Poesie (Asnyk)/Dva andělé

Poesie (Asnyk)
XIX. věku	Dva andělé	Dnes čeho třeba ti…

Údaje o textu
Titulek:	Dva andělé
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 114–115. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Andělé dva potkali se v letu
nad zemí, kdes v moři oblaků:
jeden skvěl se purpurem, pln květů,
červánků svit plál mu ve zraku.

Druhý v černé říze stanul v zoři,
brilliantem slz mu blýskl zrak —
na skráni mu hvězdný věnec hoří,
nekonečný rozjasňuje mrak.

„Od země se vracím“ — první praví —
„kde jsem v sadě žití květy sel,
z popelů jsem vznítil plamen žhavý,
rozkoš, žár jsem dýchl v půvab těl.

Tam, kde vlá noc útrap ve kraj ztmělý,
srdcí dvou jsem uzřel s losem boj,
bytostí dvou žal, stesk osiřelý,
krutý jich a těžký žití znoj.

Pohnut, zblížil jsem ty děti k sobě,
lásky dech je ovanul týmž dnem —
a z dvou strastí, muk, v té blahé době
štěstí rajským rozkvetlo jim snem!“

„Já“ — děl druhý s hvězdami kol skráně —
„též jsem k výši z luhů zemských spěl,
na chorá kde srdce klad’ jsem dlaně,
a tak na vždy tišil jejich žel.

Tam jsem viděl v středu lidských stínů
duši šlechetnou jak anděl sám —
láskou plál jsem k tomu země synu,
božstvím, krásou jenž se rovnal nám.

Leč tu zřím, jak v divé žití muce
zachvěl se — já v mdlobě jsem ho stih’ —
uleknut jsem k němu vztáhl ruce,
v kal by nestrh’ svého roucha sníh.

A tak, láskou veden čistou, bezdnou,
tiše jsem blíž nachýlil se naň —
skráň mu zahalil jsem v roušku hvězdnou,
a pak na srdce mu vložil dlaň.

V objetí mém bezpečen již zase!
Čas v něm vlády zbyl i země stín —
zůstane v té věčné svojí kráse,
netknut žádnou z temných zemských vin!“