Politická kariéra Juliána Čtveráka

Údaje o textu
Titulek:	Politická kariéra Juliána Čtveráka
Podtitulek:	List z kroniky budoucnosti
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 323–329 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Julián Čtverák náležel k oněm mladým lidem, kteří učeností a snaživostí dobudou si již v mladých letech zvučného jména a čestného postavení ve společnosti. Narodil se L. P. 1895, roku 1926 habilitoval se jako docent na české universitě v Praze důkladnou svou prací: Kůň v slovanském bájesloví. Nejslavnější však jeho dílo neslo název: Světový mír nyní a v budoucnosti, vyšlo r. 1930 a získalo svému původci cenu Nobelovu.

Uveřejnění této knihy spadá do doby obdivuhodného rozpětí vojenského v našem mocnářství. Všechny rakouské vody hemžily se dreadnoughty, pancéřovými loděmi, křižáky, podmořskými čluny, torpédovýmí lodicemi a torpédoborci, každou chvíli nějaká loď se potopila i s mužstvem, když na ni chtěli vytáhnout kanon, aeroplány lítaly od pevnosti k pevnosti, srážely se ve vzduchu a padaly i s aviatiky na nic netušící chodce, prachárny létaly také, ale do povětří, a vojenskou službu musil vykonávat každý, starý, mladý, mrzák nebo zdravý.

Je nasnadě, že velkolepá tato zařízení válečná měla také blahodárný vliv na hospodářský stav zemí. Počet soudních exekutorů se v krátké době zdesateronásobil, zabavené svršky a nábytek, jelikož domácích kupců již nebylo, byly vyváženy do ciziny jako palivo a suroviny pro rozmanitá průmyslová odvětví. Lidé se stávali otužilými, chodili téměř nazí a bydleli mezi čtyřmi holými stěnami, když totiž vůbec bydleli.

Nebylo možno se zastavit při tomto stálém vzestupu. „Vpřed!“ stalo se heslem vládních kruhů v našem mocnářství. Bylo by bývalo neodpustitelnou zradou na našem spojenci říšskoněmeckém složiti ruce v klín. Ministerstvo neopomenulo tedy ani roku 1930 předstoupiti před říšskou radu s novými vojenskými předlohami, týkajícími se opětného rozmnožení válečného loďstva, nové výzbroje dělostřelectva a zvýšení kontingentu nováčků.

Existovaly však jakési neoprávněné obavy, že české poselstvo nepochopí svou vlasteneckou povinnost a neodhlasuje bez výhrad nové toto zatížení poplatnictva, z čehož by bylo mohlo vzniknouti vysvětlitelné roztrpčení na královském dvoře pruském. Proto dal si dlouholetý a osvědčený předseda ministerstva království a zemí na říšské radě zastoupených, kníže Hochenburger, předvolati starého vůdce českého národa doktora Karla Kramáře, aby s ním o této věci promluvil.

„Tak co?“ ptala se na uvítanou jeho Jasnost věhlasného českého politika.

„Ba právě!“ odvětil tento rozpačitě. „Víte, jsou u nás lidi, kteří se domnívají, že s námi dobře nesmýšlíte.“

„Je to rozum!“ vykřikl indignovaně předseda ministerstva. „Udělal jsem vám někdy něco? Mám teď dokonce sluhu, který je Čech. Je snad něco špatného v tom, když vám stále radím, abyste se smířili s Němci? Copak vám na tom záleží, postoupíte-li jim Prahu a Plzeň? Menšiny v české provincii jste jim již dali, no a zbořil se proto svět? Až se s nimi dokonale vyrovnáte, pak zbaveni vší zbytečné přítěže budete moci volně kráčeti od úspěchu k úspěchu.“

„Máte pravdu, Jasnosti, ale nejsou všichni moji krajané tak uznalí jako já,“ váhavě odtušil vůdce národa. „Však víte, Němci by se vyrovnávali každých šest měsíců a vždy na naše útraty.“

„Hlouposti!“ pravil kníže Hochenburger a zamračil se. „Ostatně, dělejte si, co chcete, mně na tom osobně nezáleží, odejdu a pensi mám jistou…“

„Probůh!“ zvolal ustrašeně doktor Kramář.

„Ale uvažte, pane,“ pokračovala jeho Jasnost, „ne mně, ale vysokým kruhům záleží na splnění nových vojenských požadavků, a nahoře, jak víte, dovedou být vděčni, ale rovněž nezapomínají, zprotiví-li se jim někdo!“

Nastala krátká pomlčka. Kníže pokračoval:

„Důkladně si vše rozvažte, milí páni! Dost výstražných příkladů vám podávají politické dějiny. Víte přec, jak špatně se vyplatilo chorvatskému národu, že roku 48. minulého století se zbraní v rukou povstal proti vrchnosti své, a jak uznalost vysokých kruhů povznesla Maďary za jejich věrnost v této tísni…“

„Nemýlím-li se, bylo to s Maďary a Chorvaty zrovna obráceně,“ odporoval nejistě český politik.

„Ano,“ předl dále síť svých myšlenek předseda ministerstva, nedaje se vyrušiti, „také s vámi by to stálo jinak, kdybyste byli bývali vždy povolní a loyální občané, kdyby nebyl poslanec Choc na říšské radě provolával slávu Hohenzollernům…“

„Odpusťte, jasnosti,“ vpadl mu do řeči doktor Kramář, „to nebyl Choc, nýbrž Schönerer.“

Kníže nedal se zmásti. „Ano!“ pravil, „připomeňte si, jakou za konfliktu našeho se Srbskem Klofáč vlastizrádnou agitaci prováděl a v rozhodném okamžiku v parlamentě bezohledně a ku podivu odvážně proti našemu slavnému válečnému podniku mluvil…“

„Chcete snad říci: mlčel, Jasnosti!“ namítnul politický vůdce.

„Nevyrušujte mě stále!“ ohradil se rozhodně ministerský předseda. „Už jste pomalu jako ostatní! Po tom, co jsem vám právě vyložil, pochopí bohdá vaši krajané, jak je nutno se zachovat. Ne-li, svou provedeme beztak. Ale následky přičtěte si sami!“

Po těch slovech kníže obrátil se k hostu zády a kráčel ke dveřím své pracovny. Po několika krocích se zastavil, otočil hlavu, zahrozil prstem a vyrazil ze sebe přísným hlasem: „Následky!“ Naposled pak zahrozil ještě mezi dveřmi: „Následky!“ To již zněl jeho hlas docela příšerně.

Doktor Kramář dal sluhovi dvacet haléřů spropitného a vyvrávoral z předsíně. Dole na chodníku zavolal si drožku a jel rovnou do poslaneckého klubu sjednocené svobodomyslné národní strany konservativní. Kolegové již čekali. Na všech tvářích bylo lze číst zvědavost a očekávání věcí příštích – kromě vysoké inteligence.

„Přátelé!“ oslovil shromážděné osvědčený vůdce, „Dámy a pánové! To budou strašlivé následky!“

„Co, koho, čí, čeho?“ ozývalo se zmateně kolem.

„Napadne-li teď někomu dělat nepříjemnosti těm nahoře, no, neviděli jste ještě takový cirkus, jaký pak nastane!“

„Buďte bez starosti, z nás nikomu nic nenapadne, my dělat nic nebudeme!“ zaznělo nadšeně jakoby z jedněch úst.

„My! pravdu díte, přátelé,“ pokračoval ve svém rozkladu Kramář, „byl bych také úplně bez starosti, kdybychom nežili právě nyní v mimořádných poměrech. Nezapomínejte, že máme před volbami! Považte jen, zvítězí-li neochotný člověk, co tomu řeknou nahoře! A kdybychom nakrásně i my prorazili s naším kandidátem, již ony bohopustné schůze a agitace nesvědomitých lidí udělají velmi špatný dojem! Nešťastná Sopálková-Vyzvonilová!“

Jednalo se totiž o mandát, uprázdněný smrtí poslankyně paní Klementiny Sopálkové-Vyzvonilové. Vzácná tato pracovnice v rozkvětu své duševní krásy byla sklácena do hrobu způsobem nanejvýš tragickým. Připevňovala si jehlicí klobouk a propíchla si hlavu skrz naskrz. Zajímavo je, že ničeho nepozorovala a ještě druhou jehlicí si do hlavy zarazila. Potom teprve klesla mrtva k zemi.

Než osušte si slzy a vraťme se zas k našemu dějí. Poslanci strany svobodomyslné-konservativní strkali hlavy dohromady, radili se, snažili se myslit – ale nic platno! Dobrá rada byla drahá.

Doktoru Hilariovi, poslanci za 123. volební okres, zdálo se již hloupým všech na tato zbytečná slova poslouchat. Počal prohledávati si kapsy a pátrati takto po zajímavostech, které by mu zkrátily dlouhou chvíli klubovního sezení. Vylovil mezi jiným jakýsi tiskopis dosud neprohlédnutý. Roztrhl tedy doktor Hilarius obálku, podíval se na nadpis, zasmál se a uhodil do stolu. Všechny pohledy se upřely na rušitele vážného rokování, ale tento se nijak nezarazil, nýbrž zvolal: „Už to máme!“ a hodil přes stůl doktoru Kramáři nerozřezanou knížku.

Vůdce přečetl nahlas nápis: „Docent PhDr. Julián Čtverák – Světový mír nyní a v budoucnosti.“

„To je náš jedině možný kandidát!“ prohlásil suše doktor Hilarius.

„Znáte ho? Vysvětlete nám své počínání, nerozumím tomu,“ řekl věhlasný vůdce strany.

„Znám, neznám – to je vedlejší,“ pravil poslanec za 123. volební okres. „Ale,“ rozkřikl se, „pánové, je to neohrožený bojovník za světový mír, pánové, složte zbraně, pánové, kdo chce umřít, pánové? Nikdo, pánové!“ Nyní hlas doktora Hilaria se opět zmírnil. „Rozumíte?“ tázal se svých kolegů.

Doktor Kramář ho objal.

Reformovaná strana radikální rozhodla se postaviti proti Juliánu Čtverákovi kandidáta. Většina ve výkonném výboru byla toho názoru, že by to nebylo pokrokové. Národní strana demokraticko-sociální kandidovala sic jakéhosi bývalého antimilitaristu, ale z ohledu na svatou věc světového míru byla i tato kandidatura odvolána. Julián Čtverák byl zvolen téměř jednohlasně. Pohříchu, netěšil se dlouho ze své politické kariéry.

V zimě r. 1932 dlouholeté nepřátelství mezi Anglií a Německem vypuklo ve zjevnou válku, která zachvátila téměř celou Evropu, Rakousko tu osvědčilo skvěle svoji zdatnost vojenskou a spojeneckou věrnost vůči Německu.

Mladý poslanec Julián Čtverák byl záložním poručíkem a taky rukoval. Vedl neohroženě svých šedesát mužů na pochodech i v boji.

Za chladného březnového jitra postupovala setnina proti nepříteli. Julián Čtverák utíkal po ztuhlých hroudách a potom sebou hodil na zemi. Ke svému překvapení však zpozoroval, že nikdo za ním neběžel. Vstal tedy a rozhlížel se rozpačitě na všechny strany. V tom padla rána, Julián Čtverák se svalil na hřbet a bylo po něm.

Na témž místě padlo během dne ještě mnoho lidí, jak o tom svědčí potomstvu prostý pískovcový pomník. Na přední jeho straně jsou zaznamenána jména důstojníků, kteří tu našli smrt. Mezi jinými hlásá kámen také poručíka doktora Juliána Čtveráka, docenta pražské university, rakouského poslance a bojovníka za světový mír. Na zadní pak straně vytesán je nápis: Pomník tento dal postaviti na znamení svého uznání Vilém Chrabrý, král pruský a císař všech Němců.