Politika vědou a uměním/Politika druhem činnosti
Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab | ||
Politika vědou | Politika druhem činnosti | Politika, stát a právo |
K bližšímu vymezení pojmu politiky dojdeme, uvědomíme-li si druhý smysl slova „politika“ v obecné mluvě, kde z pravidla politikou nenazývá se určitý okruh vědomostí, nýbrž určitý druh činnosti.
V tomto smyslu užívá se slova „politika“ nejčastěji v obecné mluvě, a kryje tu tento výraz různý okruh zjevů podle toho, klademe-li při slově „politika“ důraz na způsob, či na předmět činnosti. Klademe-li důraz na způsob činnosti, označujeme slovem „politika“ činnost, při níž dobré uvážení všech okolností, bezohledné sledování daného cíle má přednost před mravní bezvadností zvoleného prostředku. Tak mluvíme o politice i v životě rodinném, říkajíce žertem „politik“ na př. dítěti, které se dovede šikovně vyhnouti nepříjemným povinnostem nebo dovede volbou prostředků, pro něž rodiče jsou zvláště citlivi, na jejich vůli ve svém smyslu působiti. Zde tedy politika jest téměř synonymem slova chytráctví, při čemž klade se důraz na vynalézavost, pokud jde o volbu prostředků, a na pevnost vůle s níž vytknutý cíl přes všechny překážky jest sledován.
Jiný smysl spojujeme se slovem „politika“, chceme-li tímto slovem charakterisovati jednání nikoliv po jeho mravní stránce, nýbrž podle předmětu, na nějž se vztahuje. Kdežto, chceme-li slovem „politika“ označiti určitý způsob jednání, nazýváme politikou i jednání, působící na vztahy v rodině i takové, jehož cílem je dosažení nějakého úspěchu v obchodě, v řemesle, ve spolku, v církvi, máme, chceme-li slovem „politika“ označiti určitý druh jednání, na mysli jednání, vztahující se na záležitosti státní. Tak mluvíme o politických úřadech a úřednících, o vládnoucí politice a pod. Proč, mluvíme-li o politice, jako druhu jednání, máme především na mysli jednání státu se týkající, budeme moci teprve později v jiné souvislosti blíže odůvodniti. Zde stačí odkázati prozatím na to, že tu obecná mluva souhlasí s terminologii vědeckou, která také, jak jsme viděli, politikou označuje poznatky na stát se vztahující. Nenazýváme však každou činnost za stát nebo jménem státu podnikanou činností politickou. Panovník, který přijímá nebo vysílá vyslance, ministr, který podle platných předpisů uděluje koncesi železniční, správní úředník, řídící volby, autonomní úřad, povolující chudinskou podporu, neprovozují politiku, ano jsme tu zvláště citliví a pokládáme za těžkou výtku, řekneme-li o některém z těchto orgánů státních, že provozuje politiku, když plní tyto a podobné zákonné své povinnosti. Dokonce soudce, jemuž bychom přičítali, že svými rozsudky provozuje politiku, musil by takovou výtku pokládati za nejtěžší urážku. Z toho již patrno, že v rámci činností podnikaných za stát a jménem státu musíme rozeznávati činnost politickou od nepolitické. Hledáme-li hranici mezi tímto dvojím druhem veřejné činnosti, setkáváme se s tímtéž rozdílem, s nímž i nahoře, jednajíce o ohraničení vědy politické, jsme se setkali. Nenazveme totiž nikde politikou činnost, při níž jde toliko o provedení a uskutečnění daného závazného předpisu právního. Výkon práva a povinnosti není politikou. Rozdělení věd společenských i rozdělení činností na stát se vztahujících vedly nás k poznatku, že „politika“ jest označením pro poznatky, respektive pro činnost vztahující se na společenský život ve státě, pokud není pouhým plněním právních předpisů. Bližší vymezení pojmu politiky nám vyplyne z odpovědi na otázku, proč vlastně toliko činnost, mající jakýsi vztah ke státu, nazýváme politikou, a proč z této činnosti, mluvíce o politice, vylučujeme tu, která jest jen prováděním platných zákonů.