Podkovy

Údaje o textu
Titulek:	Podkovy
Podtitulek:	Episoda z tulákova života
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 76–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Květnové slunko konalo svou cestu po nebi — vandrovní po zemi. Slunko putovalo modrou oblohou k západu, vandrovní putoval zelenými lučinami k východu: následek těchto dvou různých směrů putování byl, že slunko sesílalo své teplé paprsky vandrovnímu přímo na záda.

„Ááá,“ liboval si, „to hřeje do lopatek!“

Není divu, že vandrovní, kráčející pěšinkou k vesnici C., vychvaluje hlasitě teplé paprsky sluneční, neboť jeho oděv by jejich teplo nenahradil. Jeho kabát jest žalostným dokladem o pomíjejícnosti vezdejších suken, neboť jeví trhliny jako starý dům po zemětřesení. A kolem trhlin se slezly záplaty z různých látek, jež tu svorně representují firmy liberecké, humpolecké, bristolské, brněnské i manchesterské, jako na nějaké světové výstavě. Kalhoty vandrovníkovy vítězně konkurují s kabátem, — také učiněná representace soukenického průmyslu — z minulých let. A ty jeho boty: svršek příštipky vykládaný, — spodek nahrazuje majitel vlastní koží. V místech, kde mívají jiní lidé klobouk, zdržuje se tomuto člověku toho času placatá čepice barvy nevyzpytatelné; její kožený štítek pak napolo zastiňuje ostrý nos, pod nímž, rovněž jako na bradě, se ježí prořidlý vous. Obličej vandrovníkův jest hubený, osmahlý, — ale oči jeho se míhají v důlcích živě a zdají se svědčiti o jisté vychytralosti. Na zádech se mu houpá velký, stářím zčernalý kožený tlumok, který vypadá tak, jako by byl dobře naplněn prádlem i šatem, kdežto v něm vlastně není pranic jiného než starý, napolo odřený kartáč, jenž vinou houpání vaku jezdí v něm z kouta do kouta jako tkalcovský člunek.

Tento vandrovní býval někdy krejčím, a to prý bylo původem jeho neštěstí, jak sám říkává, dokládaje:

„Příroda mne určila k tomu, abych se stal konduktérem při dráze, poněvadž mně vložila do srdce touhu poznati svět, ale nikde se dlouho nezdržovati, slovem cestovati.“

Chlapisko to bylo podobno oněm ptákům, kteří v kleci pojdou, — proto opustil klec-dílnu a toulal se světem.

„Nemá stání,“ říkalo se o něm.

Ale tuláctví málo vynáší; žil jako pták nebeský ponejvíce pod širou oblohou a sbíral zrnka, jež náhoda hází ptactvu do cesty, anebo si pro ně, jakož činí vrabci, došel až do stavení. Přivykl toulce konečně tak, že skorem zcikánovatěl. Už ani sám nepamatuje, kolikrát přešel českou zemi kříž na kříž.

Zlodějem se sice nestal, ale tu a tam občas přece něco štípl: nikdy toho však neukradl najednou za víc než za zlatku r. č. A to jen v naturáliích nebo viktuáliích.

Vešel do vesnice. Mrsknuv znaleckým okem vpravo a vlevo, navštěvoval jen nejvýstavnější domky. V třetím dostal misku mléka s chlebem. Pochutnal si; říkával totiž: „Mléko samo o sobě je pro prsa tuze dobré, ale s chlebem pro žaludek přímo výborné.“ Tak se protloukl již téměř celou vesnicí, omakav kliku přemnohou. Dostal několik krejcarů a několik krajíců chleba, jež vstrčil do brašny; ty pak tam jezdily z kouta do kouta — s kartáčem o závod. Pak si koupil v hospodě trochu kuřlavého tabáku a klusaje tiskl, ačkoliv měl boty, svých pět prstů u nohou do prachu na silnici.

Nacpal si dýmku, kteráž nebyla kována stříbrem, — ale neměl sirek. aby si zapálil.

Vtom zaslechl bušení kladiv, — vycházelo z předposledního domku, v němž byla kovárna. Zaměřil tam; vešel.

„Pomáhej pánbůh.“

„Dejž to pánbůh,“ odvětili najednou mistr kovář i jeho tovaryš.

„S dovolením, pane mistře, rád bych si zapálil.“

„I spánembohem.“

Vandrovní zdvihl třísku se země, zapálil ji ve výhni a již kouřil.

„Z daleka?“ táže se krátce mistr kovář.

„Od Vídně,“ odvětil vandrovní, aby vůbec nezůstal dlužen odpověď. Ostatně nelhal: cestou, kudy přišel, možná také jíti z Vídně.

„A co je slyšet nového ve světě?“ táže se kovář dále.

Venkované se vůbec rádi vyptávají.

„Inu, na posledním noclehu v městečku jsem slyšel podivnou případnost,“ odpoví vandrovní, sedaje si na nízký, v koutě stojící špalek, na němž se ohýbají obruče na kola.

„I toť jsem žádostiv,“ prohodí kovář, vkládaje velký ruchadlový plech do výhně. Pak tahá měch. Vandrovní počne vypravovati:

„V tom městečku je doktor. Před několika dny právě o půlnoci přijel pro něj žebřinový vůz. Vozka žádal doktora, aby s sebou vzal nástroje, jimiž vyndavá sklo, když si je někdo natluče do těla. Doktor uposlechl, sebral své věci a jel.“

„Pozor! Odvraťte se obličejem ke zdi, ať vás nezasáhnou jiskry!“ houkne náhle kovář, vyndavaje z výhně rozžhavený plech, jejž položí na kovadlinu. Přiskočil tovaryš a již jako rány hromu dopadala těžká kladiva na žhavý plech, jemuž bylo zapotřebí dáti potřebného oblouku. Hned při první ráně se otřásala kovárna až do základů a jiskry sršely zpod kladiv paprskovitě na všechny strany.

Vandrovní se odvrátil obličejem ke zdi, ale vtom spatřil za špalkem hromadu nových podkov. Myšlenka, nová jak ty podkovy, se mu mihla pod placatou čepicí — a už byla jedna z podkov v tlumoku vedle krajíců chleba a kartáče. A mezi tím, co kováři bušili do železa, počítal v duchu vandrovní takto: v nejbližší vesnici prodám podkovu sedlákovi za 20 krejcarů, — za 8 krejcarů sýra, za 2 chleba a litr piva a bude večeře.

Zatím kováři zpracovali jednu stranu plechu, načež jej znova vložili do ohně.

„A co se stalo dál?“ tázal se mistr kovář.

„Doktor vsedl do vozu a jel. Jeli dlouho. Za dvě hodiny se octli v hlubokém lese. Vtom náhle vůz zastavil, poněvadž mu tři chlapi zastoupili cestu.

‚Milostpane,‘ řekl jeden z nich, ‚ueráčej‘ se nic báti, slezou a jdou s námi. Jen žádný strach,‘ opakoval, vida, že se doktor chvěje. Doktor si dal říci, vzal své nástroje a sestoupil s vozu. Chlapi ho zavedli hluboko do lesa mezi skály. Najednou spatřil před sebou náramný oheň, kolem něhož leželo neb stálo dvanáct chlapů —“

„Pozor na oči!“ houkne zas mistr kovář a již nese plech znova rozžhavený z výhně na kovadlinu. Jiskry zasrší a kladiva buší, až země duní pod nohama.

Vandrovní se obrátí obličejem ke zdi — a už je druhá podkova v brašně ve společnosti své družky, několika krajíců chleba a kartáče. Chlapisko pak počítá: čtyřicet krejcarů, což znamená: za 15 krejcarů sýra, za 5 chleba a za 20 piva.

Kováři zatím vložili zase plech nazpět do výhně a vandrovní pokračoval:

„Zavedli doktora k ohni — a co tu spatřil? Člověka na mechu ležícího — obnaženými zády vzhůru.

‚Milostpane,‘ pravil jeden z těch dvanácti chlapů, ‚tuhle náš kamarád byl dnes od myslivců postřelen, líbějí mu vydlabat ty broky ze zad.‘

Doktor poznal, že je mezi pytláky. Strach ho ihned opustil. Vyňal své nástroje a vybral pytlákovi broky, které na štěstí nevnikly hluboko pod kůži. Pak poručil, aby obkládali raněného studenou vodou. Pytláci poděkovali, dovedli doktora zpět k vozu a za dvě hodiny byl učený ten pán zase doma. Když sestupoval s vozu, řekl mu kočí:

‚Milostpane, co se platu týče, ten už také vezu s sebou.‘“

„Pozor!“ zvolal zase kovář a dvě patnáctiliberní kladiva lítala ve vzduchu a kam dopadla, odtud sršely jiskry jako svatojanské mušky.

Zároveň strčil vandrovní třetí podkovu do své nenasytné brašny, která polykala železo jako nějaký komediant. A hned také posunul svůj rozpočet o něco výše, rozvažuje: mám 60 kr., za 25 kr. si koupím porci pečeně, za 5 chleba, je 30, a za 30 pivo, a to vypiju na zdraví tuhle pana mistra.

Člověk ten měl přece jen dobré srdce.

Mezi bušením však kovář náhodou mrskl okem po vandrovním a přistihl ho v okamžiku, kdy skutkem projevoval hříšnou svoji náklonnost k podkovám bližního svého, — viděl brašnu, která polkla podkovu jako velryba Jonáše. Neřekl však ani slova, ale myslil si: Tebe, chlapíku, vezmu pořádně do kleští!

Plech ruchadlový byl dodělán, ale byl dosud rudý jako obloha při západu slunce. Kovář jej pro zakalení ponořil do vody v putýnce. Oheň se tu setkal se svým úhlavním nepřítelem, vodou, a podráždil ji tak, že ona, nadobro jsouc přivedena z rovnováhy a zapomenuvši se v své vodorovnosti, divoce se v putýnce převalila, zahučela, zabublala jak popudlivá bába, načež stříkala a prskala jako vzteklice, co zároveň oheň, v plechu upoutaný, syčel zlostí, že musí přece jen zhynouti v chladném objetí vody.

Vandrovní dokončil své vypravování:

„Druhého dne časně zrána přiběhla doktorovic služka všecka udivena a zvěstovala, že leží v zahradě velikánský zastřelený — jelen. Doktor se usmál a dal jelena přinésti domů, poněvadž se ihned dovtípil, že je to plat za kurýrování pytláka. — Nu, tohle je přece tuze pěkná příhoda,“ dodal vandrovní, ukončiv svoji historku.

„Kapitální, věru!“ přisvědčil kovář.

Vandrovní vstal. Nyní už ho v kovárně pranic netěšilo, — toužil, aby už byl venku i s podkovami.

Vtom, jakoby maně, ho osloví kovář:

„Ale máte to, člověče, pořádnou brašnu, — fortepiáno by se do ní vešlo.“

Krejčí sebou škubl.

„Copak v ní všechno máte?“ tázal se kovář dále.

V tu chvíli se zdálo vandrovnímu, že jeho brašna váží náhle nejméně dva centy: tak jej tížila. Co měl odpověděti? Dobrý nápad se však dostavil včas. Netuše, že by kovář znal obsah útrob jeho brašny, řekl chytrácky a tajuplně zároveň:

„Mám v brašně živého kralíka.“

„Králíka?“ usmál se kovář.

„Ano. Učím jej všelijakým kouskům; až bude vyučen, budu se s ním producírovat ve velkých městech.“

„Čerta! Ukažte mi ho přec.“

„Ó,“ upejpal se vandrovní, „je ještě příliš divoký, utekl by mi.“ A položil obě ruce na záklopku svého tlumoku.

„Člověče,“ řekl kovář, „když děláte takové tajnosti se svou brašnou, tu mi věru napadá, že v ní skrýváte něco, co se tam dostalo způsobem nedovoleným. Naposled jste mi tu něco štípl.“

„Ale, pane mistře, dovolte, cožpak podle toho vypadám?“ hrál si neoprávněný majitel tří podkov na uraženou nevinnost, ale nebylo mu přitom zcela volně. „Jsem sice chudý, ale poctivý člověk, jenže mám samé neštěstí,“ doložil pak truchlivým hlasem a jeho obličej vypadal v tu chvíli jako čtyry verše mizerné elegické básně.

„Člověče,“ pokračoval zatvrzelý kovář, „ve mně vzniká podezření, — nepustím vás odtud, pokud neuzřím dno vaší černé brašny, která ostatně vypadá jako peleš lotrovská.“

Tato slova dopadla na srdce tulákovo jako patnáctiliberní kladivo. Nepochyboval již více, že ho kovář zahlédl, když krmil lačnou svoji brašnu jeho podkovami. Ale kdyby se kovář podíval po zlém do jejího žaludku, pak — ó — ty kovářské pěsti! Už je cítil na zádech. Viděl, že musí obrátit, — ale chytře.

Rozloučil se tedy v duchu s nadějí na výtečnou večeři, uznal marnost veškerých předběžných rozpočtů a rozhodl se, že se vrátí na cestu ctnosti, kteráž jest konečně, — když už to jinak nejde, — přec jen nejlepší. Dal se do hlasitého smíchu a řekl s nádechem dobráctví: „Tenhle pan mistr je nějaký čtverák! S dovolením, nacpu si ještě dýmčičku, než půjdu.“

A usedl v největším klidu na špalek, kde seděl prve.

Tento náhlý obrat kováře překvapil, — nezbylo mu však času, aby pátral po jeho příčině, neboť zlomená náprava, již tovaryš zatím vložil do ohně a kterou měl svařiti, byla již do běla rozpálena. Vytáhli ji tedy z ohně, položili rozžhavené konce na sebe a tepali v ně tak dlouho, až se slily v jedno.

Přihlížeje k této práci pustil kovář vandrovního na chvilku s oka. Ale ten použil té příležitosti, aby sňal podkovy se svého svědomí, vytáh’ je tedy honem z brašny a chtěl je položiti na špalek, — ale vtom se kovář ohlédl a spatřil všechny tři podkovy v jeho ruce. Přeměřil tuláka přísným pohledem.

Ale on, podržev náhle podkovy zcela klidně v ruce, prohlížel si je zkoumavě a pečlivě a potěžkával je, jako by chtěl znáti jejich váhu.

„Člověče, jak se dostaly ty podkovy do vašich rukou?“ osopil se na něj kovář drsně.

Vandrovní odpověděl zcela klidně: „Vzal jsem je proto do ruky, abych přemýšlel, kolik liber váží asi jeden pár těch železných pantoflí, jichž kůň nosí dva páry. Myslím — tak od oka — že váží pár asi čtyry libry.“ A hodil zcela lhostejně podkovy za špalek.

Tímto klidem byl kovář nadobro pomaten, — nevěděl, vyňal-li tulák podkovy z brašny, či zdvihl-li je se země. Chtěje o tom nabýti jistoty, řekl:

„Než odejdete, přítelíčku, musíte mi ukázat toho učeného králíka.“

Vandrovní neodpověděl, rozevřel však volně tlamu své černé brašny; kovář pak, ponořiv dychtivě své zraky do zkornatělých jejích útrob, neuzřel tam nic než krajíce chleba a kartáč, i nabyl jistoty, že vandrovní, aby se uhnul nemilým opletačkám, velmi obratně podkovy vrátil tam, odkud je vzal. Prohodil však posměšně, bera do ruky kartáč:

„Tohle je tedy ten váš učený králík?“

Načež vandrovní smutným hlasem odvětil:

„To není králík, nýbrž kartáč.“

„To pozoruji. Ale proč jste nechtěl prve otevříti tu svou starou prachárnu?“ dotíral kovář.

„Styděl jsem se, že nemám v brašně ani zásobu prádla ani šatu svátečního,“ odpověděl vandrovní polo šeptem a sklopil ostýchavě oči. „Byl jsem před nedávnem na noclehu okraden,“ pokračoval, opakuje výmluvu všech tuláků, a dodal zkroušeně: „Ale chudoba cti netratí, a to je moje útěcha.“

Nyní byl kovář pevně přesvědčen, že má před sebou prohnaného šibala, který se mu vymkl jak úhoř. Nemohl na něho více, — nebylo důkazů.

„Když se nyní pan mistr přesvědčil o mé poctivosti,“ ujal se vandrovní slova, „tedy půjdu dále. Přeji stálého zdraví.“

„Šťastnou cestu — a na cestu dobrou radu. Člověče, nezačínejte si nic s kováři, nemáte tělo podle toho. Kdybyste trefil někdy na prchlého…“

Víc vandrovní neslyšel. Udělal kováři svou placatou čepicí poklonu skoro až panskou a už pospíchal z vesnice.

„Čertovská nehoda,“ bručel cestou, „z toho železa mohla být večeře. Nu, pán bůh dá, že se to po druhé vydaří líp.“

S touto důvěrou v Nejvyššího putoval dále.

Kam?… Tulák vždy zaměří tam, kde vidí — nejbližší komín.