Poesie (nová řada)/V Tatrách/III. Giewont
V Tatrách Adam Asnyk | ||
II. Příval | III. Giewont | IV. V bouři |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V Tatrách |
Podtitulek: | III. Giewont |
Autor: | Adam Asnyk |
Původní titulek: | Giewont |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 92–94. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
Tater přední stráž, hle, Giewont starý
do letících mraků vráží hlavou —
časem líc mu zjasní úsměv jarý,
časem hněvně brvu svraští tmavou,
a jak obr v štěrbinaté zbroji
nad kolébkou lidských dětí stojí.
Přes rej věků hrdé čelo tyčí,
příkrou hruď svou zvedá do oblohy,
patře s hora, chatky trpasličí
skromně u jeho jak sedly nohy.
Skrz rej věků jest jim stráží tichou
s péčí obra dobráka i s pýchou.
Vychoval si pokolení četné,
ve svazek s ním vešli na věk celý —
sloučivše s ním lós i cíle květné,
při něm žili, při něm také mřeli,
myšlénkou ni jeho bez ochrany
nevytáhli v dálné světa strany.
Vychoval si horalů rod svěží —
zřel je dětmi, veselé a prosté,
u stop jeho jak si hráti běží,
zřel i mládež, před zrakem jak roste,
kolem plodů snah svých jak si plesá,
zřel i starců tlum, když ve hrob klesá.
Dobře zná běh života jich krátký,
naděj, v těsný kruh jež vezdy spěje,
radost jich a žal i touhy, zmatky,
vše co bolí je, co hruď jim hřeje,
zná jich zápasy a hádky, bludy
na polích neb louce o kus půdy.
Díval se k jich psotám, trudům všedním
a byl soudcem nejedné pře zlostné —
mnohdy v noci odhrálo se před ním
drama krvavé a nelítostné —
různé viděl skryté lidské činy,
zřel květ ctnosti, zřel i zlobu viny.
Přec, ač halí svou líc v sítě mraků,
nikoho on tvrdě neodsoudí —
znáť tu strast a bídu ubožáků,
kteří slepě řítí se a bloudí,
zvracejíce o hladu zrak chtivý
v úrodnější sousedů svých nivy.
Spíš on cítí pro ty bědné davy
lítost v zkamenělé hrudi svojí,
od kolébky těší je a baví,
každý mžik se v jiné krásy strojí,
před zrakem jich zdobí se a z blízka
duhy paprsky se všemi blýská.
Pro ně vstává v říze z mlhy tkané,
kterou zvolna snímá s ramen ve dne,
pro ně večer celý ohněm plane,
šeří se i mračí, svítá, bledne,
věsí lunu v sluje, mraky spjaté,
jak by v erbu Lelivy měl zlaté.
Dobrák obr! O lidi se trudí,
kteří svou jej činí stráží, štítem —
spící duše z otrlosti budí,
pro krásu je obdarovav citem,
v dětství noc jim střásá nad závratí
první pablesk, který život zlatí.
Tak, jak v báji: obr hoří láskou
k pastýřce a zlaté klíče bere,
divé srdce by otevřel zkazkou;
učí ji znát tajemství pak steré,
učí osud snášet s trudy všemi
a svou rodnou milovati zemi.