Poesie (Asnyk)/Torsu Psychy od Praxitela

Poesie (Asnyk)
Ašera	Torsu Psychy od Praxitela	Herakles

Údaje o textu
Titulek:	Torsu Psychy od Praxitela
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 42–48. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Ó Psyche! Stojíž v říze mramorové
tak věčně nevinna, tak zamyšlena!
Tvá líc se nechmuří, prs nedmou snové,
leč jak tě rylce mistra uvěznily,
přežila’s věky v nadšení, vždy ctěna —
a nyní přikuté v ten mramor bílý
minulosť jenom smutnou píseň kvílí!

V té nachýlené tváři zádumčivé,
kde profilu se jasní obrys čistý,
nižádné vášně neusednou divé,
a zrak tvůj, který sklopen jen teď k zemi,
snad nejvýš za motýlem chce spět v listy,
jenž nad květy se nesl perutěmi
před chvílí věků, zniknuv s nimi všemi.

A sotva jitro máje vzplálo v hrudi,
ty vlastních snů již květem rdíš se hojných
a skrýváš se, když miláček tě budí —
a polekána, v chvění, rozpačita,
pryč vrháš číši dojmů nepokojných,
a „Nemožno!“ díš k srdci svému skryta,
když listí myrtových tě šelest vítá.

Chceš v dívčí zvěčniti snad ve pohodě
tu myšlenku, jež blankytem se živí,
a odleskem být v idealů shodě
té duše světa, po vše věky snivá
jež tužeb dívčích zábleskům se diví,
před světlem jasnějším svá víčka skrývá,
než píseň miláčka ji zbudí tklivá?

Kamenná sestro! Zbuď se této chvíle,
a odhal snů svých závoj červánkový!
Dnes sama národů jsi na mohyle
a sirotka žal není v tobě znáti,
jen jako urna, která zdobí rovy,
a bez popele již, se nachem zlatí,
jsi zbyla, plna cti, tu nad závratí.

Když spočinula’s na mlčícím tesu
Parosské skály, jiný svět tě vítal,
tys byla jemu jako výraz plesu,
jejž, nakreslený rukou Praxitela,
lid všechen pocítil a v srdci čítal:
vždyť nebes jeho zoří byla’s celá,
oděna rouchem plastiky a těla.

S Olympu růžového jsi jak dítě
již slétla idealů svědčit ruchu,
svět řecký povznést v obraznosti sítě
slavičích žalů písní, těmi zřídly
neznámých tužeb, Ikarově duchu
jež kážou andělským se křídlem vznésti
a měřit zrakem nesmrtelnosť, štěstí!

Ty báje gigantů kol tehdá všady
šum lyry v měkká roucha písně sbíral,
s mosaikou kraj se zaskvěl mladý
zařících bohyň, nad pěnou co zjevů
když bohatýr zas který nový zmíral,
zakvetly po něm žalem bez úsměvu,
věsť podavše dnům příštím v luzném zpěvu.

Ó! tehdá ještě stříbrných svit věků
v kolébce lotosové zemi zíral,
chiméry lidstva létly v nedaleku
po stezkách nebes v ohni, zlatu, ryku —
argusům oči Epos otevíral,
a k chycení jich v tůni zvířetníku
Bellerofony za nimi slal v mžiku.

Tak hojně žití valilo se chtivé
přes těsné břehy vřící světa číše,
a země s nebem v půtce jako dříve,
kořistíc z plenu Prometheů sobě
a sdílíc věčnosť trestů s nimi v pýše —
až v dlouhém, temném účtu, v jedné době
se v políbení střetly strany obě!

Z těch objetí pak nové vyšly tvary
obrovské, bozi půl, půl trpaslíci,
a nových sopek vulkanické žáry
krušily gigantů již skalné štíty,
až roztrhly se v prach jen znikající
tak žitím zuřící ty Uranity
a z moře blýskla duha Afrodity.

Mír nastal tichý vzcházející shody!
Svět k souzvuku se duší chýlil plesný,
a kastalské se zalidnily vody
dívkami, při zlaté jež loutně, zpilé,
zapěly v středu poupat, pudů vesny
ty písně plné prostoty tak milé,
jež v stíny jeskyň zněly zasmušilé.

A poesie těla na té nivě
jak první čarovné květ vůně zkvetla,
jí lidstvo pojilo se náruživě,
slučujíc všechen vzlet svůj a své snění
v mladistvou touhu, za krásou jež létla,
v jediný rytmus, rozkoš, v zatoužení,
jež krásná těla v jasné sochy mění!

A bylo třeba vděků obnažených,
tak luzným dívčím studem v nahé kráse,
smyslných forem nadšení, ne sněných,
kde v celek básně žití vesna slila
šlechetné rysy s teplem vášní zase,
a unylosť pak měkkou zvedši síla,
rozkoše klenbám věčnosť zapevnila.

Za každým květem novým, jenž se vtělil,
milostných legend vznášely se vůně,
vzkřik radosti až k nebes prahům střelil,
když v rhododendrony a myrty, chvoje,
nad průsvitavé tajných zřídel tůně
žádostných Akteonů spěly roje
Dianu božskou spatřit bez závoje.

V tom zbožňování krásných těla tvarů
uprchla jitra chvíle blyskavicí —
již tělo nemá dosti vnad ni žáru,
leč s étheru hle blankytného slétá
zpět na motýlích křídlech duše snící
a v sopku dohaslých již chtíčů světa
ztupeným smyslům nové jiskry metá.

Ó Psyche! Přišla’s končit už den tvůrčí,
jak akkord, jednou spínající rukou
běh temných záhad, svěla lós jež určí.
Fantomů sledy neladné a roky,
jež chaosem se zdají být a mukou,
jsi sřadila v proud jeden přehluboký,
národů vratké podpírajíc kroky.

Ty’s štastně v středu lidstva vyplnila
obrazy živých snů a zjevů cele!
Ty’s různé divů arabesky svila
v myslící jeden ethiky řád nový
a stála v oase pak svěží, skvělé,
jež ukryta pod chaosu jsouc krovy,
ždá již, co vlastních zvuků ohlas poví.

Ne div! Již všechny struny opětují
zpěv, lidstvo jedním spjavší práva tokem:
snů platonských již zvěsty letí, dují,
nadšení ohněm blýskajíce v kalu,
a zvědavým v čas příští zříce okem,
kdy z kusů rozbitých se složí v skálu
válčících posud svazek idealů!

Ty ještě nasloucháš — ta píseň hřmící
zní láskou Hellady a hymnem letí
nad hranice kol žárem dýmající
obránců padlých, jichž laur tříbí, taví
a v ohni zlatých vodopádů světí!
Jsouť přioděni v kmentu bílé hávy,
jak pomník čníce svého lidu slávy!

Volnosť a sláva! Tóny tyto dvojí
jak v nebi andělé se spjaly září
a velkých mužů ctnosť již mlékem pojí,
jež z oruží i s tribuny se chýlí,
a k příštím věkům zvracejíc se tváří
svým zrakem vše tmy chmurné rozeptýlí,
v nichž ctnosti nebude, ni mužné síly.

Kol všude souzvuk myšlenky, jež vládne,
a směs a hmotu v jasný řád již skládá.
Lid pocítí ten půvab krásy ladné,
jež národům tvar žití tvoříc, kvete
a tolik z lůna paprsků mu skrádá,
že přes řad episod všech, rychloleté
až k protichůdcům v budoucnosť je vmete.

Nechť sluneční té záře nad svatyní
tvé oko s láskou prodlí ještě déle —
slib očisty již tvoji kněží činí,
a touhu nekonečna v předtuch klínu
již na zvěsť mění skutečnosti smělé:
Sokrates bohy zavrh’ v zříceninu
a nesmrtelnosť pije z číše blínu!

A k slunci toužíce, jež výš se klene
na moři lidské krve purpurovém,
zvráceni hledem v ráje odtušené,
kde vstupu brání andělé tmy všude,
již posilnit jdou žitírodným slovem
lačnící útěch apoštoly chudé,
věsť nesouce jim dne, s nímž radosť bude.

Leč nepřišel — a duší vláda blízká,
ač tichým zjevena a prostých touze
s Golgoty božským plamenem již trýská,
přec utkvěla jen na nebesích v dáli:
a nářku pozemšťanů zbylo pouze,
by na žni věků zvadlé, jež tu králí,
v očisty plamenech se k spáse brali!

V divokých bouřích zhasla duha zlatá,
ryk barbarů sklál harmonie křídla —
myšlenka pod pranýřem v pouta spjata!
Na kalné vlně hordy vichrem hnané
jak bleskem udeřily v zemská sídla,
v akkordy převratů dmou rozpoutané
a v setbu postrach jen a vražda plane!

Na troskách vesnu žití zřít však jinou —
hle, na hřbitovech květy rostou svěží,
svůj vděk i barvy vzavše pod ruinou.
Z děr černých fantomy jdou v hrdém vzmachu,
ty s láskou smělé průkopníky střeží,
a učí stoupati je k dějin prachu
bez marných illusí a beze strachu.

Let zašlo tolik! Furrinské as vřesy
pod nebem jižním čas již doschnout měly —
a duše lidstva přes krvavé tesy
jde stále, cíle svého předaleka.
V minulosť smutných duchů stíny spěly,
jichž truchlivý tlum toužně posud čeká,
kdy opět bůh se vtělí do člověka.

V společný poklad dobrých lidstva činů
již zásluh, obětí se tolik sneslo!
Voj předchůdců tak dlouho hynul v stínu,
jda na smrť jistou, nevěda však ani,
zdaž pravdou bylo praporů jich heslo,
neb zdali v nepaměť se věčnou sklání
s tou palmou mučednickou na své skráni.

A pod vášnivou vřavou žalných stesků
trh nectný Jidáše se plní dále,
a není, trestů dny by přerval, blesku.
Lid volá: „Štěstí!“ kdo však cestu razí?
Ač: „Naše budoucnosť!“ vše křičí stále,
přec bázeň podlá jeho nitro mrazí,
a ničeho, ni boha nenachází!

Sny vstupující sotva vyšly, blednou,
a nikdy tvaru, těla neutvoří!
Ač lidí před jitrem roj zřídl jednou
a nástroj křehký ač se láme všady,
přec nadšení to nezhyne — jeť zoří,
že bez překážky půjdou další řady,
až pravda chopí žezlo zemské vlády.

A Psyche světa, jež dnes mlčí ještě,
v temnosti trofejích sníc o milenci,
a křídla v krvavé si smáčí deště
a myslí ve snu, že to laur a květy,
přec jednou ve hvězdném se vzbudíc věnci
jak lilie, jež v lazur vod jsou vsety,
vypluje ztišit bouři, vichr kletý.

Kamenná sestro! Čekej věků chvíli,
ji mírem nadzemským zde svěť již znovu!
Zas myrty zkvetou, slétne motýl bílý,
a láska přijde s věstí jarní doby:
ty stůj pak tamo nad popelem rovů
a laskavě k nám v lidské shlédni mdloby,
až tráva bude krýti — naše hroby!