Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Rouhač

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Na číhané	Rouhač	V pustých ladech

Údaje o textu
Titulek:	Rouhač
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 69–73. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

Jen nerad o tom povídám;
jsem v písmech nesečtený,
tak sotva k hrobu dohlídám,
na toť za hrobu stěny.
Však to jsem slyšel na své uši,
jak posmíval se lidské duši.

Byl v svaté zemi, na moři,
znal města všeho světa,
kde jaké z ledu pohoří,
i v pouštích trávil léta;
když mluvil, poslouchat až milo,
a přec prý mu zde přeskočilo. —

Nu, znáte kříž ten u pole;
tam v bouři chuďas podlí,
má sepjaté své mozole
a ku Kristu se modlí.
On kolem jda, hned slovo zavdá:
„Co ty se modlíš, není pravda.“

Pak postavil se u kříže,
jal rukou Krista nohu:
„Když bůh je nám zde nejblíže,
proč nemluvit jak k bohu?
Já povím ti, jak bez nesnází
se pravda na modlitbu sází.

Slyš bože, v kněží vnadidlo
já nezahalím slova,
ni v zvonění a v kadidlo,
ni v roucha šarlatová,
bych poslal ti to v lichém dechu,
jak bys byl bohem jenom z plechu.

Nemám ni potisknutý list
nechutných řečí sladem,
jež my, jak neuměl bys číst,
ti odříkáme ladem
co liché modlení a zpěvy —
když srdce nám o ničem neví.

Slyš bože, když se pomodlím
zde za bídáka toho,
neučiním to s pohodlím,
jak ten, kdo slov dá mnoho,
ač všichni tvoji zpovědníci
ti neřeknou, co on chce říci.

Viz, člověk on, k tvé podobě,
tvých světel, sluncí brachem,
a zkormoucený, ve mdlobě
tě líbá tu tvým prachem,
a druzí z podob tvých, kde mohou,
jak červa přišlápnou jej nohou.

Jeť zkroušen, sešlý na duchu,
list nalomený, chřadne,
a tys tam jako bez sluchu,
máš blesky, srdce žádné —
hle, čím ti duše nesmrtelná,
když v něm již mrtvá, bezúčelná!

Čím ti ta duše? Z pramenů
tvých světel má svou pýchu,
leč stvořiteli samému
zdaž není jako k smíchu:
kdo z darů tvých jen bídu měří,
a přec se modlí, v tebe věří!

Co ti ta duše! Nad světy
to hrdé svoje dílo
když ceníš jen dle žebroty —
viz, tu se nezdařilo!
Tu leží v slzách, zlopocené,
a to že je ti drahocenné?

Slyš bože! Snad jsi uvyklý
jen mluvě licoměrné,
však já jsem blesky proniklý,
jak to tvé nebe černé;
a hřích-li mluvit pravým steskem,
zde stojím, zahlaď mne svým bleskem!“ —

Tak skončil, já jak z kamene
jsem stál tu, vše to slyše,
však chuďas oči znavené
vznes’ vlhké, teplé výše,
a co kdy vzdechů slzou odlil,
prý jakživ tak se nepomodlil.

Nu kdož to ví. Jak povídám,
on živ byl léta dlouhá,
a od kněží se dovídám,
že člověk tím se rouhá;
byl moudrý, sečtený až milo,
a přec prý mu zde přeskočilo.