Pohádky (Tuček)/Hrozný sen

Pohádky Karel Vilém Tuček
	Hrozný sen	Smutné vánoce

Údaje o textu
Titulek:	Hrozný sen
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 3–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Oldřich byl zlý hoch. Ubližoval často zvířátkům. Kdykoli vyšel na dvůr, házel po slepicích a husách kamením, dráždíval domácího krocana červeným šátkem, protože věděl, že krocan červenou barvu nemiluje.

Stalo se jednou, že rozdrážděný Oldřichem krocan jemu na rameno vyletěl a křídly zlého chlapce tloukl. Štěstí bylo, že služka právě na dvůr byla vyšla a rozezleného ptáka zahnala. Ale proto se Oldřich přece nepolepšil. Častokráte přicházívali sousedé na hocha žalovati, že týž jejich psy nebo kočky kamením svévolně zranil. I býval zlý synek přísně trestán, ale brzy zapomenul na trest a tropíval své nezbednosti zase. Protože však zlí se zlými rádi obcují, vynašel si Oldřich rovněž rozpustilé druhy, s nimiž často celé dni běhával a ve zlém si liboval. Tak zvláště vyhledával v sadech ptačí hnízda i znepokojoval mladé ptáčky, ba nedbal ani bolestného křiku a žalostného volání starých ptáčků, kteří starostlivě hnízda obletovali. Kdokoli se o tomto zlém jednání Oldřichovu dověděl, říkal: „Oldřich jest surový, necitelný hoch a trestu neujde. Lapil-li Oldřich mouchu, motýle, nebo broučka, napíchal je na špendlíky a míval zalíbení, když se ubohá zvířátka bolestí svíjela. V lese rád rozhazoval mraveniště a zašlapával mravence. Nejčastěji však týral domácího psa a kočku.

Nemohl-li Oldřich pro nepohodu ven, proháníval se divoce po chodbě domu s bičíkem v ruce. Koho potkal, toho mrskával.

Otec jeho často mu domlouval, aby zanechal divokého běhání. Doložil pokaždé, že by mohl upadnouti a poraniti se nebezpečně. Oldřich toho nedbal. Byl neposlušný. Neposlušných dětí nemá Bůh rád. Trestá je.

Jednou zase běhal Oldřich divoce. Tu však klouzl, padl nešťastně na dlažbu a vyrazil si zub. Silně krvácel a s pláčem i nářkem volal o pomoc. Matinka odvedla ho do pokoje, podala mu vody, aby si zakrvácená ústa vyplakoval, načež Oldřicha uložila do postele.

Nezvedený hoch vystál mnoho bolesti. Musil zůstati v posteli po několik dní. —

Z nenadání ocítil se Oldřich v neznámé krajině. Schylovalo se již k večeru. Před sebou viděl hustý les, za sebou veliký rybník a po stranách vypínaly se pusté skaliny. Oldřichovi bylo teskno. Obloha pokryla se temnými mračny, blýskalo se a hřmělo. Hoch se nesmírně bál. Pojednou zaslechne nad sebou hrozné krákání. Pohledl vzhůru a s hrůzou spatřil, kterak hejno vran přímo naň doráží. I vzchopil se a pádil k lesu. Však vrány hocha pronásledovaly stále, ba přibývalo jich v počtu, a k nim přidružili se též jestřábi, sokoli ba i- orlové. Ulekaný hoch šťastně doběhne do lesa, vrhne se pod nízké křoví a hledí se skrýti. Však tu pocítí náhle po celém těle bolestné píchání a sotva že se zvedne zděšeně patří na sebe: byltě obsypán mravenci, kteří hocha nemilosrdně štípali. Dal se opět na útěk. Tu však zaslechne hrozné řvaní na blízku a sotva že byl se skrčil pod nizounký smrček, běžel kolem něho rozdrážděný lev. Oldřich strachy umíral. Chtěl již volati o pomoc, ale hlas mu uvázl v hrdle. Vzchopil se zase a pospíchal z místa hrůzy. Avšak sotva že se ocitl na cestě, již opět zočil nad sebou hejno dravých ptáků, kteří na něj doráželi. Chtěl se vrátiti, ale tu spatří za sebou hejno vlků, ani zrovna k němu se blíží. Kam se měl ubohý Oldřich obrátiti, kde se měl ukryti? — Vida, že jest ztracen, dal se do pláče. Však vlci se již již blíží; ba čím blíže přicházeli, tím zřetelněji pozoroval Oldřich, že jest jich mnoho, ba že mezi nimi jsou i tygři, lvi a jiné všeliké šelmy. V děsné chvíli té shlédne před sebou jeskyni.

Bez rozmýšlení vkročil do jeskyně. Ale, ó hrůza! — Za hochem sesula se v témž okamžiku skála a Oldřich byl v čiré tmě. —

Nazpět nemohl. I tapal v pravo, v levo a kráčel pomalu v před. Po nějaké chvíli spatřil v dálce před sebou paprslek světla. Ubohý chlapec zaradoval se nesmírně a pospíšil na místo, kde se svitalo. Ale nastojte! Najednou spozoroval, že se pod nohama jeho země třese, kámen, na němž stál, povolil a dříve než se nadál, ocitl se Oldřich ve veliké, osvětlené síni mezi samými zvířaty. A jaká to byla podivná zvířata!

Tamto na povýšeném místě seděl hrozný lev se zlatou korunou na hlavě. Kolem něho leželi na zemi vlci, medvědi, rysi, kočky, psi, lišky a mnoho jiných zvířat. Všecka pohlížela vzhůru ke lvu s uctivostí a chvěla se po všem těle.

Nade lvem vznášel se veliký orel, rovněž s korunou na hlavě. Kolem orla poletovalo hejno různých ptáků.

Jakmile se Oldřich objevil mezi živočichy, obrátil se k němu lev, zježil hřívu až běda a pravil:

„Aj, nezbedný kluku, právě vhod nám přicházíš. Přistup blíže!“

Oldřich přistoupil ke lvu blíže, třesa se nesmírně strachy. Všechny přítomné šelmy pohlížely v okamžiku tom na hocha vztekle. Mnohé z nich otvíraly tlamy a klapaly zuby, dávajíce na jevo krvelačnosť svou. Ale u přítomnosti krále svého, lva, jehož se všichni bojí, neopovážili se Oldřichovi ublížiti.

A lev mluvil k ulekanému chlapci takto:

„Dlouho již ubližuješ mým poddaným, ubohým zvířatům, která na tebe žalují bez přestání a bratr můj, král ptactva, orel, jejž tuto nad hlavou mou vznášeti se vidíš, rovněž mnohé slyšel žaloby na tebe, jež mu každodenně přednášeli ptáci, že jejich hnízda kazíš a zpěvavé ptáčky pronásleduješ.“

„Hudry! hudry! tak jest, jak pravíš, králi lve!“ ozval se tu Oldřichovi známý hlas domácího krocana. „Ničemný hoch pronásleduje nás ptáky velice a škodí nám, kde může. Potresci ho!“

„Ano, potrestáme ho!“ odvětil král ptactva, orel. „Ptáci moji, vyřkněte sami, jaký trest zasluhuje rozpustilec ten?“

Po těchto slovech orlových rozléhal se v jeskyni nesmírný hluk. Přítomní ptáci jeden přes druhého cvrlikali, pištěli, krákali až uši zaléhaly. Oldřich jako by byl zřejmě slyšel hlasy jednotlivců, kteří volali: „Usmrťte ho! usmrťte ho!“ Ulekl se nesmírně a padl na kolena před králem lvem a bratrem jeho orlem a prosil s pláčem: „Ach, odpusťte mi, odpusťte! neublížím již žádnému zvířeti.“

Avšak hlas prosícího zanikl v hrozném řvaní šelem a křiku ptactva. Vše strojilo se již rozsápati Oldřicha.

„Roztrhejme nezdárného kluka!“ volali vlci, medvědi a tygři.

„Vyškrabme mu oči!“ křičeli kočky.

„Rozklobejme ho!“ radili ptáci.

„Seštípejme ho!“ vybízeli mravenci, mouchy, vosy a jiní hmyzové.

Oldřich sepjal ruce a s pláčem i nářkem velikým prosil krále zvířat za milosť. Sliboval stále, že nižádnému živočichu, ani sebe menšímu neublíží a prosil lva i orla, aby jen tentokráte mu odpustili.

Dlouho rozmýšlel se lev, až konečně se poradil s bratrem svým orlem a pravil: „Nuže, odpustíme ti, najdeš-li si mezi zvířaty zde shromážděnými aspoň jedno, které by nám za tebe slíbilo, že slovu dostojíš. Nenajdeš-li orodovníka mezi těmito živočichy, jsi ztracen, zlomyslný hochu.“

Divě zařvaly šelmy líté, cenily zuby na Oldřicha; draví ptáci vznášeli se nad hlavou odsouzeného, při čemž hrozně křičeli, jakoby se umlouvali vespolek, že žádný se nezbedného kluka neujme.

Darmo ohlížel se Oldřich mezi zvířaty, neviděl žádného, kteréž by se zaň u lva přimluviti chtělo. — Tu posléze z pozadí vyleze domácí Oldřichův psík, jejž byl hoch často týral, bičíkem šlehal, za uši tahal a zle pronásledoval.

Zvíře pokročilo před krále lva, poklonilo se mu a prosilo za Oldřicha.

Zlý chlapec nemálo se zastyděl. Vědělť, že nezasluhuje přímluv a proseb psíkových.

„Budiž!“ zvolal lev. „Ačkoli jsi, psíku, zakusil nejvíce týrání od obžalovaného chlapce, odpustím mu na tvou přímluvu. Avšak, nepolepší-li se, zle se mu povede!“ Pak obrátil se král zvířat k Oldřichovi a pravil: „Zastyď se, chlapče zlý! pes tě zahanbuje. Jdi a neopovaž se nikdy již zvířatům ubližovati!“ — —

Sotva byl domluvil lev, zmizela všechna zvířata. Oldřich se vzpamatoval a ohlížel se vůkol. Spatřil k nemalé radosti své, že leží v posteli. Nevěřil svým očím. Pozdvihl se a spatřil u nohou svých spícího domácího psa.

Oddechl si z hluboka. — Poznal, že vše to, co byl zakusil, byl jenom — sen.

Avšak hrozný sen hocha napravil. Od té doby neubližoval ani psu, aniž kterému koli jinému zvířeti, nýbrž činil, kde mohl, dobré. Nešlehal psa, nedráždil krocana, nevybíral ptáčků, ale když nastala tuhá zima, měl vždy útrpnosť s ptáčky hlad trpícími a zasypával jim na jistých místech zrní, drobty a cokoli měl, aby jim v bídě ulevil. Všímal si zvířátek i způsobu života jejich, nehrával též s nehodnými hochy, byl mravným, způsobným a pilným synáčkem.

Rodiče a každý, kdo Oldřicha znal, měl z něho teď radosť.