Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Večer po pohřbu Josefa Matějky

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
Slova na večer	Večer po pohřbu Josefa Matějky	Fragment

Údaje o textu
Titulek:	Večer po pohřbu Josefa Matějky
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70

Und auf den Gräbern fror das Wort: Gewesen.

Detlev von Liliencron.

l.

V dnech naší mladosti smrt byla čarovná,
jak triumf nad časem, jak brána budoucnosti.
Smrt mládí bývala rozkoší královna
a z hudby vášnivé nám nezněl chřestot kostí – –

To byla milenka vášnivá, plamenná.
Cos opojného představa ta měla.
My zdálky volali k ní: „Přijď, ó vzdálená!“
A muka trpěli, že zvolna přicházela.

Neb sláva budoucí mžik jeden vyrovná.
– – Kam odešla ta pyšná královna?
A kdo to přichází tě obejmouti?

Večer je deštivý a jak by podzimní.
Bolest se probouzí, však pathos není v ní.
Jen dojem máš, že padá cos, se hroutí – –

II.

Neb smrt je taková: Hřmí děla, vojáku.
Cos plane oblohou a do tvé řady padne.
Nižádný útok šavlí, bodáků.
Jen kanonády zaryté a zrádné.

A hůře, vojáku. Cos slyšíš fičeti,
ty vidíš, soudruha jak cosi náhle drtí.
Než marno bránit se, je marno stříleti.
Cíl? Jak jej nalezneš? Jak možno čelit smrti?

Jsi v ohni ztracený. Zem dobrá na hrob ti.
Druh padá, vykřikne, posledně zachroptí.
Bys mrtvých nešlapal, ty váháš jíti krok.

Triumf se rozplynul, vzlet pohas’ dětinný.
Zoufale, krutě plynou vteřiny.
A divná hádanka: tak rychle míjí rok!

III.

Smrt jiná též: Je všechno hotovo.
Ortel je pronesen a není odvolání.
Leč ten, kdo odsouzen, zas doufá nanovo
v milosti zázračné. Půl obava, půl přání.

A dny jsou kruté v šerém žaláři.
Zde civíš zajatý! Svět tobě vzat i lidé.
Teď v koutě choulíš se, děs bledý na tváři.
Pozítří, zítra katastrofa přijde.

Sníš, abys bez bázně šel k šibenici.
Svět aby neuzřel cos cukati tvou lící.
Poslední odsouzence pýcha!

Pak přijdou v celu a čtou: Zítra tedy.
Odvahu, řeknou. Hledíš z okna bledý.
Noc jako hrob je tmavá, tichá.

IV.

Pod verandou je polosvit.
Zde datum, míra, prostor ještě.
Tam venku však je noci klid
a jednotvárný rytmus deště…
Je plna zrady zahrada.
V ní není ani zásvit jasu.
V ní rytmus deště připadá
jak šepot odumřelých hlasů.

Nasloucháš noci. Chvíle jdou.
Zde na přechodu stínů chvění.
To nehlučné snad kroky jsou
toho, jenž byl a jenž už není…

2. – 4. VIII 09.