Podivná národní osvěta
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Podivná národní osvěta |
| Autor: | František Mareš |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 59, č. 65. str. 2 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 16. 03. 1919 |
| Licence: |  PD old 70 |
Naše národní síla má základ v národní osvětě. Všechno zatemňování a matení myslí, splétání nspravd a nesmyslů k potupení odpůrce před lidmi a ne k jejich lepšímu poučení jest duchové násilnictví, horší než hrubé.
Ve schůzi státoprávní demokracie v Plzni 7. března t. r. mluvil jsem též o některých socialistických theoriích a methodách; mluvil jsem volně, podle stručného nárysu hesel. Časopis „Nová Doba“ v č. 69. z 11. března přinesl o mé řeči úvodník „Podivný filosof“, v němž praví, že „s úžasem a opravdovým politováním můžeme přijímati neuvěřitelně primitivní a zaostalé projevy o sociální otázce, jaké pronesl člen státoprávní demokracie, učenec, jakým jest profesor pražské university a známý český filosof dr. F. Mareš.“
Podivné jest, že pisatel se nevzpamatoval při těchto slovech, zda-li ony neuvěřitelně primitivní a zaostalé projevy tento filosof skutečně učinil. A úžasné a politování hodné jest, že mu dále připisuje „úžasně dekadentní názory, perly, neomluvitelné neznalosti“ atd. Jsou lidé, že si sami odporují, aniž toho pozorují; proto nebylo by zle. Ale „Nová Doba“ končí svůj výpad takto: „Ač sobecky mohli bychom míti, přece nemáme žádné radosti z povrchních a vědce nehodných názorů o socialismu, jaké v Plzni projevil prof. Mareš. Na venek kulturně nás jen kompromitují a staví do světla barbarů. Nevíme, co by řekli takové řeči profesora pražské university kolegové p. dra. Mareše z pařížské Sorbonny. Pravda a přísně objektivní měřítko musejí být učencem zachovány a projevovány vždy a všude, na universitní katedře, jako v politické schůzi.“
Tedy také o profesora jde. „Nová Doba“ staví tu otázku: Jak je možný profesor, mluvící veřejně nepravdy a nesmysly?
Že je to právě „Nová Doba“, třeba mi zodpovídat se. Nesmysly, napletené v „Nové Době“, nejsou moje. Má řeč v Plzni měla asi tento smysl:
Národ jest duchová bytost, jednota myslí, sebevědomá mravní osoba. Stát jest jako tělo národa, mechanism k uskutečňováni jeho ideálů. Jako tělo se rozlišuje rozdělením prací v různé orgány se zvláštní výkonnosti, tak rozvrstvuje se lid ve státě v různé třídy pro různé práce, v rolníky, dělníky, obchodníky, úředníky, učitele. Různé třídy spojují se ve strany k hájení svých zvláštních zájmů. Ale jako orgány těla jsou možny jen skrze celek a pro celek, tak i třídy a strany ve státě.
Práce jsou volmi rozdílné. Jsou fysické práce, které možno měřit a za něž možno vyměřiti mzdu. A jsou duchové, tvořivé práce, jichž nelze měřiti, nýbrž jen uznávati; jsou hodnotami, za něž není mzdy. Ale všechny práce jsou potřebné pro celek.
Obdoba mezi tělem a státem přestává u tohoto velkého rozdílu: Orgány těla jsou činny bez vlastního vědomí, ježto jest soustředěné a jednotné v celku. Orgány státu však, třídy a i každý jednotlivec sám má své sebevědomí a cítí se jako mravní osoba, požadující svobody, uznání a úcty.
Rozdíly mezi lidmi a třídami, plynoucí z rozdělení a z různosti prací, tíží lidi a každého jednotlivce zvláště. Neboť odedávna jest oceňován člověk podle svého díla a k hrubé práci připojuje se nevážnost k osobě toho, kdo jest k ní odkázán. A to tíží člověka i více, než hrubá práce sama.
Proto jest oprávněna každá snaha, vyrovnati tyto tísnivé rozdíly, nejen hmotné, nýbrž zvláště též mravní. Avšak vyrovnání není možné vyrovnáním prací samých, poněvadž rozdělení různých prací jest životní nezbytností. A není možno vůbec učiniti rovnost mezi lidmi, poněvadž život sám působí ustavičně nové nerovnosti. Neboť životní vývoj cílí k vytvořování jednotlivců co nejrůznějších.
Rozdělování prací mezi lidi neděje se podle nějakého řádu, nýbrž podle brutálních náhod rodu, místa, poměrů. Jeví-li se rozdělování nespravedlivým, třeba uvážiti, že v náhodách není ani spravedlnosti, ani nespravedlnosti, poněvadž v nich není vůbec žádného řádu.
Možno se snažit o obmezení vlivu náhod při rozdělování prací mezi lidmi, ač ho nelze vyloučiti. I vlohy a nadání jsou rozdělovány mezi lidi velmi různě, podle náhod rodu. Možno tedy obmeziti vliv náhod řádem, jenž dává každému volnost u volbě povolání a možnost rozvinouti plně své nadání. A v tom učinila již lidská společnost velký pokrok, byť i jen ten, že povolání není již vázáno na rod.
Marné jsou snahy odstraniti třídní rozdíly mezi lidmi „třídním bojem“. Neboť třídy nesmějí bojovati proti sobě tak, aby ničily sebe navzájem, a tím i celek. Jejich zájmy vedou je na pohled proti sobě, činí je však též navzájem závislými. Antagonisti podporují se skutečně k dosažení společného cíle.
Socialism, jakožto snaha o povzneseni dělníka, jest úplně oprávněný. Ale různé socialistické theorie a methody mohou býti pochybné. Prvním krokem ke zlepšení života dělníkova jest zajisté, ulehčiti mu materielně. Ale trvati na materialistické theorii, očekávati nějaký úspěch od třídního boje, hroziti násilím a užívati ho, jest beznadějné. Praví-li tedy socialista: „Socialistická republika zruší třídy a tedy také třídní boj“, uznává beznadějnost této methody, ale nabízí jinou, stejně beznadějnou: zrušiti třídní rozdíly. Neboť nelze zrušiti třídnich rozdílů, pokud jest rozdělení prací životní nezbytností.
Theorie, která spatřuje příčinu třídních rozdílů v nestejném rozdělení výrobních prostředků, chtěla by vykořeniti bídu dělníků sespolečněním všech prostředků a zrušením individuálního vlastnictví vůbec. Ale zaměňuje přičinu za účinek. Neboť třídní rozdíly, pošlé z rozdělení práce, jsou příčinou, ne následkem nestejného rozdělení majetku. Důkaz: kdyby dnes byl majetek rozdělen stejně, budou tu již zítra nové rozdíly, zůstane-li přirozená nerovnost lidí a nezbytné rozdělení prací. Proto činí tu theorie skok a požaduje zrušení vlastnictví vůbec, což je zase porušením přirozených podmínek života jednotlivce, který přece má první právo na své dílo.
Socialistická theorie, požadující rovnost, příliš utlačuje svobodu jednotlivce. Brojí proti „silným jedincům“, kdežto přece životní vývoj směřuje k vytvoření jedinců co nejsilnějších. Lidská společnost velice jich potřebuje a zle jest s ní, nemá-li jich. Ovšem, „silný“ jedinec není „násilný“ jedinec. Socialistická theorie usiluje zvláště též o vyrovnání rozdílů v inteligenci, když navrhuje „zevšeobecnění vzdělání pro všechny vrstvy národa, aby odstraněny byly rozdíly inteligence, které jsou jednou z příčin nynější sociální bídy.“ Jest jistě žádoucí, aby všichni lidé dosáhli co nejvyššího vzděláni. Ale není to možné pro přirozené rozdíly mezi lidmi. Vzdělání vyžaduje těžké vlastní práce, za kterou není žádné mzdy. Zejména však vyžaduje zvláštního nadání, jímž „příroda“ u jednoho plýtvá, u jiného skrblí. Zvláštního politování zasluhuje student bez nadání, hmoždící se s pojmy, a které není, ač by mu třebas fysická práce šla lehce a vesele. Vyrovnati rozdíly v inteligenci není jinak možno, než snížením úrovně, sražením vrcholků. A život právě potřebuje vrcholků a nemůže je zastaviti na nějaké úrovni.
Žádoucí vyrovnání mezi lidmi není možné cestou materielní, anebo racionální. Jest však možné na mravním základě. Každá práce jest cenná pro život vůbec, a každý dělník má býti ctěn a uznáván, jakožto mravní osoba. Svléknuv svůj pracovní šat, jest občanem, rovným každému jinému, podle své mravní hodnoty. Nejde tu o vědomosti: neboť každý dobrý dělník má vědomosti, potřebné ke svému dílu.
Socialistické theorie vidí kořen zla v „buržoasii“, totiž „třídě lidí, která vlastní výrobní prostředky, která má velkostatky, továrny, hutě, doly, banky a žije z cizí práce“. Jsou jistě takoví a nezasluhují zastání. Ale mezi „měšťáky“ počítají se též lidé, kteří mnoho pracují, ač jejich práce nelze měřiti prací dělnickou: udržují svou prací továrny, hutě a doly v chodu, čímž zajišťují dělníkům mzdu za jejich práci. Jsou různé způsoby práce a práce dělníka není příslušnou měrou lidské práce vůbec. Jsou lidé dělní, kterým jejich dílo je k radosti; tvoří a dávají. A jsou nedělní, kteří chtějí jen užívat, berou a zmocňuji se. Obojí jsou ve všech vrstvách, ale proud života vyvrhuje nedělné ke břehům. Tento proud tvoří dělní, střední vrstva, „měšťáctvo“, proud, který se nikdy nezastaví, nikdy nezastaví práce. Nedělní jsou na krajich, boháči a proletáři. Dělný člověk nemůže se státi proletářem, totiž člověkem bez vlastního díla; neboť má své dílo a jest pro ně hledán a vážen. A i kdyby schudl sběhem okolností, nestane se proletářem. Ovšem, prací též nikdo nezbohatne. Proto také proletáři jeví sklony boháčů a uchvatitelů.
Rozdíly mezi lidmi, povstalé životním vývojem, nedají se vyrovnati na materielním, tělesním základě, poněvadž právě z něho vyrůstají. Zvláště nemožno vyrovnat je násilím, ježto jen ničí a nic netvoří. Rovnost lidí může být založena jen na duchovém, mravním řádu. Násilím nevynutí si nikdo mravního uznání a úcty, první to potřeby každé lidské osoby. Selští nevolníci násilnostmi jen utužovali své otroctví. Až když držitelé moci byli mravně přivedeni k uznání práv člověka, sami osvobodili nevolníky. Tak bude i s dělnictvem; a nemělo by mravního vývoje rušiti násilnostmi.
Tak asi jsem mluvil, snad jinými slovy. Neboť tak myslím a neprojevil jsem toto své smýšlení v Plzni ponejprv. Nyní teprve může „Nová Doba“ splnili osvětové poslání a poučiti mne a lidi všechny o lepším. Může přednésti věc i před profesory pařížské Sorbonny, aby se ukázalo barbarství na svém místě.