Pohádky a pověsti/O třech princeznách

Pohádky a pověsti
O brněnském vodníkovi	O třech princeznách	O lháři pasákovi

Údaje o textu
Titulek:	O třech princeznách
Autor:	František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 7–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden král. Moudře panoval a od svého lidu byl milován. Ve šťastném manželství obdařila jej královna třemi princeznami a jedna byla krásnější než druhá a všecky vynikaly moudrostí a učeností.

Najednou propukla v zemi nouze veliká i bylo prohlášeno, že všecky panny a děti, na které los padne, uvrženy budou do moře. A los padl na nejstarší princeznu. Veliká byla žalosť a zármutek v rodině králově i po celé zemi, ale nic naplat: princezna odevzdana pochopům, aby na ni ortel smrti vykonali.

Země ta byla bohatá, ale domácí přes poklady klopýtali; za to však kupci přes moře se sjížděli a za věci cenné své zboží vyměňovali. Byl také mezi nimi mladý kupec z dalekých krajin a zrovna měl odplouti, když pochopové vykonati chtěli nad princeznou ortel smrti. I bylo mu tak krásné a mladé panny líto, ustrnul se nad jejím životem a spořádav se s citelnými muži, vzal ji na koráb a odjel.

Jeli mnoho neděl po moři, až přistáli v jednom velikém městě a tam uvedl princeznu do velkého obchodu, ve velké vážnosti ji měl, a ona jemu věrně sloužila a moudře domácnosť jeho vedla.

I stalo se, že kupec ještě dvakráte vydal se tak na cestu a vždy se šťastně k tomu přihodil, když měla býti druhá i třetí princezna v moři pohřbena. Ustrnul se nad nimi, vzal je opět na koráb a měl je pak pospolu ve své domácnosti.

Princezny měly mladého a hodného pána svého rády a z vděčnosti vyšily mu na drahocenném damašku samým zlatem a stříbrem překrásný šat; a místo květů vyšily naň v jejich řeči (docela jiné, než kterou nyní mluvily), jak jsou od něho před smrtí ochráněny a jak u něho dobře se jim vede. Také mu řekly, že kdyby se mu jednou zle vedlo, aby šel ke králi a dar jejich mu ukázal. Kupec se z krásného vyšívání velice těšil, ale nevěděl co znamená; on v té řeči mluviti dovedl, ale čísti se ji nenaučil. —

U krále i po celé jeho zemi panoval mezi tím velký zármutek. Princezny byly dobrodějkami chudých lidí, a když takto životy jejich byly utraceny, celá země hořekovala i truchlila. Tak byla celá města, domy a chrámy černým suknem obtaženy, všude slouženy bohoslužby a žádné veselí ani radovánky nesměly býti konány; kdoby jenom zatroubil, ten měl juž býti utracen.

Po nějakém čase plul kupec opět po moři, ale o tom zákazu ničeho nevěda, vesele si jako obyčejně na korábu vytruboval a tak o sobě vědět dáti hleděl. Ale jak se podivil, když přísní soudcové jej za to do žaláře uvrhnouti a tam trápiti dali a konečně i k smrti odsoudili. Při tom stále jen vzpomínal na zachráněné princezny a v posledním okamžení vzpomněl si také na darovaný šat, jejž stále na těle nosil. A když před soudci svrchní šat odhalil a tento krásně vyšívaný se objevil, všichni hned padli na zem, líbali jeho lem a s velikou poctou vedli jej ku králi. Král ze šatu se dověděl, že princezny jeho jsou na živu a tento že je jich ochrancem; i objal a líbal jej jako vlastního syna.

Kázal hned naložiti plno korábů samého vzácného zboží a zlata, vypravil jej na moře a brzy přivedeny princezny s velikou slávou do komnat královských, z čehož byla radosť obecná.

Král mužských potomků neměl, sám byl stár a proto panování jiným rukám odevzdati chtěl. A k tomu oblíbil si kupce nejraději. Ten teď nevěděl, kterou ze tří princezen si vzíti má; všecky byly mladé, krásné a moudré, ale plaché: klopily oči, jak jen s nimi promluvil; všecky byly mu však nakloněny. Vybral si tedy nejmladší, jež se na něho nejčastěji usmívala. To bylo veselo po celé zemi! Mnoho neděl se pilo, jedlo a hodovalo. A když přišel tanec, taky jsem skočil do kola,

ale byla tam papírová zem,
a tak jsem se probořil až sem.