Pohádky (Tuček)/Potrestaný lakomec

Pohádky Karel Vilém Tuček
Tajemná kniha	Potrestaný lakomec

Údaje o textu
Titulek:	Potrestaný lakomec
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 65–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Lakota měl veliký statek, hojnosť polí, značná stáda dobytka, mimo to i mnoho peněz. Ale žebrák neobdržel od Lakoty ani nejmenšího dárku. Odbyl každého. „Nemám ničehož!“ říkával.

Však také žil, jako by zcela ničeho neměl. Ani se do syta nenajedl, oděv nosil chatrný, ošumělý, tak, že byl každý, kdož ho blíže neznal, za to měl, žeť Lakota žebrákem.

Obydlí jeho vypadalo taktéž velmi nuzně, zrovna jako žebrákovo. Lakota spával na holé zemi aneb na slámě. Přikryvka jeho byla velmi chatrna — samý cár.

Lakota nepřál ani sobě ani jiným. Vynasnažoval se, seč byl, aby hojně statků nahromadil. Byl velmi lakomý.

Utekl-li se někdy neštěstím stížený soused k Lakotovi o pomoc, věru, špatně pochodil. Počaltě obyčejně naříkati Lakota, že sám ničehož nemá, že za vše, cožkoli má, dlužen jest, vymlouval se všelijak, jen aby pomoci poskytnouti nemusil.

Dělníkům, kteří Lakotovi pracovali, zadržoval tento mzdu a jak jen mohl je skracoval. Nikdo nechtěl u něho pracovati.

Byl-li kdo Lakotovi něco dlužen, neměl od tohoto věřitele pokoje, pokud vše do krejcaru nezaplatil. Nedbal toho Lakota, upadl-li dlužník bez viny v krutou bídu, nepohnuly jím ani prosby ani pláč hladem zmořených dítek, aby ubohým poshověl; vzal jim poslední, co měly, jen aby, jak říkával, „přišel k svému“.

Takovým byl boháč Lakota. Každý ho nenáviděl, nikdo mu nebyl přízniv, nikdo o něho nestál.

Jednou se rozneslo krajinou, že kdesi v lesním zákoutí se usídlil kmet, který každému, kdož ho za pomoc žádá, vydatně prospěje. Chudé prý štědře obdaruje.

Tato slova zaslechl i Lakota. Umínil si, že se vydá do lesa k štědrému kmetu a poprosí ho snažně, aby mu též poskytl daru peněžitého. Peníze, jež Lakota měl, sebral i zašel s nimi v noci, aby nikým nebyl spozorován, kamsi na tajemné místo a tam pod velikým kamenem své jmění zakopal.

Potom se oblékl, jak jen mohl nejchatrněji, opíral se o hůl a kráčel tak, jako by býval velmi churav.

Došel na určité místo i setkal se s kmetem. Ale jak se ulekl! Poznalť v kmetovi žebráka, jejž pokaždé od svého prahu odehnal.

„Snad mne nepozná!“ těšil se v duchu Lakota.

„Čeho si ode mne míti přeješ?“ oslovil kmet příchozího.

„Jsem chudák!“ vypravil ze sebe Lakota. „Nemám ničeho a mimo to mne souží neduh, pro který sotva se vleku. Pomohl jsi, dobrodinče, již mnohým, prosím, pomoz i mně!“

Takto jal se lháti Lakota i přetvařoval se, jak nejlíp dovedl, aby se zdálo, žeť opravdu politování hodným.

Kmet vyslechl jeho žádosť i pokynul příchozímu, aby vešel do skalního příbytku.

Lakota byl všecech udiven. Kamkoli jen pohlédl, všude zlato, stříbro i drahé poklady. Nemohly se oči jeho ani dosti nadívati na ty drahocenné skvosty.

Kéž by to vše jemu náleželo! Lakota zatoužil po těch pokladech.

Kmet slíbil prosícímu, že mu pomoc poskytne a vybídl ho zároveň, aby ku stolu přisedl a po vykonané cestě sobě odpočinul.

Když pak se z bytu svého vzdálil, aby jak pravil, hostu něco k občerstvení předložil, použil nepřítomnosti kmetovy Lakota i nabral si zlata i drahých kamenů, kolik jen byl s to, aby pobral a spěšně je v rozedraném oděvu schoval. Kradl. Ku krádeži ho svedlo lakomství.

Když se byl Lakota chutnou krmí a lahodným nápojem posilnil, pravil mu kmet: „Milerád pomáhám všem, kdožkoli pomoci mé potřebují, jsou-li jí též hodni. Avšak kdo zneužije mé štědrosti a prokáže se jí býti nehodným, těžce toho pyká. Přede mnou nelze lháti, protože každé slovo lživé ihned v pravdu se obrací.

Pravils, že jsi chuďas ubohý a jsi jím v pravdě. Stěžoval jsi sobě, že’s neduhem trápen a nelhal jsi. Přišel’s ke mně prositi za pomoc, nuže, má se ti jí dostati dle zásluhy!“

Těmhle slovům kmetovým Lakota dobře neporozuměl. Těšil se v duchu, že se mu podařilo kmeta přelhati, vzpomínal skrytého jmění svého a radoval se v nitru z nabytých tuto pokladů. Nejraději byl by se viděl již kdesi na cestě k domovu.

Kmet však Lakotovi velel, aby se svlékl z chatrných cárů a oděl se rouchem pěkným, jež mu týž podal.

Toho se ovšem lakomec nenadál. Ač, nerad, přijal přece nabídnutí kmetovo, ne že by se nebyl rád zbyl rozedraného oděvu, ale líto mu bylo zlata a drahých kamenů, jež byl prve odcizil a v chatrném oděvu pečlivě uschoval a jichž i s tímto zbaviti se musil. Mimo to i strachem se chvěl, prozradí-li se při svlékání oděvu krádež jeho.

Když se byl do nového a slušného oděvu Lakota oblékl, dostal darem ještě plný měšec peněz.

Takto opouštěl kmetův příbytek. Nemohl se dosti nadiviti tajuplnému zjevu kmetovu a ještě více zajímaly mysl jeho neocenitelné poklady.

Ale cestou pozoroval, že mu nohy valně uslábly; cesty skorem ani neubývalo a Lakota byl přinucen odpočívati každou chvíli. Pocítil značné bolesti v těle: poznal, že jest opravdu churav. Teď teprve se upamatoval na slova kmetova, a od té chvíle znělo mu stále v uších: „Přede mnou nelze lháti, protože každé slovo lživé ihned v pravdu se obrací.“ Nyní také pojal smysl těch slov. Vzpomněl si, že lživě předstíral svou churavosť a hle, churavosť se dostavila. Lež v pravdu se obrátila.

Aby takhle i ostatní lživá jeho rčení se uskutečnila!

Toho se Lakota ulekl tak náramně, že klesl jako bez ducha. Když se opět vzpamatoval, ubíral se, jak dalece churavosť jeho dopouštěla, k místu, kde byl před tím pod kámen zakopal své peníze.

Ale, ó, hrůza! — Kámen byl odvalen a peníze vybrány. Lakota hrozně naříkal, ale nářek jeho ztrácel se mezi skalinami. Lakomec uznal, že svou lží velice chybil, že se téměř zničil. Poznal, že ho stihl krutý trest.

Ne lépe se vedlo Lakotovi, když se byl k domovu vracel. Z dáli spatřoval ohromné kotouče dýmu, jež se valily z hořícího stavení. Čím blíže přicházel, tím jasněji poznával, že vlastní obydlí jeho zničeno jest požárem. Stáda jeho zašla náhle vypuklým morem.

Tak stal se z nedávného boháče Lakoty posléze chorý žebrák.

Ježto pak býval druhdy tvrdým a nemilosrdným k lidem, ký div, že se ho pak rovněž nikdo neujal a tak se stalo, že sobě zůstaven za krátko bez pomoci zahynul. Nikdo Lakotu neoželel, nikdo nad jeho rakví nezaplakal. Tak se osvědčila pravda dávného pořekadla:

„Lakomec všem bývá zlým, sobě však nejhorším.“