Pohádka máje/VI.

Pohádka máje Vilém Mrštík
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 175–208. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za vodou, za vodou, za vodičkou, hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem, ožeň se, synečku, s Pánem Bohem — — — A já se ožením ani nezvíš, — však ty mně ohlášky nezastavíš — — Když si tě nevezmu za ženušku, tak si tě vyvolím za družičku. — Za družičku, za tu nejprvnější, protože’s bývala nejvěrnější — Za družičku, — za tu nemohu jít, pro pláč bych nemohla k oltáři jít“ — — —

Na ty časy Helenka vzpomínala jako na uplynulý sen — — Ale přesličku měla posud postavenou v koutku, pěkně vyřezávanou, vyšňořenou, opentlenou na památku — A často, když jí po minulých časech nejsmutněji bývalo, — přisedla si ku svému kolovrátku a sedíc o samotě se svými vzpomínkami několikrát po sobě přišloupla nožkou na šlapadlo přeslice, zazpívala si a v šumotu kola nořily se před ní starodávné obrazy, jak se v zimě odehrávaly mezi Martou a matkou, Kristinou a čtyřmi sestrami. — Památka z těch dob posud jako prach usedlý z rozvířené koudele ležela na krásné té ozdobě dívčího pokoje a Helenka měla v úctě i ten tmavý povlak zašlého dřeva pomíšený stopou pohádkové stariny. I Gusta i Anna i Albina, každá měla přesličku svou uschovanou v koutku, — jak která dorůstala, dostala jí v erb relikvii svatou na památku z lepších dob — —

Takové bylo zákoutí, ve kterém Helenka vyrostla a žila.

Jako děcko byla ovšem němým pouze svědkem všech těch románů a srdcejemných scen, které se jako snem zamihly před jejíma očima: nerozuměla jim, ale smysl jejich dřímal v ní jak zrní, jež zaseté na podzim pod sněhem spí a teprv k jaru se probouzí v bohatý lán. Od tichých slz Albiny, která v mysli její žila s bílýma rukama ovinutýma kolem krku Jenyše; od milostného vzdoru Anny až po bezuzdnou a bezednou vášeň černobrvé Gusty, která duchem s divokými koňmi s větry lítala o závod, — byl to celý věnec světlých i temných okamžiků ležících v duši jako v pavučí, o které se zachytí i slunce jasný paprsek i smutku šedý prach —

Zatím rostla, kvetla, zrála jako jahoda polo na výsluní radosti, polo v stínu žalu. V tu dobu, kdy osaměla v myslivně a nad nebožkou matkou poprvé se zazelenal drn, Helenka rostla již do krásy. Prsíčka se rozvíjela, ramínka se rozkládala, postava se vytahovala, sny nabývaly jiného rázu. Povahou — jak Martě se zdálo, — cele se nesla za vyhaslou stopou nebožky Albiny.

Nikam nechodila, zábav nedbala, společnostem se vyhýbala. Nejraději po domě šukala, drůbež obstarávala nebo o samotě dlela, ruce majíc složeny v klíně, oči upřeny do prázdna. Dovedla tak celé hodiny proseděti u svého okénka nehybná a němá jako modla…

Každý její den byl idylou. Ráno, sotva oči otevřela, slyšela kohouta zpívat, švířit slípky, svolávat husy; holoubata pištěla na půdě, na dvoře řičel páv — Když se jaro hlásilo, první její cesta vedla k oknu; otevřela je na obě křídla, rozhlédla se po kraji a ssajíc do sebe bílé teplo dne, s rozkoší naslouchala, jak v letu skřivánci zpívají, vlaštovky se nadnášejí a slunce na ni hledí, ana celá ještě bílá na výsluní protahuje mladé údy, nahými lokty sobě rozčesávajíc zlaté svoje vlasy. Když s úpravou hlavy byla hotova, skryla ji pod malý, batistový šáteček a ve střevících šla se do kuchyně podívat, co dělá Marta. Ta bývala už do čtyř hodin vzhůru, do pěti, než Helenka vstala, měla už poklizeno, zatopeno a čekala jen, až vstane její princezna.

Starý za tmy býval už v lese.

K šesté měla už Helenka všechno urovnáno, okna rozevřena, liščí kůže, na kterou z rána a večer stoupaly bosé její nožky, vyhřívala se na slunci. Helenka sama byla zatím už v nejživější rozprávce se svou drůbeží.

Housata, slepice, kačeny, perličky, krůty, krocan i páv, sotva se objevila, jako na zavolanou shrnuli se k ní; holubi ji obletovali, kuřata klovala do nohou a všechno to křičelo, natahovalo krky, hašteřilo a bilo se mezi sebou, těžko bylo rozsoudit, komu z těch pisklátek přála víc, když tak jako ve věnci stála uprostřed nich a rozhazujíc rukou na všechny strany — z prstů sila drobounké zrní — Promlouvala s nimi, volala na ně jménem a tolik se vždycky smála, když viděla, jak rozumně se při tom tváří a vzhůru se dívají na ni, co tomu říká, jak pěkně žerou — Když došlo k zabíjení některého údu veliké té rodiny, utekla; ani vidět nechtěla smrt toho caparta, který se ještě před chvílí v houfu hemžil kolem ní, a do smrti jí bylo líto jedné husy, kterou kdysi vlastní rukou zařízla; od té doby — —

V letě dopoledne měla plny ruce práce v zahrádce. Sotva si lůžko upravila, poklidila drůbež, už u zahrádky zaskřípěla branka, šustly její kroky a do zahrádky vešla její královna. Kolikráte jen v ranní sukýnce s vlasy porosenými ještě vodou vešla na pavláčku s několika schůdky na obě strany, sestoupila dolů mezi květy, obrátila se pod zelenými stromy a pátrala, co nového se děje v záhonech: neryje-li krtek, kvetou-li už macešky a jak daleko je do rozvití růží. Jakoby je líbala, přivoněla k nim a nesla se v záhon dál, kde o samotě kvetl žlutý tulipán, kruhem kolem něho modralo se kolo pomněnek — Za teplých jarních dnů přinesla s sebou visutou síť, uvázala ji od stromu ke stromu, vklouzla do ní jako rybka a zavěšena tak mezi nebem a zemí vyhřívala se na slunci. To bývaly nejsladší její chvíle, nestřežené nikým, navštěvované hmyzem jen, třesoucím se ve vzduchu, známé jenom jí a ptákům, co poletovali kolem nebo v úkrytu někde zpívali na větvích…

Pramenem velikých jejích starostí byl Brok. Byl to dlouhý myslivecký pes, celý černý, jenom na hřbetě měl sedlo jako čabraku bílou, potom ještě tlamu bílou, pracky a ocas. Jinak celý byl černý. A jen ještě bílá stezka se mu táhla od bílé tlamy mezi oči až po hrbol hlavy, jinak poskvrny na něm nebylo, tak byl černý.

Sotva ráno vykročila na dvůr (vypravovala Helenka a velice ráda), kdo jiný musel být u ní první, než Brok —

„Inu, kam pak by se nepodělo!“ vítala jej Helenka a jemně jej zatahala vždycky za dlouhé jeho slechy, visící mu jako plachty dolů až k plecím. Když šila, nebo nečinně sedíc u okna vzhůru pohlížela k měnícím se oblakům, Brok jinak si nelehl než zrovna jí u nohou a čumák maje mezi prackama, pracky natažené k ní, po očku se díval na ni, zdlouha funě blaženými povzdechy, jakoby se vždycky ptal, jak dlouho tak bude ještě šít, vždyť dávno už je tatam pravá hodina, kdy do rukou brala bič a chystala se na procházku s ním, ven za myslivnu do zelených polí, nebo, co mu ještě bylo milejší, na pokraj lesa, kde na něj vždy tolik čekalo divokých vůní po zaječích stopách, opuštěných ložích koroptví — — —

Byl teprve 6 měsíců starý, ale podle vysvědčení, které mu za každé příležitosti a s největší ochotou vyhotovila vždy Helenka, bylo to velice hodné a poslušné zvíře. „Ale darebák!“ — měl připsáno v poznámce. Vynášel jí střevíce, přenášel jí sukně a vůbec všechno, nač přišel a nebylo na tom napsáno „nech být“, na všechno položil své bílé pracky. — Jedno jej na ni velice bolelo a hnětlo a to bylo, že jej spráskala jednou právě ta milá, nepatrná ruka, která až doposud uměla jen hladit. Jenom jednoho, jedinynkého kohoutka jí zakous’ a tenkrát myslil, že se rozumem pomine ona i on. Oběma stejně oči svítily, oba se stejně na těle třásli a nebýt té poslední rány, vypadající jako hlazení, byl by jí snad na prsa vyskočil a roztrhal, rozsápal to odporné bílé její hrdlo, které z čista jasna dovedlo tak, ale tak strašlivě mu nadávat. — Tenkrát se Brok poprvé v životě přesvědčil, že láska vedle zloby velice úzce spolu sousedí a že by ji mohl dokonce i — nenávidět. Dlouho se jí potom nemohl podívat do očí. Když na něj zavolala, schlípil ohon a mžouraje nečistě očima, se šklebivou tváří plazil se až k ní. Ale pohladila jej a bylo dobře zas —

Později se z něho vyvinul veliký zloděj pod sluncem. Kde co bylo k snědku, ukrad’ a nechať to bylo v kuchyni nebo ve světnici, hňaps a už s tím byl pod postelí — „A, Bože uchovej, mu to brát!“ — Strašně vrčel, očima svítil jako lucernou a dříve nevylez’, až byl se vším do posledního drobku hotov. I do špižírny se jednou dostal a pozřel tam dobré půl libry másla. Byl proto od Marty bit, ale kradl zase.

Tož takový byl její karamád —

Měla ještě jednoho psíka, Dúdú se jmenoval, ale s tím malé měla radosti. Takový mrňous to byl, jak rukavice, nic víc a ani to ne. Zvážila ho, nevážil víc než tři kila. Chtěla jej mít většího, krmila jej jak selátko, mlékem, chlebem, masem, kůstkami — ale nic platno. Zvážila jej poznovu, ale tři kila byla tři kila, nepřibylo na něm ani za nehet. Co dělat, rozhodila nad ním ruce: „Mrňous je mrňous, kdyby jej vážil nevím jak,“ pravila s veselým zoufalstvím a hleděla si ho jinak vychovat — Chtěla, aby aspoň něco uměl, když byl jinak jako veš, učila jej očima mžourat, ušima střihat, vozíčky tahat, obručí skákat na slovo „hop“, — ale mrňous stáhl vždycky ocásek, přikrčil se k zemi a převaliv se břichem vzhůru, hrabal všemi čtyřmi proti Helence — To bylo všechno, co uměl.

Měla i holubičku bílou, roztomilou, čistou jako padlý sníh, na pouhé zahvízdání snesla se se střechy dolů a s rozpjatýma křídloma sedla si na nastavenou dlaň; měla i veverku krotkou, ale rozpustilou, která jí celé tělo vždycky sjezdila a dala se chytnout teprv na oříšek; měla i jehňátko bílé, které jako pastýřka pásla pod hájem, měla i straku, kterou učila mluvit, čížka, kanárka, hejla, koroptev zkrotlou, ale perlou její domácnosti byly hrdličky. Kolikráte ještě spala a už slyšela sladké jejich volání: „cukru“ —

„Cukrrrrú—ú —“ volala po nich Helenka a snad ty hrdličky byly na tom vinny, že Helenka zaškrrabovala a místo jednoho r poskočila jí vždy v hrdle celá kaskáda — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Nesmírně dlouhá zdála se Helence vždy zima.

Tehdy sedávala doma v zatopené světnici, předla a poslouchala Martu.

Vzpomínky na zemřelé nemívaly dna.

O vánocích, na Boží narození, kdy slunce se rodilo — byla-li pohoda mírná a teplá, přinášela již domů první dítko lesů, růži vánoční. Věděla, kde roste, a šla pro ni na jisto. Byla to útlá, nahá lodyha s velikými, bleděrůžovými květy, a když vzhůru převrátila k zemi schýlenou její korunu, tyčinek v květu měla jakoby nasypal. První kvítek v zimě, první pozdrav jara, na které se tolik natěšila po celý rok. S netrpělivostí pak čekala na první „slepičí“ krůček a dobrý dávala pozor, jak bude na den Očištění Panny Marie: bylo li teplo, bylo zle, — zima trvala dlouho; byla-li zima, jaro bylo na krku; sv. Dorotka přinesla skřivánka v košíčku a ku konci února už rozkvétaly lísky. Na sv. Matěje věděla, že se jaro potlouká už někde kolem Veveří, v tu dobu už i olše se daly u potoka do květu a v lese kolikráte ze sněhu ještě vyrůstaly první zvonky sněhůrek…

Ale stalo se také, že bylo sv. Blažeje, kdy na slunci se ohřáti měl první kamínek a neohřál, bylo už i Řehoře, ba i sv. Josef s Marií slavili svůj den a skřivánek posud ani nevrznul, ačkoliv bylo svatou jeho povinností učiniti tak už na Hromice… A o sv. Josefu s Marjou vždycky slýchala, že zimu rozbijou, a nebylo to pravda. Zvláště toho roku, kdy Ríša přijel do Ostrovačic, na ty dva svátky chumelilo se jako o Vánocích — „To je přece škandál,“ odlehčila si tenkráte, přiběhla domů, hodila šátek kamsi za truhlu a všecka mrzuta zastavila se na prahu pokoje, kde spokojeně dýmal starý.

„Tati, bude už to jaro nebo nebude?“

„Co pak já vím, že na mě tak křičíš?“ — usmál se starý poťouchle — „ještě tu ani konopky nejsou — počkej —“

„A skřivánek jindy už bývá tu —“

„I kde pak skřivánek! Ještě jsou tu vrány — uštípaly by ho.“

„Já se nepamatuju na tak dlouhou zimu.“

Starý se usmál.

„To ještě málo víš… U nás v Poděbradech na prvního máje muzikantům inštrumenty zamrzly a sněhu tenkrát napadlo tolik, že jsme měli sanici. Beránka nejednou jsme jedli na ledě.“

Helenka už tedy nereptala, přisedla k oknu a dívala se na bílá pole.

Následujícího dne jakoby se zdálo, že nadejdou jiné časy. K večeru se strhl hučivý vítr, po něm hojný déšť. Ale ráno bylo nebe hluboké, modré, slunce čisté a silné, země se zahřála, sněhy pouštěly a oko mermomocí v trávníku zdeptaném a ulehlém sněhy hledalo aspoň zdání smavé zeleně… Kouř lehounce vystupoval vzhůru, v modravém sloupku se zdvihal z bílého komínu myslivny a rozkládal se po modrém nebi. I dole mlýn si pokuřoval, jakoby své obláčky z dýmky vypouštěl. Zvuky čistě se nesly údolím, hlahol zvonů rozléval se do kraje.

„Tatínku, jaro už je tu!“ volala Helenka otci vstříc, když se večer domů vracel z lesa, ale pravila to nesměle, jakoby sama se ho teprve ptala, není-li to klam.

Starý zakroutil hlavou.

„Nevím. Země se ještě nepaří, — to je zlé znamení —“

„Ale bažanti slepičky už vyváděli do polí —“

„To vyváděli už před týdnem.“

„A koroptve se hledají. Slyšela jsem je, když zvonili klekání.“

„Ty začnou řinčet až kdo ví ještě kdy.“

„A drozd už taky pohvizdoval v háji.“

„Však on zas přestane.“

„A havrani už krkají, to přece bývá čáka —“

„Krkají, ale ještě neletí — Houfy se vracejí, — cítí ještě zimu, uvidíš, že tu ještě budou bůh ví, kdy. Dokud strnad nezazpívá v lese, není naděje.“

„Ale když všechno, všechno bylo dnes už jako na jaře —“

Starý svinul ramena.

„Uvidíme, co to bude dělat zítra. Já tomu ještě nevěřím.“

A skutečně všechny ty známky jara byly jako na posměch — Převrátila se noc a na druhý den byla zima zas a zima, sníh a sníh, mráz a mráz, vichřice, rampouchy, na vodě tříšť, na nebi smutno. I u srdce bylo chladněji a zdálo se, zimě že do smrti nebude konce, na pole snad už na věky ulehnul led a sníh…

Bylo sv. Josefa a ještě se ani neoralo! Helenka denně vybíhala na dvůr a kdyby zima nebyla bývala tak tuhá, ty bílé vrstvy na kůlnách byly by se roztavily, jak zlostný, zášti plný kukuč udělala na povalující se chuchvalce sněhu. „Půjde-li pak už dolů!?“ ptala se. Ale nešel a už ani bílý nebyl, ale špinavý, děravý, všecek prolezlý sazemi a špínou a dolů se mu přece nechtělo —

A zatím — bylo to na den sv. Kvirina. — Helenka posud spala a venku odehrávalo se jedno z těch hlubokých dějství všehomíra, kdy obratem jediné vlny vzduchového proudění mění se celá tvářnost přírody.

Předcházela měkká jasná noc, plná hvězd a sladkého šepotání, jakoby po špičkách se kradoucího jara…

Země, celá ještě zavinutá v bílé povlaky, nezdála se míti ani tušení, co díti se s ní bude za chvíli, až s beder jí sklouzne kožíšek bílý, kterým zima přikrývala její prázdnotu.

A tu pojednou, když východ na ni zadýchal a přitisknuv k sobě teplou ji objal vlnou — země jakoby se ze sna probírala, zachvěla se v překrásném tom tušení šťastného jara a oddechnuvši sobě zahučela tisícerými pozdravy zevšad jakoby na dané znamení se řinoucích vod…

Ledy praskaly — nadešlo tání —

A když Helenka nožkou ráno sklouzla na lišku a viděla, jak slunce teple svítí v jejím okénku, ztichla pojednou a překvapena naslouchala, co se to děje venku — —

Úsměv zahrával jí na tváři — — Vzduch byl jakýsi mazlivý, měkký, voda hrčela se střechy dolů.

Bože, jaký to ruch! —

Kohouti zpívali, bečel skot a oknem vidět bylo západ vylehlý do barevné dálky. A obrysy hor se lehce nesly v čistém ránu, tvrdé a jasné kladly svoje výšky v měnivá oblaka, visící vysoko, vysoko nad zmládlou zemí —

Rychle na sebe hodila šaty a vyběhla na dvůr.

„Marto!“ vykřikla skoro a nemohouc promluvit, založila ruce nad hlavou a div nezavýskla radostí, když první teplý paprsek se jí zamotal ve zlatých vlasech, první vlna jara obešla její hruď. Nemohla ji pojmout hned, přisedla na kámen, srdce v ní tlouklo; radostí zapomněla i dýchat… A slunce se na ni smálo, roztápělo nivy, ohřívalo zahrady; vítr vlahý a měkký pofukoval polem, roznášeje s sebou vůni vod a zápach mokré země dechem svého vlání pronikal i tam, kde věčný vládne chlad a stín sluncem opuštěných míst. Co tu bylo hluku a záře, šumění a blesku na horách i v dolinách: — uprostřed bláta kousky ležely zlata, mezi klomínky kůra svítila stříbrem a stromy plakaly, kapky světlé a tiché jako slzy s větve na větev se spouštěly na zem. — — A voda, voda s hukotem hrnula se odevšad, ječíc a stříkajíc bouřila jako divá, valila se v proudech, plnila příkopy, zaplavovala luka, razila si průchody, stavěla můstky a kde nemohla, přetékala, kde se dalo, do šířky se rozkládala, berouc s sebou hlínu, kalná a žlutá jako po bouřce splývala v ledovou tříšť, a ta zvonila a praskala pod bijícími slunci lámajíc se křehce jako sklo. A stromy se třásly — v údolí šplounal mlýn a celým lesem táhnul dlouhý a podivný jakýsi hukot, jako když řeka široká a těžká přes vysoké jezy padá a večery burácí tmou, hlučíc ve skalách —

Helenka celý týden se pak brouzdala v kalužích, sháněla po lesích, hledala sněženky, bledule, devětsil; a dolů pod les chodila se dívat na velikou vodu, jak se kalnými proudy valí z lesův, vzpíná se a úzkými břehy se dere Obravou.

A slunce hřálo, loučka se zelenala i meze jako když tvář se zardívá, zasvitly průsvitnou travkou; stromy neměly ještě listův, ale vrby se už červenaly, kře světélkovaly a na pokraji lesa stříbrem zaplanuly snítky prvních kočiček…

Jaro se otvíralo, rozkvetl dřín —

První moucha uhodila do okna, na polích objevili se oráči, děti lezly na stromy, na zemi dupaly housenčí hnízda. Co jásotu a křiku bylo na všechny strany! To divy se děly v útrobách tvorstva, nebe i země slavily nové stvoření světa — kohouti zpívali ze všech vsí najednou, slípky švířily vyhřívajíce se na slunci, už přesmykač obveseloval háj, komáři a jakési černé a drobné mušky motaly se nad zemí, přes cestu přeběhl kovářík, Helenka přiběhla a ukazovala prvního pavouka, přilítla znovu a na ruce nesla sluníčko, i konopku slyšela v háji, jak na větvičce sedí a zpívá tak slabounko a sladce, jako když jemně na housličky hrá — I sovy houkaly za noci, žáby za bílého dne vypouštěly z bažin svoje chorály, první včely zabzučely v oknech sedajíce na kytky, — ptáci se vraceli, pučelo jaro, všude se oralo, všude selo, — klíčila semena, rostla tráva a když poslední pršky rusého obilí zapadly do rozevřené země, dříve ještě, nežli neděle se sešla s týdnem, — příroda byla zelená — — —

A tu nadešly nejslavnější chvíle snivého jara, kdy děti vybíhaly na osluněný trávník, chvíli dováděly, chvíli si hrály a když unaveny lehly na drn, tváří obráceny k východu vzhůru se dívaly do nedohledných dálek nebes; zdálo se, to že ne mraky letěly nad zemí, ale labutě bílé plovaly sinavým mořem; a pod nimi havrani se potáceli a v jejich krákání jako niť stříbrná se vinula skřivánčí píseň —

Podivná to bývala pro ni radosť, slyšeti první skřivánčí píseň.

Zprvu ani se jí nezdálo, že by to byl on, jako trpělka zapisknul v ouvratí a ztichnul zas.

Ale tu z čista jasna řada známých zvuků vyrazila ze vzduchu, za ní druhá, třetí a už jimi zněl celý nebe sklon. A skřivánek se vznášel, vznášel v nedozírném prostoru, ani vidět ho nebylo, jak vysoko, vysoko plul, už jak muška malá třepotal se ve vzduchu a stále ještě výš a výš se zdvihal k nebesům, až zmizel jako prach a tam odtud z daleka, z daleka nad pluhy oráčů, tichoučké vísky dolů střásal svoje výkřiky. Už ani nezpíval, ale jásal, jásal a jako dítě, které pro slzy nemůže propuknout v smích, pro radosť v pláč, zajíkal se, dusil, dolů spouštěje už jen nesouvislé útržky vět. A náhle, právě když se zdálo, že nadobro oněměl, nebesa vykřikla pojednou celou řadu nadšených zvuků plných radosti a plesu nad slavným shledáním s rodnými kraji. A proud smíchu hrnul se teď dolů od vlny k vlně po větru k zemi, kde oči hledaly pramen bohatých těch zpěvů a nemohly ho najít —

Pojednou vítr zavanul a jakoby uťal.

Skřivánek ztichl a jen z daleka volař zazpíval, v lese straky se zhádaly, v údolí zaklepal mlýn.

Od té doby bylo „pod komorou“ jako v ráji.

Helenka den co den vybíhala před dům a byla by snad všechny lidi v domě svolala, ať se jdou přece také podívat, jak je venku krásně: jak leží slunce na poli, hoří v lese, jak líbá zemi, ssaje zimu, mění ji v dech. Stromy jak žijou, ptáci se vracejí, světlem plní se vzduch. Jak kvetou pole, kvetou luka, zahrady i voda se chystá v květ a děti z lesů se vracejí a v náručích jim kvete devětsil.

Ráno Helenka ještě spala a slunce hovělo si už na podušce vedle ní; přes ruku, přes bílé rameno kradlo se za krk, pozlatilo prsa, oslnilo tvář —

Procitla. Víčka si přiclonila rukou, vzepjala se ospale, prohnula kříž a sklesnuvši ještě na okamžik, odespala několik chvil.

Jak vzdušno a jasno bylo zatím v jejím pokoji!

Bílobílé jeho zdi rozestupovaly se stále do větší šířky, strop se pozvedal, podlaha se vznesla a oknem dovnitř od východní strany přes květiny na celé její tělo se kladl ohnivý sloup — — Na tisíce drobných tělisek válelo se v kosém tom hranolu světla, i mušky přeletovaly zlatým jeho prachem a všechno kolem, i ponuré obrysy nábytků stalých, jiskřivé hrany skla, zrcadla, přeslička i líštva plná starosvětských talířů, květiny, vázané knihy, bílé záclony i šaty, obrazy svatých a světic božích i hodiny staré a zašlé s černým závažím a kukačkou, která otvírala právě svoje okýnko a rozvirajíc zobák odkukala pátou — všechno plavalo v povznášející nádheře rána. A čím výše vystupovalo žhavé tělo slunce, čím mohutněji chrlil svoje ohně plamenný jeho sloup, tím jasněji a vzdušněji bylo v tichém tom pokoji, jehož stěny svítily jak vzňaté —

Za chvíli nahrnulo se do pokoje tolik světla, že bílé jeho stěny nesnesly ani všechen jeho jas, přesyceny odrážely jeho vlny zpět a světnička hořela zrovna v křížovém tom ohni paprsků, které se lámaly a tříštily o drobná zrnka poletujícího prachu, šířice kolem sebe oslnivou zář. Helenka, když vstala, lekla se skoro tolikeré záře najednou, sestupujíc s lůžka jakoby ze zlata vstávala a sejíti měla do ohnivé koupele: zastavila se na chvíli, zachytila se pelesti a mnouc si ještě rozespalá víčka, krčila se k lůžku. Teprve po chvíli bosou nožkou udělala první krok. A slunce stále za ní, ať se pohnula, kam pohnula, stopovalo každý její krok, každé těla pohnutí. Líbalo jí paty, zlatilo tvář, oblívalo ruce, objímalo šíji. V jasu se modlila, po zlatě chodila, v slunci se koupala, v záři se myla. A bylo krásné na ni podívání, když pak štíhlá a mladá před zrcadlem stála, dopínajíc poslední steh šněrování na hlavu si sáhla bílými prsty a černým hřebenem rozčesávati začala dlouhé a měkké prameny svých vlasů.

Rozevřela okno a celá zalitá světlem v úžasu rozestřela svoje ruce. — Tak krásně venku nebylo snad ještě nikdy. Teplý ranní vzduch zavanul jí na krk a kraj celý zatopen byl v perleťově sinou atmosféru rána. Holubi v houfech snášeli se k polím, skřivani sborem plnili nebesa; mladé stromky jak ohénky zelené plápolaly v nahnědlých polích, hroudy blýskaly za pluhy hladkými řezy vykrojených ploch…

A Helenka už ani nedbala, kdo za ni ustele, kdo uklidí, za ni srovná ve chvatu přehrnutou lišku, přehodila šátek přes hlavu, vysrkla snídaní a ve chvíli s Brokem už se otáčela pod zelenajícími se stromy v lese…

Nesouc z rána proti slunci lehké svoje tílko — jakoby po stupních kráčela uprostřed třešní, vystupovala stále výš; z daleka už břízy na ni čekaly běloučké jak víly a odkudsi z blízka studánka zurčela ve stínu lísek… Jak tam bylo veselo a jasno uprostřed omšeného sloupení dubů a lind, jejichž větve se otvíraly i zavíraly nad ní a jejich korunami na zem se cedilo a po zemi padalo slunce!… Staré lupení sípělo a praskalo pod prudkým jeho úpalem, půda vysýchala, tráva před očima rostla, vyšlehujíc z půdy zelenými jazýčky. Kosi hvízdali v řídkých ještě snítkách, pěnice švihotaly pod světlým lupením, motýli se třepetali mezi sestárlými kmeny habrů. A Helenka bloudíc tak mezi nimi jako duše lesů všech zastavovala se na každém kroku, dívajíc se, jak se tak bělásci mihotají nad zemí, tráva se vlní mezi zčernalými pařezy, nad hlavou se nebe pne a bělá bílými mraky — A hned zas poskočila, z křoví do křoví pobíhala jako laň, od stromu k stromu, po svahu nahoru, po svahu dolů, ze slunce do slunce, ze stínu v stín, dětinně v ruce tleskala, rozkládala houštiny, vyvracela hlavu a hledala známé černé skvrny v korunách stromů, které na svých pažích k nebi pozvedaly lůžka ptačích hnízd. A když jednoho dne první kukačka zavolala z lesa, jako blázen přiletěla domů a udýchaná, unavená s očima plachýma zvěstovala Martě, že jaro opravdu už je tu: „i žežulka už kuká.“ A jako na doklad, že jaro skutečně je v plném květu, přinesla s sebou první dary země: lechy, bledule, dymnivky, plicník, žluté terče smetánek. — Všechno páté přes deváté narovnala do zeleného hrdla vásy a vyřídivši takto jarní svoje poselství jako holubice z Noemovy archy, běžela zas k lesům zpět mezi kmeny šedé doubravy a znovu poslouchala volání „kuku“.

„Kuku — akuku — kuku,“ zplna hrdla volala do lesa a tentýž ozvuk — totéž volání vracelo se zpět, hned ze zadu, hned z předu, hned z pravé, hned z levé strany lesa, že nevěděla nakonec, kde vlastně stojí, odkud se ozývá volání „kuku“… Celé dopoledne se tak bavívala přírodou a po lesích rozvěšujíc obrázky svatých, zdobíc věncem zbodaná prsa Panny Marie plna dechu jara, plna jasu slunce k polednímu teprve vracela se domů.

Když pominuly chladné měsíce a přišel teplý máj, Helenka vycházela na pokraj lesů, lehala do trávy a naslouchala hukotu stromů… Jaké to byly pro ni chvíle, prožité v tiši lesa, provanuté vůní obrozené země. Všechno jakoby spalo a jen z roklin zvedaly se výkřiky vod, pod mladým lupením tikali ptáci — na samotě hrčel mlýn. Byla by tak měsíce vytrvala na jednom místě a sama v tichu majíc volný rozhled do polí, léta byla by se dívala na kvetoucí práci v polích, odkud slyšela, jak ženy zpívají, kolébajíce děti svoje v „hongouškách“, volaři jak skřípou svými pluhy, říhají koně, ořou od meze k mezi, červené krávy se pasou a cinkáním zvonců plní kraj. A tam na opačném konci v zahradách jak v hnízdech zelených hověly si vísky, z chaloupek se linul měkký dým, svoje pěny rozestýlal po dalekých stráních. A tu Helenka stávajíc na výšinách, oči majíc ztracené do bílých dálek, spouštěla se s vysokých svých míst, scházela dolů mezi ouvratě a po pás zahalena v obilí, šlohaná klasy, oblitá květy, větvičku šalvěje utrženou na mezi nesouc v ruce, běhala polem a snila o ničem.

Tak samotinká trávila svůj život s ptáky, stromy a květy, kterými s pýchou zdobila vždy svoji hlavu. Celá okrášlená narcisky a žlutými hvězdami smetánek z jara, v letě chrpami, planými růžemi, ve vlasech koukol a vlčí mák — vracela se domů a v šatech, na rukou, po tváři, na celém těle i v očích cítila teplo, vlhkou vůni bříz, svěží chládek lesa…

A to byly měsíce, kdy v podvečer bledá vycházela na pavláčku domu a rozčileně hladila své vlasy k spánkům. To byly doby, kdy pohřížena v extasi jara chvějíc se jako v horečce pod měkkými záhřevy shawlu se založenýma rukama dlouho sedala a dlouho se dívala, jak pěkně slunce zachází; — o táhlé dlaně položila tvář a tak nehybná jako světice, když se modlí, pohlížela do nebes — A slunce už dávno bývalo za horou, rudý odlesk červánků poléval jí tvář, v modrých jejích očích chvěla se už záře hvězd a Helenka posud trvala na jednom místě a oči majíc upřeny do prázdna, čekala, až jí oči přimhouří sen.

Tak jí pomalu den odešel, přešla noc, míjelo mládí.

Příroda jako v odměnu za její lásku nešetřila ničím, co by přispěti mohlo k její kráse. Jemná jako dech plna byla zdraví, chodila přímo jako svíce, mile se usmívala, mile se dívala a když mluvila, nebo se smála, hlas její zněl jak stříbro.

Zvláštní byla úprava jejích šatů. Neviděla mnoho, ale co viděla, dostačilo pro její vkus. Jako v jejím chování, převládala i v úpravě jejích šatů dětinná prostota a jednoduchost barev. Nejraději nosila buď šaty bílé, opásané černě, nebo šaty černé s bílým okolkem na obrubě dolní, šla-li někam na návštěvu. Tak slýchala, že si děvy chodí jenom v pohádkách a tak se jí to musilo šít. Do polí, do lesa chodila v prostinkých, kartounových šatech, potištěných květy, nebo měla na sobě modré prací šaty, které zapínala na zad.

Ale pojednou zakalil se obzor čistých jejích radostí.

Bylo to jednou v neděli po Veliké noci, v tu dobu, kdy se Ríša potuloval ostrovačickou krajinou.

Přišla právě z kostela a odkládala jehlici, kterou do vlasů měla připevněný klobouček. Všechna pobouřena přišla domů, zlostně rvala rukavičky s rukou a divný, nezvyklý jakýsi výraz křivil jí tvář. — Pokoušela se o prozatímní klid, nevinný úsměv, kterým sama sebe chtěla šidit před sebou, ale zmrzl jí na rtech, sotva znovu pomyslila, co se jí stalo.

Ve zmatku ani se neodstrojila a jehlice tichým ruchem cvakla o plochu nepokrytého stolku, na který odkládala klobouček.

Stanula v okně a vzpomínala na něco.

To bylo už po třetí —

Ty pichlavé oči pronásledovaly ji až sem.

Ještě ani rukou nepohnul a už se na ni smál těma očima, — jakoby spolu byli bůh ví jak známi.

Vzpomněla si na ostrovačický bál.

Už tenkrát jí byl nápadný těmi pronikavými pohledy, pro jejichž výraz posud neznala jména, ale cítila, jak jsou jí nepohodlny.

Měla přece také oči i Gusta i Anna i Albina, Jenyš, Česánek, všichni měli oči a tatínek taky, ale žádný se tak nedíval jak on —

A jenom na ni.

Cosi hanlivého viděla v tom pohledu a nevěděla, co, co si o něm má myslit. A proč, proč se tak na ni dívá?

I umínila si, že už radši ani do kostela nepůjde nebo do Kynic chodit bude na mši, — jenom jemu ne na oči —

Ale přišla neděle a Helenka ani nešla do Kynic, ani nezůstala doma; týden je dlouhý, rozmyslila si to za ten čas. Chtěla vědět, přijde-li zase dnes.

Přišla domů a, pane, — ty oči už se jí nezdály tak jedovaté jako za poslední neděle.

Potkala jej zase a dobře si všimla, že ji dnes jaksi jinak pozdravil — — Byla tomu ráda, že se mýlila.

A vyjasnila se jí duše, tvář nabyla zas měkkých, hladkých linií, jakoby se nic nebylo stalo. — Ale plnými, krásně červenými jejími rty přece něco hrálo. Úsměv polo samolibý, polo vzdorovitý. Zase tak stála u okna jako za poslední neděle a neodstrojená neměla se k úklidu. Tělo její se pohnulo. Zašuměla pod ní sukně, jednou nožkou přiklekla na starou pletenou židli, přistavenou k oknu.

Na pole se snášelo posvátné ticho nedělního dopoledne. Nikde živé duše, po lidech ani zdání. Jen vlaštovky křižovaly nebem, chrousti lítali přes plot, vrážejíce do zdi, vítr přes nivy přinášel sezvánění zvonů z okolních vesnic. Svatý úklid snášel se na zelená lada a se zelení luk a dechem obilí očima do duše se vléval mír. Helenka úplně už klidna hleděla do osluněné té zeleně, teplý vzduch zavanul oknem, dýchl jí do tváře chladivou vůní a tak se jí zdálo, že se jí uvnitř, v prsou cosi hojí. Rozevřela rty a zdlouha si povzdechla. Naklonila ještě více hlavu a dala se umývat mazlivými vlnkami teplého jara. A jakoby neviditelná ruka po hlavě ji hladila a stranou rozčesávala její vlasy, jeden jejich proužek jako přadýnko žlutého hedvábí svezl se jí do hladkého čela, svým stínem přikrývaje průsvitný jeho běl.

Jak jí bylo blaze! Majíc duši nestřeženou, mysl rozpjatou, otvírala srdce dokořán. Nic ji nepopouzelo, nic nedráždilo, — čemu se ještě před týdnem bránila, stalo se dnes předmětem jejího rozjímání —

„Oči jako oči“ — pravila pojednou potutelně s přídechem samorostlého vtipu.

A ještě něco jí napadlo, ale hned to bylo zase pryč. Jen čelo zakabonila a do tváří vehnal se jí živý nach —

A viděla ho před sebou. V ruce černou hůl a na těle světlé šaty…

Jen trochu bělejší by mohl být…

Sluší mu to, ale je zas až moc černý, — moc!

A vzpomněla si na tu chvíli, když se potkali dnes. Začervenal se, uctivým pozdravením ji přivítal a aniž se pokusil, s ní promluvit, šel svou cestou dále —

„Tak se mně to líbí a ne jako onehdy!“

A do smíchu jí bylo nyní, když si připomněla chvíli prvního setkání — — Hned k ní, rovnou cestou k ní. A juž!

Myslila si, že se proto zlobí…

Ale nezlobil — Ne nadarmo dnes za kovárnou zatočila lehce hlavou. A viděla, jak pod lipou stojí a dívá se za ní.

A když ji potkal a pozdravení dal, také už jinak, docela, docela jinak se tvářil než naposled — Zase tak jako tenkrát poprvé krásnou poklonu jí udělal až k zemi (ale skoro zas až moc jaksi k zemi, jak nikdo nesmeká) — ona naproti němu se poklonila a brkla o kámen — —

Zahořela studem při této vzpomínce, — taky ďas ten kámen do cesty složil —

Tak jí bylo hanba v tu chvíli, že ani chodit neumí. A Helenka ve tváři ucítila totéž horko při vzpomínce, jako když brkla skutečně.

Ale ve chvíli zapomněla na svůj stud a v duchu čítala, kolikrát se už spolu viděli.

Ne třikrát! Čtyřikrát! —

V kostele také.

A při této vzpomínce zastavila se nejdéle.

Právě kladla nožku na nejvyšší stupeň portálu, když v tom se strany kdosi smekal a čekal, až vejde do kostela. Neviděla na něj, ale dobře si všimla toho náhlého pohybu jeho ruky, když smekal klobouk. Vešla do kostela a sedla si jako obyčejně do první lavice na zamilované svoje místo pod sochou sv. Anny.

Ale byla co platna v kostele!

Slyšela varhany, jak na kůru oddychují měchy, okna drnčí v hlubokých tonech, ale po modlitbě ani stopy. Ve zmatku i pokřižovat se zapomněla, poznamenala se tedy rychle znamením kříže. Chtěla se modlit. Na kazatelnu vystoupil kněz a kázal. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil shromážděný lid. „Až na věky věkův amen“ — odpověděl kostel. Vyslechla i epištolu sv. Jana, i několik vět z kázání skráplo jí do duše, ale pak už neslyšela než slova, slova a slova. Než se nadála, bylo po kázání a divila se, jak bylo dnes krátké. Lidé se pomodlili a bylo zas ticho. Kašel, vzdechy šířily se chrámovou prostorou. Zašuměly měchy, kostel zpíval. Helenka nezpívala, rozhlížela se po kostele. Byl to malý, tichounký, nesmírně milý, starý kostelíček. Tak čisto, světlo všude, jak pod širým nebem. Podlaha pokryta byla klečícím lidem, v prvních lavicích seděla honorace. Tak si všechno prohlížela po pořádku a i té bílé holubičky si všimla dnes nad hlavním oltářem, bílých andělů, kteří se klenby dotýkali křídly, sv. Petra po straně, jak žluté klíče tiskne k prsům, v očích zamihla se jí modrá stuha založená v missale, slyšela cvakání peněz o cínový tácek a složila i sama svůj obolus.

Ale pojednou předměty se jí před očima zmátly, za ní jakoby někdo stál a díval se na ni… Neměla pokoje, až si dodala odvahy a obrátila zraky za sebe; ale strhla rychle zase hlavu nad černé svoje modlitby, složené prsty přitiskla na rty a modlitbou tišila zmatek, který v ní povstal. Když se ohlížela, zavadila zrakem o kůr… Kostel se pozdvihl ze svých základů, svět se s ní zatočil a Helenka přistižena při svém pohledu s hůry zrakem jeho — jen jako mhou viděla, jak se před ní postavy sklánějí, zvonky zvoní a kadidlo se vznáší k vysokému stropu kostela. Slunce ve žhavém sloupu zasáhlo zlatý ornát kněze a v oblacích kadidla svátosť oltářní vysýlala chrámem záři svého zlata. Kaditelnice houpala se před ní zastírajíc dýmem celý oltář a jeho pěny vznášely se vzhůru k té holubičce bílé, rozpínající křídla v zlatých paprscích — A Helenka v cinkotu zvonků rychle třikrát za sebou se dotkla rukou svého srdce, čelo i ústa i zvlněná prsa pokryla křížem a s hlavou nachýlenou stranou hlasitě se modlila s lidem „chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ — Na věži bily hodiny, stěny se otřásaly v tichu prudkými nárazy hodinových kladiv. Lidé vstávali. I Helenka vstala a s Martou rychle odcházela z chrámu.

Na silnici potkaly Ríšu.

Jak jí bylo dobře, když se ocitly zase v zelených polích! Ohlédla se nazad a tu viděla, nač vzpomněla již před chvílí: Ríša stál na silnici a díval se za ní, až zmizí. — Cosi radostného pozvedlo se v ní, když se blížila myslivně, bohaté jakési nadšení cítila v prsou, radostí rozběhla se k brance, vyšla na dvůr a v chladivé síni teprve si poodechla jako pták, kterému se podařilo uprchnouti z rukou. Ale sotva se ocitla ve světnici, všecko se v ní zase změnilo. Pozvedla ruce, zakryla oči a s rozpáleným čelem ještě jednou si připamatovala ten prazvláštní, veselý výraz jeho očí. A už se jich nebála — líbezný pocit stáhl jí šíji a v těle cítila neznámé teplo, které ji zalilo jak oheň.

Slunce přešlo už za ovčín.

Ani nepozorovala, že na dvoře zavrzla branka a po kamenném dláždění ozvaly se cizí kroky. V síni o kámen zaduněl nezvyklý ruch lehkých, mužských kročejů. Helenka posud jako bez paměti stála u okna, ouška jí hřála, oči měla teplé a na rtech cítila chlad oknem se hrnoucího vzduchu.

A přece nemyslila na nic, — nevěděla o Ríšovi více, nežli že má kulatou hlavu, tmavou kravatu a knírky.

Zaklepal kdosi na dvéře.

„Bože!“ vykřikla pro sebe Helenka a pomatena sundala nožku se židle, obrátila oči ku dveřím, rychle rukou nazad shrnula uvolněné přadénko vlasů. Přihladila si čelo a čekala.

Chtěla prchnout do svého pokoje a odtud pryč do zahrady k Obravě dolů, již překročila nastavenou stoličku, červená v líci celým tělem nahnula se ku předu…

Ale na dvéře zaklepal někdo po druhé.

„Dále,“ ozval se ze světnice nesmělý dětský hlas.

Dvéře se otevřely a do světnice prostrčil se napřed levý, potom pravý knír.

A před Helenkou stál Ríša.

Jakoby ze země vyrostl stál před ni mladý, pěkně ustrojený se skřipcem na nose, v ruce hůl.

Byl ve větších rozpacích než Helenka… Jen jako po paměti se před ní poklonil, zachytil skřipec, který mu letěl s nosu, a špičkou pravé nohy půvabně se dotýkaje podlahy, ještě jednou se jí poklonil.

Měkkým svým kloboučkem rozpačitě poklepávaje o levé stehno, ptal se Helenky, může-li mluvit s panem revírníkem.

Chtěl ještě něco říci, ale — —

Snědá jeho tvář, dříve zarudlá, byla nyní jasně sivá a rty na jednu stranu složené lehounce se chvěly.

Vlastní matka by v něm nepoznala bývalého Ríšu. Tak byl popleten. I nohy se mu třásly.

Náhle se vzpamatoval, černé jeho oči vystoupily za broušenými skly, rty se ještě jednou zachvěly a zavřely se nad bílými zuby.

„Není doma. Přál jste si něco?“ přívětivě pravila Helenka. A sama byla jako šatka bílá. Rty se jí rozpukly a nožky bezúčelně sebou pohnuly na jednom místě.

Oba jako bez paměti stáli naproti sobě —

„To je škoda, že není doma,“ s líčenou mrzutostí pravil Ríša, pohladil si vousy a upřel pohled kamsi až do hluboka země.

Také Helenka se vzpamatovala. Pustila se rukou pelesti, které se v rozpacích byla zachytla, a čistě dětským způsobem přiložila ruku ke rtům.

„A přijde brzo pan revírník?“ ptal se Ríša.

Helenka pokrčila ramenoma.

„To já nevím. Ale já se zeptám.“

A po podlaze zaskřípěly Helenčiny střevíčky. Ríša uhnul s cesty, ve dveřích ještě jednou se před ním obrátily bílé její šaty a Helenka byla ta tam —

Vyběhla na půdu, kde Marta ukládala sváteční svoje šaty —

Za chvíli do světnice vešla stará Marta — sama, bez Helenky. A teprve přivítala hosta, jak se sluší a patří — Přistavila židli k němu, sama sedla na starosvětskou jakousi pohovku a spráskla nad ním ruce, jaký už je veliký…

Dobře se na něj pamatovala a ukázala rukou na loket od země, jaký to byl capart, když jej z Ostrovačic do Brna odvezli na studie.

„No, to jsem ráda, že vás zas jednou vidím,“ pravila Marta a ruce složené držíc na kolenou před sebou, s úsměvem hledala v něm podobu malého Ríšky.

Byl nadobro změněn. Po tom chmýří tady (přejela si rukou horní ret) — toť se ví, nebylo tenkrát ani památky — jenom ty oči mu zbyly z těch dob a kulatá brada. Vlasy mu zčernaly, tvář pohnědla — za živý svět by ho nebyla poznala, kdyby nevěděla, že to je on.

„A co dělají doma? Maminka je zdravá? Posud tak silná, švitořivá a tlustá? A tatínek v městě — co pak dělá? Je mu smutno, myslím, po flintě a holubech — není? To byl holubář a ptáčník. Kam pak se poděla ta trpělka, co tak pěkně zpívala? Ale osm kousků uměla, či kolik?“

„Osm, osm,“ dotvrdil Ríša a vypravoval, že se matka v městě dost naplakala, nijak nemohla zvyknout a ještě nyní často si vzpomíná na Ostrovačice a na všechno. Na venkově se narodila, na venkově si zvykla a najednou přišla do města. Ale zvykla si a teď by ani zpátky nechtěla.

„Ne?“ divila se Marta, „a tolik se vždycky města bála.“

Z Marty mimochodem vyšlo na jevo, že si ho už předešlou neděli všimla na silnici, když z kostela šla a Ríša je pozdravil. Ptala se Helenky, kdo je to — „a víte, co mně odpověděla?“ zasmála se Marta každým rysem v tváři. „Co prý je mně do vás a co prý mně to napadlo, na stará léta ohlížet se ještě po mladých pánech. Inu, ono je to pravda, ale přece mně to vrtalo mozkem, kdo to může být. Ale cestou mně řekla přece, že jste to byl vy! Bože, kde jsou ty časy! Mnoho se změnilo od té doby,“ povzdechla si Marta melancholicky.

Ríša poslouchal, poslouchal, ale jedním okem neustále pokukoval po dveřích, kdy se přece otevrou a vejde Helenka.

„Kam pak se poděla slečna Helenka?“ pravil konečně.

„Ó — ó — ó —, tu milý brachu, už neuhlídáte, to už je konec. Jak někdo cizí vejde do domu, sebere se a ta tam. Ve světnici už se neomží. Vadíme se s ní, domlouváme jí, nic platno. Jako v lese vyrostlá: je mladá ještě a trochu divoká. Proč, chtěl jste jí něco?“

„A nic! Ptal jsem se jí, kde je pan revírník. Řekla, že neví.“

„I dobře ví — duše nedobrá — ale to jen se chtěla odtud vytočit ven. Přiběhla na půdu jako splašená: ‚Marto, Marto, honem dolů jděte — někdo tam je, nějaký pán.‘ Jářku, co ale za pána, a zatím to jste, kakraholte, vy. A co jste chtěl našemu starému? V lese řezáme dříví, tak se šel podívat, není-li tam někdo na krádeži.“

Ríša vypravoval, proč přišel. Jeho strýc, velebný pán, slaví sedmdesáté narozeniny. Ríša vyřizoval srdečný pozdrav od důstojného pána a ve jménu jeho zval pana fořta na ostrovačickou faru. Nebude-li doma, má tu od něho nechat lístek. Na stará kolena rád prý by se ještě jednou shledal s nejstaršími a nejlepšími svými přáteli.

„A kdy to má být?“

„Ve středu,“ pravil Ríša.

„I toto je zas novinka,“ pravila Marta, „i to on přijde. Tak staří karamádi, to by bylo, aby nepřišel.“

„A slečnu Helenku má vzít s sebou,“ — vyhrklo Ríšovi z hrdla. „A vy, máte-li čas, taky máte přijít. Frajle Tóny vám to vzkazuje, jinak že se do smrti na vás bude mrzet.“

„I kde pak já, — to byste tomu dali,“ — zasmála se Marta, — „co pak bych já tam dělala? I Bože chraň! To nemůže být. Někdo přece musí zůstat doma, všechno nemůže odejít. Fořt ať si jde, Helenka, bude-li chtít, taky, ale ode mne vyřiďte uctivé pozdravení, že se dávám důstojnému pánu a slečně Tóny pěkně poroučet, že děkuju za jejich úctu, ale až po druhé, řekněte, až jindy.“

A Marta tak mile se při tom usmívala scvrklou svojí hubičkou, zdvihla modrou zástěru, kterou uvázanou měla kolem celého těla, a zcela bezúčelně vytřela si jí přimhouřená očka. Byla přece jenom dojata, — že si taky na ni vzpomněli a pozvali ji s sebou.

Ríša vstal a měl se k odchodu.

„Ani vás nevedu dál —“ pravila Marta a pohybem těla uhnula stranou, jakoby jej zvala do ostatních pokojů —

„Neškodí —“

„Zdržela bych vás, ale nevím, kdy starý dnes přijde. Na oběd vás ani nezvu. To vy na faře máte něco lepšího než my tady. Špatně byste si vyměnil.“

„Ani bych dnes nemohl,“ odpověděl Ríša v síni už, „ne proto,“ omlouval se s úsměvem, „ale čekají mě doma. Zatím se vám poroučím a slečně že vzkazuji svou poklonu“ — ne bez ironie dodal Ríša. — A šouraje se nohama po dlážděné síni, vyhoupnul se z přítmí na světlo. Uhýbaje s cesty mladému psu, po dvoře se rozhlížel a v průvodu Marty ještě jednou v brance po zahrádce mžiknul očima, nezahlédne-li někde bílé šaty. Když nikde nikoho neviděl, vyseknul novou poklonu a alejí kaštanů kolem ovčína ubíral se domů.

Helenka zatím stála za myslivnou v zahradě a podle hlasů soudila, že návštěva už je u konce. Oddechla si, popotáhla na kolínku černou punčošku, která se jí svezla na levé noze, a veselá, čilá vrátila se do své světničky. Teprve nyní odstrojila se sebe sváteční šaty, v prostém, domácím obleku s bílým fěrtouškem, který si připínala ještě na prsa, vešla do kuchyně k Martě a pomáhala jí strojit k obědu.

„Ten Ríša,“ pravila Marta, namáčejíc do malého hrnku vařejku, „to je roztomilý hoch, ten se mně opravdu líbí.“

Helenka se usmála a pouze neurčité „Hm“ proklouzlo jejími rty.