Poesie (Asnyk)/Apostrofa
| Poesie (Asnyk) | ||
| Dnes čeho třeba ti… | Apostrofa | Myrty |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Apostrofa |
| Autor: | Adam Asnyk |
| Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 117–118. CBN Polona |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Kvapil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Můj anděle! já dal ti život mladý —
životů takých na tisíc dnes hyne!
Já dal ti lásku — bez květů a vnady —
co z ní, když vodopádem slzí plyne,
jenž ucho tvé v takt písně doprovází,
však v strofě života — jí blesků schází!
Jak Narcis mám být — líbit se jen sobě
a do vášně se hroužit stínem pouhým?
Neslávu hrobu na tvém slavit hrobě,
ti pochlebovat slzou, žalem dlouhým,
a když ti schází meč — nést růže ladné,
jichž květ vždy na purpuře králů vadne?
Ó pryč z té dráhy již! Já nechci malý
jít cestou placených těch sluhů, sketů —
zřím hanby znak i strach, jenž zrak ti kalí,
i páž, jež nesmí pohroziti světu —
nuž odvrhnu vzkřik hněvu vzteklý znovu,
a zdeptám svatý mír již tvého rovu!
Jen zhrdání mám pro tvá muka, žaly,
tyť krví kupčíš svou, ty’s Messalina!
Jak před věky, i teď zní smích tvůj stálý,
kdy lká rod lidstva, v hanbě bez cti hyna,
a ty — ty pod vůz spjata vítězový
jsi s to se v náruč vrhnout — liktorovi!
Já dříve Spartakův syn než tvůj ctitel
chci spravedlnosť od tebe, ó kletá!
Já ptám se tě, křivd zašlých truchlý mstitel,
kde myšlenka, žal kterou počal světa,
a která byla odkázána tobě,
Aristodemů vdovo ve žalobě!…
Ty’s lidstvu spásy hvězdou býti měla,
ty provázet jsi měla k soudu věků
lid temný ten, jenž hrdě zvedl čela,
by jako oběť vstříc šel vrahů vzteku,
by Gracchů zašlý sen pak změnil v činy
a zlatou zoří den vnes’ lidstvu jiný!
Když nás teď zrazuješ, hyň beze slávy!
Ne slzou — rouháním jsme dlužni tobě,
duch setlelý v tvém nitru sám se tráví
a bez plamene jsou tvé oči obě —
ty vstoupiti chceš Fokionů v sledy?
Stín Baru z tebe postává jen bledý!
Ó ne tak, krásko! V areně proč znova
césarům ke cti mřít jak parob tichý?
Duch a žár a hady ať tvé lůno chová,
ty zpovídat jdi člověčenstva hřichy:
Gorgony tváří blýskni v oči zrádné,
ať zločin každý bezduch k zemi padne!
Pro těžký lidstva znoj a dávnou muku
plemen, jež hadem Laokona spjaty,
ty lidu svému k spáse podej ruku,
jdi v slávě v budoucnosť, nechť plá tvůj zlatý
nůž obětní! Nechť krví znamená se,
kdo z nicoty vstal v nové žití zase!
Nechť lehne v trosky nynější rod podlý!
Tam, dějů velikých kde oltář bílý,
tvůj anděl, Polsko, ještě jednou prodlí —
on váhu světa k nebes prahům schýlí
a deptaje ten krvavý nach kletý,
volnosti, lidem zlaté vsype květy!