Pokoj jeho popelu!

Údaje o textu
Titulek:	Pokoj jeho popelu!
Podtitulek:	Jednání I., po kterém další nenásleduje
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Humoristické listy, roč. 55, č. 42. str. 514 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	04. 10. 1912
Licence:	PD old 70

(Pracovna nebožtíka Bedřicha Fleischnera, který se dal spálit v Gothě. Vedle psacího stolu podstavec z černého mramoru a na něm popelnice s popelem nebožtíka, ozdobená stuhou s nápisem: „Poslední s Bohem od tvé manželky Marie.“ V křesle před urnou sedí vdova. Na klíně má šest kapesníků, kterých postupně používá dílem na nos, dílem na slzy. Přichází služka a podává nějakou visitku.)

Nešťastná pani Marie Fleischnerová, vdova: „Nu konečně, ať pan Zikán vejde.“

Pan Zikán (je černě oděn, vchází s tragickým vzezřením): „Ruku líbám, milostivá paní. Ani tomu nemohu věřit. Ubohý Bedřich, nejlepší můj kamarád. Odešel, odkud není návratu. To je tedy jeho popelnice? Smím se tázati, co to stálo? 800 korun? Ubohý Bedřich, když si vzpomenu, že tadyhle za tím psacím stolem ještě nedávno sedával. Ale račte se vzmužit, to je hrozné. Taková malá nádoba, hrníček, a to je všechno přítel Bedřich. Neplačte, milostivá paní, přítomnost jeho, abych tak řekl zbytků, budiž vám útěchou ve vašem těžkém bolu. To je hrozné, vzpamatujte se a neplačte.“ (Libá ji ruku.) „Pokud mne se týče, vynaložím vše, abych“ (odmlčí se).

Pí. Fleischnerová: „Jak to, abych?“

Pan Zikán: „Nu abych, milostivá paní. Můj zármutek jest příliš velký, tak že nedovedu se vyjádřit. Myšlenky se mně pletou, míchají, unikají. Tedy to stálo 800 K? Nu, jakáž pomoc, za živa leckdys utratil víc. Můj ubohý přítel! (Posadí se do křesla a rozhlíží se kolem.) Vypadá to zde jako chrámek. Obklopeny jsou jeho tělesné pozůstatky všemi milými mu památkami. Tamhle fotografie baletky de Mono, tamhle pak…

Vdova: „Mýlíte se, to je přece fotografie jeho jedné v květu mládí zemřelé sestřenice.“

Přítel nebožtíkův: „Milostivá paní, připouštím, že jsem se mýlil, možná že zde žvaním ze zoufalství nad ztrátou přítele. My jsme spolu sedávali velice často v divadle. On měl smysl pro krásu. I chantány měl rád. Jak pak se jmenovala ta žába? Tuším, že Gráfnerová. To byl rok ženat. Což jste na to nepřišla? Že to není možné, že to byl takový řádný manžel? Milostivá paní, já ho znal dobře. Přišel ku přikladu ke mně, když vy jste byla na venkově, a povídá: „Konečně…“; nevím vlastně, jak to už řekl, ale on všechno dělal jen s uměleckého stanoviska. Jeli jsme tedy do Drážďan. Hned si vzpomenu, jak se to děvče jmenovalo. Už to vím, Gréta Wágnerová. Milostivá paní, kdykoliv se opil, vždycky o ní blouznil. Říkal, že je to nejhezčí holka, kterou kdy viděl. Že to není možné, a že kdybych to nebyl já, že byste si zakázala podobný způsob pomluv? To nejsou pomluvy. Vy ani nevíte, jaký to byl opilec. Já ho znal dvanáct let, my jsme byli nejlepšími přáteli. Já ho kolikrát za vaší nepřítomnosti zachránil, aby neupadl do morálního bahna, ve kterém se utápěl až po krk. Když ho to chytlo, zde je má ruka, milostivá paní, že vyváděl takové věci, že sám sobě se zhnusil i svému celému okolí; že vám nemám tak tisknout ruku? Milostivá paní, jsem vašim jediným přítelem, upřímně mohu vám svěřit všechno. Ubohý přítel! Zde je tedy tvá popelnice, nečekal jsem tak brzo, že odejdeš od nás na vždy, ale pravda je jen jedna, milostivá paní. (Líbá jí ruku.) Vy potřebujete ve své opuštěnosti někoho, kdo by vás těšil. A kdo to může být než já, který po celá ta léta vašeho manželství byl u vás skoro denně. Zde v tomto křesle jsem sedával a četl noviny, přicházel jsem sem jako domů. Jednou tak přijdu a pak jsem ale vyčinil také Bedřichovi. Mít na klíně panskou, to přece nepotřeboval dělat. Bylo to od něho darebáctví, vy tak hezounká (líbá jí ruku), taková roztomilá, ne, to mne tak zamrzelo. Kdyby se byl podíval do vašich očí a pomyslil si, jakou bolest by způsobil své hezké paní, rozkošnému diblíkovi… Ne, milostivá paní, jsem příliš rozechvěn, vaše krásné, takové milé hnědé oči, milostivá paní, on hrál také v karty. Tenkrát, když říkal, že musí jeti na kongress pro uměleckou výchovu, sotva vyšel ven z bytu, dostal žízeň. Pak se napil a šel hrát v karty. Prohrál tenkrát hezké peníze a zbytek utratil zas jinak, holčičky, šampaňské, to známe. Ne, nebyl vás hoden, klamal vás docela způsobem nešlechetným. Ubohý Bedřich, připouštím, že měl dobré srdce, ale že byl slabé povahy. Nedovedl se opanovat, můj nezapomenutelný přítel. Byl trochu, abych tak řekl, zhýralcem. Jsem rád, že to neprasklo za jeho života. Byl by z toho rozvod, tragedie manželského rozvratu. Já bych to nepřežil, vidět vás trpět, když vás jsem hned, od prvního okamžiku… Ne, nemohu dál mluvit, vím, že se to nehodí v místnosti, kde jest popel nám tak drahého nebožtíka."

Paní Marie Fleischnerová: „Myslíte, že se tento pokoj nehodí pro uschování urny mého chotě? Pravda, přichází sem mnoho lidí, bývám zde též nejraději, poněvadž jest to pokoj rohový a s obou stran jest vyhlídka na ulici. Dá se tomu však lehce pomoci …“ (Zazvoní na služku. Když služka vejde:) „Agnes, odneste urnu i s podstavcem do zadního pokoje, který je prázdný.“ (K panu Zikánovi:) „Tam bude v úplném klidu, ubohý Bedřich.“

(Agnes odnáší popel z pana Bedřicha Fleischnera.)

Paní M. Fleischnerová: „Tak, teď jest to všechno v pořádku. Kde jste skončil? Tuším, že jste mluvil něco o prvním okamžiku.“

Pan Zikán: „Ano, od prvního okamžiku, když jsem vás spatřil, když ubohý Bedřich vám mne představil, tu jsem se do vás zamiloval…“

Následuje ticho, pak nešťastná vdova zazvoní na služku Agnes a když ta přijde, praví k ní slavnostním hlasem: „Agnes, odneste popelnici ze zadního pokoje na půdu a dejte ji do té bedny od margarinu.“