Blahé zlaté mládí/1884/Podhořanský kopec

Blahé zlaté mládí/1884
Břetislav na Velehradě	Podhořanský kopec	Na bojišti

Údaje o textu
Titulek:	Podhořanský kopec
Autor:	Kliment Čermák
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 93–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Starý, dobrý učitel pan Hajnovský říkával, když jsem do kopce na tabuli něco napsal: „Synku, zase již píšeš do Podhořanského kopce!“

Od těch časů minulo více než dvacet roků. Tehdy jsem si myslil, že Podhořanský kopec je někde na kraji světa. I ptával jsem se otce, když mne po okolí vodíval, kde je ten kopec, „co se tam do vrchu píše“, ten Podhořanský. A tu mi otec ukázal na lesnaté pásmo Železných hor a povídal, že tam, kde silnice do kopce se vine a kde les poněkud přetržen, tam že vypíná se kopec Podhořanský, přes který se od nás z Čáslavi chodí po silnici Chrudimské k Heřmanovu Městci a pak ještě dále k východu do Chrudimi.

„Budeš-li stále hodný, tedy se tam podíváš o prázdninách,“ sliboval mi otec. Těšil jsem se velice.

Sehnal jsem tedy mapu a vyměřil si délku cesty, kam za hodinu jsem došel, a hle, na mapě takových hodin z Čáslavi na kopec Podhořanský naměřil jsem tré a s vrcholu kopce do Heřmanova Městce dvě a půl, do Chrudimi pět.

Konečně nadešel očekávaný den, a otec poslal mne povozem do Turkovic nad Podhořanský kopec, abych tam panu faráři svázané bible doručil. Kdo byl šťastnější nežli já? Tak v očekávání minuli jsme řeku Doubravu a pořáde po rovné silnici blížili jsme se Podhořanskému kopci. Hovorný kočí vypravoval, když jsme u paty kopce míjeli stavení vesnice Podhořan: „Zde si dříve mnoho vydělali lidé přípřeží; dokud byla stará silnice, musili připřáhati vozkové k nákladním vozům ještě dva až i čtyři koně. Bylo strach jeti v zimě s nákladem s příkrého kopce a stalo se zde mnoho neštěstí, zvláště když bylo náledí.“

Nová silnice velikým obloukem obchází starou silnici, která přímo do kopce dříve vystupovala ku temeni hor Železných; teď je však opuštěna, a jen pěší po ní kratší cestou stoupají.

„Chcete-li, můžete, panáčku, jíti po staré silnici a nahoře na mne počkejte!“ povídal kočí. Což je o to! Hned pustil jsem se po stráni vzhůru. Tak to jest ten kopec! Ale tak příliš přece jsem nikdy nepsal do vrchu! — Sem tam rozházeno ulámané kamení, rulová břidlice, ze které celé pásmo je složeno. Již stoupám výše než jsou komíny domův a pivovaru dole v Podhořanech. Překrásná rovina Čáslavská rozšiřuje se dále a dále jako pestrý koberec na obou březích stříbrných vln řeky Doubravy. Věřím, že se králi pruskému Bedřichovi II. líbil tento požehnaný kraj, když táhna z Chrudimská, dne 15. května 1742. tu stanul. Jestiť Podhořanský kopec jako stupeň z Chrudimska do Čáslavska a starodávný přechod přes Hory Železné. Snad tudy i Římané staří vedli obchod. Vždyť zde nedávno nalezena mince císaře Římského Alexandra Severa, a snad tudy šli i věrozvěstové sv. Cyrill a Method; alespoň mince z toho věku zde objevena, jež svědčila předchůdci onoho císaře řeckého Michala, který svaté apoštoly na Moravu poslal.

Tolik jsem ovšem tehdy nevěděl. Všecek udiven stanul jsem na vrchu. Pod kopcem rozkládá se širá, požehnaná rovina, pokrytá úrodnými poli, sady a kvetoucími městečky a vesnicemi.

Staroslavná Čáslav se štíhlou věží daleko zdá se v obrubě zahrad. Za ní na obzoru stříbronosná Kutná Hora tulí se ku prořídlému Kaňku. Právě k západu viděti Vysokou, která panuje všem vrchům, a s níž až ku Praze se dohlédne. K jichovýchodu bělá se kostel v Třeboníně, kde také jako pod Vysokou lámou ve skalách vápenec. Zde již počínají lesy, které vroubí všechen ostatní obzor. Pod nimi ční k nebesům kostelík ve Pchořově, spořádané a zámožné obce Potěchy a Bračice. Za těmi kupa lesnatá Tisí Skály a pak věž města Golčova Jeníkova, na silnici k Vídni. Potom zrak zalétá do úrodného, širokého údolí při Doubravě, na níž červenají se střechy města Ronova, a dole v úpadu Žleby v zeleném stromoví se ukrývají. Bělavé pásmo opukové od Ronova táhne se ku Starkoči, v jehož kostelíčku dřímají páni Chotouchovští z Nebovid, tak jako dávno pochováni dávní držitelé Podhořan, páni Gerstdorfové, v Turkovicích, které nud pohořím pěkně se bělají. Ku podnoží kopců tulí se Semtěš a přes Podol Bílý sledujeme silnici do Zbislavi, jehož dvě stejné vížky na kostele každému Čáslavanu jsou známy. Také vítáme jako staré známé komíny cukrovarů na Doubravě ve Vrdech a v Bučicích.

K severu od Čáslavi zelená se na Doubravě rozsáhlý park v Žehušicích a u něho zámek se bělá. Blíže ku Čáslavi rozkládají se v rovině osudné Chotusice, kde bojovali r. 1742. Prusové pod Bedřichem II. a zvítězili. Chtěli pak si přisvojiti Čechy, ale císařovna Marie Terezie dosti nerada jim jen čásť Slezska postoupiti musila. Často meškávala vznešená mocnářka tato v lipových hájích okolo zámku Kačína za Novými Dvory, kde posud zříti ještě zbytky sadů, které před více než sto lety Rudolf hrabě Chotek, císařovnin kancléř — nejvyšší to úředník říše — založil.

Širá rovina odtud prostírá se až k ústí Doubravy do Labe u Záboře. Naproti Záboři vyčnívají již na pravém břehu Labském domky v Labské Týnici. V mlhavé dáli tratí se město Kolín a jako poslední stráž zažloutlý zámek v Konarovicich. Chvílemi dole v rovině zahvízdá vlak a spatřujeme kouř ubíhající po černé dráze. Hlahol zvonův až z dalekých věží sem zalétá.

K východu však do Chrudimska jen nepatrnou čásť země přehlédnouti lze. Bujné lesy na hřbetu hor zelených chvějí se v záři slunečné. Co v nich rozkošných koutkův a krás přírodních!

Na hodinu cesty odtud k jihovýchodu vydmuty hory nejvýše. Tam jest lesnatá Stráň s myslivnou ve Zbislavci, nejvyšším to místě v té části Železných hor (566 m nad hladinou mořskou). My zde stojíme o 160 m výše, než ubíhá hladina řeky Doubravy, tedy ve výšce 379 m nad hladinou mořskou.

Jest tomu již asi pradávno, co se tak Železné hory vydmuly sopečnou silou podzemní, tehdy již pokrývaly je bělavé opuky od Podola Bílého až za Ronov, protože i tyto při tom dmutí zdviženy. Milovník rostlin může si z lesů od Zbislavecké myslivny odnésti domů jedovatý rulík, který v Čechách vzácně roste.

Za těmi horami na mnohých místech, zejména u Prachovic a Vápenného Podola, láme se vápenec. Dříve jezdívaly hojné povozy s ním přes Podhořanský kopec; teď snad jen některý zabílený vápenník s trakařem se odtud vybere a po vesnicích volá: „Váp! Váp! Váp!“ Ostatně všechno ostatní vápno vyváží se po drahách.

„A teď, panáčku, již jste se podíval dosť. Pojedem tady zase zpátky!“ domlouval se kočí. Odjeli jsme do Turkovic a zdrávi pořídili. —

Tak jsem vám, mladí čtenářové, svoji první cestu přes Podhořanský kopec pověděl. Až se tam někdy podíváte, tedy si vzpomeňte, jak mě pan učitel odnaučil psáti „do Podhořanského kopce“ a jemu na památku že jsem napsal obrázek o tom Podhořanském kopci.