Poesie (nová řada)/V zátoce Baja
Poesie (nová řada) | ||
Poutníci | V zátoce Baja | Různé slzy |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V zátoce Baja |
Autor: | Adam Asnyk |
Původní titulek: | W zatoce Baja |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 82–85. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
Plyňme duchů jak četa,
plachty zavěsme bílé;
tůň tak ticha kol plna,
o břeh nešplíchne vlna —
vášnivé též utajme již vzněty,
vlhký zrak v tmy nořme zasmušilé.
Den již ve propast klesl,
chmurných mraků znik’ v tlumy;
jak roj letících stínů
pijme rosu mlh v klínu,
pěny stříbrné kam vír nás snesl
v zátoce, jež o dnech zašlých šumí.
Před námi se tu černá
hřbitov dějin, hle, tmavý —
trosky kolem kol v pláni
peruť anděla chrání;
přistanem zde, náhrobků stráž věrná,
schýlit znavené a těžké hlavy.
Echa, snící v té době
dlouhých sloupení v šedi,
sny, jichž zapadly světy,
nežli došly své mety,
snad náš příchod zbudí v jejich hrobě
a nám jitra děj pak dopovědí.
Vonných jalovců v středu
dumající ty zjevy
v trosky šeptají sterá
jména zapadlá, šerá…
Poutníky snad přijmou mračných hledů,
o kterých ni minulost již neví.
Serapisa zde v chrámě
složme rodné již Lary,
a snad z trosek těch, věží
vyjdou slunce zas kněží
s otázkou, co zde chce naše rámě,
a zdaž svit nám neplá jiný, jarý?
Z Kumej Sybilla, skrytá
v hloubi jeskyně, v touze
nad trojnožkou sníc děsná
vzkřikne v úžasu ze sna:
— Zdaž svět Atillu zde opět vítá?
Nebo Césary to vraždí pouze?
Diana před prostylem
držíc nad hlavou měsíc,
až nás uzří, mnít bude
v nás rod Niobin všude —
pro luk v zmatku půjde v kroku čilém,
kamenné té bolesti se děsíc.
Prchši prorvou, již snivý
akanth listy zde tvoří,
bude myslit, že v dáli
zří dceř Tantala, stálý
zrak jež upírá k ní lítostivý,
obemžený potokem slz v hoři.
Vrať se, Hekate bledá!
trosky želí tvé ztráty:
frýz, prost ozdob a lesku,
za tebou zří pln stesku —
ne zde ceny za krev tlum náš hledá,
nejdem rušit hřbitova mír svatý.
Hvězdo Erebu, plamy
tul dál strašidel roje!
Již psů pekelných vytí
hlásá příchod náš z žití:
z pohřbu vlastního jdem smutní sami,
pod křídla se utíkáme tvoje!
Tvůj svit poslední, siný
buď nám v podsvětí svící:
snad že na břehu bědném
Acherontu pak shlédnem
našich bratří bloudící již stíny,
a že temno, k nebi žalující!