Poesie (Asnyk)/Epaminondas

Poesie (Asnyk)
Herakles	Epaminondas	Thamyris

Údaje o textu
Titulek:	Epaminondas
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 51–52. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Již vítězil. V tom z vřavy bojovníků
hrot železný se v bok mu zaryl v mžiku
a proklál hruď a v ráně zůstal vbitý.
Thebanští vůdce na své vzali štíty
a nesli v stan. Krev z rány ven se řítí,
a s ní též prchá hrdinovo žití.
Zved’ těžce hlavu. Na zástup kol zbrojný
zrak upřel bádavý a nepokojný —
žal děsí ho, jejž v líci všech zřel právě.
„Zdaž ustal boj?“ se táže nedočkavě —
„zdaž vítězství nám urvali v té chvíli?“
I děli: „Sparta podlehla a kvílí!
Kéž, jako dnes, jsou vítězem vždy Théby —
té lekat se jim není zapotřebí!“
„Proč tedy v srdce vám žal vryl se tichý,
ne hlahol radosti a triumf pýchy?“
V ráz na to všichni bojovníci řekli:
„Nám kořisť největší vzal osud vzteklý,
když život tvůj, tak domovině drahý,
prchajícími uchvácen byl vrahy!
Ó škoda nám tvých dnů, tvé slávy, síly!
Tvým pod štítem vždy Théby vítězily,
a smutno nám, že bez potomků zcela,
jimž slávu nechal bys, jež k nebi hřměla,
dnes na chmurné máš lodi odeplouti.
Nám život drah — jej ztráceti nás rmoutí!“
Jim vůdce: „Já též vážit si ho mohu
jak daru, jejž nám láska dala bohů,
by každý v shluku překážek a strastí
si vytkl cíl, spěl k němu přes propasti,
a sbíral rozkoš, kterou cesta skytá,
a v žase patřil v nebesa, když svítá.
Kdo v pýše své a nenávisti bledé
jím pohrdati chce, ten nedovede
ni žít, ni umírat. Leč proto v skutku,
že žití vážím si, teď beze smutku,
když hasnu, mohu opustit jas nebe,
zřímť krásné je až do konce kol sebe!
Včas, jak teď, v boji vítězném, ať zhynu —
toť nejkrásnější konec mužných činů!
Mne štěstím vůle bohů obdařila,
i žít i zemřít stačila mi síla!
Věk jinošský mi v kráse prchl celý —
a nyní zas jej věnčí zlatoskvělý
laur smrti slavné, která dělníkovi
mdlý zavře zrak, když noci tmí se krovy.
Však bez potomků nejdu pryč v pouť chudou —
mám dcery dvě — ty po mně v světě zbudou:
ta Leuktra zove, Mantinea ona —
ty dále budou žít, až duch můj skoná!“