Pohádka z naší vesnice/II.

Pohádka z naší vesnice Karel Leger
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka z naší vesnice
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Pohádka z naší vesnice. Kolín: Josef Kárník, 1883. s. 25–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Teprv k ránu bouře ztichla. — — —
Andulička pozdě vstala,
hlédla k nebi, temně vzdychla
otvírajíc okénko.
Kalná byla očka její,
tváře bledy, ústa malá
tajeným se bolem chvějí,
zanedbán je zlatý vlas. —

Pod okénkem rozvodněný
hučí potok, víří kola,
v drobném dešti bílé pěny
duhový se třpytí kruh.
Za potokem z hloubi sadu
žežulička teskně volá,
podle břehu v libém chladu
batolí se housata.

Každá snítka ve květu je,
vydychuje vůni sterou,
plachý motýl koketuje
s nevinnými poupaty.
Na topolech vrabčí hejna
s divokým se křikem perou,
píseň jich je věčně stejná
jako hádky v novinách.

Nad zahradou stráň je holá,
silnice se táhne po ní,
slunka kruh se právě zpola
nad ní v lesku vynořil.
V jeho záři, rudém zlatu
postavy se černé honí,
přebíhají v divém chvatu
žhoucím kruhem slunečním.

Vrhají své dlouhé stíny
ke mlýnu až do údolí,
do komůrky Andulčiny,
na bělavou postýlku. — —
Suchý mužík první v čele
listy jakés v rukou žmolí,
malou hlavu zvedá směle
na svém čapím hrdélku.

Kosti holé místo tváří,
ohlodané věčnou mukou, —
vlhkým leskem zrak mu září
pod čepicí úřadní.
Přepodivně klátí tělem,
záda shýbá, hází rukou, —
na rukávu ošumělém
slunka svit se odráží.

Druhý stín jde pyšně za ním,
elegantním krokem stoupá,
libovonným vzduchem ranním
lacino se opíjí.
S prsteny si chlubně hraje
rozkošně se v chůzi houpá,
do červánků pozvedaje
požehnaný orlí nos.

Spěchá, div mu soudruh stačí,
smavě špulí rtíky svoje,
vznešená se pýcha zračí
v každém jeho pohybu.
Jenom trochu nepříslušně
levé rámě skloněno je,
jakoby ho hnětla krušně
kdysi mošna žebrácká.

Prošel slunka půlkruh žhavý,
v ohnivých se vlnách koupá,
gloriolu kolem hlavy
jako Foenix v plamenech.
Postavička malicherná,
ale za ní, kudy stoupá,
jako zhouby chmůra černá
ohromný se táhne stín.

I ten přešel, — ale chvatem
stvoření dvě sáhodlouhá
v patách za ním v moři zlatém
jako v bahně brodí se.
Sláva bohu nad oblaky,
běda tomu, kdo se rouhá!
Četníky on stvořil taky
podle svého obrazu!

Jak je stvořil, jindy povím. —
Ale nyní dva z těch tvorů
pluli mořem purpurovým
nade mlýnem po stráni.
Údolím se stíny kradly
a jak děsný přízrak moru
na bělavé čílko padly
zadumané Andulce.

Vlhké oko zaplálo jí,
pod hrudí se bouře vzmahá. —
Pozoruje v nepokoji
mihavé ty postavy.
Zesinala, ruce lomí
Andulička moje drahá!
o zeď chladnou bez vědomí
podepírá žhavou skráň.

Z nenadání vztýčila se,
ruce bílé k čelu zdvihla,
oko její svitlo zase
odvahou, — či zoufalstvím?
Od okénka odskočila,
na prahu se sotva mihla, — —
tak hrdlička sněhobílá
z hnízda svého odlétá. —

V šíré pole vyběhla si. — —
Ze dveří se za ní díval
starý mlynář šedovlasý
s panímámou po boku.
„Hle, jak letí! Mládí, mládí!“ —
k sobě hučel, hlavou kýval. —
„Inu, vždyť se mají rádi!“ —
usmála se mlynářka. — —

Pode mlýnem leží právě
moje louka. — Hbité kosy
kmitají se v bujné trávě
jako zlatá háďata.
Krásné jitro, plné svitu,
v každém květu kapka rosy,
skřivan volá u blankytu,
dole klejou sekáči. —

O kmen vrby nad potokem
já se opřel v zadumání,
chasu hlídám jedním okem,
druhým šilhám ke mlýnu. —
Což ta chasa dovádivá
samé žerty, povídání,
když tak někdy láskou bývá
oslepený hospodář! — —

Padla duma v duši moji,
srdce plno marné touhy,
v hlavě mé se verše rojí
světobolem omžené.
Kadeř měkká, modré oči,
vše to pro mne přelud pouhý,
div se hruď má nerozskočí
otrávená životem.

Bloudím, bloudím bez úlevy,
vzpomínkami duch se mate,
přede mnou se všady jeví
mlynářova dceruška.
Vidím kolem šíje bílé
poletovat vlasy zlaté,
vidím nožky roztomilé
ke mně capat ze mlýna.

Sen to pouhý! — Škoda věčná!
Rozplyne se v okamžiku! —
jenom touha nekonečná
oko mámí přeludem! —
Ach, i to se jenom zdá mi,
že z těch malých, svůdných rtíků
slyším náhle šepot známý,
slyším povzdech tlumený.

Z nenadání skráně mojí
teplá ručka dotekla se, —
v ranním šatě u mne stojí
mlynářova Andulka.
„Tys to? Tys to!“ v plesu volám,
„po svém boku mám tě zase? —
Proč jsi přišla? — neodolám — —
chceš mne zbavit rozumu?“ —

Uskočila poděšena,
ruce křížem tiskne k hrudi. —
Hledím na ni. — Jaká změna
v obličeji spanilém!
Tváře bledy, rtík se chvěje,
divný pohled v ňadra studí,
na rtu úsměv beznaděje,
pod očima lehký stín.

„Tys to? tys to?“ volám znova. —
Lístek bílý podala mi, —
chtěla mluvit, ale slova
měnila se v pouhý vzdech. —
Z pod obrví jenom snivě
hledla na mne se slzami —
a já s lístkem žádostivě
její ručku polapil.

Toto pak jsem v listě četl:
„Příteli můj! krutý nával
cesty moje divně spletl,
naděje mne sklamala.
Krotký červík české země
vždycky jsem se pánů bával, —
ale za den stal se ze mě
velezrádce hotový.

Teď mne honí. — V divém spěchu
prchám, umdlen nejistotou,
po mé stopě bez oddechu
smečka chrtů čenichá.
Přátelé a druzi moji, —
zpívá se to známou notou, —
jako smrti se mne bojí. —
Máš ty více odvahy?

Ruky tvé mi třeba hochu!
s ňader padne žalná tíha,
naleznu zas víry trochu, —
pospěš v moje objetí!
Podle cesty, vím to, všude
nebezpečí na tě číhá,
kroky tvé však řídit bude
zlatovlasý anděl můj!“ —

S povzdechem já hlavu sklopil.
Příteli můj! Pamatuji,
nedočkavě jak jsi chopil
v ruce prápor svobody.
Zapomněl jsi v hrdém vzdoru,
protivné že větry dují, —
teď se vracíš bez práporu,
ba bez víry v život svůj!

Mladá tvoje duše snila
o plamenech pod popelem, —
ach, tu jiskru uhasila
před stalety horká krev!
V boha, v lidi v marné touze
ty jsi doufal v boji smělém —
a teď sklamán věříš pouze
v jediného anděla.

K Anduličce hlednu zase. —
Pod jejími kadeřemi
velká slza třpytila se
na obrubě dlouhých brv.
Ó, kterak jí dobře sluší
na tvářičce smutek němý! —
Chtěl bych věřit celou duší
v takového anděla!

Pohled můj ji pálil v čelo,
že se jí to líčko bledé
do červánků uzardělo
až po samé kadeře.
Uskočila trochu plaše. —
Což já ptal se, kam mne vede,
když se našly zraky naše,
když mi děla šeptem „Pojď!“ —

Mlčky v touze neskonalé
já šel za ní oslepený,
jenom se mi nožky malé
před očima kmitaly.
Bůh ví, jak jsme zabloudili
v pustý bor. — A přes kořeny,
přes pahýly, které hnily,
v pospěchu já klopýtal.

Divokými houštinami,
jako laňka hbitým krokem,
Andulička prchala mi
stále hloub v ten tichý les.
Sami, sami jdeme spolu,
jenom s větví líným okem
pohlížejí na nás dolů
flegmatičtí havrani.

Lesní holub v dálce houká,
šumí potok v mechu skrytý,
zlatolesklé křídlo brouka
na čelo mi doráží.
Pyšně kráčím v bujném vřesu
samotou a vůní spitý, — —
naše obec z těchto lesů
zaplatila včera daň! —

Po mechu se mlčky snuje
stromů stín. Je šero kolem,
jenom místy prokukuje
haluzemi slunéčko. —
Z nenadání moje dítě
stanulo a s němým bolem
obrátilo rozpačitě
ke mně očka modravá.

U chatrče uhlířovy
jsme se octli. — Na mýtině
nedaleko v hustém křoví
černaly se milíře. —
Bídná chata. Drsné kmeny
zapadají v sypké hlíně
hloub a hloub a nachýleny
sotva nesou shnilý krov.

Rákosí a chvoje trošku
na hřebeně. Straka hbitá
z posledního ještě došku
krade stébla na hnízdo.
Bídná chata! Okna její
ostružinou poukryta
jako oči vyhlížejí
stálým pláčem osleplá. —

„Nuže, tu jest jeho skrýše!“
Andulka mi šeptem řekla,
bílým prstem zlehka, tiše
zaklepala na dvéře.
V chatě mrtvo. — Klepe znova. —
Ó, jak se ta chvíle vlekla!
Nasloucháme, — ani slova,
ani dechu neslyšet!

Andulka se třtinou chvěje,
v resignaci ruku spouští,
modré oko bez naděje
plaše těká kolkolem. —
Z milířů jen dým se valí,
k zemi padá. — V bujném houští
větvičky se rozhoupaly,
jak by pták se tajil v nich.

Nebyl pták to přeletavý. —
Ve křovinách žena snědá,
mračno dýmu kolem hlavy
zjevila se před námi.
Nevlídně nás okem měří. —
Stojí, spěchem uzarděna,
na čele jí pod kadeří
bohatý se řine pot.

V osmáhlém tom obličeji
není krásy, věru není!
ale tmavé oko její
plane ohněm kouzelným.
Svitne hvězdou, plane bleskem,
v bezednou se propasť mění,
utajeným vlhne steskem
a hned zlobou vyšlehne.

Těžko hádat, je-li mladá. —
Přes vysoké, přísné čelo
havraní vlas proudem padá
v nepořádku na ňadra.
Prostý šat jen z polovice
halí její pružné tělo,
vráskami je zryto líce,
dlaně plny mozolů.

Andulka se uzardívá
před pohledem ženy lesní,
mimovolně oči skrývá
průhlednýma ručkama.
V srdéčku jí bouří láska
a stud marně bojuje s ní, —
celou duši zlatovláska
vlévá v povzdech: „Vladimír?“ —

Lesní žena blýskla okem,
stiskla rukou čelo sobě,
chvějícím se, kvapným krokem
stoupla těsně k Andulce.
Beze slova dlouhou chvíli,
oko v oku stály obě,
měřily snad tajné síly
skryté v ženském pohledu.

Po chvíli se divné ženě
počla chvěti němá ústa,
pomalu a zarmouceně
šeptala: „Tvůj Vladimír?“ —
Hlavu zvedlo moje dítě,
zdá se mi, že povyrůstá,
rtíky špulí pánovitě,
s pýchou dí: „Můj Vladimír!“ —

Černé oči chvatně na zem
zvlhlé trochu jen se klopí,
tvář je ztuhlá jako mrazem,
ani tah se nehne v ní.
S namaháním žena dýše,
Andulčinu ruku chopí.
„Do vesnice,“ praví tiše,
„s mužem mým se odebral!“ —

Děvče vzdychá „Běda, běda!
miláček můj ztracen je mi!
Slídičů ho roj tam hledá, —
četníky jsem viděla!“ —
Černé oko svítí bleskem,
rozhovořil ret se němý:
„Nezoufejme, — marným steskem
nepomůžem příteli!

Není ztracen, — cos mi praví, —
věřím ještě v pomoc boží, —
k němu pospěš bez obavy,
skutečně-li miluješ!“ —
Za sebou ji vleče skorem, —
houštinami, skrze hloží
spějí spolu tmavým borem,
jako zjevy vzdušných víl.

Ani stébla v divém spěchu
nezlomí mé děcko hbité,
její nožka ani s mechu
rosnou krůpěj nesrazí.
Ale stopou lesní ženy
rudé květy, srdcovité,
krví planou, — rozdrceny,
zašlapány do země. — —

V ustrnutí hloupě zírám,
jak mé dítě se mi ztrácí,
namahavě v mozku sbírám
pocuchané myšlénky.
Myslit, myslit! Pro sedláka
věru je to krušnou prací, —
myšlénku z něj nevyláká
ani panský karabáč. —

A já dumal v potu tváře:
Co mám dělat? běžet s nima?
Nesvitla mi slabá záře
do temna mých myšlének. —
Konečně se ke vsi beru
volným krokem. — Se mnou letí
s větve k větvi v lesním šeru
hejno lačných havranů. — —

Ohlédnu se v nepokoji. —
Jak by náhle spadl s nebe,
po boku mně mlčky stojí
mladý švarný myslivec. —
Tmavým okem na mne zírá
a já neznám sama sebe,
divný cit mně ducha svírá,
hruď se chvěje úzkostí.

Ostré, chmurné jeho rysy
a tu záři v oku stmělém
dojista já vídal kdysi. —
Kdo to? marně vzpomínám. — —
„Ďáble, ďáble!“ z nenadání
rozbřesklo se pod mým čelem. —
Druh můj k zemi hlavu sklání,
„K službám!“ praví úsměšně.

„Ďábel jsem, ty znáš mne hochu!
Ó, vždyť vím, že ještě nyní
vzpomeneš si někdy trochu
na sny mladých, bujných let.
Poetou jsi tehdy býval, —
nechať tloustli v bahně jiní,
k blankytu tys jen se díval,
snil a zvolna hubeněl.

Po boku jsem byl ti všude.
Když jsi pozdě v noci tiché
ve studentské jizbě chudé
s ideály bavil se, —
když jsi věřil v mladém snění
ve slávu a štěstí liché, —
já ti pro tvé poučení
vyprávěl své vzpomínky.

Když pak někdy nenadále
horoval jsi poeticky
o svobodě — a tak dále —
s mladistvými přátely, —
moudře, jako otec pravý
já k vám mluvil věru vždycky:
„Vždyť si ještě, bujné hlavy,
karieru zkazíte!“

Za své služby ani jednou
nedostal jsem honoráře, —
však mám řadu nepřehlednou
všelijakých hříšníků!
Od tebe jen málo žádám. —
Proč ti, hochu, blednou tváře?
Neboj se, já neokrádám,
nejsem, víš to, žádný žid!

Nechci ani, abys duši
peklu zapsal vřelou krví,
moje srdce dobře tuší,
že tam přijdeš bez toho.
Dobrovolně přijdeš ke mně
a nebudeš věru prvý,
který prchne z české země
pro blahobyt do pekla. —

Na mé srdce polož ruku. —
Pálí, jako výheň žhavá, —
nevíš, nevíš, jakou muku
tají v sobě moje hruď!
Bídní lidé! život celý
nevíte, co láska pravá,
na srdce vám zaklepe-li,
na svatbu hned myslíte! —

Nevíš, kterak pod mou hrudí
vášní divou krev se pění, —
ruka tvá mne v ňadra studí,
z tvého srdce vane mráz!
Láska má je pekla žárem! — —
Ach, — já lhu! — To láska není, —
to mi v lebku divým spárem
zakotvil se pomsty sup.

Bloudím šílen, neznám sebe, —
pomsty dech mi v duši sálá,
vztekle plivám v modré nebe
na hvězdy i na slunce.
Marně tlumím svoje vzdechy, —
bolesť má je neustálá, —
mohl bych už mezi Čechy
býti dobrým básníkem. —

Ale nechme plané řeči. —
Ty mne nikdy nepochopíš,
tvoje soustrasť nevyléčí
zkrvácené rány mé! — —
A teď účty vyrovnáme. —
Proč pak jenom hlavu klopíš?
Mnoho dluhů? — Vždyť se známe! —
Teď tě hryže svědomí? —

Nu, nevolej pána boha!
Máš sic u mne dluhů dosti,
já ti sloužil léta mnohá,
ale vše ti odpouštím!
Jediné mi vyplň přání:
Ty si musíš bez milosti,
chtě neb nechtě, bez reptání,
mlynářovu dcérku vzít!“ —

Divno, že jsem nepad k zemi
ohromený jeho slovy,
dlouhou dobu hluch a němý,
jako třtina jsem se chvěl.
Co se dělo v mojí duši,
ach, to nikdo nevypoví!
Já jen cítil, kterak buší
plno sporů srdce mé.

Rozkoší se tajnou chvěje,
oživuje dechem blaha
a zas v temnu beznaděje
zoufale se kolísá.
Staré touhy z hrobu vstaly,
nepokoj se v duši vzmahá,
jakoby ji opřádaly
jemné sítě pavučin.

S namaháním promnu oči. —
Sám se vidím v pustém boru,
hlava se mi divně točí, —
ďábel zmizel bůh ví kam. —
„Ďáble!“ volám, „dostoj slovu
a já tobě bez odporu
za Andulku mlynářovu
duši svoji zapíšu!“ —

Ó, já tehdy zpola šílel.
Krutý žal mne věru opil,
na zemi jsem lkal a kvílel:
„Kde jsi, moje Andulko!“ —
Snad teď padla v náruč soku. —
Skokem divým já se vzchopil,
utajil jsem slzy v oku,
hluboko se zadumal.

Sokem tvým je přítel starý. — —
Kdyby dnes ho polapili,
moh’ bys doufat — — Ďáble, vari!
nechci nikdy zrádcem být!
Na mém srdci dosti místa
míti bude přítel milý, —
je to sice žurnalista, —
ale bůh mu štěstí dej.

Ďas mne marně k hříchu svádí,
neupadnu v jeho sítě,
luzný fantom mého mládí
nemá pro mne kouzla již!
Vyrvu z duše do kořene
mlynářovo hezké dítě
a své verše roznícené
spálím na prach ještě dnes!

Klidu třeba duši mojí. —
Vzpomněl jsem si na přítele, —
snad mne čeká v nepokoji, —
nuže, nesmí sklamán být!
Dobře vím, kde bude asi. —
Teď to jeho čelo smělé
líbá otec šedovlasý,
starý, hodný kantor náš!

Zamyšlený dál se beru. —
Klid se vrátil v moji duši,
v pustém boru, v pološeru
nepohne se ani list.
Ve snu blahém srdce bije. —
Kéž ho z něho nevyruší
ani hloupé komedie
našich vůdců národních! — —

Přede mnou, hle, z dálky svítá
houštinami světlo denní, —
na kraji mne lesa vítá
slunka smích a vřelý dech. —
Vyjdu z boru v šíré pole. —
U své pšenky v zamyšlení,
v ústech krátkou dýmku žmole
kmotr Brázda přechází.

„Jářku, tento, — pán bůh zdraví!
Kam pak, kam? Snad nespěcháte?“
Z mračna dýmu ke mně praví,
usmívá se čtverácky.
„Já to dávno předpovídal, —
na mou věru! — vždyť mě znáte!
co by jiný neuhlídal,
o rok dříve uhádnu!“

V udivení se ho táži:
„Co jste uhod? Nevím věru!“ —
Kmotr vážně v rukou váží
sukovitou svoji hůl.
Přimhuřuje očka sivá.
„Co já vím? Že hezkou dceru
starý mlynář špatně skrývá. —
Ale jaká porada?

Holky hlídat! — práce marná,
Andulička není jinou, —
hospodyňka ale švarná
dozajista bude z ní.“ —
Tak děl kmotr. Jeho slova
zapáchala sedlačinou,
aesthetika Durdíkova
málo na něj působí.

Cítím, že mi tváře planou.
Kmotr Brázda jen se chechtá:
„Je to krásné, chodit s pannou
z rána lesem sám a sám!
Jestli já to na vás povím,
pantáta vám záda zlehtá,
pod zámečkem ocelovým
svoji dcéru zavře hned.“ —

Takhle mluvil kmotr milý
a já vše to napsat musím
prose, byste odpustili
Brázdovi i básníku.
Dobře vím, že hněvu dosti
od kritiků za to zkusím, —
ďábel sám mi jenom k zlosti
kmotra v cestu nastrčil. —

Co mám dělat? — Prchnu před ním. —
A on volá: „Kam pak jdete?
vy jste hnedle slůvkem jedním,
jak se říká, uražen.
Co jsem řek’, je pravda čistá,
výmluvou mne nesklamete,
na vaši se svatbu chystá
nedočkavě celá ves.

A pantáta s panímámou,
rádi vám svou dcérku dají,
dozajista nerozlámou
svazek vašich srdéček.
Hodíte se k sobě oba,
lepší holky není v kraji, —
ale, tento — lidská zloba
hloupé klepy vymýšlí. —

Povídají, že prý z jara
přiletují čápi z jihu, —
povídačka je to stará, — —
inu, svět je zkažený —!“
Nevím, co dál kmotr žvanil. —
Na své duši trapnou tíhu,
jakoby mne v prsa ranil,
od něho jsem utíkal.