Pohádky (Milota)/Štěstí a práce

Pohádky Jan Milota
Kouzelný hrnéček	Štěstí a práce	Skalníkovo štěstí

Údaje o textu
Titulek:	Štěstí a práce
Autor:	Jan Milota
Zdroj:	MILOTA, Jan. Pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 21–25.
Licence:	PD old 70

Byl jeden chudobný člověk a měl dva syny. Staršímu bylo dáno jméno Josef, mladšímu Jan. Jednou jim starý otčík pravil: „Synové milí! jste už zrostlí a silni, já pak sestaral a sešedivěl jsem v práci mnohé a starosti. Učinil jsem pro vás, co mi bylo možného, nyní pak nemohu vás už živiti. Jděte a hledejte si štěstí!“

Jan zaradoval se tajně v srdci svém, neboť už dávno toužil do šírého světa tak jako ptáče, které poprvé z hnízda vylétnouti se strojí, nevědouc, že třeba dosti na blízku záhuba se mu chystá.

Josef pak zarmoutil se velice a pravil: „Drahý otče! nehezké by bylo, aby synové vaši, o něž jste tak dlouho pečoval, je živil, šatil a učiti nechal, na stará kolena vás hanebně opustili a v moc bídy vydali. Dovolte, prosím, abych směl zůstati s vámi — Jan nechť jde na zkušenou.“

Otec, mile dojat, objal zdárného synka Josefa, polibil ho a zůstalo tedy při tom.

Jan pak svázav vesele uzlíček svůj a přijav požehnáni otcovské, vydal se bez prodlení na cestu do šírého světa, aby hledal si Štěstí.

Přišel do jednoho velikého lesa. Tu kde se vzala, tu se vzala krásná panna, kteráž líbezně se na něj usmívajíc, pravila hláskem jako zlato: „Jsem tvé Štěstí, milý hochu, oblíbila jsem si tě a budu tě doprovázeti na cestách života tvého.“

Jan, dostav se tak snadno ku svému Štěstí, nesmírně byl rád. I chopil hned pannu, Štěstí své, za ruku a zvolal pln radosti: „Když jsi ty mé Štěstí, tož buď mi vítáno; nepustím tě už a prosím tě, abys i ty mne neopouštěla až do smrti!“

Panna hlasitě se zasmávši, švitořila: „Milý synku! to ti nemohu slíbiti! Což jsi nikdy neslyšel, že Štěstí je nestálé? Ba milý Jene, slavný básník Jan Kollar dovolil si o mně napsati, že jsem měsíci ve své nestálosti podobné, ukazujíc lidem jednou tvář jasnou, jindy tmavou a někdy konečně i růžky! To již tak v mé povaze, doufám však, že tě to nezastraší!“

Jan skutečně si z toho nic nedělal, a tak šli dále spolu vesele rozmlouvajíce. Štěstí obdařilo jej hojně penězy, tak že se nemusil obávati nouze — byl nyní bohat a šťasten.

Jda se svým Štěstím dále, uzřel pod jedním stromem sedícího starce. Měl vážné vzezření, bílý dlouhý vous a lysou hlavu. Synek domnívaje se, že to nějaký žebrák, hodil mu jeden zlatý peníz. Stařec jej zvedl, schoval a pravil:

„Nejsem žebrák a toho peníze by mi nebylo třeba, ale přijímám jej a pro tvé dobré srdce ti poradím, jak bys mohl trvalého štěstí a spokojenosti dosíci; jmenuji se Rozum…“

Ale synek už kráčel dále a neposlouchal starce jsa zaujat docela svou krásnou společnicí, kteráž se stále usmívajíc, hleděla mu všemožné vyhověti. Švitořila a cesta vesele ubíhala. Brzy přišli k jedné veliké louce, na níž stál velebný chrám.

„Co je to?“ tázal se překvapený Jan. „To je chrám Umění,“ pravilo Štěstí, „tam se mladí lidé učí rozmanitým a překrásným věcem.“

„O já se nerad učím,“ rychle vpadl do řeči synek a nevrle obrátil se jinam.

„Dokud já s tebou jsem, nemusíš se ničemu učiti, když nemáš k tomu chuti,“ smálo se Štěstí, lichotíc mu.

Hned na to zahlédl Jan zase jinou překrásnou budovu, na níž velikými písmeny zlatými stálo: Práce!

„Co je zase tohle?“

„To je blažené a pokojné místo, kde lidé pracujíce, prospívají sobě a slouží vlasti své!“

Synek zase nemile dojat, odvětil: „To by se mi nelíbilo, neumím pracovati!“

„Ach, můj milý,“ Štěstí zase se smálo, „to by nevadilo! Kdo chce, ten se se naučí pracovati.“

„Já nechci,“ odpověděl Jan mysle si

„Komu Štěstí slouží,
po práci netouží!“

A tak šli dále a dále, až přišli do jednoho velikého a krásného města. Zde koupili si krásný dům s velikou zahradou a žili v radovánkách bez ustání. — — — — — —

Zatím doma bratr Janův, hodný Josef, dochoval milého tatíčka a sloužil mu věrně až k hodince poslední života pozemského. Proti smrti, bohužel, není žádného koření ani léku. Staříček umřel. Josef pochoval ho s pláčem a modlitbami mnohými a nasázev ještě na hrob otcův těch nejkrásnějších růží, rozloučil se s domovem, s tím drahým krajem, kde prožil své zlaté mládí, rozloučil se s chatou, kde stávala jeho chudobná kolébka, navštívil ještě hrob otcův i matčin, aby se zde vyplakal a šel, šel také do světa hledat si svého Štěstí.

Přišel do jednoho velikého lesa, a tu kde se vzal, tu se vzal, stál před ním stařeček. Měl dlouhé, bílé vousy a hlavu lysou. Byl vzezření vážného, kráčel opatrně, o hůl se opíraje. Josef uctivě pozdravil.

„Kam jdeš?“ ptal se stařec.

„Do světa na zkušenou,“ odpověděl Josef.

„Milý synku!“ pravil vážně stařeček, „už dávno jsi se mi zalíbil, a proto zde na tebe čekám. Jsem Rozum a chci ti upřímnou radu dáti, kterak ti lze ku trvalému blahu a spokojenosti dojíti.“

Synek byl velice rád, že potkal takového člověka, jenž může a chce mu poraditi; neboť šel poprvé do šírého světa, kde snadno člověk s pravé cesty zblouditi může, a protož políbiv stařečkovi uctivě ruku, děl:

„Ctihodný stařečku, právě jsem přemýšlel, jak bych poctivě a jistě dospěl ku Štěstí, kterého žádostiv jsem. Prosím tě tedy velice, abys mi svou moudrou radou k tomu nápomocen byl, budu na to vždy vděčně pamatovati.“

„Chci, synku, chci ti poraditi. Slyš!“ pravil stařec a přidruživ se k Josefovi, mluvil pomalu takto:

„Jdi, synku můj, po této cestě, až k jisté zelené louce. Tam stojí překrásný chrám Umění. S chutí a úctou nemeškej tam vstoupiti. Na vše, čemu se tam učí, pilný pozor měj a přičiň se; neboť

kdo chce něco míti,
ten se musí přičiniti,
a kdo se přičiní,
tomu Bůh požehná.

Buď trpělivý a vytrvalý; neboť vytrvalosť zmůže všecko.“

Oddechnuv si stařec, pokračoval: „Když vyjdeš z chrámu, uvidíš Pýchu, nebo Rozkoš, Nestřídmosť a jiné necnosti. Nedbej však jich, ohledni se po domu „Práce“. Tam vejdi a skonči dílo začaté. Pracuj pilně a neúnavně, a Štěstí tvé, jehož hledáš, přijde samo!“

Stařeček ukončil. Rozloučil se vlídně se synkem, jenž ho prosil, aby s ním byl stále, řekl: „Buď s Bohem! Pamatuj na má napomenutí, nezapomínej, že

v práci a vědění
je naše spasení!“


Stařec zmizel. Josef šel zamyšlen dále. Uzřev chrám „Umění“, učinil jak mu radil moudrý stařeček. Později vstoupil i do domu „Práce“, přičiňoval se, byl spokojen a šťasten při pilné práci své.

Ale tak nevedlo se bratru mladšímu Janovi, který se Štěstím se ubytoval ve velkém městě. Nestálé a rozmarné Štěstí, jemuž se brzy lenivý Jan zprotivil, najednou se ztratilo. Janovi padalo vše z ruky, nač ubohý sáhl; nic se mu nedařilo. Jmění se brzy rozprchlo; neboť Jan byl uvykl žíti po velkých pánech. Stal se brzy hotovým žebrákem; neuměje a nechtěje pracovati, potloukal se po světě. A konec? Kdesi bídně zahynul.