Podařený výlet

Údaje o textu
Titulek:	Podařený výlet
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 41, č. 275. str. 9 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	06. 10. 1901
Licence:	PD old 70

Rodina páně Zelenkova, skládající se z pana Zelenky, jeho manželky a tří dětiček v stáří od pěti do devíti roků, chystala se na delší výlet.

Pan Zelenka, jsa vlastníkem tří čtyřpatrových domů, mohl podniknouti výlet sebe nákladnější, ale heslem jeho bylo, pokud možná s malými výdeji míti se dobře. Není tedy divu, že nenáviděl místa výletní, navštěvovaná velkoměstskými výletníky, kde se vše musí platit dvojnásobně.

Již tedy čtrnáct dni před dvěma svátky radili se každý den, kam by se vypravili.

Pan Zelenka opatřoval si knihy, pojednávající o všech možných výletních místech v Čechách.

Večer předčítal a často až do půlnoci se živě debatovalo, nic však nezdálo se vhodným.

Až asi týden před vyhlédnutými svátky pan Zelenka přinesl knížku, kterou byl koupil v antiquariátu. Knížka byla nadepsána »Sřícenina hradu J. v lesích křivoklátských«.

Po večeři pan Zelenka hlasitě pročetl celou knížku.

Popis trosek hradu líbil se celé rodině, zejména pan Zelenka byl přímo unesen radostí, když četl, že málokdo o té sřícenině ví, a že kolkolem jest obklopena hlubokými lesy. Do nejbližší vesnice jest prý dvě hodiny cesty. To bylo velmi lákavé, mohli vzdáleni všeho ruchu uprostřed lesů kochati se pohledem na zachovanou památku staré slávy rytířské, aniž by jim vybírání vstupného kalilo krásný obraz.

V knížce nebylo sice zmínky, kudy se tam jde nebo jede, ale Zelenkovi stačila úplně poznámka, že z Nyžborku jest tam tak a tak daleko.

»Dobrá,« povídá pan Zelenka, »v sobotu vyjedeme si vlakem do Nyžborku, odkud se už nějak na ten slavný hrad doptáme.«

V radostném rozechvění rodiny pomalu ubíhaly dni do soboty.

V pátek rozloučila se celá rodina se svými příbuznými, jakoby byla šla mezi kanibaly do Afriky.

V sobotu ráno když sedali na vlak, bylo jim jaksi teskno, ale nálada smutná brzy zmizela, když je vlak unášel kolem Chuchle, pak dále krásným údolím Berounky. Zpěv ptáků se odevšad ozýval.

Na polích obilí šumělo a sytá zeleň luk se pestřila mezi lesními stromy, jejichž vůně působila na žaludky blahem zářící rodiny páně Zelenkovy tak, že všechny zásoby potravin záhy byly snědeny.

Bylo po poledni, když vystoupili z vagónu a stoupali do hostince v Nyžborku.

Po chutném obědu vydali se na pěší cestu.

Přešli po mostu přes Mži a dali se směrem k lesům, hodlajíce se nejbližšího člověka optati, kudy se jde na hrad J., jehož popis měli s sebou.

Šli kousek stezkou k lesu, až přišli k chalupě, dosti rozbité.

Na prahu seděl stařeček dobromyslného vzhledu a kouřil z dlouhé dýmky.

Pan Zelenka se ho zeptal, kudy se jde na hrad J.

Stařeček vyňal z úst dýmku a pravil:

»No, víte co, vy byste tam netrefili, jsou tady hluboké lesy a mohlo by se vám něco stát, ale můj Véna, ten vám ukáže cestu. Dáte mu 50 kr. a on vás dovede až na hrad. Véno, pojď sem!«

Na vyzváni starcovo vylezl z chalupy mladík as 24-letý; hlavu měl ježatou a oděv na mnohých místech byl roztrhán.

Pan Zelenka se zachvěl, když ho uviděl a chtěl mu dáti hned korunu, ale Véna pravil: »Milostpane, vědí co, zaplatějí mi, až půjdeme nazpět, já jsem poctivý člověk. Jestli bych je špatně ved’, tak mně nemusejí dát nic.«

Tato prostá slova upokojila pana Zelenku.

Véna mezitím zmizel v chalupě a za chvíli se vrátil s tlustou sukovici.

Pak vyšli. Véna šel napřed a bafal z dýmky sprostý tabák, jehož kouř zahaloval celou výpravu.

Vlekli se dlouho lesy. Páně Zelenkova dobrá nálada již zmizela. Křoví, jímž je Véna vedl, trhalo jejich šaty, větve do nich bily. Pan Zelenka byl již celý zoufalý, pani Zelenková vzdychala žalostně a děti každou chvíli daly se do pláče.

Šli již 4 hodiny a ještě na hrad nepřicházeli.

Véna statně kráčel ku předu.

Náhle se obrátil a povídá:

»Milostpane, bude bouřka!«

Celá rodina zasténala…

Véna šel klidně dále, spokojeně se usmívaje, vida, jaký dojem jeho slova na rodinu páně Zelenkovu učinila.

Za chvíli se opět obrátil a pravil:

»Miloslpane, loni tady zabil hrom dva lidi!«

To již bylo přespříliš. Pani Zelenková a děti s pláčem se obrátily k panu Zelenkovi, který v němém ustrnuti se díval k obloze, jestli snad blesk již se nespouští na ně, aby je také zahubil, a vyčítaly mu, že svou šetrností je zavádí do neštěstí.

Véna se usmál a řekl znalecky:

»No, tak zlé to nebude, každého člověka taky hrom nezabije!«

Zamlčel se a pak prohodil:

»Ostatně jsme u sřícenin!«

Všichni se rozhlíželi, ale neviděli nic, než spoustu rozházeného kamení.

Pan Zelenka postavil mladší hochy, které byl nesl na ruce, poněvadž již únavou klesali, na zem. Pak s přísnou tváři obrátil se k Vénovi:

»To jest, Véno, ten hrad?«

»To se ví, že jest, ale nekoukejte tak dlouho a zaplaťte mi, že jsem vás sem ved'!«

Pan Zelenka mu dával korunu.

»Co, já a korunu? Táhnu vás za sebou čtyři hodiny a za korunu? To tak!«

Při tom praštil holí do stromu, až všichni odskočili; potom pokračoval, kroutě zuřivě očima:

»No, dobře, tedy vám uteču, jděte si, kam chcete! Bude večer, přijde bouřka a všechny vás to pobije!« A zas udeřil do stromu, až větve kolem lítaly.

Pan Zelenka podíval se na svoji poloumdlenou plačící rodinu a třesoucím se hlasem pravil:

»Pane Venoušku, pro boha vás prosím, doveďte nás do Nyžborku. Neopouštějte nás. Tu máte pětku!«

Véna vzal pětku a zvolal:

»Dyť jsem to věděl, že jsou prachovej! Ale já ještě nejdu domů, já jdu na paseku pro mladou sosnu, co mám přichystanou. Voni mně ji pomohou nést. Já jim pomohu zase s dítětem a dají mi ještě zlatku!« a mávl znovu holí.

Pan Zelenka mlčky dal mu zlatku a Véna vzal jedno dítě do náručí a již šli.

Přišli na paseku. Véna vzal poraženou mladou borovici a dal ji panu Zelenkovi na rameno; sám nesl druhý konec a nyní šli již rychleji, poněvadž byla cesta schůdnější.

Pan Zelenka se prohýbal pod borovicí, ale Véna časem jej popohnal vypravováním o kostrách, které se tu ve křoví objevují, o pytlácích atd.

Vůbec mluvil velmi postrašně a činil tak děsivé posuňky, že jeho posluchači časem se dávali do klusu.

Konečně vyšli z lesa.

Véna postavil děti na zemi a obrátil se k panu Zelenkovi se slovy: »Sundají tu borovici, vono by to dělalo špatný voko, kdyby jich někdo viděl!«

Pak vzal sám borovici a šel.

Když přišli k chalupě, vyšel ven dědeček a prosil pana Zelenku, aby mu také něco dal, že jest také chudák.

Opět byl pan Zelenka o několik šestáků lehčí.

Galantní Véna vyprovodil pak celou rodinu až k mostu, tam jim všem stiskl ruku a důvěrně se s nimi rozloučil.

Hladová a ustrašena odebrala se Zelenkova rodina do hostince, kdež byla poobědvala, a nasytivši se důkladně, zapila přestálé úzkosti a odebrala se ihned na lože.

Spali však velmi špatně. Ve snu se jim stále zjevoval Véna…

Ráno jeli zpět do Prahy. Doma lehli si všichni do postelí a zavolali lékaře. Měli slabou horečku. Když se uzdravili, pan Zelenka si prohlížel popis nešťastného hradu a objevil, čeho si byl dříve nepovšiml, že totiž ona knížka pochází z roku 1842, kdy trosky byly ještě zachované… Jestli!

Tak skončil výlet rodiny páně Zelenkovy.