Podruh (Stránecká)

Údaje o textu
Titulek:	Podruh
Podtitulek:	Obrázek z moravské dědiny
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 297–340. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Zábavné listy 1882
Licence:	PD old 70

„Kmotra!“ volala Kotvrdová do otevřené branky Divišových; „kmotra, již zase šel jeden k Malinovým na exament!“

„Je-li možná,“ divila se kmotra, spěšně polévku od ohně odtáhla a vešla ke Kotvrdové na zápraží. „Domácí či přespolní?“

„Ale co domácí, vždyť víte, jak jim všem Františa odsekla.“

„Mladý nebo starý? Přišel sám nebo s tlampačem?“

„Kdež pak sám k Malinům!“

„Tak s tlampačem — nepoznala jste jich?“

„Jaksi se mi mihlo, že by to byl Konvalinův Josef ze Strážku, ale zadušovati se na to nemohu. Hnědý kabát měl a dlouhý až po paty, tak ve Strážku chodívají.“

„Což o to, tak se nosívají i v Záhlenici, v Kamené a jinde také.“

„Pravda že, ale vydrovek již tam člověk neuhlídá, kdežto ve Strážku ještě na ně drží.“

„Leda to. — A myslíte, že by to Josef Konvalinův mohl býť?“

„A proč pak by ne? Že je synek ze selského statku, to mu váhy nedodá; vždyť je čtvrtý a krom něho několik děvčat. Nebude to s těmi podíly tak strašné.“

„Bodejť! Ale má to Františa štěstí na ženichy; již se mohla snad stokráte vdáť.“

„Na tom nesejde; posud se ještě nevdala, může i ona na ocet zbýť. Já kdybych byla hochem, ani nohou o Malinův práh bych nezavadila.“

„A proč to? Vždyť jsou spořádaní lidé, Františa je k světu podobna, má domek jako výlupek, polí k němu do Pánbíčka a ještě nějaký groš v hotovosti; nad to je pracovitá a spořivá.“

„To je živá pravda, ale jak je vyběrava.“

„Když se jí ještě žádný nezalíbil.“

„Nezalíbil — nezalíbil, to již nynější svět nenese. Má bráť, dokud kdo přichází.“

„Já když si rozvážím, že bych měla Františiny peníze, také bych se rozmýšlela.“

„To pravíte nyní, proto že jste vdaní zkušená, ale Františa ještě o ničem neví, ta by měla dbáti, aby někdy před peklem písek nevázala.“

„Je ono, milá kmotra, to vdaní všelijaké; kdyby takhle člověk věděl, co na něj čeká!“

„Co komu souzeno, tomu neuteče, kdyby kraj světa zašel nebo pod zem zalezl.“

„A jak pak kdyby Františi usouzeno bylo, že má zůstati na svobodě?“

„I to, to! Žena bez muže jako chleba bez kůry. Mrzel by ji potom celý svět. Což pak s ní budou rodiče na věky bývati? Když uhasnou, zůstane opuštěna jako kůl v plotě; vdá-li se, aspoň ví, čí je. To nedělá dobrotu, že každého odstrašuje.“

„Což je to odstrašování, když tomu, který se jí nelíbí, nepřipoví?“

„No, nechť je jak je, ale dává se tím do hlasu.“

„Prosím vás, do hlasu brzo přijde, koho si lidé do úst vezmou; ale mnohdy to nejhorší nebývají.“

„Nač pak se my spolu o to budem’ souditi? Nechť se Františa vdá nebo nevdá, ale takové „examenty“ by s nimi neměla vyváděti, to se nesluší. Vondráčkova Franty prý se ptala, když tam přišel na výzvědy, ví-li, kolik je Pánu Bohů? Patří se to, úsměšně ženicha na takové věci se ptáti, které každé dítě ví?“

„Víte, kmotřenko, možná, že to Franta přec nevěděl.“

„Nechť, tedy Franta — ale mladého Konečného prý se ptala, jaké čtení „říká“ ve svátek. Co pak každý má v „říkání“ takové zalíbení jako ona? Již snad na světě knihy není, kterou by byla nepřeříkala. „Sibylu“, „O sedmi mudrcech“, kroniky „o Meluzíně“, „o Jenofefé“, „Selskou pronostyku“, to prý umí vše z paměti, ani prý se při odříkávání nezajikne, a kdež pak ještě druhé čtení, světské i pobožné. S velkým nebeklíčem chodí do kostela, po kázáni hned v něm počne říkati a oči s něj nepozdvihne, až vyzvánějí z kostela. Celičký den na jiného nevzpomene a proto prý s každým vajíčkem za tepla na trh běží, aby prý tam „U lva“ přečtla — noviny!“

„Je-li možná, noviny? A co s tím zamýšlí?“

„I kdo pak tohle ví? Já jen to zazlívám hospodské — vždyť je takto rozumná žena — že jí v takových divných věcech podporuje, že jí ty noviny i půjčuje. Františa prý se Krčalovým chlubila, že jim letos ani jeden zemák neshnil, poněvadž prý se podle těch novin zachovali, zemáky prý dříve rozložili po mlátě, aby je vítr pořádně ovanul; nemohou prý se pak tak snadně ve sklípku zapařiti, následovně uhníti.“

„Ale prosím vás, vždyť jsou to samé třesky plesky; který má zhníti, zhnije, kdyby jej u Malinů každý zvláště do bavlnky otáčeli. Ať jí ta hospodská jen neblázní, bude ji míť někdy na svědomí.“

„A víte, proč u Malinu odložili hnojiště pod chlévy? Jen skrze ty noviny. Přece co dědina dědinou stojí, žádný jinde hnojník nezakládal, jako pod zápraží; nikdy žádnému ani na mysl nepadlo, že by to bylo nečistotné nebo nezdravé, až se tak Františi podle novin uzdálo. Tomu již se nejvíce divím, že s tím starým — abych neřekla bláznem — tak otáčí. Vždyť býval tolik let rychtářem, celá ves k němu na poradu chodívá, a on tomu děvčeti takhle podlehá. Ještě se s tím i v hromadě vynášel, že se mu nyní nejnepatrnější částečky pro roli neztratí, hnojovka prý přímo z chléva stéká na hnojiště, mrvu prý promáčí, a co jí mají nazbyt, tu prý ještě zachycují ve výzděnku a hnojivo ní polévají. Inu, blázni byli, kordy měli — ten starý Malina je také trochu potrhlý.“

„To víte, že je, ale takto je hodný, spořádaný člověk. “

„Což o to, hodná by byla Františa také, ale Pán Bůh zachraň, až ta někdy bude hospodařiti; celý domek na rub obrátí.“

„Ale já bych jen, milá kmotro, ráda věděla, jak to s tím Konvalinovým Josefem dopadne. Myslíte, že by si jej vzala?“

„Kdož pak se v ní vyzná, snad ona sama v sobě ne.“

„Hleďte, již jdou!“

„Arciť, již se ubírají, starý Malina je vyprovází po zápraží a Františa také; vidíte, ruku mu podává, hovoří s ním, ale Josef jaksi smutně dopadá, věší hlavu k nohám, a tlampači zamrzla ústa. Zase s toho mraku nesprchne. Co jen ta děva myslí? Tolik jich odbyla, a tací spořádaní chlapci! Nebudou se takhle o ni věčně dráti, možná, že se ještě dožijeme, až jí zazpívají:

Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala,
aby se ti nedostalo,
čeho bys nerada.“

„Mami, ještě nebudeme jísť?“ volal Divišův Vavrušek ze světnice. Kotvrdovou tahala malá Baruška, která se byla doplížila až k Divišovým na zápraží, vší silou za šorec, a právě doběhl i Kotvrdovic nejstarší Václav, že již tatíček doma „křičijou“ až strach.

Kmotry si povzdechly, jaký křížíček jím oběma Pán Bůh na bedra uvalil, že si ani na chvíli „pooddechnouti“ nemohou. Každá zavolala krátké, rozmrzelé: „No, no — již du!“ obě se opět postavily k ohništi a s myslí rozjasněnou přemítaly, zda-li se přece Františa kdy vdá nebo nevdá.

* * *

I starý Malina s Františou vraceli se do síně. Malinová právě nesla polévku na stůl a nevrle pravila: „Již dvakráte jsem k vůli těm tlachalům musila zalévati ty pražené šišky mlékem; byly by nám docela vyprahly. Běžte do světnice, zasedněte zatím ke stolu, já jen ty šišky ještě omastím.“

Františa s Malinou přistoupili ke stolu, pokřižovali se, zdrávasek se pomodlili, a Malina zasedl pohodlně za stůl. Františa pak cosi přebírala v přihrádce, vyskočila u kamen na lavici a napsala vážně a pomalu na zčernalé dřevěné vazbě stropu křídou tlustou kolmou čárku.

Starý Malina se pousmál a pravil:

„Kolikátý pak je ten Konvalinů?“

Františa povzdechla, vyskočila ještě jednou na lavici, čítala pečlivě na trámě napsané čáry a pak zvolala: „Považte jen, tatí, Josef Konvalinův již je osmačtyřicátý! Kdož pak by to řekl, že mezi osmačtyřicíti synky selskými ani jediný hospodářství zevrubně znalý není! Jaký pak je to nyní svět? Proč pak jsem se nenarodila, když vy jste byli malý; tenkráte ještě byli lidé dbalí, rozumní, obezřetní, vás bych si byla hnedle vzala.“

„A což myslíš, že bych já ti byla tatínka přenechala?“ vmísila se v hovor Malinová. „Sotva jsem ráda byla, že si mne oblíbil, hnalo na něj tolik děvčat, že by je na prstech ani nevypočetl, a jaká hezká a bohatá!“

„A přece je pro vás nechal, musila jste býti ta nejhezčí.“

„Když nejhezčí ne, tož ze všech nejupřímnější,“ pravil Malina.

„Což o to! Tatínek dobře věděl, že bych byla ráda za něho duši dala, a do dneška se toho neodříkám. Nad svornou lásku nic není a komu jí Pán Bůh popřeje, ten žije jako v nebi, kdyby jej i hlad a nouze stíhaly. U nás vždy platilo: co jeden, to druhý — a tak bych i tobě někdy věrně přála, milá Františo.“

„Což mně, já již žádného k sobě rovného nenajdu; avšak nechť, když nenajdu, proto nezavzdechnu. Vy mne nenutíte, a já hrubě nedbám, však se proto neztratím. — Ale víte-li pak, mami, že zemáky na zahrádce po tom teplém dešti tak povyskočily, že je mohu dnes po jídle kopčiti?“

„Pro mne můžeš, jdi tam třeba hned, já tu poklidím a až nasekám housátkům bodláků, přijdu za tebou.“

„Když vy budete šukati kolem domu, obejdu já roli,“ mínil Malina. „Vezmu s sebou lejčí a popravím parkánek proti rybníčku; krávy jej tam povalily. Dnes již na obšírnější práce se nepustím, máme boží sobotu.“

Rozešli se tedy kam který. Malina na roli, Františa na zahrádku, a matka po domácím zaměstnání.

Sluníčko chvílemi pichlavé za mraky vystupovalo a ozařovalo bujnou, svěží zeleň ovocných stromků na zahrádce, sem tam se mezi ní některé poupátko pootevřelo, a jednotlivý bílý květ jako zvědavé dětské očko hleděl slunci vstříc.

Podle plotu kvetly pampelišky, některá sedmikráska, a za nimi stály jako nezbední výrostci vyčouhlé kopřivy.

Františa hbitě zemáky okopávala; sypká rozvlhlá hlína rychle se obsýpala z pod motyky kolem kopečků, tak že mžikem se octnula Františa řádkem dole až u plotu; tu zahledla kopřivy, vzpomněla na housata, motyku odložila, zástěrkou ruku omotala a jala se kopřivy vyškubovati.

Tak byla v pilnou práci zabrána, že sobě nepovšimla, když se branka v sousední zahrádce otevřela, a kdosi do zahrádky vstoupil.

Byl to muž vysoké štíhlé postavy asi pětatřicetiletý; pečlivě zastřihnutý vlas a malé kníry dosvědčovaly, že býval vojákem, a plátěný, ač záplatovaný šat byl čistý a spořádaný.

Bylť on podruh Divišův a obýval malou světničku na zahrádce. Z malého okénka bytu svého viděl přímo k Malinům do dvora, přehlédl i celý násep, kdežto Malinovi jemu do světničky oknem neviděli, neboť je v létě košatá jabloň dílem zastiňovala, a zimního času představil si Kostný (tak se totiž podruh jmenoval) v jisté vzdálenosti od okénka kus parkanu mezi dvěma stromy, aby mu se severní, to jest s Malinový strany, vítr tuze nefučel a závěje snad až přes nízké okénko nezahnal.

Jestliže byl parkan těsně zbitý, nebo jestli snad Kostný skulinami i zimního času až do Malinovy síně vídal, kdož ví?

Kdož pak by se o podruha staral! A zvláště u Malinů. Vždyť oni se vůbec málo o sousedy starali; říkávali, že jim čas v stálé práci mizí jako když vody ubíhá, že si hrubě ani nepovšimnou, že kdo podle nich bývá, leč když z jara po zasetí sousedé přicházejí vypůjčovat zrní. A nechodívali jen sousedé, i z protějšího vzdáleného konce až za potůčkem docházívali hospodáři s prosbou, a u Malinů žádného neoslyšeli; byli dobří lidé a mívali zásobu vždy a ve všem, byli nejzámožnější z celé osady.

Co pak by se tedy tak možní lidé o podruhy starali? Znali se sice, znali, ale kromě „Pozdrav Pán Bůh!“ „Dejž to Pán Bůh!“ slovíčka spolu nepromluvili.

Kostný sice v Divišově světničce již na druhý rok býval, ale s Malinovými si proto žádnou řeč započati nemohl. Malina nebyl zrovna člověk hovorný a když si někdy porozprávěl, tak si vybíral; řečníval ponejvíce jen se staršími, usedlými sousedy.

Aby práce nějak podnět k rozmluvě byla zavdala, naprosto bylo nemožné; starý Malina si na tom nemálo zakládal, že „pochytil“ u zednictví tolik, aby si mohl svůj domek v čas potřeby sám opraviti a někdy obíliti, a Kostný byl vyučený zedník.

I tato nepatrná okolnosť je tedy od sebe vzdalovala. Nejdříve by byla matka Malinová, již obyčejnou ženskou zvědavostí puzena, zapředla hovor s Kostným; ale za dne, když ona, nepracovala-li v roli, okolo domu obíhala, byl Kostný v práci, a podvečer nebo ve sváteční dobu byla pod vážným dozorem mužovým. Tož se také jen tak „pro jméno“ pozdravovali; on ji též někdy ochotně branku otevíral, když se právě před domem setkali, a ona kromě hodné plachty trávy na bedrách ještě motyky a jiné věci v náručí nesla, a někdy jí i vědro vody od studně k brance zanesl, když se náhodou touž cestou bral; ale za branku se nikdy neodvážil a jak by byl také jen mohl, on, podružník?

Ale co je pravda, Malinová mu vždy tak vlídně poděkovala, jakoby byl býval synek ze sedlského statku. Také jednou prohodila před Františou, že je ten Divišův podruh dosti k světu podobný, že je úslužný a i dobrého srdce, neboť prý se jednou k večeru před ní po návsi domů ubíral právě, když dítky zaháněly s pastvy; jeden kluk rozpusta vstrčil prý poklasného krávě do ucha broučka, že se nebohá němá tvář strachem neznala a v divém běhu byla by Kamenických nejmladší jistě pokopala, kdyby jí byl Kostný nechytil a patřičně neutišil. Stará horlivě vyprávěla, ale Františa jen na půl ucha naslouchala; patrně netoužila zvěděti, je-li Kostný srdce dobrého, či zatvrzelého. Františa dle příkladu otcova se chovala; dbala ráda vznešenějších a bohatších a nejednoho synka selského doprovodila s košem po zápraží jako i dnes Josefa Konvalinova, ač byla jen domkařova dcera. Avšak byla dcera jediná a zámožná; nezdál se jí tedy skok k selskému synku tak vysoký; ale od podruha, pane, až k domkářově dceři a ještě k tomu zámožné, toť již je propasť nepřehledná!

Takové propasti ani láska nevyrovná, natož jen vlídnosť a dobrá vůle.

Františa ráda, byla-li sama, o takové své přednosti přemítala; zajisté i teď, když pilně kopřivy trhala, zabrána byla do podobných myšlének, neb jak jsem již dříve pravila, ani nepozorovala, že Kostný do sousední zahrádky vkročil. Obcházel pomalu kolem plotu a přitahoval tyčky. Tu pojednou Františa uleknuta vykřikla a oháněla se pilně rukama.

Bylať zavadila, když kopřivy škubala, o vosí hnízdo, a nyní vosa za vosou vylétala a na ni dorážela.

Stála zaražena, tak že i na útěk nevzpomněla, jen rukama stále před očima máchala. Tu jí cosi zafičelo okolo uší náhle, rázně a nenadále; byla to Kostného plátěná kazaje, a toť již on sám přeskočil plot a rozšlapoval vosy rázným máchnutím kazajky poloomráčené. Františa vypoulila oči a byla by je, kdyby bylo možno bývalo, ještě více vypoulila, když Kostný pravil: „Proč pak jste neutekla, když se jim bránit neumíte? S těmi musí člověk takhle zatočiti, vidíte?“

A Kostný ukázal na rozdlabané vosí hnízdo, kteréž byl, co se Františa oháněla, s parkanu sloupnul a na zemi potřel, aniž to ona spozorovala.

„Neprv vyleze vždy jen jedna, a když se neuchopí hnedle celé hnízdo a nezničí, vylézá jich vždy víc a více až by člověka i o zrak připravily, kdyby se jim nechal. Či myslíte, že ne? Podívejte se na svou ruku; jak pak kdyby tahle několik uštíplo blíže oka? To tam by bylo — vidíte, jak vám ruka rychle nabíhá! Ale posečkejte jen chvilčinku, doskočím pro kousek mazné hlíny — od čeho pak jsem zedník — a hned bude po bolesti.

A Františa stála ještě jako „zařezaná“, když se již Kostný s hlínou vrátil — arciť, že byl jenom na blízký dvorek pro ni zaběhl — a stála tak v udivení, i když ji rozředěnou hlínu na ruku obkládal, stála až ustrnuta nad jeho opovážlivostí, že si troufal ji, domkářovu dceru, tak „z ničeho“ osloviti.

„Děkuju vám pěkně za pomoc, nepotřebuju jí,“ vyrazila konečně ze sebe, nevlídně pohlížela na Kostného a již se jala obloženou hlínu odhrnovati.

„Nebuďte bláhová,“ pravil Kostný; „to přec uznáváte, že vám bolesť zmírní. Ten váš vzdor byl by jen směšný; já vás považoval za chytrou holku.“

„Co komu po tom, jsem-li chytrá nebo hloupá? Zvláště…“

„Zvláště mně že po tom nic není? Viďte že? Inu, jak tomu kdo rozumí. Chtěl jsem vám jen posloužiti a teď zase půjdu po svých; ale nebyl bych si myslil, že se umíte tak osopovati, když jsem vás dneska viděl tak vlídně doprovázeti Konvalinova Josefa, a s tím jste přec také nechtěla se spolčovati, co?“

Františa se zapýřila a než slovem odvětiti mohla, Kostný již zase parkan přeskočil, zvolav ještě: „Nemějte za zlé! S Pánem Bohem!“ a již zacházel za chalupu Divišovu.

Františa se mrzela, hryzla rty a pohodila vzdorovitě hlavou. Chtěla mu právě podle vůle a to hodně peprné odseknouti, a on jakoby byl honbu cítil, ten tam. No, počkej! Však ona mu to nedaruje. A zvláště již proto ne, že po ní slídí. A což to není slídění? Jak mohl věděti, že u nich byl Konvalinův Josef, vždyť Josef přicházel od rybníčka přes zahradu právě proto, „aby vrány nekvákaly“.

No, nechť se jen tento vetřel má na pozoru! Již ji ani práce netěšila, zdvihla motyku a chtěla odcházeti; málem by byla samou rozmrzelostí na housátka i na natrhané kopřivy zapomněla. Jestli jen takový podruh za zlosť stojí!

Od té doby Františa pásla pilně na vhodnou chvíli setkati se s Kostným, aby mu dala co proto; ale všecka její snaha byla marna. Kostného jakoby ani v Divišové chalupě již nebylo.

Snad někde odešel na práci? Snad do města nebo ještě dále?

Onehdy četla Františa v novinách, že v krajském městě veliká továrna se staví, že potřebují mnoho zedníků, dobrých a spolehlivých pracovníků; snad se tam Kostný vybral na dobrý výdělek?

Chvíli tak Františa myslila, pak se zase sama na sebe mrzela, jak jí jen připadnouti mohlo, že by právě Kostný byl dobrým a spolehlivým pracovníkem. A což kdyby se byl od Divišů vystěhoval?

Nebo snad docela ze vsi odešel?

Takový — aby neřekla — tulák, který ani ve svém není, beztoho se rovná vráně na poli; ta také přeletá s místa na místo a všude usedá, kde se jí co pro zob naskytne. Jak pak, aby se takhle — na potkání — tetky Divišové zeptala, mají-li ještě nájemníka? Ale tak z čista jasna to také nejde; co pak by tetka řekla? Ještě aby ji tak potom roznesla s podruhem po vsi! Bude ona Františa bedlivě pozorovati, a až se nejmenší příležitosť udá, hnedle, ale hnedle jí využitkuje; o záminku nějakou jí nepůjde, však ona je kurážná a lehce se nedá. „Když chce někdo cíle dojíti, jen aby neotálel,“ říkávala Františa, a proto, myslím, příští neděli, ponejprv snad co do kostela chodila, zrak její na velkém nebeklíči tak nelpěl jako jindy. Svezl se po celém prostoru mimo stolic, v nichž ženy seděly, jednou, i dvakráte a dosti pátravě; ale co Františa uhlídati chtěla, na zrak se jí nestavělo.

Po chvíli, aby nebylo nápadno, obrátila se a šlehla bystře okem pod kůr, kde ostatní přespolní chasa stávala. Skřížil se zrak její s pohledem nejednoho hocha, neb všichni hore k oltáři patřili, a Františa nejinak myslila, než že každý snad na očích jí poznal, proč se ohlídala; zahořela jako pivoňka, hlavu sehnula k prsoum a jak dalece jen třesoucí prsty dovolovaly, obrátila mlýnkem listy v modlitební knize. Kdyby se jí nyní byl někdo zeptal, pokud dospěl s říkáním kněz u oltáře, zajisté byla by nevěděla, ač jindy pilně stopovala obřad u oltáře konaný, aby příhodně mohla pokračovati s modlitbou.

A nyní se dokonce lekla; zazvonili „sanctus“, a ona se spěšně křižovala, myslíc, že začíná pozdvihováni. Již byla roztržita, již viděla, že jí ta dnešní modlitba platiti nemůže; zavřela knihu, vytáhla růženec. Ale kuličky probíhaly jaksi spěšně mezi prsty, že konečně sama nevěděla, jestli celý zdrávasek na každou přišel. Myšlénky jí šly kolem, a konec ku konci vždy táž otázka se jí na novo stavěla: jestli ten podruh již ze vsi odešel? Co to přemýšlení o něm, v jaké dálce se nachází, v jak dalekém světě přebývá, a on zatím tam na kruchtě stojí mezi hudebníky, pilně naslouchá a ochotně jim partesy obrací.

Tam by ho arciť Františa ani neuhlédla a také do nejdelší smrti by ho tam nehledala mezi měšťany, hudebníky, jeho — podruha.

* * *

„Ale všo! Zatrápená chamraď, kam pak lezete!“ okřikovala Františa jednou z rána chocholatou černou kvočnu s kuřátky, která se s nimi prodírala z Malinovy zahrádky do Divišových. Ale co pak dbá kvočna o zákaz, zvláště když jí děti někde vlezou? Vždyť pak je musí ochraňovati.

Kuřata již byla u Divišů, než Františa k plotu dospěla, protáhla se plotem jako šidla, a kvočna, když na rychlo nemohla většího průsmyku zočiť, kdákajíc přelétla plot.

Tam již je vítal hlasným štěkotem v bujném skoku Divišův mladý psík Trhoň.

Kuřata byla mžikem rozehnána do všech končin, a kvočna, zprvu uchystaná k statečnému boji, později sotva unikla s pocuchaným peřím, v úzkostlivém skřeku až na podruhovo okno.

Jestli pak se kdy Františa s kuřátky shledá? A teprv kvočna, ta tam vyvádí! Kdyby tam takhle něco mezi oknem nebo ve světničce shodila, nestálo by to ani za ostudu! A ještě k tomu žádný doma, ani podruh, ani Divišovi. — Co naplat? Musí Františa přes plot za slepicí, vždyť se to mizerné psisko pod okénkem zrovna vzteká! Děva vytahuje spěšně tyčky z plotu, podrží hned jednu v ruce, aby ní Trhoně trochu pohladila, a skokem se octne v Divišově zahrádce. Pes před kyjem spěšně zalézá do oklestků pod okapem, a Františa svolává pilně kury.

Bedlivé volá: „Malí, malí, malí, na pí pí, na!“ A tu i tam jí tesklivý hlásek v jahlenisku, v trávě, za bodláčím odpovídá, některý krček náramně sdloužený počne sem tam vykukovať, kuřátka rozplašená se shledávají, jen stará posud rozdurděna a ustrašena, každé péro načechrané, po okénku si slepě vykračuje a zase divoce se bočí a ze široka otáčí.

Františa zrovna trne, že již již slípka něco shodí, pomalu jí tedy přimlouvá a stranou se jí blíží; najednou vzkřikne přísně „všo!“ a máchne rukou, slípka v letu dopadá země, kuřátka ji obklopují, a Františi jakoby balvan spadl s šíje.

Slípek již si nevšímá, ale rychle přistupuje k okénku a nahlíží v ně.

Nahlíží pozorně i všetečně do světničky. Chvála Bohu, nic se nestalo, ač by se bylo mohlo státi, neb malý stoleček stojí těsně při okně a na něm otevřená lahvička s inkoustem, vedle jakýs rejstřík a na něm péro. Kdyby tohle byla kvočna tím inkoustem polila, byl by u Divišů nastal zrovna soudný den, bylo by se to svezlo na Divišovic dítky, a tetka Divišová je ostrá, ta na svých dětech nic seděti nenechá, jsou-li již v čem vinny nebo nejsou.

Ještě že to takhle dopadlo. Ale že si ten podruh takovou věc na místo nedá!

Františa se po malinké světničce poohledla, hledala římsu. Ale v tomto podruží ani římsy není. Divně to vypadá ve světnici, kde ženská ruka nevládne. Ani římsy! Zvědavě se Františa na vše strany ohlédá. Divně tu vypadá, ale — hezky.

A když by zrovna hezky ne, tak přece je tam alespoň čisto, jako v kapličce.

A to je napád, jako v kapličce! Františa se zarděla až po uši, vždyť tu jistě ani obrážečka nebude, a potom v kapličce!

A hle, přece je tu nad ložem obrážeček, malý sice, ale Františa přece rozeznává sv. Jana Nepomuckého, a nad ním visí i dřevěný křížek. Již se Františa nestydí. Pod obrázkem spatřuje červenou růži, vyšitou na černém sukně, olemovanou červenou stužkou, a na této podložce spočívají stříbrné hodinky s řetízkem.

Nač pak podruhu taková paráda! Její otec je zámožný domkář a přece stříbrných hodinek nemá. Za to mají doma veliké hodiny s kukačkou, ty kdyby zde pověsil, půl světničky by zastínily. Františa se pohrdlivě usmívá. A což pak ty drchničky na loži! Ty zhlavečky dva tam leží rozplesklé zrovna jako tašky; duchny ani nemá, přikrývá se houní.

Tomu zde budou zuby cvakať v zimě. A ta směšná kaménka, plechová, o třech vysokých nohách jako rendlík.

Hle, hle, podle nich je zazděný krb, na něm talířky, lžice, rendlík a hrnky, tak snad si Jan — zase se Františa pýří; ale proč si také svého patrona nad lože věsí, aby každý uhodl, že se jmenuje Jan — tak si snad ten podruh i sám vaří.

Truhličku má malou, jednu židli a co víc? Ano, ještě muškát v okně a — jejda Pane! kalendář na stolku a pod ním několik čísel — novin! Františa se zarazila, až se pamatovať musí. Podruh a noviny, kdo to jak živ slyšel! Františi se trochu ruka chvěje, když ji po novinách natahuje; rozevírá jedno číslo, hledá, nyní utkví oko její na odstavci: „Jak si poradíme s pýřem“. Toť je jí velmi zajímavo, majíť oni v nížině za rybníčkem zapýřený cíp a co se již s ním nazlobili, ale nezbytná tráva se nevytrácí; ač ji vždy branami vytahují, zdá se jim, že čím větší hromady pýře vyplejí, tím více že se jim na roli rozlézá.

Františa se velmi těší, že právě na toto v novinách kápla. Avšak sotva dva, tři řádky přečte — klap — u Divišů branka. Františa se tak ulekla, že jí list z rukou vypadl, spěšně jej zdvihá, skládá, pod kalendář podkládá a skokem pádí ke plotu. Již je v Malinově zahrádce a kvapně tyčky do plotu zase zaráží a tenkráte teprve vzpomene na kvočnu s kuřátky.

Vždyť pro ni byla k Divišům přes plot skočila. Kvočny již nevidět, po zahrádce Divišově již se dítky prohánějí s Trhoněm, a i tetka sousedka vykročila do zahrádky s motyčkou, chce nakopati rychlíků na oběd. Měla tedy Františa čas, že se navrátila; bylo by ji mrzelo, kdyby ji tetka byla zastihla, když otevřeným okénkem prohlížela světničku podruhovu. Ale těch novin lituje. — Kdyby jen byla mohla ten odstavec o tom pýří dočísti — a požádati Kostného, by jí noviny zapůjčil, to přece neudělá. Jakkoliv se na jiné myšlénky nutí, článek v novinách již jí z hlavy nevyjde.

* * *

Bylo po žních, u Malinů na zahrádce dozrály skoré trnky, Františa je česala. V sousední zahrádce rozmíchával Kostný vápno ve škopíku; chtěl si, dokud slunce pořádně hřálo, vybíliti světničku na zimu. Byl zabrán do práce, ani zraku nepozdvihl.

Tu pojednou zazní hlas od plotu: „Sousede!“

Kostný ani okem nemrkl.

Zase slyšel: „Sousede, chcete trnek?“

Teprv teď vzhledl podruh, sáhnul na čepici a pravil: „Diviš tu není, má dnes pořízení v městě; tetku zavolám.“

Položil rahénko a obrátil se ke dvorku.

„Já řku,“ volala Františa, „nevolejte tetky; já se ptala vás, jestli trnek nechcete!“

„Jak,“ pravil Kostný, „že jste řekla mně?“ A již se rychle blížil plotu.

„Opravdu jste řekla mně?“ opakoval a hleděl upřeně na Františu.

„No, nechcete?“ tázala se nesměle.

„I kdo pak by od vás nechtěl?“

A hnedle nastavoval Kostný zástěru.

Františa se červenala jako pivoňka, když mu z ošatky trnky do zástěry sypala.

„Naspoř Pán Bůh, abyste měli na rok ještě více.“

„Dejž to Pán Bůh!“

A nyní hovor váznul, ale s obou stran se nikdo neměl k odchodu.

Františa obracela v rukou ošatku, hlava jí svisla, a děva se tak na ošatku zahleděla, jakoby v ní byla něco zapomněla.

Konečné započal Kostný: „Jak pak, jsou vaši zdrávi?“

„Děkujíc Pánu Bohu jsou.“

„V neděli byli u vás Ostrčilovi z Loučky na námluvách, není-li pravda?“

Tázavě vzhledla k němu Františa, hned však zase hlavu sklopila a opravovala:

„Byli jen na výzvědách.“

„Po výzvědách námluvy, po námluvách svatba, toť obyčejná cesta,“ prohodil podruh.

„Máte pravdu, obyčejné tak bývá. Ale bez námluv svatby nebývá.“

„Tak jste je zase odbyla?“

Františa jen přisvědčila hlavou.

„Já vám to ve zlé neobracím, také bych každé nechtěl.“

Františa zase vzhledla k němu.

Tak on že by také každé nechtěl? Hleďme, podruh!

„Vzpomínám vždycky na svou nebožku babičku,“ povídá podruh dále, — „Bůh jí dej slávu věčnou — ta vykládávala o velice bohatém selském synku, o kterého prý se drávala děvčata ještě než nevěsty hledal. A když jednou šel na výzvědy, jedna matka přes druhou dceru vychvalovala, a každá by mu byla té své dopřála. Ale on dal do hlasu, že si jen z takového domu ženu vezme, kde mají pod lůžkem tolik slámy natroušeno, že by ji mohl valachovi podestlati. Prosím vás, co kolikrát některá matka divného nevyvádí, jenom aby mohla dceru dobře provdať! Hned se toho chopily a chtěly mu býti po vůli. Přišel do prvního statku a hleděl pod lůžko. Bylo tam utroušené slámy dosť, zrovna tolik, aby člověk pozoroval, že takhle blíže týdne v zákoutích nezametali. Ženich kroutil hlavou, zdálo se mu té slámy málo; na těch několik stébel že by se mu koník neuložil. Hned se to rozneslo, tak že když vstupoval do druhého statku, matka na dceru zavolala, aby raději celou otýpku slámy podestlala. Podestlali tedy, nežli vkročil do světnice, celou otep pod lůžko.

A jemu se ještě nezdálo, ještě mu jí bylo málo; jeho koník prý uvyknul měkce líhať. Zavítal do třetího statku. Přijde, pozdraví, a oni se jej ptají, čeho si přeje; on bez okolků praví, že jde na výzvědy, poněvadž ví, že mají švarnou dcerku, ale dříve že by se rád podíval, kolik mají slámy pod postelí. Ale jen co se shýbnul, již se hospodyně do něho pustila.

„Vy spustlý chlape, nepořádný, vám bych měla dceru dáti? Raději hned jí kámen na hrdlo uvážu a po vodě ji pustím, než bych ji od takového nedbalce trápiť dala. Hen (tam) jsou dvéře a hybaj ven!“

Když se ženich ještě k odchodu neměl, uchytila chvostě. „Vidíte, toť s tím se u nás zametává a je-li třeba, i vícekráte než jednou denně; ale i nezvané hosti tím chvoštětem dovedu vymesť, když mne pohaní. Spěšně odtud! Optejte se jinde!“

Ale ženich nespěchal, ani se nehnul, podával hospodyni ruku a pravil, že žádnou jinou pod šírým nebem nechce, než její dceru, jen aby mu ji dala, že si ji bude vážiti jak oka v hlavě. Domluvili se a za nedlouho byla svatba. Selský synek jen je chtěl zkoušeti, aby se mu dostalo dobré, správné hospodyňky. A vidíte, já sic nejsem selský synek, ani zámožný, ale vybíral bych si přece. Kdybych nedostal někdy správné hospodyně, raději se neožením. Čistota polovičné zdraví; nepořádku bych nikdy neuvyknul, ač jsem jen chudobný podruh.“

Františa stála tiše jako pěna a hleděla upřeně před se na zem.

„Františo!“ ozval se přísný hlas Malinův od stodůlky.

„I Božíčku, naši už přišli z rolí, musím jíti uvazovat dobytka. Zatím s Pánem Bohem!“

Podruhovi zaplál radostné zrak. Snad se nechytil slovíčka „zatím“?

„S Pánem Bohem tedy!“ pravil a podával Františi ruku přes plot a teprv když ucítil její ruku ve své, dodal: „A zaplať Pán Bůh!“

Starý Malina Františu nevlídně přivítal.

„S kým pak jsi tam kalabisovala u plotu; snad to nebyl ten podruh? Chceš-li s kým promluviti, máš jiných dosť.“

„Vždyť to jen bylo náhodou. Ale, tatí, ani byste neuvěřili, on je chytrý člověk.“

„Když je, já mu to neberu, nechť tu svou chytrosť obrátí k řemeslu, ale k našemu domku hore ať nehledí, dolů po dědině vidí dál.“

Františa již ani necekla a šla po práci. Ale když všecko podělala, sáhla ještě po chvoštěti a jala se zametati zápraží.

„Co pak děláš.“ volala na ni matka, „což pak je sobota? Nebo bych byla zapomněla já sama na nějaký „ohlášený“ svátek? Co pak nám připadá zítra?“

Františa neodpovídala, vždyť to nevěděla, ale chvoště přece neodložila; zametala do strhání, a líce jen jí hořela.

„Což pak se to děvče zbrklo!“ divila se Malinová potřásajíc hlavou.

Divila-li se Malinová nyní, což pak měla dělati, když nadešlo posvícení?

Plná hospoda lidu, domácího i přespolního, kde jaký kouteček, všecko obsazeno, když ona s manželem a Františou tlačila se do taneční síně. Právě dohrávali Svatoslavští hudebníci veselou polku, již se jen dva páry točily v kole. Jak hudba ustala, chasa na vše strany ustupovala, aby Malinovům pohodlné místo zjednala.

Pozdravovali se, hovořili, a po Františi nejeden přespolní synek bystře okem šlehl, zvláště pak mladý mlynář Lhotecký. Malina to zpozoroval a spokojeně se usmíval. To by byl, panečku, zeť pro ně! A proč by nemohl býti? S tou pomocí, již on někdy Františi dá, i na mlýn by dosáhli, že ne?

Než Malina dále mohl rozjímati, zavzněl tuš a kdosi zvolal hlučným hlasem „solo!“

Divišův podruh hodil renšťák na stůl, vstoupil před hudbu a zapěl:

„Má maměnka neví,
ani neuhodne,
za kým mé srdénko
ve dne v noci vadne.

Mé srdénko teskní,
žalovať si nesmí,
kdyby žalovalo,
tak by zaplakalo.“

Když dozpěvoval, stál právě před Františou, a hle, on, podružník, kývne jí prstem, jí, nejzámožnější děvě v celé osadě.

A Františa, červená jak růžička, uposlechne, vstoupá k němu do kola, on ji vine k srdci, provádí ji a tančí s ní dle zvuku písně. Stará Malinová sedí jako u vyjevení, a Malina zlostí soptí; kde kdo hlavy sestrkuje, všech zraky se k Františe obracejí. Děva to cítí, klopí oči k zemi, ale Kostný přímí se a hrdne. Hudebníci zakončili, všeobecné udivení se tiší, každý myslí, že Kostný zavede Františu k místu. Ale kde! ani ho nenapadne. Zase řinčí renšťák jako mléko bílý o dubový stolec, zase vzkřikne podruh „solo“, a než se diváci vzpamatují, opět pěje jinou píseň:

„Kdybych mohl býti,
kde je mé myšlení,
tam kde se prochází
moje potěšení!

Kdyby mně nebyly
hory na závadě,
viděl bych svou milou
chodit po zahradě.

Hory, hory, hory,
ustupte na stranu,
ať já od své milé
slovečka dostanu.

Chodi po zahradě,
trhá sobě kvítí,
a to sám Pán Bůh ví,
kdo ji bude míti.“

A podruh jakoby byl na celý svět zapomněl, hledí jen na Františu; ona jako v závrati se k němu tulí, hlava její k prsoum jeho se sklání, a sotva doznívají poslední slova písně, již také spouští hudba, a podruh s Františou zase svižně se v kole točí.

A zase hudba utichla. Tentokráte vede podruh Františu k místu. Starý Malina ani neví, jak je přivítati; matka praví: „Včil usedni a oddechni si. To je rozum, takhle tančiť! Sedni!“

Františa na to jako vesnách: „Pojďme raději domů!“

„A což tě napadá! Proč pak domů?“

„Protože mne tu nic více netěší!“

A Františa jde. Co má matka počíť? Musí jíť za ní, a starý Malina zapíjí sám v hospodě zlosť.

Kdyby mu takhle ten nešťápený podruh přišel na oči, utržil by co proto!

Ale podruh mu již na oči nejde, ani těm druhým. Vytratil se jako pára, jakoby ho nikdy nebylo v hospodě bývalo.

Že lidé z celé vsi od toho dne hleděli, slídili i mluvili, o tom ani nemůže býti pochybnosti.

Vzali si Františu s podruhem do řeči.

Starý Malina zlostí se až vztekal, ale tím lidem úst nezacpal, ani tím, že Františe přísně zapovídal s Kostným mluviti.

Nemluvili spolu, ani se neviděli, ale myslili na sebe neustále; již jinak nebylo, měli se upřímně rádi. Někdy, když otec doma nebyl, odvážila se Františa i zazpívati na zahrádce, a její nejmilejší písně pak bývaly tyto:

„Milo je mně, milo,
když ty jedeš mimo,
ještě je milejší,
když sedíš před naší.

Milo je mně, milo,
za tebou pohlédať,
ještě je milejší,
podle tebe sedať.

Na tej nasej střeše
vlašťovečka nese,
jede k nám syneček,
všelicos mně nese.

Nese on mně, nese
šáteček hedbávnej,
a já mu přichystám
rozmarýn zelenej.“

Zda-li ji Jan slýchal? Nic u Divišů ani nezašustlo. Ale slyšel on ji někdy, slyšel, a ve bdění, ve snění zaznívala mu sloka v uších:

Nese on mně, nese
šáteček hedbávnej.
a já mu přichystám
rozmarýn zelenej.

A srdce mu radostí zabušilo, práce mu šla od ruky jak by odfukoval.

Františa zase, když jí žal nejvíce srdce svíral, starý Malina ji nejvíce plísnil, vzpomínávala staré tetky matčiny, která říkávala, že není ani radosť věčná, ani žalosť bezkonečná, a upřímné lásky že se Bůh ujímá, proto že prý je tak řídká.

Tak tedy Františa spoléhala v důvěře na Pánbíčka a čekala — vždyť byla mladá.

* * *

Již bylo před Vánocemi. Kostný byl opět vystavěl svůj parkánek před okénko, a Františa nejednou povzdechla, že se nemůže na jeho okénko zahleděti jako v jeseni, když listí s jabloně opadalo. Stále pomýšlela, jestliže přec skrze parkan k nim na zápraží vidí?

Byla přec jen zpozdilá, že si tenkráte, když tu slípku z jeho okénka sháněla, nepovšimnula, zdali odtud i k ním do síně vidí? Věru, ráda by to byla věděla. Ale musel přece viděti, neboť jednoho dne, když si rady nevěděly, stál tu před nimi Kostný z nenadání, aniž jej byly zavolaly, totiž ony, ženské. Malina byl tenkráte právě v blízkém městečku na výročním trhu.

Bylo to takhle:

Měli krávu po telátku, hojně dojila. Tu pojednou jak by ustřihl, přestala žráti, přestala dojiti.

Ženské jí hned chystaly teplý nápoj, pařily seno, ale málo naplat. Nechtěla kravička ani ulehnouti, protahovala se stále, toť „úroky“. Vykropily chlév svěcenou vodou, nakuřovaly zděsníkem, uvázaly věchet slámy na ohon, a ono ještě nic. Poslaly pro starého pastýře Lhotského; přišel, pomáhal, a vše bylo darmo. Nachystal ještě nějaké nalévání a pravil jim, kdyby to nepomohlo, aby pro něj za dva dni opět poslali. Nerad tentokráte Malina na trh odcházel, staral se tuze, jak to s kravičkou dopadne, ale šel tam brát peněz za prodaný len a to nemohl ani odložiti, ani jinému svěřiti.

Přikazoval ženským přísně, když byl na odchodě, aby raději zavčas pro pastýře zase poslaly a by nikterak neotálely, kdyby se pohoršilo; šlo tu o tak pěkný, vydařený statek. O polednách Františa se dolekala: přijde do chléva, kráva celá smutná, uši schlíplé, zrak zakalený, přestupuje pořád s nohy na nohu a ulehnouti nechce nikterak, žrádla se netkne. Nastalo běhání ženských ze stavení do chléva a zpět, snášely, kde co mohly, konečně vypravovaly starou Kroutilku zase pro pastýře. Tu se objevil na zápraží — Kostný.

Obě se lekly. Malinová strachem, aby ho tu nezastal tatík, a Františa radostí.

„Pochválen —“ pozdravil podruh.

„Až na věk’ amen!“

„Snad se vám nerozstonala některá kravička, že máte tak rozběháno?“

„Ba právě, že rozstonala, Jelena. Vypravujeme proto Kroutilku k pastýři do Lhotky.“

„Než ji odpravíte, mohl bych Jelenu vidět?“

Malinka byla v rozpacích, Františa na ni prosebné pohledla. Konečně řekla matka:

„Inu, pro mne! Však to neuškodí; nezapomeňte, prosím, vcházeje do chléva, požehnati.“

„Ale kde! Vždyť se také se statkem trochu znám.“

Odešli pospolu do chléva.

Na prahu pravil Kostný hlasně: „Požehnej Pán Bůh!“ Přistoupil k Jelene, chytil ji za tlamku, ohmatal uši, přejel jí rukou přes páteř a řekl Františi: „Doneste do klína zdrťků (pod senem nahromaděná semínka travní), nahřejte vody, zdrťky spařte a přineste mi lavičník. A vy, tetičko, přineste nějakou starou houni, já zatím navážu několik povřísel. Dá Pán Bůh, že již zítra bude žráti.“

A jakoby tam již na stokráte býval, přikročil zrovna k řezačce, vybíral si slámu a vázal povřísla.

Ženské odběhly, aby snášely, co podruh rozkázal. Když byly zdrťky spařeny, Kostný namáčel v odvaru tom pilně lavičník, vyždimoval a pak celou šíji a páteř Jeleny po srsti vší silou natíral. Kravička trpělivě držela; pak ji obtočili houní, povázali dlouhými povřísly, která byl Kostný navázal, ucpali dobře dveří u chléva, aby se snadněji kráva zapařila, a rozešli se. Prostředek tento dobře účinkoval, nebo když se k večeru Kostný přišel poptat, co Jelena dělá, a s ženskými do chléva vstoupil, již kráva pomalu k Františi hlavu obracela a již ji přivítalo slabé, táhlé „muh!“ Františa se radostí ani neznala a Kostnému již snad po páté děkovala. Když Kostný ještě přikázal, aby kravičce nachystaly na noc trochu dobrého pití a by jí je osolily, počaly vespolek rozprávěti.

„Kde pak jste se naučil se statkem tak zacházeti?“ vyzvídala Františa.

„Vždyť jsme mívali doma dvě krávy, jalůvku a odstavenče, tu si člověk všeličeho povšimne. A nebožtíka stařečka, ač byl sedlák, lidé dosti natahali, vždy ho žadonili, aby k nim šel přes pole. A on měl dobré srdce, udělal to lidem k vůli a tomu dobytku k ulehčení. Snad jste také někdy slýchala o starém Slepičkovi z Kamené?“

„I Kriste Pane! To byl váš děd?“ divila se Malinová. „I toť bude míť náš tatík radosť, až to uslyší. Ona ho totiž —“

Malinka nedomluvila; otevřely se dvéře do chléva, a hospodář vcházel přes práh.

„Kýho šlaka se tu děje?“ durdil se Malina.

„Tatínku, on —“ započala Františa.

„S Jelenou bylo tuze zle, a on nám soused —“ pokračovala Malinová.

„Soused!!“ na to pohrdlivě Malina.

„Strýčku,“ přiblížil se Kostný, „já to zajisté zle nemínil. Můj nebožtík děd, starý Slepička z Kamené, mne všeličemu při statku naučil, a já jsem té kravičce neublížil, promiňte mi. S Pánem Bohem!“ Již Kostný byl přes práh překročil a přecházel dvorek.

Ale Malina spěšně zase dvéře otevíral a volal do tmy: „Sousede, sousede, vraťte se jen na slovíčko! Vždyť já nevěděl. Sousede, já znal vašeho dědečka a i vaši — matku. Pojďte sem, prosím vás, vraťte se.“

A Kostný se vrátil. Malina mu ruku podával, usmíval se naň a prohlížel u kahance. „A věru, je to její syn! Máte matčiny oči. To bývalo děvče jako lusk! A žeť jsem vás dříve nepoznal!“

„Vidíš, neřekla jsem ti, Františo, že bude mět tatík radosť?“ ozvala se Malinová. „Vždycky říkal, že kdybych já si ho byla neoblíbila, že by si nikdy nebyl vzal jinou, než Slepičkovu Kačenku, že to byla přerozmilá holka.“

„Ale vždyť si Kačenku vzal Nekoupil z Loučky?“ ptala se Františa. „Tatínek nám to tolikráte vypravoval.“

„Ano,“ pravil Jan, „toť můj otec, příjmením Kostný, po domku Nekoupil.“

„Inu, tady nebudeme besedovati; pojďte dále, pojďte do světnice. Jak vidím, již není o Jelenu strach, vždyť se již uložila na stlaní; no, děkuju vám, sousede, za tu lásku, že jste mně ten stateček zachránil; Jelenu mám nejradši.“

Zavřeli chlév a vešli do stavení, podruh s nimi. Zasedli ve světnici okolo stolu, Malinová snášela večeři, Malina přešťasten vzpomínal starých časův a vyptával se Kostného, a Františa naslouchala tak bedlivě, až dech zatajovala. A což teprv, když Kostný počal vyprávěti o vojně ve Vlašské zemi! Ani oka s něho nespouštěla a hrda byla, že podruh i statku rozumí, a divila se, že ji dříve nikdy ani ve snu nenapadlo, že i podruh by mohl pocházeti z domku a že nad to i děda sedláka by mohl měť!

U Divišů se toho večera nemohli dosti vynadiviti, že u Malinů tak dlouho do noci svítá; jistě že to s tím dobytečkem zle dopadlo — uvažovala tetka Divišova.

A co je s podruhem, to jí také hlavu mátlo; dnes večer si u nich na ohnisku ani nevaří polévky, a v hospodě ho strýc Diviš také nespatřil.

Kam se jen poděl? Uchovej Pán Bůh neštěstí!

Později již se teta Divišová tolik nedivila, když Kostný večer nevaříval večeře; snad by jej Malinovi nepustili z prázdna, když jim Jelenu vyléčil?

Ještě jednou bylo velké podivení v hospodě, a to na ostatky, když Kostný zrovna s Malinovými se do hostince přihnal, když hned počal s Františí tančiti, za stůl ji „zasadil“, a ona se dvěma tolary chase vyplácela. To bylo výskání! To byl „tuš“! A každý synek se jí chtěl kolečkem odměniti, ale Kostný nedal — Pán Bůh chraň.

Jen spolu tančili, jen spolu se prováděli, jen spolu si připíjeli, a chasa jim pila na dobré a stálé zdraví.

A což teprv pili o svatbě; na Divišově kopečku vypalovala tenkráte chasa rány z hmoždířův, a celá ves byla na nohou.

Když přišel ženich říkat o nevěstu, pousmál se starý Malina a ptal se: „Františo, kolikátý pak —?“ a pohledl ke trámu, ale trám byl čistý, již ani jedné čáry Malina neuzřel. Františa již dávno byla všech devětačtyřicet setřela; nyní se červenala a na otázku otcovu odpovídala:

„První a jediný, tatínku!“

A rodiče jim radostně požehnali.

* * *

Tetka Kotvrdová se mýlila, když předpovídala, že Františa někdy, až sama hospodařiti bude, chalupu na rub obrátí. Takový pořádek a takovou čistotu byl by v celém kraji darmo hledal.

Všechno chodilo jak na provázku.

Co druh druhu na očích uhlédl, již to vykonal. A co všechno ku chalupě přistavěli! Ale starý Malina stavěl, Jan mu jenom přisluhoval. A stará Malinová hospodařila, ale Františa pracovala. A proto, že si rodičů tak vážili, že je tak ctili a z rukou jim vlády nebrali, až se jim samým zprotivila a je obtěžovala, proto jim Pán Bůh tak požehnával. A i ty noviny jim obyvatelé celé osady odpustili, neboť letního času scházívali se u Malinů na zahradě, neb usedali na tarásek na dvoře, a „mladý Malina“ (tak jej jmenovali, an se byl sem přiženil) jim předčítal mnoho zajímavého a poučného z novin a zapřádal pěkné rozpravy o všem.

V zimě se jim stýskalo tak dlouho, až Malina je vybízel, aby jen přišli k nim každou neděli na besedu do světnice.

A nyní již tak uvykli, že bez těch novin a těch besed ani by nebyli; za to mají rolí vzorně obdělaná a mnohé si zlepšili jak v domě, tak v hospodářství.