Pod viaduktem

Údaje o textu
Titulek:	Pod viaduktem
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 71–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dvacet let již stavím železnice, v Rakousích, v Uhrách, v Polsku, ba i na Rusi měl jsem trati, a vždy nejtěžší; páni inženýři mě dobře znají,“ povídal nám osmahlý statný partafír a mluvil pravdu. I tentokrát mu dali nejtěžší kus práce, stavbu mostu, který se v závratné výši, se stráně na stráň veden, nad řekou vypíná, skoro již dohotoven.

A jiný život jest v lesní krajince kol mostu, kde jindy jen jednotvárné šumění vln řeky rušilo ticho; zdupány jsou břehy, kde minulá jara vykvétaly petrklíče, prvosenky a fialky; mladý les daleko do kruhu zpustošen; stráně rozervány a prokopány, z útrob jejich vyneseny balvany do pilířů mostu, umlkl zpěv ptactva, jež tu jinda hnízdilo, zaplašily je rány dynamitových patron, jimiž v průkopech trhají skály, až se země otřásá pod nohama.

Stáli jsme na viaduktu.

„Tu dole, to je naše republika, dnes zde a za rok třeba jen o sto mil dále,“ hovořil partafír, ukazuje nám pod náspem viaduktu zvláštní osadu.

Sešli jsme dolů.

Podél řeky do stráně vykopány jámy nebo lépe řečeno díry, pokryty dřívím a mechem, na to nakupena země do homole, z níž uprostřed vyčnívá něco, což se valně podobá staré nohavici černých kalhot, jest to plechový komín; „fasáda“ z kamene mechem proloženého, dveře z několika prken, „okno“ z jedné tabulky skla…, toť obraz bytu dělníků, kteří zemi naši obrňují železnými obručemi.

Nahlížíme dovnitř.

„Ani jsme letos nedali malovat, budem se brzy stěhovat jinam,“ žertoval majitel.

I vnitřek je prostý: postel velmi jednoduché konstrukce, nějaký kufr a plotna na vaření; v koutě visí obrázek sv. Josefa, — nejspíš patron domácího pána, — za ním svěcené kočičky a — dost. Přede dveřmi kolébka na děti, hrnce na vaření a jiné drobné nářadí.

Je neděle.

Většina dělníků — Vlaši, Slováci a Češi — nepracuje. Válejí se po zemi kol baráků, hrají v karty; ženy záplatují šaty rozedrané přes týden, perou v řece prádlo, a dětí se všude jen hemží.

Partafír, jemuž platila naše návštěva, nás zavedl do svého baráku, který, pěkně zbudován z prken a cihel, pravým jest palácem vedle ostatních bobřích budek. Světnice vším pohodlím opatřena; ba vidíme tam i velký flašinet.

Zasedli jsme za stůl, já z nedostatku stolice na soudek, jejž jsem si přivalil z kouta baráku.

Přinesli nám pivo; sklep partafírův, narychlo vykopaný do stráně, jest výborně zásoben.

„Pěkná stavba, ten most,“ povídám pohlížeje oknem.

„Ano, pane, a dosud žádné neštěstí,“ libuje si partafír; „a přec po obou stranách čtyr až pětisáhové zářezy, a což vypáleno už dynamitu!“

A to něco znamená, že se nestalo dosud žádné neštěstí.

Hovor náš byl přerušen výbuchem, takže se barák až zatřásl.

„Co to?“

„Slováci nahoře v průkopu; pilný lid,“ liboval si partafír, který se výbuchu pranic neulekl; je už ostřílen.

A povídal dále: „Pracují i v neděli, co za poslední dny navrtali skal, to dnes vypalují…‚ mají pokoj…‚ nikdo jim nepřekáží. Chlapíci bouchají, až se z toho pán bůh raduje, ba.

Nedomluvil.

V osadě se strhl hluk. Do baráku vešel nějaký dělník a oznamoval: „Pan sekcion přišel.“

Partafír spěchal ven a my za ním. Veškeří dělníci se shlukli v jeden roj kol inženýra sekce, jenž přišel a jejž krátce jmenují panem sekcionem; k nim se připojil partafír a již volali všichni: „Ať žije pan sekcion! Sláva panu sekcionovi! Evviva!“

Klobouky a čapky letěly do výše, a než mezi stráněmi doznělo to vlašské evviva, zahřměla celá řada ran, nahoře v průkopu vypálených rychle za sebou, až země duněla do svých útrob.

„Slováci se vyznamenali,“ povídal dělník, který prve ohlašoval příchod inženýra, a k mé otázce, proč to volání slávy, mi odpověděl:

„Zítra je svátek pana sekciona.“

Patrně potěšen pohlížel pan sekcion, statný muž osmahlé tváře, jako pravý inženýr, na své lidi, jež z většího dílu znal již dávno. A oni jej měli také rádi; vždyť pan sekcion měl srdce na pravém místě a rád pomohl, když některému z nich uvázl trn v noze.

Děkoval jim za přání; ale zdálo se mi, že mu ta slova nějak váznou v krku.

„Těší ho to,“ libovali si dělníci.

V nejbližším okamžiku se valilo několik soudků piva z partafírova sklepa mezi dělníky…‚ dar pana sekciona.

Připíjeli na jeho zdraví z nádob všeho druhu, z hrnečků, ze džbánů, ba i z kastrolů a rendlíků, a ozvěna stráně musila neustále opětovati: Ať žije pan sekcion!

Zase jsme seděli v baráku kol stolu, já opět na svém soudku, a pan sekcion mezi námi. I my jsme připili panu sekcionovi na zdraví.

„Ale bez muziky v Čechách žádná radost!“ zahoukl si partafír, otevřel kufr, vytáhl housle a hrál o všechno pryč.

Dohrál.

„Výborně!“

„Tedy také muzikant?“

„Jen tolik, aby jinde neřekli, že je člověk z Čech a neumí na nic zahrát. — Ale ti venku také chtějí muziku,“ pokračoval partafír, načež otevřel okno a volal:

„Ať sem přijde Sysel!“

Brzy vešel do baráku mladý, do hněda opálený Vlach, chlapík hezký a plný živosti.

„Vezmi tuhle flašinet a zahraj jim!“

Vlach uposlechl a odešel.

Pak volal partafír zase z baráku na dělníky:

„Děti, tancujte…‚ tu na paloučku za barákem… A pijte dost, železnice to všechno zaplatí!“

Než domluvil, spustil flašinet a už to také na paloučku vířilo v divě směsici.

„Ten Vlach že se jmenuje Sysel?“ tážu se pana sekciona.

On se usmíval.

„Ó, nikoli; jmenuje se Tonelli. Umí již dosti dobře česky, ale místo českého ano říká dosud vlašské si, a proto mu dali tam nahoře v průkopu jméno ‚Sysel‘.“

Smáli jsme se tomuto vysvětlení; pan sekcion pokračoval:

„Má zde holku, Češku, Manču; hezké děvče a hodné, ale nikdo se mu na ni nesmí podívat, žárlí hned jak Turek. Udělám si dnes nějaký žert s ním, uvidíte, jak bude hořet.“

Vyšli jsme ven.

Sysel-Tonelli hrál na flašinet a vedle něho stálo hezké děvče, žertujíc s ním.

„To je Manča,“ upozornil mne pan sekcion.

„Pan sekcion má sólo!“ houkl tu některý z dělníků. Všichni přestali hned tančit.

Pan sekcion sólem nepovrhl. Zašel si — pro Manču, štípl ji pěkně do tváře, zažertoval s ní a vzal ji k tanci. Manču to patrně těšilo. Ale Tonelli už hořel žárlivostí! Vždyť prý se mu už dávno zdálo, že pan sekcion…‚ povídal svému druhovi. A nyní to bylo patrné: pan sekcion vzal Manču k tanci, Manča je mu nevěrná. A on jim musil ještě k tomu hráti…, krev se mu bouřila v žilách…‚ divoce točil klikou flašinetu, jako by chtěl, aby se pan sekcion utančil k smrti.

Dotančili a pan sekcion odváděl Manču — do baráku, pokynuv, abychom následovali.

Tonelli přeslal hráti, volal:

„Perdio, Mančo!“

Ale Manča nic, vedla se s panem sekcionem; podívala se pak jen na svého milého přes rameno a hodila hlavou.

„Ta ho zná zlobit, ale několika slovy ho zase udobří,“ vysvětloval partafír.

„Inu, já bych nechtěl s Mančou takhle pohrávat…, a nebýt to pan sekcion, už by letěl nůž. Já ty Taliány znám!“ mínil hranatý dělník, na němž bylo vidět, že už lámal mnohou skálu.

V baráku jsme poslouchali o chvilku později švitornou Manču, která nám povídala, jak je Tonelli žárlivý.

„Ale to si musí odvyknout,“ doložila a čtveračivě pohlédla na pana sekciona, a on řekl klidně: „Ano.“

A venku divoce zněly zvuky flašinetu…, žárlivost točila klikou.

Chýlilo se k večeru…‚ chystali jsme se k odchodu.

Zastavili jsme se ještě u tančících.

„Tonelli už nehraje, tančí s Mančou. Už ho zase udobřila; ona z něho udělá, co chce,“ upozorňoval partafír.

„Tonelli!“ volal pan sekcion. Přišli oba, on i Manča.

„Do vás zase vlezl ďas?“

„Signor, milostpane…“

„Nezapírejte.“

„Já za sebe nemohu, signor…, ona je tím vinna.“

„Nemáte příčiny k žárlivosti, vy dynamitová patrono…‚ jen si Manču vezměte, je hodná…, ale na veselku mne musíte pozvat.“

Italián radostí zajiskřil očima. „Evviva il signor sezzione!“ zahoukl. „Ať žije pan sekcion!“ opakovali ostatní jako na rozloučenou. A pilní Slováci vypálili zároveň nahoře v průkopu poslední rány.

Byli jsme již hodně daleko na cestě k domovu a ještě k nám zanášel vítr zpěv a výskot z osady pod viaduktem. Partafír nás doprovázel. A když se s námi loučil, podávaje mi ruku tázal se se smíchem:

„Zdali pak víte, milý pane, co jest v onom soudku, na němž jste v mém baráku seděl a kouřil svůj doutník?“

„Nu, a?“

„Padesát patron dynamitu!“

Po mně šel mráz.