Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Po sedmi letech

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
Bez vůní, mdlob	Po sedmi letech	Slova na večer

Údaje o textu
Titulek:	Po sedmi letech
Podtitulek:	K. Hl.
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hlaváček

Váš hrob je pustý. Ale vaše verše
oblibu našly. Citují se.
Jste mrtev! Mrtev. Vaše verše
je nyní vhodno citovat.

Byli jsme cizí. Hudbu vašich rytmů
jsem cítil. Ale jejich obsah
odlehlý byl mi. Jinou měl jsem cestu.
Kdys byl jste mrtev. Šel jsem na pohřeb.

Pohřeb byl smutný. Četa Sokolů šla.
Šest literátů, čtvrt zlá bídy, fabrik.
Mrtvola smutná. Psal jsem o tom kdysi.
Prach na cestě byl. Slunce červnové.

Sem v restauraci vešli jsme pak večer.
Červnový večer… Zde jsme tehda dleli.
Zahrada tatáž. Nic se nezměnilo,
vše jak ten večer po pohřbu.

Pro příští číslo verše tehdy sbíral
redaktor. A že nepřines’ jich nikdo,
sentimentalita mne jala
a já jsem tenkrát verše psal.

Snad nechápal jsem dobře. Cizí
my byli si. Jen cosi u vás zvučí
nějakým tónem plaché něhy,
již moje mladost mívala.

O žluté růži psal jsem tenkrát,
o Manon, o všem, co nám lhalo,
a v dvacíti jak bývá letech,
přešel jsem vposled na sebe.

Hrob váš byl pustý. Vaše verše
oblibu našly, dříve vysmívané.
By mohli se bít mrtvým živí,
tož počaly se citovat…

 * * * 

Dnes zas tu sedím. Hovor dozněl.
Sám sedím tu. A v samotě té
vzpomínky intensivně rostou
na červnový ten dávný den –

Nějaká růže z dálek voní,
nějaké rytmy z dálek slyšet,
a vše má tóny plaché něhy,
již naše mladost mívala.

A všechen smutek přešlých časů
a všechno farizejství doby
se vytrvale v mysl vtírá,
když říkám si Váš smutný verš.

Co vyprchalo z naší touhy?
Co do prázdna se vytratilo?
Revolty vaše došly sankce,
ubohý, plachý poeto!

Jste oblíben u vážných lidí
vy vzbouřený a nesmířený,
vy vysmívaný, poraněný!
Co vyprchalo z mladosti?

Plynové světlo teskně hoří,
kroky zní kolem, matné hlasy.
Sním: vidím vaši siluetu,
ubohý, plachý poeto!

Úspěchy máme. Davy hlučí.
O naše knihy prou se lidé.
Sním: vidím vaši siluetu,
ubohý, plachý poeto!

A nevím, jaká je to hořkost,
a nevím, proč bych protestoval.
A nevím, co tak hrdlo svírá.
Oh dobře, že už nejste živ!

22. 6. 1905.