Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Husar

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Královský posel	Husar	Plukovní tambor

Údaje o textu
Titulek:	Husar
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 93–96. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

Skočil husar do třemenů,
břinknul v ostruhu:
„Na noc dej mi koně k senu,
ženu v obsluhu.“

Sedlák o ženu je v strachu,
sám jde v špižírny —
„Račte, víno jako z nachu,
maso z udírny.“

Husar vzhůru kníry kroutí,
mlaská blažený:
„Slyš, sedláku, co mne rmoutí —
že jsi bez ženy!“

Sedlák kouká do sklenice,
hlas mu v pláč se chvěl:
„Mne to rmoutí ještě více,
že jsem ovdověl.“

„Sedláku, kdo dobře přijat,
hned to v domě znát:
ženská jako karafiát
šla mi otvírat.“

Sedlák k nebi ruce spíná:
„To dnes nespěte,
chval každý duch hospodina,
vy zde umřete.“

Husar na stůl zatlouk’ pěstí,
chlap to od síly:
„Slyš, sedláku, tvoje štěstí,
jsem-li napilý.“

Ale sedlák svoji vede:
„Má to nebožka,
komu ta k nám na noc vjede,
rána nedočká.“

Slyšte jen, co takou měrou
bylo nezdarů:
padlo tu jak pod sekerou
pánů, husarů —

Ale při vás je snad jiná;
kdo se nebojí,
za dobrý ho doušek vína
nechá v pokoji.“

Vína nosí jako vody —
ké to šlehnutí?
„Nedej, bože, v samé hody
tohle leknutí!“

Husar skočí jako střela —
„Při mém spasení,
já to viděl, že teď jela
kolem stavení!“

Co to dupe divým honem,
přes dvůr potřetí?
Skok, a husar už i s koněm
ze vrat vyletí.

Sedlák ženu k srdci vina
hladí po líčku —
„Chvalme, ženo, hospodina,
strouhej mrkvičku!“