spokojeny k oltáru. Všecci hladěli veselo; len starý strýc zostával pozadu a mal tváře truchlivé.
Něchajte ma! vymluval sa — němožem si pomocť. Vinšujem vám štěsťa; zdá sa mi ale o velkom neštěstě.
My pozvali skoro všechny súsedy z nasej malej dědiny na sobáš, a proto velká naša svetlica pre to množstvo hosťů ledva stačila. I nělutoval jsom svých trudně uschráněných sto rýnských, ano žádal jsom si eště raz tolko mať, abych bol mohel eště raz tolko koláčů, tolko piva a pálenky hosťům predložiť. Muzika, dvoje huslí a dudy, veselo hrála, a mi veselo tančili.
K večeru odchádzali někeri hostě domů, dávali mi dobrú noc a šeptali mi něco do ucha a smáli sa, a já jsom plesal. I hladám, kde je Hanička, ale nikde ju něbolo viděť. Jediný strýc padol mi s truchlivou tvárou na oči, a bolo mi v tej chvíli, akoby smrt na mňa sahala. Něznal jsom ani, čo robím, ale vybehnul jsom za mraku do zahrady, ze zahrady ven do širého pola. Tam stálo několko tenúškých bríz a pod nimi zahljednul jsom — svoju ženu s myslivcom. Ako ohnivá, pekelná mátoha ukázala sa mi ta podoba s vysokým, chocholatým klobúkom a s pramovaným šatom — ako ďáblův posel, ktorý mi v klikatých pazúrách najdražší poklad odnáší. S divým krikom jako lutá zver jsom zaskučal a rozbehol sa naňho s nožom, kerý jsom bol náhodou ve svetlici do ruky vzal. I boli by snad oba, Hanička i myslivec, padli ostrou ocelou — ale eště, nežli jsom mohel ruku na ně pozdvihnút, zachytil ma někdo pozadu. Bol to starý strýc, kerý za mnou vybehnul, a včil so mnou zápasil. Myslivec medzitím ubehnul, a žena moja padla do mdloby. Ako smyslů zbavený trhal jsom si vlasy z hlavy a utekol na to daleko do pola. Čo jsom tej noci pod šírým něbom zkusil — to něznám povedať, také sa už na to ani něpamatujem. To len znám, že jsom z rána na smrt bledý k domovu sa prikrádal, že na mňa hajduci ze zámku číhali, že ma na úrad odvlekli, a tam že jsom z milosti eště padesát ran dostal, protože jsom chcel panskému myslivcovi ublížiť…“
Až potud vypravoval Trenčínský Slovák příběhy své nešťastné lásky. V hlase a na tváři jeho byloť ovšem i každé pohnutí srdce jeho poznati — což tuto péru mému podařiti se nemohlo; a když přicházel ke konci, nemoha se pláče zdržeti, rychle sebou trhnul a z pokoje utekl.
Žádný ho nezastavoval, neboť každý maje útrpnost s bolestí jeho, věděl, že si ubohý o samotě nejlépe odlehčí. Nastalo pomlčení, a když asi tak dlouho trvalo, co jsem času k vykreslení hořejších tří hvězdiček potřeboval, ozvala se ranhojičova slečinka:
„Ach, to je škoda, že právě teď utekl, když to nejlepší teprva začíti mělo!“
„Já se těšila,“ řekla hospodyně a mrskla okem po panu polesném, který byl i s ostatními od bulky vstal a také poslouchal; — „já se již těšila, jak si teď z pomsty na myslivce počíhá — a jak mu vymele.“
„To se stalo sotva, moje nejdražší!“ odpověděl polesný, jakoby se myslivecké cti zastával — „ačkoliv se mi nelíbí, že před hloupým dráteníkem utekl. Rád bych ale věděl, jak to s tou šlakovitou Hankou dopadlo — byla-li to schůzka objednaná nebo náhoda — co jí potom ženich říkal —“
„O té lehkomyslné nám již nemluvte!“ opřela se mu hospodyně. „Ta svému trestu neujde; není-liž pravda, pane****? Vyť pak také takové věci psáváte — co byste myslil, jak se ta věc skončila?“
„Ano, povězte nám to vy!“ ozvali se ostatní.
„Proč bych nepověděl?“ řku já na to. „Povím — ale s výminkou!“
„S jakou? ven s ní! Povězte!“
„Že pak jedenkaždý z vás k obecnému vyražení něco poví, co jej kdy potkalo.“
„Ach, to nejde! To nedovedeme! Až si to přemyslíme — až se opět sejdeme!“
„Nuže tedy, až se opět sejdeme. Já se budu již ode dneška na to těšiti. Zatím, vzácná společnosti, dobrou noc!“