Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XIII. Poslední dnové samoty

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
XII. Robinson objeví stopy lidské	XIII. Poslední dnové samoty	XIV. Robinsonův soudruh

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Poslední dnové samoty
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 32–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Spokojen jsa s osudem, jakýž mu vyměřila prozřetelnost božská, žil Robinson po nějaký čas dosti klidně. Při každé příležitosti děkoval dobrotivému Bohu za bezčetná dobrodiní, jakýchž mu poskytoval po celou dobu jeho opuštěnosti a takřka jeho žalářování. Také neminul ani den, aby neprosil Boha o další ochranu v budoucích dnech. —

V takovém duševním stavu nastoupil Robinson patnáctý rok své osamělosti. Jako jindy, tak i nyní slavil patnáctý den svého příchodu na ostrov zbožným rozvažováním. Jednoho dne spatřil s návrší svého chrámu, jak právě navštíven byl ostrov pěti čluny divochův. Jakkoli již dávno byl připraven na takovouto návštěvu, přece náramně se ulekl; neboť divochové přistáli tenkráte tak blízko od jeho hradu, že každou chvíli mohl očekávati nemilé hosti u sebe.

Málem byl by se opět minul smyslu a nevěděl, co by měl počíti. Navrátil-li se do bytu, tuť mohl snadno uzřen býti od divochů, dříve ještě nežli přelezl žebřík. Zůstal-li na vrchu, tuť zase neměl ani takové ochrany, jakouž mu tvrz jeho poskytovala. Tu obrátil se k Bohu s horoucnou prosbou, aby jako až posud ráčil jej chrániti mocnou pravicí svou. Při modlitbě navracoval se opět blahý mír v rozechvěnou mysl jeho, i vzmuživ se, sestupoval do hradu. Odhodlán, až do posledního tažení brániti se divochům, oděl se tak zvaným brněním, a připravoval se k nejhoršímu.

Opatrně vylézal po žebříce do výše, aby se ohlédl po divoších. Na temenu vrchu nevzpřímil se v plné své postavě, obávaje se, že by divochové mohli jej pozorovati. Čtvermo tedy blížil se až k místu, odkudž doufal uviděti divochy, aniž by od nich byl pozorován. A vskutku spatřil divochy, a sice pomocí bystrého zraku svého dosti zřetelně. Bylo jich skutečně přes třicet, všickni sedíce kolem ohně a pojídajíce. Čeho požívali, pro vzdálenost nemohl rozeznati; avšak sotva se mýlil, domníval-li se, že si pochutnávají zase na své hnusné lahůdce, totiž na mase lidském.

Pojednou vyšvihli se vesměs a počali pak pitvorný svůj tanec kolem ohně, rozličné konajíce při tom posuňky. Když byl tanec ukončen, spěchali ke člunům, z nichž, jak se zdálo, chtěli cosi sobě přinésti. A skutečně hnedle vlékli cosi za sebou, a co to bylo? Dva zpoutaní lidé! Sotva že odvlékli oba nešťastníky až k ohni, již jeden z nich klesl k zemi následkem rány do hlavy ohromnou palicí ze zadu mu zasazené. A s ošklivostí a úžasem pozoroval Robinson, jak se jižjiž chystají, aby jej dokona usmrtili.

Druhý zajatec stál tu zcela klidně, jakoby se pranic neděsil nejbližšího okamžiku, až na něho přijde řada, aby sdílel osud druha svého. A ejhle! Pohlížeje jisté smrti v tvář, cítil snad v srdci novou touhu po životě. Slovem, použil okamžiku, když krvolačníci méně si ho všímali — rychlostí blesku přetrhal svá pouta a jako střela zmizel s jeviště. Avšak v kterou stranu ubíhal? Zrovna směrem k Robinsonově tvrzi!

Robinson ulekl se až k omdlení, vida takové nebezpečí. Nepochybovalť ani okamžik, že celá tlupa divochů pustí se za uprchlíkem a takto objeví dvorec. Mraky zatemňovaly jeho zrak, ničeho neviděl více! Nyní po všem bylo veta! —

Častější návštěvou divochů na ostrově byl Robinson již v takové míře otužen, že brzy zase vzmužil se ze svého úžasu a pln důvěry v Boha a s pevnou myslí očekával, co dále bude se díti. Avšak pozoroval, že ze všech divochů pouze dva jali se pronásledovati uprchlíka. Bylo ale patrno, že tento mnohem rychleji utíkal, nežli jeho pronasledovatelé. Setrval-li nešťastník jen ještě nějakou chvíli v takovém běhu, byla naděje, že se zachrání. Již nyní byl daleko před oběma divochy. Jakkoli postavení Robinsonovo nebylo velmi bezpečno, přece zapomínal na sebe a celá jeho mysl obrácena byla k ubohému štvanci. Radost jeho nad možnou spásou uprchlíka byla tudíž veliká, tím větší, čím více vzdaloval se od pronásledovníků.

Nyní ale dospěl nešťastník k zátoce, kteráž vbíhala do ostrova mezi Robinsonovým hradem a obětištěm divochův. Měl-li štvanec se spasiti, bylo mu proplovati tento chobot. Již obával se Robinson, že jest nebohý divoch ztracen; avšak tento vrhl se zmužile do vody, ploval velmi obratně a dospěv k protějšímu břehu, ubíhal dále hlouběji na ostrov. Zatím ovšem i pronásledovníci jeden po druhém přiběhli k zátoce a vrhali se do vody; nejsouce však plavci takové zručnosti, jakouž se vyznačoval uprchlík, byl tento již velmi daleko před nimi, když vystupovali na protější břeh.

Tu ale Robinson nechtěl déle trpěti takovýto hon člověka. I kdyby vlastní svůj život musil nasaditi, přece chtěl nešťastníku přispěti. Sestoupil tedy hbitě do svého bytu, uchopil své zbraně, posadil si psa na rameno, a takto přelezl přes své pevnostní hradby. Vystoupiv na planý prostor, viděl štvance utíkati. Volal naň a dával mu znamení, aby k němu přišel; avšak oděv z kožešin a vousatý obličej v takové míře polekaly nešťastníka, že jako ohromen zůstal státi a přese všecko přívětivé vybízení Robinsonovo nehýbal se s místa.

Nezbývalo jiného, leč aby Robinson sám jednal. A byl již svrchovaný čas! Již blížil se jeden z pronásledovníků, ano nežli se Robinson nadál, zafičel mu šíp okolo hlavy; druhé střele byl by bezpochyby podlehl, avšak neponechal divochovi tolik času, nýbrž poštval naň psa, kterýž statečně konal svou povinnost. S rychlostí blesku přiskočil k divochovi, zasadil zuby v jeho hrdlo a držel jej tak dlouho, až přiběhnuv Robinson roztříštil kyjem divochovi lebku.

Zatím ale objevil se také druhý pronasledovatel. Pravé chystal se vyslati šíp s luku, když na štěstí ještě v čas zpozoroval to Robinson. Jediné slovo jeho postačovalo, aby Ami i nového nepřítele nemile přivítal. Nepovedlo se mu sice velmi, dlouhého divocha uchopiti za krk, avšak tak pevně zakousnul se do týlu jeho, že nebyl s to vystřeliti a naopak proklán šípem Robinsonovým klesl k zemi.

Když byl Robinson, sebrav šípy i luk zastřeleného divocha, ohledl se po svém opatrovanci, stál tento posud na témž místě. Chuďas třásl se jak osyka. Zdálo se, že se domnívá, že sám nyní bude usmrcen, neboť chystal se již k útěku před Robinsonem. Nemohlť ovšem věděti, že Robinson dobře s ním smýšlí. Mimo to i pes v roznícenosti své dotíral nyní na něho. A hle, jediné zapísknutí Robinsonovo postačovalo, aby zuřivé zvíře zkrotlo, tak že po břichu se plazíc blížilo se k svému pánu. Výjevem tím byl divoch již dokona pomaten, neboť takováto moc nad zvířetem a podivný zevnějšek jeho osvoboditele nasvědčovaly tomu, že před sebou má bytost zvláštního druhu. Zkrátka nehnul se s místa, jakkoli rozličnými znameními pobízen byl od Robinsona, aby se přiblížil.

Konečně vzpomněl si Robinson, že slyšel kdysi, že zelená ratolest jest divochům znamením přátelského smýšlení. A hle, sotva že byl k tomu účelu ulomil si zelenou větvici, již blížil se divoch váhavým krokem. Avšak za každým desátým nebo dvanáctým krokem poklekl a bylo zapotřebí mnohého laskavého pokynutí, aby přiblížil se až k Robinsonovi. Tu však vrhl se opět na kolena, líbal zem, uchopil pravou nohu Robinsonovu a postavil ji na svou šíji. Nelze pochybovati, že tím chtěl naznačiti i svou vděčnost i svou poddanost. Robinson pozvednuv jej, choval se k němu vlídně. Také Ami počínal naň pohlížeti okem přívětivějším; když ale chtěl jej očuchávati, jakož jest obyčejem psů při osobě cizí, tuť úzkostlivě odskočil ubožák stranou a jen s tíží mohl jej Robinson zase ukonejšiti.

Druhý divoch, na něhož Robinson vyslal svou střelu, nebyl mrtev, nýbrž pouze těžce poraněn. Zotaviv se poněkud, vytáhl šíp z rány a snažil se ucpáváním jí zastaviti krev. To vida zachráněnec byl opět tak polekán, že se na novo podal třásti a několik slov ze sebe vyrazil. Robinson sice nerozuměl jim, ale přec byly to proň nejlíbeznější zvuky na světě — zvuky lidského hlasu, jichž neuslyšel již přes čtrnácte let.

Zatím se byl poraněný divoch již tak daleko vzmohl, že málem byl by se již postavil na nohy; tuť nebylo dalšího otálení. Zachráněnec dával znameními k srozumění, že by si přál míti Robinsonův kyj, aby ním skolil nepřítele. A skutečně sotva že palici obdržel, spěchal s ní k poraněnému a usmrtil jej. Po té vracel se jako vítěz, položil pádnou zbraň u nohou Robinsonových a hrdě okázal na divocha zabitého. —

Robinson chtěl nyní již odejíti, ale jeho zachráněnec byl tenkráte moudřejší, nežli on sám; dával totiž na srozuměnou, že obě mrtvoly dříve musí býti zahrabány, aby od ostatních divochů nebyly nalezeny. Robinson byl potěšen takovou prozřetelností svého druha, kterýž také ihned pustil se do práce a sotva uprchlo asi čtvrt hodiny, byly již obě mrtvoly pohřbeny.

Po té obrátil se Robinson i se svým opatrovancem k hradu; avšak hnedle napadlo mu, že nebylo by dobře, ihned obeznámiti divocha se svým vlastním obydlím. Nechtěl mu tedy okázati celé své domácí zařízení, dokud by jej nezkoušel a se nepřesvědčil, že jest divoch stvoření věrné a poctivé. Odvedl jej prozatím do oné jeskyně, v níž se byl jednou setkal s umírajícím kozlem.

Když se byli umístili v jeskyni, podal Robinson svému zachráněnci notný krajíc chleba máslem natřený. Divoch, jakož hltavě snědl chleb, s takoutéž dychtivostí popíjel vodu, kterouž mu byl Robinson podával. Nyní upravil proň Robinson lože a také kožešinou opatřil jej k přikrytí. Divoch přijímal vše, dávaje znamení své vděčnosti, a v krátku spal již pevně následkem utrmácení a uštvání.

Také Robinson byl unaven, nemohl se však posud rozhodnouti, má-li ztráviti dnešní noc taktéž v této sluji, anebo na svém hradě. Ve sluji měl ovšem bezpečnější místo proti útokům divochův, nežli ve své tvrzi. Avšak ani tu nebyl zcela jist, sdíleje nocleh s cizincem, jehož smýšlení neznal. Jakž kdyby tento pohostinství jemu proukázaného zneužívaje, pohostitele a dobrodince svého ve spaní zavraždil? Při této myšlénce zachvěl se Robinson; cítil, že činí cizinci křivdu a odprošoval ho v duchu. Neříkával mu otec dosti často, že „o bližním máme vždy jen dobré si mysliti“? Na všechen případ mohl učiniti vhodné opatření, a mimo to měl psa za věrného strážce. Ano, mohl také zadní část sluje, kdež spal divoch, snadno zatarasiti a pro sebe podržeti část přední.

Tak také učinil. Okamžitě sestavil z větví a holí mezi sebou a svým hostem hradbu, načež sám ulehl na lože. Dříve ale nežli zavřel k spánku oči, děkoval ještě v modlitbě Bohu, neboť pouze jeho pomocí byl dnešní den tak šťastně ukončen. Jsa si vědom dobrého skutku, usnul libě a zdálo se mu o krásné budoucnosti. Věrný pudlík bděl nad spaním pána i hosta.