Pohádky a pověsti/O Fricovi

Údaje o textu
Titulek: O Fricovi
Autor: Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj: Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 27–33.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jeden dvůr a v tom dvoře byl jeden ovčák. Jeho žena porodila synáčka a tomu synáčkovi dali jméno „Fric“.

Když v letech podospěl, musil ovce pásti jako tatík. Že se nevyučil řemeslu, lidé se Fricovi vysmívali a říkali: „Ovčák splodil zase ovčáka.“

Fric neříkal nic, ale mrzelo ho to. Konečně řekl, že ovce pást nebude a že půjde do světa hledat nějakou službu. Tatík neříkal nic a jen si myslel: „Však on je moudrý dost, ať zkusí světa!“

Fric tedy šel. Chodil světem dlouhý čas a ještě žádné služby nedostal. Jednou přišel také do lesa; chodí tak lesem i pořád chodí a konce lesa nedošel. Tu přišel k jednomu místu, kde se cesta ve tři strany rozbíhala. Teď nevěděl, kterou se dáti, aby ještě dále nezabloudil. A co tu tak uvažuje, pořádně se setmělo, a Fric musil zastati v lese. Nasbíral hromadu roští, oheň rozdělal a k ohni vesele praskajícímu se usadil a u něho ohříval.

Sotva usedl, přišel k němu nějaký pán. „Kam jdeš?“ otázal se ho. Fric se zprvu hrozně ulekl; ale když viděl, jak přívětivě pán k němu promluvil, dodal si kuráže a odpověděl, že jde do světa za nějakou službou.

„To jdi do hlavního města“ — povídá pán — „a dej se k dragounům odvésti; to je nejlepší služba.“

Na to ukázal mu cestu, Fric se poděkoval a pán odešel.

Jak se rozednilo, Fric ubíral se dál a přišel šťastně do hlavního města. Chodil sem a tam, až konečně potkal jednoho důstojníka od dragounů a tomu řekl, že se chce dáti odvést. Důstojník šel s ním hned do kasáren a tam ho odvedli. Když pak ho do vojanských šatů oblekli, velmi mu to slušelo, protože byl pěkně urostlý.

Brzy zvykl si Fric tak vojančině, že pořádkem a poslušností nad jiné vynikal a u představených velmi byl oblíben. Peníze mu také nescházely, a tak si náš Fric jen na pána hrál.

Ve městě tom žil jeden král se svou manželkou a ti žili v samé nespokojenosti. Krále velice hnětlo, že žádných dětí neměl, a proto královnu nesmírně trýznil. Ona se nad tím sama také dost rmoutila.

Jednou, když ji zase proto výčitky činil, šla na zahradu a tam hořce plakala i naříkala: „Co jsem se namodlila a Boha za dítko naprosila, ale všechno nic pltno! — Snad kdybych ďábla za to dítě žádala, spíše by se mi po vůli stalo,“ — dodala pak v zoufalství.

Tu se najednou vyskytne v zahradě pán v zeleném obleku. Přistoupil ke královně a optal se jí, proč pláče? Královna se mu důvěrně svěřila:

„Tvoje žádosť se vyplní,“ řekl na to on. „Ale musíš se mi krví podepsati.“

Na to dal jí lístek a péro. Královna se zamyslila, ale pak rozškrábla si malíček a krví se na lístek podepsala.

„Po létech si pro vás přijdu,“ řekl pán a na to zmizel. —

U krále bylo veliké radosti, když královna porodila hezkou dcerušku. Hodování a radovánkám nebylo ani konce. Dceruška vychována byla s největší pečlivostí a po královsku, a když dospěla, byla nejkrásnější z celého království. Z daleka i z blízka princové přicházeli, aby sličné princezny si dobyli aneb alespoň ji spatřili. Princezna však ruky své dosud zadati nechtěla.

Jednou vystrojil král hostinu, a k té mnoho hostů sezval. Hosté se dobře bavili; i vstala princezna od stolu a vyšla si do zahrady. V tom se tu vyskytne ten zelený pán, princeznu uchopí za krk a ta mrtva klesla na zem. Královně bylo nápadno, že se princezna tak dlouho nevrací, i šla ji hledat. Po dlouhém hledání našla princeznu bez sebe na zemi ležeti. Leknutím celá strnula. Ale v tom již čert také královnu za krk uchopil. A také ona se více nevzpamatovala: klesla mrtva vedle princezny.

Když ani královna, ani princezna se ke stolu nevracely, šel je hledat král. Ale jak je naleznul! Naříkal a plakal, a s nim sluhové i dvořenínové, kteří na jeho volání sem přišli. Odnesli hned královnu a princeznu do komnaty a lékaře povolali, ale nebylo pomoci. Pohřeb byl za velkého nářku nádherně a slavně vykonán, a princezna i královna ve hrobce královské pochovány. Král poručil, aby ve dne v noci vojanská stráž v hrobce stála.

Každý den tedy postavena tam stráž; ale když po půlnoci přišla nová starou vystřídat, našla vojáka na kusy roztrhaného. A tak to šlo každý den.

Teď se vědělo, že nebožka královna i princezna straší, a oznámili to králi.

Ten nařídil, aby jen srdnatí vojáci tam byli posýláni, aby se vědělo, kdo vojáky usmrcuje. Ale žádná nechtěl býti srdnatým a všichni reptali, že je král schválně posýlá na smrť.

Přišla také řada na Frice, a dostal tedy nařízení, od jedenácté na stráži býti. Kdyby ho byl král do ohně poslal, nebyl by se tak zhrozil, jako když věděl, že zde za živa bude na kusy roztrhán. Konečně si pomyslil: „Proč bych se pro nic a za nic kdo ví od koho roztrhati dal? Nejlépe udělám, uprchnu-li.“

A jak si usmyslil, tak udělal. Cestou přišel k řece přes nižto šla lávka z jediné klády. Na té potkal babičku.

„Prosím tě, vojáčku, vrať se se mnou,“ řekla babička.

„A kam chcete, babičko?“ ptal se Fric.

„Do města,“ odpovídala babička.

„Ó, tam se nevrátím!“ zaříkal se Fric.

A babička ptala se, proč že nechce do města. Fric jí tu celou příhodu o svých nešťastných soudruzích vypravoval a přiznal se, že utíká, aby kruté smrti ušel.

„Tak poslyš!“ řekla babička. „Vojáky usmrcuje nešťastná princezna, která za provinění rodičů trpí. Je zlými duchy proto posedlá, a čeká s matkou svého vysvobození. Poradím ti, a uposlechneš-li, obě vysvobodíš a sám také budeš šťasten.“

„Tedy vás poslechnu, babičko,“ řekl Fric, „a vrátím se na stráž.“

„Tak, tak,“ libovala si babička. „Jdi v určitý čas na stráž, ale nezůstaň ve hrobce, nýbrž jdi do kostela, tam se pokrop svěcenou vodou, vejdi za oltář, ručnicí udělej kolo, a postav se do něho. Nedbej ničeho, děj se co děj, a z kola nevycházej. Nikomu se nesvěřuj, co jsi viděl.“

Fric vrátil se do kasáren, o jedenácté šel na stráž a udělal, jak stařenka kázala. V tom již přišla princezna z hrobky do kostela, zuřila, vzdychala a naříkala; ráda by byla vojáka roztrhala, ale přes kolo nesměla. Řádila strašně do dvanácté, pak odešla do hrobky a do rakve ulehla.

V tom přišla ho stráž vystřídat. Divila se, když viděla Frice živého i zdravého, a vyptávala se; ale on ničeho nevyzradil. Ráno dal si ho král hned předvolati, ptal se ho, co v noci viděl a co se mu přihodilo; ale Fric se mu přiznal, že ničeho říci nesmí, a aby toho ani nežádal. Na to prosil ho král, aby ještě jednu noc šel na stráž. Fric mu to slíbil; ale když si to pak rozvážil, jaké strachy přestál, dal se do zaječích, a aby stařenku nepotkal, pustil se v jinou stranu. Přišel k jiné řece a přes tu byla lávka ze dvou klad. Zde potká zase tu stařenku.

„Jak pak se ti dařilo, vojáčku?“ ptala se babička; „vrať se vojáčku a buď zmužilý. Jdi jen zas na stráž a zachovej se ve všem jako minulé noci.“

Fricovi nezbylo než babičky zase poslechnouti; i vrátil se. Šel na stráž, za oltářem pak udělal kolo, postavil se do něho a očekával, co se bude díti. Sotva jedenáctá odbila, princezna opět přišla. A jest-li první noc řádila, druhou zuřila ještě víc a na rodiče naříkala. Nastala půlnoc, a princezna zmizela.

Fric vešel do hrobky, a stráž ho vystřídala.

A zas se ho ptal král, co ve hrobce viděl, a Fric opět ničeho nevyzradil; ale že ještě jednu noc na stráž půjde, králi přislíbiti musil.

Ale když odpoledne docházelo, začal Fric litovati, že se královu přání podvolil, a pustil se nyní jinou cestou na útěk. Tak se octl zas u jiné řeky a přes tu byla lávka ze tří klad. Ale v tom již tu byla babička: „Ó, vrať se vojáčku zpátky!“ prosila. „Jen ještě jednu noc setrvej a princeznu od zlých duchů vysvobodíš. Když půjdeš na stráž, postav ručnici na oltář, sám pak jdi na kazatelnu, udělej svěcenou hůlkou kolo a zůstaň v něm státi.

Až k tobě princezna přijde, devadesátkrát ji hůlkou udeř v záda. Noc tato bude nejhorší, ale nic se neboj.“

Fric šel tedy na stráž po třetí a udělal, jak stařenka poručila.

O jedenácté byla tu zas princezna. Ale řádila až se všecko v základech otřásalo. Vzala ručnici s oltáře a tak rukou do ní udeřila, že roztřískala se ručnice na prášek.

„Kdybych k tobě moci měla“ — křičela, spatříc vojáka — „rozdrtila bych tě jako tvou ručnici,“ a v tom již na kazatelně na Frice dorážela. Ten však nemeškal a udeřil ji hůlkou v záda. V tom z ní čert vyletěl. Frice s počátku hrůza pojala, ale zmužil se, udeřil ji po druhé a zase z ní čert vyletěl, a tak to šlo do devadesáti, a ten devadesátý byl Lucifer. Zrovna bila dvanáctá; zlí duchové zmizeli a před ním stálá jen osvobozená princezna. Obličej její nabyl opět předešlé krásy, ba snad ještě větší. Fric alespoň s velikým zalíbením do něho pohlížel.

„Tys můj osvoboditel!“ zvolala princezna. „Ó, jak se ti odměním, že jsi mne takových muk sprostil!“

Na to pojala ho za ruku a odvedla do stolice, kde se počali modliti. Tam zastihla je stráž, jež Frice přišla vystřídat. To se hned doneslo králi, a ten s důstojníky do kostela vešel, aby se o tom přesvědčil. Princezna padla otci radostí do náručí a líbala jeho šíji. Vrátili se na to do zámku. Když došlo na obdarování hrdinského vojáka, nechtěl peněz přijmouti, řka, že odměny nežádá a že učinil tak jen z vděčnosti k rodině královské.

„Milostivý otče,“ pravila na to princezna, „když on mne osvobodil, tedy jemu právem náležím. Snažně tě prosím, abys mi jej za manžela dal.“

Král se na to zamyslil; pak úsilovně princeznu žádal, aby důstojnějšího ženicha sobě zvolila; princezna však od něho upustiti nechtěla, a tak král svoliti musil.

Tak si vysloužil Fric krásnou, princeznu, a když starý král za několik let za svými předky se odebral, dosedl Fric na stolec královský a ve šťastném manželství dlouho panoval. Také na své rodiče nezapomněl a u sebe je měl.