Poesie (Asnyk)/U stop kříže

Poesie (Asnyk)
Naděje	U stop kříže	Nešťastné děvče bledé

Údaje o textu
Titulek:	U stop kříže
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 142–145. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Já mnoho trpěl… ke konci se blíže,
již uspokojen po přestálé muce
ó Kriste, půjdu k stopám tvého kříže,
bych rozpjal znova s roztoužením ruce
a vítal západ, mír té zoře boží,
jež do prachu mne u tvých nohou složí!

Již neznám modliteb, jež ve pokoře
ret nevinný se modlil v klíně matky.
Ty navždy klesly v žití hlučné moře
a dětský ráj můj co pad’ v trosky vratký,
co vlasť i domov dálný obzor sevřel,
před nikým duše své jsem neotevřel!

Ni před tebou jsem nemohl, ó Pane,
v zamlklé hrudi zbudit pláč té ztráty —
zrak padal v bezdné tůně neslýchané
a ty’s mi znikl, na kříž rozepjatý,
ty lidských rodů s hřbitova jsi zmizel
za chmurou, kde jen slzy, krev a svízel.

Já rukou tknul se pozemského kalu,
hřích viděl jsem, leč nespatřil jsem trestu —
nic kromě bídy v životě, krom žalu
jsem nenašel, až víry minuv cestu
jsem v temnosť šel, již zoufalství květ zdobí,
těm závidě, kdož pláčou nade hroby.

Strach před smrtí jsem viděl, podlosť stesku,
pád mužů, hanbu jich a ruměn studu —
leč z mrtvých vstání nespatřil jsem blesků:
já svědek marných muk a marných trudů
když k nebi zřel, jež úsvit neozlatil,
tu víry pozbyv naději jsem ztratil.

Však ještě bídné ctil jsem lidské stíny,
jak zář jež planou na hranicích zlatá —
jáť myslil, kdo z nich v plamen kráčí siný,
že dobře ví, proč jeho krok tam chvátá,
a snášejíce bol i každou ránu
že čistotu v hruď zamkly nebešťanů.

Leč když jsem zřel, kde činů jich zdroj prvý,
kde tajemný svůj berou vznik a síly,
zkad roste jejich vavřín, zbrocen krví,
kam klesají ti, kteří v nebe cílí,
a zraněných těch srdcí v tmu se noře
když shledal jsem, že mrzkosť jest rub hoře:

Ó tehdá láska má již přešla v skutku
v zášť trpkou, kde svit nadějí všech ztracen —
já klnul oné láji v rouše smutku,
já zhrdal jimi, ač sám vinou zchvácen.
I mstít jsem chtěl se, že mne klam ten svádí,
když s to jsem nebyl milovat jak v mládí.

Tak duše mojí v chrámě vyhořelém
jen poušť a samota mi zbyla všudy,
sám zůstal jsem pak chuďas nad popelem
a vlastní jsem se zkoušeti jal bludy —
i vše jsem našel v sobě, s každým stínem,
co skvrnou se mi zdálo býti v jiném!

Ty všecky tužby nízké, přání lichá,
jež ctností vyšší tváří se tak snadně,
nicotu, k níž se družila vždy pýcha,
jsem osobnosti vlastní shledal na dně,
a tak svou duši v každé poznav mdlobě
jsem o poslední přišel vzporu v sobě.

Leč tato krajnosť úpadku, jež z mála
že v bezedné mne nepohřbila noci,
nezbytnou nutnosť seznati mi dala
vševládné vyšší, nekonečné moci,
a zoufalství mé, strach a zhrda lidí
svědčily, že jest Bůh a že svět řídí.

Uchráněn na mých prsou odpočíval
hle, malý křížek ze slonové kosti,
ten svědkem cudné mladé víry býval,
dar lásky, jak ji čistou matka hostí,
co přetrval vše, bouře, trosky, hříchy —
ten utrpení božského znak tichý.

Když jsem ho teď zas na své hrudi v skrytu
po letech našel — ztrativ dětskou víru —
tak se mi zdál být jasný a pln třpytu,
tak mocný, tak pln slitování, míru,
že srdcem opět zachvěla mi touha
k té bytosti, jež láska byla pouhá!

I vítal jsem to světlo věčně čisté,
jež z ramen kříže trýská v kraje ztmělé —
a na tvé nohy zkrvácené, Kriste,
se proudem lily moje slzy vřelé,
jak tehdá, když jsem sytil duši mladou,
zře na Mistra, jenž rajskou zářil vnadou.

A znova slyšel jsem hlas boží přízně:
„Sem pojďte, koho strasť a muka sytí,
sem pojďte léčit všecky zemské trýzně,
jest ve mně pokoj a jest ve mně žití —
neplačte marně nad troskou, jež zhyne,
vše pomíjí, jen pravda nepomine!“

Nuž poslechl jsem zvuk té sladké řeči,
jdu s chorým srdcem, čelo zryly vrásky,
jist, že tvá milosť úhony mé zléčí —
já těžce bloudil, měl však mnoho lásky,
mne v žití trud jen vedl v cesty jisté…
A ty mne nyní neodpudíš, Kriste!