Pohádky špatně končící/O špatném zpěváku

Pohádky špatně končící Karel Mašek
Pohádkové srdce	O špatném zpěváku	O sobeckém šaškovi

Údaje o textu
Titulek:	O špatném zpěváku
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 11–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Hlupáčku, vy jste dosud nemluvil se svou milou o své lásce? Vy nešiko, vždyť ona dávno o všem ví a touhle nešikovností se jí zprotivíte! Jsou mimo vás ještě jiní lidé na světě, kterým také se líbí plavý vlas a modré oko, třeba se jimi chlubilo již množství povídkových princezen. Ovšem, myslíte si, že pouze vy jste vystihl všechen lesk, všecku hloubku, všecku intensitu oněch dvou očí — můj drahý, jste náhodou zamilován do své královny — ona ještě vládne, je dosud královnou, ale také ona propadne zapomenutí, jako všecky milované královny, a spředete pak ze všeho leda smutnou pohádku!“

Moje srdce, které oslovil jsem tímto kázáníčkem, zatlouklo hlasitěji při slově „pohádka“.

Blázínku! Ještě milujete pohádky? Chcete poslouchat? Slyšte tedy.

Po světě chodil mladý troubadour — chodil již dosti dlouho a byl ještě pořád mlád, neboť žil a dýchal jenom jedinou, šílenou touhou, budící v něm písně a vyhánějící jej do světa, touhou věčně neskojenou — a srdce, jehož touhy se nesplnily, nikdy nestárne, viďte, hošíčku? Byla to touha, umřít někde ve sladké závrati, udušen krásou, štěstím — umřít pod chvějným polibkem za měsíčné noci, když voní květ akátový.

Ale akáty vždycky tak záhy odkvětly, troubadour šel dále po světě hledat, čím vyplnil by krátký kvap dnů, a při tom zpíval… Takoví lidé mají ten nepěkný zvyk.

Býval rád viděn. Přicházeje z osamělé minulosti dovedl si vážiti lidské přízně a za vlídný pohled rozdával plnými hrstmi humor, který po cestě nasbíral. Snad proto ho zbylo potom tak málo jeho osamělým chvílím. Rád stropil si posměch ze všeho, i z toho, co mu milým bývalo, jen když za to tušil trochu štěstí pro budoucí chvilku. Minulost byla mrtva a vymlouval se, že se smí tančiti po jejím hrobě, rozkvétají-li už jinde vzpomínky nové.

Tento pošetilý troubadour prošel již mnoho měst a dědin, zpíval na dvorech vévodských, bavil svými vtipy naduté, bohaté měšťáky, improvisoval romance v kruhu veselých dívek, zapadal s písní svou do hlučných krčem mezi studenty a byla-li nouze, zpíval i na tržišti, třebas i o jarmarce.

Na svých cestách mnoho miloval, upřímně, lítostivě, marně a že ta láska byla vždy marná, proto snadno se střídala a snadněji propadala zapomenutí. Ale přece ho při tom přemáhalo umdlení, vysilující lítost, že nikde není té modly, před kterou by klesl v prach a bil čelem o stupně jejího oltáře. Potom se mu vtipy kazily, melodie jeho písně nebyla sladká, omrzel své okolí a musil dále, někam, kde ho ještě neznali.

Počkejte, zlatoušku, už přijde ta pohádka!

Přicházeje totiž k velikému městu, zabloudil — bylo to z jara a kvetly akáty! — do velikého parku. Jím došel až k rozkošnému zámečku, obklopenému velkými starými stromy kaštanovými — a tam u okna viděl princeznu, krásnou princeznu; neboť řeknu-li, že měla oči, rty, vlasy a skráně právě takové, jako vaše královna, uvěříte mi, že byla velmi krásna.

Galantní troubadour ihned zadrnkal ve strunách své loutny, zazpíval veselou písničku o ošizeném vrabci, princezna se zasmála, dala troubadoura pohostit a vyzvala ho, aby zůstal na čas v její službách.

On zůstal ovšem, neboť byl do ní zamilován hned, jak poprvé viděl její oči.

Jakže, u vás že to bylo právě tak? Hlupáčku, to se samo sebou rozumí.

Byla to velmi veselá princezna, tak že jí mnozí až vyčítali, že nedovede vážně říditi osudy města, jemuž vládla. Ale princezna byla bystrá, a v pravý čas dovedla pronésti pravé slovo. Jinak se pouze smála a pořádala krásné a veliké zábavy s pomocí svého obratného šaška, který u ní zaujímal mnohem důležitější postavení, než předseda ministerstva. A nyní pomahal také troubadour; pomoučil si tvář, oblekl bílý šat, naučil se tančit a stal se z něho talentovaný pierrot — až na to, že byl příliš zamilován; ba, ten pošetilec se někdy domníval, že i princezna ho má ráda, neboť vskutku jí někdy napadlo, dávati mu něco podobného na srozuměnou.

Tou dobou oznámil šašek princezně, že se hodlá oženit. Princezna radostí zatleskala rukama, ihned přislíbila nevěstě celou výbavu a umínila si, že sama vystrojí nevídaně slavnou svatbu, což s pomocí troubadourovou skvěle provedla. —

Ženatý šašek nemohl již býti šaškem. Zvážněl a stal se nyní vskutku předsedou ministerstva. Místo jeho zůstalo neobsazeno — vždyť princezna měla troubadoura, ten dovedl býti také vesel.

Dovedl? Selhalo mu!

Večer po šaškově svatbě vzkázala pro něj princezna. Přišel ve své nové uniformě, pierrot-troubadour, podíval se na princeznu zamyšlenou, potřebující rozruchu zábavy, a již se mu zakalilo oko a přetrhl na loutně jednu strunu.

Ale princezna ho neplísnila. Poručila pouze, aby si vzal své staré šaty, pak sedl na nejnižší stupeň jejího trůnu a vypravoval jí o městě, kde se narodil — ve smutné ulici, kde bylo mnoho kostelů a klášterů, kam vozili nemocné, chudé a sirotky.

Princezna poslouchala a časem se pak bavívali takovými hovory o jeho minulosti a o tom co viděl na svých cestách. Ale nikdy mu nenapadlo nic veselého, ani o svých starých touhách neuměl hovořit, vypravování jeho bylo jednotvárné a nemohlo princeznu bavit. A čím více se nutil býti lepším, tím hůře to dopadalo. Nu ovšem! byl zamilován. Už nikdy neoblékal bílou kazajku pierrotovu se širokým límcem a s velikými knoflíky a písně se mu vůbec nedařily. A princezna nebyla už veselá, jen někdy se zasmála při vzpomínce na šaška; a byla tak rozumná, že troubadoura nenutila do veselosti, když viděla, že směšná grimasa nesluší jeho toužícím očím a že kuplety zpívá chraplavým hlasem.

Ale všechen rozum nepomáhal — princeznu přemohl spleen, rozmrzelost — a tíseň padla na celé její panství.

Šašek ministr darmo se namáhal, darmo vydával zákony na ochranu dobrých kupletů a zákony o všeobecně nebezpečném užívání starých anekdot, ministr vtipů darmo vypisoval ceny — nezpomohlo nic, princezna seděla mrzutě u okna a dívala se na černou spleť kaštanových větví, pod nimiž v suchém, hnědém listí časem zaharašily kroky troubadourovy.

„Kdybych jí mohl říci, že ji miluji — bylo by pomoženo!“ myslíval si on. „Ať by cokoli odpověděla, měl bych aspoň jistotu a byl bych opět svůj, snad i vesel. Anebo bych odešel a nepřekážel bych. Ale jak jí to říci? Jindy jsem o tom aspoň zpíval a nyní ne a ne vymyslit si písničku…“

Také nebýval nikdy již u princezny sám; měla stále kolem sebe dvorní dámy a často i ministry.

Až konečně jednou nastal okamžik příhodný. Troubadour viděl, že je princezna sama u okna a krmí ochočené hrdličky. I umínil si, jakmile ti ptáci odletí — neboť nechtěl je svým zjevem zaplašiti a princezně tak lítost způsobiti, — že padne na kolena před svou panovnicí a řekne jí: „Vzácná paní! Na hranicích tvé říše stojí tak mnohý bohatýr pohlížeje toužebně ku věžím tvého zámku; ale nelze mu zápasiti mečem o srdce tvé, když ti, jež vyznamenáváš, dobývají tvé přízně jen vtipem. Ale já jsem již přemožen — ztratil jsem umění tobě milé, nemám ničeho, než svou pošetilost, omrzel jsem tě a jen tvá neskonalá vlídnost je příčinou, že mne nevyháníš. Pusť mne do světa…“

A doufal, že princezna nedá mu domluviti, že — miluje-li jej — osud jeho rozhodne a jej zadrží.

Hrdličky odletěly — on pokročil — a k princezně do síně vešel šašek-ministr hluboce se ukláněje…

Příhodná chvíle přešla a troubadour ztrativ odvahu, musil čekati na novou náhodu.

A to je, milý hlupáčku, vlastně již celá pohádka. Jaký myslíte udělati konec? Jak rozveselit ty lidi?

Víla? Čaroděj?

Vím, že jen taková mocnost by pomohla, ale v říši té princezny nebylo takových bytostí. Víte co — troubadour uteče jednou v noci do světa, aby vrátil se vesel či čarodějem v reka proměněn. Princezně i po něm jak byl — chudý a smutný — se bude stýskat, až neuslyší jeho kroky harašit v suchém listí kaštanovém, pak vzpomene na vše, čím z něho mluvila láska a…

A ostatně snad i jinak to dobře skončí. Jeden z těch sousedních bohatýrů přijde a zvítězí a troubadour, hledaje čaroděje, najde jinou princeznu, které bude vesele zpívat, dříve než sestárne, než přestanou jej mámiti květy akátů.

Proč pláčete, hlupáčku? Zapomíná se přece na všecko.