Politika vědou a uměním/Politika a právní věda
Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab | ||
Politika a psychologie | Politika a právní věda | Politické strany |
Sociologické, ethické a psychologické vědomosti, o nichž doposud byla řeč, poskytují politikovi obraz o prostředí, do něhož činem svým má zasáhnouti, i měřítka, jehož při hodnocení svých činů bude potřebovati.
Viděli jsme však, že politika není jedinou činností za stát a jménem státu podnikanou za účelem úpravy vzájemných vztahů mezi lidmi, nýbrž, že velká část této činnosti jest již předem právem upravena. Vzniká nám tedy úkol, abychom aspoň zběžně nastínili, jaký jest poměr mezi politikou a právem. Otázka tato má dvě stránky: Jednak, jak momenty působí na výkony právem upravené, jednak, jak předpisy právní působí na činnost politickou.
V čem vlastně spočívá podstata práva, jest právě mezi právníky velice sporno, a není tu místa k řešení této zásadní otázky. Pro nás na tomto místě stačí zjištění, že právo jest soubor norem, upravujících vztahy mezi lidmi na určitém území, a sice norem, které ti, pro něž platí, za platné uznávají. Jest tedy ku právu třeba dvojího. Jednak pravidla, vztahujícího se na vztahy mezi lidmi, jednak uznání tohoto pravidla se strany těch, pro něž závaznými býti mají. Toto uznání právního pravidla ovšem si nesmíme představovati jako skutečnost individuálně psychickou, nýbrž jako zjev sociálně, kollektivně psychický. T. j. máme-li zjistiti, co v dané době na daném místě jest platným právem, nebudeme zkoumati, co každý jednotlivec za závaznou normu pokládá, nýbrž podle čeho, třeba z donucení, se řídí.
Při bližším pozorování kollektivně psychického zjevu uznávání práva zjistíme některé jednotlivosti právě s politického stanoviska zajímavé. Mluvíme-li totiž o platném právu, nesmíme, jak právníci často chybně činí, pokládati za právní život jen ten, jenž před úřady se odehrává, totiž zjevy, při nichž o to jde, aby se zjistilo, co za daných okolností jest platným právem, anebo aby vůle právu odporující vládě právního pravidla byla donucením podřízena. Vždyť to jest jen nepatrný výsek právního života, a velká část z nás za celý svůj život do tohoto postavení nepřijde. A přece každý denně před se béře nepřehlednou řadu úkonů, v nichž právo svou platnost projevuje způsobem mnohem naléhavějším, než v oněch případech, kdy k ochraně práva veřejné moci se dovolávám. Tážeme-li se v těchto normálních případech, proč jednám tak a ne jinak, proč tedy určitou a ne jinou právní normu za platnou uznávám, dostanu celou řadu různých odpovědi. Nejčastější bude, že tak jednám, poněvadž to pokládám za čestné, správné, spravedlivé, tedy že určitou právní normu uznávám za platnou proto, že souhlasí s normami mravními, jaké výchovou, vlastním přemýšlením a nápodobením vzorů jsem si pro svůj život utvořil. V jiných případech obdržíme odpověď, že tak a ne jinak dlužno jednati, poněvadž všichni tak jednají, nebo, poněvadž vždy se tak jednalo. Tu tedy právní pravidlo uznávám za závazné, poněvadž souhlasí s mravem, s národními neb místními zvyky, jak tradicí, a vzájemným nápodobením se utvořily. Konečně v třetím případě obdržím odpověď, že tak jednati musím, poněvadž, kdybych jednal jinak, zakročila by státní moc, aby buď mne ke správnému jednání donutila, nebo za nesprávné potrestala.
Z této povahy práva plynou pro naše dvě otázky dva důležité důsledky. Především, že působnost zákonného práva nesmí politik přeceňovati. Závisíť platnost právního pravidla jen v krajních případech na státní moci, jinými slovy: na vratkých základech spočívá právní pravidlo, jež svou platnost čerpá jen z toho, že za ním stojí výkonná moc státní. Proto nevyčerpává se politika, jak se často za to má, jen ve volání: zde třeba jest nového zákona, zde stát má zakročiti. Politik, jemuž jde o trvalé uspořádání vztahů veřejných mezi jeho spoluobčany, dobře uváží, že cesta zákonodárství jest jen jedna z cest, jimiž politický cíl uskutečniti lze, a že mnohdy norma jest pevněji založena, spočívá-li na zásadách mravních a na mravech, než opírá-li se jen o psaný zákon. Proto moudré politické strany neomezují se na činnost zákonodárnou, nýbrž snaží se nabýti vlivu na mravy a mravnost svých stranníků, a snaží se o to, aby své politické požadavky uvedly ve shodu s mravními požadavky těch, do jejichž života zasáhnouti míní. Základní požadavek souhlasu politiky s ethikou nalézá tu další své opory.
Druhý důsledek vyplývající pro politiku z naznačené povahy práva, spočívá v tom, že právě politik v přední řadě musí hájiti zásadu, že zákon zase jen novým zákonem zrušen nebo změněn býti může, a že jest zcela nepřípustno, aby státní orgán nebo jednotlivec jiný jednal proti zákonu. Máť právě politik v bezvýjimečné platnosti zákonné normy jeden z hlavních prostředků, jimiž politické své ideje uskutečniti může. Tohoto prostředku se vzdává, trpí-li, aby se zákonů nedbalo, nebo dopouští-li se dokonce sám nezákonných činů, ku př. znemožňuje-li násilím zákonnou činnost zákonodárných nebo správních sborů.
Neboť právní řád není jen nahodilou snůškou určitého počtu předpisů, kde by bylo možno jednoho nedbati a druhého hájiti, nýbrž tvoří jakési organické těleso. Platnost právního řádu nespočívá, jak jsme před chvílí zdůraznili, v tom, že stát jeho poslouchání vynucuje, nýbrž nejvýše v tom, že jako kollektivně psychický stav se udržuje přesvědčení, že v případě nutnosti stát s celou svou mocí za právním řádem stojí. Nechá-li tedy stát, tedy politik jménem státu jednající, i jen jednotlivou normu, na níž jistý širší kruh jest interesován, bez ochrany, neohrožuje tím jen platnost této normy, nýbrž platnost právního řádu vůbec, pokud pak právní řád jest zárukou stálosti a bezpečnosti k sociálnímu životu nutné, i sociální život sám. Proto každý politik by se co nejostřeji měl stavěti proti každé nezákonnosti. Neboť třeba by v určitém případě čin nezákonný zasahoval více politického odpůrce, než stranu nezákonnost páchající, v následcích svých choroba zasáhne celek.
Jakmile politikové trpí, aby se určitého zákona nedbalo, seslabují naději, že jiného zákona, na němž záleží, bude dbáno.
Čím déle takovýto chorobný stav trvá, tím hlouběji choroba se zažírá do společenského těla. Trpění obstrukce plodí poruchy ústavy, nezákonná jazyková praxe soudů podrývá důvěru v soudnictví vůbec, a nedbání právních norem ohrožuje i platnost norem mravních a podporuje sesurovění mravů ve věcech veřejných. Neboť neuznávají-li politikové nad sebou žádné moci, ani moci zákonů, nelze se diviti, ujímá-li se mínění, že pod rouškou politiky skrýti lze každou nezákonnost a každé nedbání mravu a norem ethických a šíří-li se tak z choroby politické pozvolně, ale tím zhoubněji rozklad do společenského života vůbec.
Z obou důvodů neměla by ve výzbroji politické strany nikdy chyběti důkladná znalost platného práva i právní filosofie.